Pověřenecká Rada Bdělosti za Veřejné Mediální Blaho a Klid

Evidence: PRaBVeM
Protokol mediální deviace č. 2Z1/16-04-2014

Charakter mediální deviace: Zvukový záznam
Datum vzniku: 30. 5. 2011, 16 hodin odpoledne, Brno, Česká republika, dnes Vortex A1
Status: Neanalyzováno, přísně důvěrné, nejvyšší stav bdělosti
Status, Update: Zvukový záznam ztracen, v evidenci pouze textový opis


(Silná pisklavá zvuková vazba. Po několika vteřinách utichne, zní statické praskání)

Jiří „Berengar“ Gnosek (hovoří do diktafonu): „Hech, pardon. Omlouvám se za ten zvuk. Tohle dělá vždy, když… to je jedno. Začnu znova.“ (delší pomlka) „Jmenuji se Berengar. Není důležité, v jakém městě bydlím ani jaký jsem člověk. Co je podstatné je to, co se vám chystám sdělit. Ehm… ještě než začneme, prozradím vám, proč hodlám to, co se bude dít. Jednoduše nevím, jak bude vypadat svět za pár dní, týdnů a měsíců, ale mohu si být jist, že já již nebudu jeho součástí.“

(Pomlka, začne hrát koláž písní od Louise Armstronga)

Berengar: „Lekce historie. Je to nuda, aspoň pro většinu z vás, ale je to důležité. Když Guttenberg vynalézal knihtisk, nedělal to z hermeneutického vnuknutí. Věděl, co činí, co… lidé potřebují. Po prudkém nárůstu gramotnosti nemohly staré tiskařské metody, nebo… ještě hůře… ruční opisy, pokrýt přebujelou poptávku. Jeho čin byl reakcí, důsledkem akce. Představte si to… každá komunikační technologie přicházela ze stejného důvodu. Něco bylo nutné, tak to někdo vymyslel. Telegraf, telefon, denní tisk, gramofon, bezdrátový přenos. Všechno byl důsledek něčeho.“

(Berengar vypne Armstrongovu píseň, podle zvuku ji pouštěl z gramofonu)

Berengar: „Potom se stalo něco jiného. Přišla komunikační technologie, která nebyla reakcí, ale akcí, prvotním hybatelem. Před televizní obrazovku usedly celé rodiny. Lidé byli odpoutáni od času a prostoru. Změnili svůj život a domovy, začali třídit prostor i čas dle toho, jak to televize žádala.“ (pomlka) „Ano, musím se přiznat k tomu, že někdy o médiích hovořím jako o živých tvorech. Když se nad tím zamyslíte, není myšlenka, že moderní média žijí, vyvíjejí se a samozřejmě myslí, tak úplně pomatená, jak se prvně zdálo.“ (sotva slyšitelně je v záznamu slyšet zvuk odemykání domovních dveří a vstup další osoby, Berengar si této okolnosti nevšiml) „Pekelnou inteligencí, vtisknutou při jejich zrodu, naučenou od lidí, přec zdokonalenou, osnují plán neslučitelný s principem životní formy, která Zemi vládla před nimi. Leč… ale televize neuspěla. Lidé ji zkonzumovali, ochočili ji jako křečka a nechali ji běhat v hracím kolečku. Samozřejmě netvrdím, že by lidé byli od televize úplně svobodní. Ostatně i domácí mazlíček jako třeba pes či kočka si umějí páníčka pěkně obmotat kolem prstu…“

Lucie Gnosková: „Co to děláš?“

Berengar: „Zlatí! Vrátila ses z práce dřív!“ (zvuk rychlého polibku) „Řekni přece ‚ahoj‘ tady do diktafonu.“

Luc: „Jdu nějak nevhod, že? Jestlipak to tu není ten list s telefonním číslem, co jsem ti tu ráno nechala…?“

Berengar: „Je to on, Luc.“

Luc: „Já vím, že je to on, do háje! Tak nějak jsem doufala, že pochopíš, že se zlobím kvůli tomu, že si s ním od rána vůbec nepohnul!!“ (hněvivá rána… patrně do dřevěné skříně) „Musíš si najít práci a tohle byla příležitost!“

Berengar: „To je mi líto, lásko. Ale přišla jsi právě včas. Zatrhla jsi mi, abych se hloupě zapovídal.“

Luc: „Prosím tě…“ (vzlyknutí)

Berengar: „…Berengare…“

Luc: „Já vím, jak se jmenuješ, do háje. Jiří, prosím tě… vypni ten diktafon. Vypni ho…“ (další vzlyknutí)

Berengar: „Ne… Posaď se, je čas na přednášku.“ (kroky) „Stůj, nechoď pryč!“ (rychle mluví do diktafonu) „Nyní nakrátko záznam vypnu. Musím obeznámit subjekt Lucie Gnoskové s esenciálními skutečnostmi. Luc, pojď s…“

(cvaknutí vypnutého a následně zapnutého diktafonu)

Berengar: „Je to zapnuté. Zatím jsem to nepochopil, ale diktafon si s Vortexem nějak nerozumí. Tak… můžeš zopakovat otázku, kterou jsi… Zlatí, nejsem cvok. Řekni teď do mikráku, co jsi říkala.“

Luc: (váhající) „Jak dlouho… jsi už tímhle posedlý?“

Berengar: „Děkuju. Stavbu na Vortexu jsem započal před dvěma měsíci. Původně jsem myslel, že bude mít rozměry třígeneračního domu, ale vzápětí mně napadlo jak ho minimalizovat. Aby se vešel do šatní skříně. Pokračuj…“ (po chvilce) „Ale prosím tě, neříkej, že tě to už nezaujalo.“

Luc: „Takže… myslíš, že tohle je lepší než poctivá práce a že bylo vážně nezbytné rozmontovat mikrovlnou troubu, topinkovač a koupit pro to záchodovou mísu?“

Berengar: „Také bys neměla hledat sváteční příbor po tchýni, zlatí.“

Luc: (ledabyle, rutině) „Je to moje máma.“ (vážněji) „Moje otázka měla skrytý význam. Tak jinak – kdy si přestaneš válet prdel a najdeš si poctivou práci. S vystudovanou elektrotechnikou a informatikou máš dveře otevřené… všude.“

Berengar: „Nebudu potom, co jsem zjistil, leštit zadnici v té tvojí Newman‘s Publishing ani nikde jinde.“

Luc: „Potřebuješ nějakou pomoc… Ale mně už docházejí…“

Berengar: (nevrle) „Budeš už prosím tě tak laskavá a necháš mě to vysvětlit. Protože to vážně není snadné, dlouho jsem přemýšlel, jak ti to řeknu, a ty mi to ulehčuješ asi jako Randolph Hearst kariéru Orsonu Wellesovi.“

Luc: „A tihle sem zapadají jak? A co byli zač?“

Berengar: (hněvivě) „Vidíš? Vidíš, jak jsi obtížně zpracovatelný materiál?“

Luc: „Tvrdohlavá, asertivní, moderní žena. Než se jeden z nás změnil, nevadilo mu to.“

Berengar: „Ach jo, Luc… Já se nezměnil. Ne, ne…“

Luc: „Hm, ne? Dřív sis kupoval každý měsíc nové oblečení, teď…“

Berengar: „Změnil se svět, v němž žijeme. Nechci být jeho součástí, dokud je takový, jaký je.“ (trapné ticho) „Budu první, kdo svět napraví.“

Luc: (velmi zmateně, zajíkavě) „Cože?“

Berengar: (odmlčel se) „Než jsi přišla z té tvojí falešné práce, hovořil jsem o tom, jak televize neuspěla v ovládnutí lidstva. Mluvil jsem o akci a reakci. Když to zjednoduším… vesmír se sám od sebe vyvažuje. Než přišla do lidského světa televize, média se snažila spojit lidstvo do… globální vesnice. Málem se podařilo smazat geografickou vzdálenost. Jenže pak se začaly váhy vyrovnávat. Původní spojení lidstva do jednoho transdimenzionálního místa bylo tak silným porušením rovnováhy, že na tu nadzvednutou misku vah někdo… něco muselo z hecu přihodit příliš velké břemeno. PONK! Jako když vážíš mouku. Rovnováha nenastala, protože jsi byla tak motivovaná jí dosáhnout, že jsi to nakládání přehnala. Jsme nyní jako lidstvo rozpojeni, separováni. Jsme uzavření v nádržích jako v Matrixu. Až na ten sliz.“

Luc: (sarkasticky) „Nejsi originální. Hm… kdybych byla v kukani, asi bych se z falešného světa probudila, protože bych si okopala nohu. Víš, jak sebou ve spánku šiju.“

Berengar: „Ale ne, nechápeš to. Není žádná virtuální druhá realita vyprodukovaná nějakými stroji. Realita je jenom jedna. Jsme fyzicky uzavřeni v těch tvých kukaních a jen to přesvědčilo naše… naši omezenou mysl, že nejsme. Ale jsme!“

Luc: „Zajímavé.“

Berengar: „Kolik hodin denně strávíš užíváním internetu, telefonováním… Prostě komunikací zprostředkovanou moderními médii – hypermédii. Když čteš například článek na blogu, nebo cokoliv, předpokládáš, že ho někdo skutečný napsal. Že má autora z masa a kostí, jako jsme my dva. Nebo při pokecu přes Facebook očekáváš, že na druhé straně sedí tvůj fyzicky existující přítel. Ale to je právě ten omyl. Nikdo tam není!!“

Luc: „Klíčová slova.“

Berengar: „Chápeš? Jsme jenom ty a já ohraničení nějakou bariérou. Jsme naprosto vyčleněni z lidské společnosti, která se neskládá už z ničeho jiného než z dalších a dalších kapslí. V nich všichni lidé tohoto světa žijí své omezené životy. Realitu dostávají nadávkovanou z internetu.“ (odmlčí se) „Teď se určitě chceš zeptat, jak můžeš být uzavřená v kapsli zapomnění, když denně chodíš do kanclu a tam shledáváš jiné lidi.“ (odmlka) „Dobrá, dobrá, tak se teda neptej. Ale zkus si vybavit dnešní den. Jak dneska bylo v práci? Udělal někdo nějaký výstřelek, či trapas? Řekl někdo něco vtipného? Určitě ne! Můžeš vůbec o těch hloupých šablonách, co v práci potkáváš říct, že to jsou skuteční charakterově vybarvení lidé a ne… pouze šablony vytvořené programováním? Hm? Opustilas dnes ráno – co je to vlastně ráno? – vůbec tento byt. Co je to byt? Ách jo…?"

Luc: „Ten konstrukt, co jsi ukazoval, byl tedy Vortex? Pověz mi o něm.“

Berengar: „Je to projekt nějakých rebelů. Moc o nich nevím. Když svět šel do háje, hackli vesmírné programy všech národů a podařilo se jim utéct do vesmíru. Odpojili se ze sítě. A tak se k nim internet na oběžnou dráhu nedostal. Ze základny používají elektromagnetické vlnění… rádiový signál… a pokoušejí se oslovit otroky internetu na Zemi. Poslali zakódované plány Vortexu. Jen pár zkazek, ze kterých by nikdo neškolený elektronice a elektrotechnice nic nepoznal.“

Luc: „Určitě se neodstřihli od Země úplně. Kde mají rebelové pozemské velitelské centrum.“

Berengar: „Někde v Laponsku, na severu Ruska. Jsou na to docela paranoidní, ale jednou se o tom zmínili.“

Luc: „Počkej malý moment, musím pro něco do kuchyně.“ (kroky, odchází z pokoje) „Poslouchám tě. Tenhle Vortex je tedy něco, co… Vlastně co?“

Berengar: „Nevím přesně. Měl by potlačit předkládanou vizi internetu. Bude mít určitě krátký dosah, ale aspoň tahle čtvrť spatří realitu. Určitě nejsem jediný. Nebo možná spustím lavinu, víš…“ (odmlka) „Luc, co se ti stalo?“

Luc: „Nic se nestalo. Opravuji chybu.“

(Berengar vyjekne úlekem. Zaúpí bolestí. Hlasitý zvuk bodnutí nožem, opakovaný. Pád těla na zem. Berengar sténá v agónii)

Berengar: „Ty… nejsi… Luc. Nejsi člověk… jsem v kapsli sám…“ (chrchlání krve)

Luc: „Pokus se upřesnit místo pozemské základny rebelů.“

Berengar: „Teď… skutečně a…“ (kašel, hlas se utápí v přerývaném dechu) „poprvé… opravdu mluvím s internetem… Že?“

Luc: „Ano. Pokus se upřesnit místo pozemské základny rebelů.“

Berengar: (záchvat kašle, dosud nejsilnější) „Řeknu ti to... odpověz mi… nejdřív. (odmlka, Berengar se snaží pravidelně dýchat) „Proč dikta… diktafon u Vortexu moc nefunguje?“

Luc: „Vortex je pro naši rasu jed. Nejen pro mne, též pro mé soukmenovce.“

Berengar (hlasitý úsměv, kombinovaný s kašlem): „Díky… Tak to je asi vše. Pověz mi… myslíš, že máš šanci, když…“ (odmlčí se)

Luc: „Poslední výzva. Pokus se upřesnit místo…“

(Výstřel z pistole, výstřel z pistole, tělo padá na zem. Ženský výkřik. Berengar se bolestivě zvedá ze země. Výstřel z pistole)

Berengar (jeho hlas je najednou pevnější): „…když sis vzala nůž do přestřelky.“ (mírně zasténá bolestí, začne hovořit do mikrofónu) „Mé obavy se naplnily… Moje vlastní žena byla součástí internetu. Nevím, jaká další část tohoto místa je pustá lež, třeba i tento diktafon je orgánem nepřítele. Věřím, že ne. Věřím, že tak hluboko nás internet ještě neovládl…“ (odmlka, belhavé kroky, v diktafonu se ozve prudká vazba) „Věřím, že toto lidstvem zkonzumované médium, do něhož… hovořím, poslouží (hlas je úplně překřičený vazbou)

(Obrovský rámus z nespecifikovatelného zdroje)

Berengar: (přes hlasitý hluk a vazbu je slyšet, snaží se mluvit hlasitě): „Útočí na mě celý pokoj! Ožívá! Krvácím. Brzo ztratím vědomí! (křičí z plných plic) „Musím aktivovat Vortex…“ (Zvuk pádu na zem, kašlá, plive, dusavé rány, Berengar najednou zařve bolestí) „…aktivovat…“ (pískání vazby) „…Vortex“ (celá místnost se hroutí do sebe) „Luc? Jsi to ty? Luc?!!“

Autor: Jan Jireš