Augmented Life

Wikipedie: Otevřená encyklopedie (17. 5. 2010)
Augmented reality (rozšířená realita) je označení používané pro reálný obraz světa doplněný počítačem vytvořenými objekty. Jinak řečeno jde o zobrazení reality (např. budovy nasnímané fotoaparátem v mobilním telefonu) a následné přidání digitálních prvků (třeba informací o daném objektu).

Teknet.cz: Technika kolem nás (23. 9. 2013)
Apple uvede na trh první brýle pro rozšířenou realitu
Rozšířená realita (augmented reality) bývá označována jako budoucnost internetu. Své využití našla zatím především v mobilních telefonech, coby doplněk k GPS navigacím; jako hlaví lákadlo ji obsahoval i poslední model slavného iPhone. Právě výrobce řady iPhone, společnost Apple, oznámila na včerejší tiskové konferenci svůj záměr masivně využít tuto technologii v novém multimediálním zařízeni iSee. O co jde? Apple slibuje revoluci na poli mobilního internetu. Základem setu iSee budou elektronické brýle, které budou pomocí čočky se zabudovaným displejem rozšiřovat svět který uživatel vnímá o digitální prvky. Přístroj nebude mít běžné ovládací prvky, celé interface bude existovat v rozšířené realitě. Kromě brýlí bude set obsahovat ještě (...)

augmented-magic.com: reklamní sdělení (6.2.2015)
Vytuň si svoje iSee s augmented-magic.com! Stovky fotorealistých doplňků a vylepšení! Prostorové emotikony, animované nápisy na oblečení a mnohem víc! Najdi si svůj styl a oslň svoje kámoše nejmodernější technologií! Nabízíme i doplňky pro Sony 3eye a Goggles 4.0.

fformanek.blogspot.com: Blog Jiřího Formánka (12.11.2015)
(...)Když jdu v poslední době po ulici, mám občas dojem, že se republikou šíří nějaká nakažlivá duševní choroba, vyvolávající u mladých lidí velmi živé halucinace. Jindy mám pocit, že došlo k populační explozi mimů. Za vším stojí samozřejmě takzvaná „rozšířená realita“. Jak asi víte, jedná se o zařízení, které vám do brýlí promítne digitálně vytvořené obrazy, které se pomocí GPS a polohových senzorů napasují na skutečné prostředí. Média to nazývají „novou érou digitálního věku“ a „revolucí v informační technologii“; ale podobně psaly i o Facebooku a kde je mu dnes konec. Osobně v tom vidím jen další nafouklou bublinu a v opravdu masové využití této technologie nevěřím. Přestože můžou být virtuální světy trendem 21. století a útěk od reality k digitálním fantaziím si občas dopřává každý z nás, prolínat skutečné a neskutečné považuji za nesprávné až nebezpečné. Aby se nakonec nenaplnily obavy z 90. let, a to, že lidé přestanou mezi skutečností a fikcí rozlišovat (...)

iHNed.cz: Zpravodajský server Hospodářských novin (2.1.2016)
Státní instituce hodlají proniknout na „Web 3.0“
Ministerstvo informatiky na dnešní tiskové konferenci představilo projekt, který má podpořit přítomnost státních institucí, především policie a úřadů, v prostředí rozšířené reality (tzv. Web 3.0). Blíže neupřesněné mnohamilionové státní dotace mají pomoci těmto institucím s propagací, a především v případě policie umožnit státní dohled nad tímto exponenciálně se rozvíjejícím druhem komunikace.

ruzove-bryle.cz: reklamní sdělení (4.6.2019)
Jsi připravena na změnu?
Ruzove-bryle.cz je nejlepší portál s osobními mody! Trpíš akné? Nejsi spokojena se svou barvou vlasů, očí, kůže? Toužíš po oblečení, které oslní? U nás máš na výběr z tisíců barevných textur, stovek specifických modelů! Ráda tvoříš vlastní obsah? Nabízíme online editor, ve kterém můžeš vytvořit cokoliv tě napadne!

Zena-online.cz: Magazín pro moderní ženy (30.6.2019)
Výrobci oblečení se začínají specializovat na „brýlaře“
O klesajícím zájmu mladých o nové módní trendy jsme již psali minulý měsíc. Dnes však naši redakci zajímá, jak se k tomuto trendu staví velké oděvní společnosti. Že virtuálnímu světu za brýlemi už nemohou konkurovat, je většině z nich více než jasné. Zbývají dvě cesty, jak se s touto proměnou trhu vyrovnat. Úplně trend přijaly progresivní značky jako Kenvelo nebo In-line, které už několik let vedou vlastní linii virtuálních oděvů, prodávaných přes internet. Novinkou však je přístup, který zvolilo například CaA, když pro toto léto připravilo kolekci skutečných oděvů, které jsou vhodné pro uživatele brýlí. Jedná se o jednoduché, ale velmi pohodlné a praktické oděvy, které se velmi snadno překrývají digitálním modelem (…)

Senzace.cz: Co se šušká v on-line kuloárech (4.5.2020)
Zpověď brýlaře: Manželka mě vyměnila za Justina Richardsona!
Šokující zjištění učinil náš věrný čtenář Karel P. (32), když náhodou zabrousil do softwaru pro 3eye Neo svojí manželky Jitky (29). Jeho družka si stáhla program, který jeho obličej nahradil pohlednou tvářičkou sladkého Justina! Jedinou útěchou nebohého manžela prý bylo, že alespoň při sexu si oba brýle sundávali.

fformanek.blogspot.com: Blog Jiřího Formánka (12.2.2021)
Dovedete si představit svůj život bez brýlí? Já tedy ne. Zrovna včera, když jsem vyklízel sklep, jsem se divil nad vrakem svého starého netbooku, jak jsme mohli s něčím takovým přežít. Odděleni od světa plastovou stěnou LCD. Ano, asi jako každý si sice brýle občas nadzvednu, abych se ujistil o tom, na co doopravdy koukám (hlavně na prvním rande :)), ale čím dál víc je mi ten šedivý, nudný svět proti srsti. Rozšířená realita nás z tohoto světa osvobodila, vskutku rozšířila naše životy. Možná jsme se jí kdysi báli, stejně tak jako ti před námi internetu, televize... ale pokrok nejde zastavit, a nevím jak vy, ale já se ohromě těším až vyjdou slibované brýle třetí generace :)


ekonom.cz: Nejlepší portál pro Váš buissnes (19.5.2022)
Skutečné firmy podléhají virtuálním
Uzavření pražské zoo minulý týden se zdá být jen špičkou ledovce, který tvoří radikální přeměna ekonomiky v důsledku rozšířené reality. Firmy většiny tradičních odvětví zaznamenávají masivní ztráty na úkor virtuálna. Odliv zákazníků se dlouhodobě týká především výrobců kosmetiky a oděvů, nově se však recese projevuje i v jiných odvětvích. Stručně řečeno, klesá zájem o cokoliv, co se dá digitálně nahradit. Například firma Bukanýr, dříve přední distributor zábavní pyrotechniky, musela vyhlásit bankrot, když s nástupem propracovaných digitálních ohňostrojů klesla poptávka téměř na nulu (...)


prirozene-videt.com: Reklamní sdělení (20.11.2022)
Digitální čočky poprvé na trhu! Pořiďte si ještě dnes svoje kontaktní čočky s podporou rozšířené reality, osvoboďte svoje oči od brýlí! Až do konce roku výjimečně výhodné zaváděcí ceny.

zesveta.cz: Nejrychlejší newsfeed (9.7.2022)
Japonsko zachvátily demonstrace proti brýlařům
Údajně až několik stovek tisíc lidí protestuje v tuto chvílí v japonské metropoli Tokio a další masové protesty se objevují i v jiných japonských velkoměstech. Jedná se o vyústění dlouhodobého napětí v japonské společnosti mezi většinovými uživateli brýlí a menšinou jejich odpůrců, kteří bývají v Japonsku označováni „buraindu“ (slepci). Právě občanské organizace sdružující buraindu stojí za pouličními protesty, jejichž cílem má být upozornit na údajnou diskriminaci těch, kteří odmítají rozšířenou realitu. Japonská vláda je známa velmi otevřeným přístupem k této technologii; využívají ji i státní instituce nebo například hromadná doprava. Jeden z demonstrantů reportérovi vypověděl, že především obstrukce v MHD jsou tím, co ho k radikálnímu projevu přimělo. „Skutečné lístky na metro skoro nejde sehnat, stojí se na ně fronty. Všichni mají virtuální a revizoři s brýlemi nakládají s buraindu rovnou jako s černými pasažéry.“

cerstve.cz: Zprávy z domova i ze světa (9.12.2023)
Varovný signál bude od nového roku povinně
Nově připravená vyhláška rozšíří povinnost varovného signálu na veřejné frekvenci na všechny dopravní prostředky, které se dostávají do kontaktu s chodci, tedy na MHD a auta s výjimkou. Dlouho očekávaný krok vlády má učinit přítrž stále častějším nehodám způsobeným kompletní zvukovou izolací, kterou nabízejí brýle tzv. čtvrté generace a zároveň otevřít cestu jejich masovému nasazení.(...)

vision.com: produkt ReaLens - F.A.Q. Sekce (29.1.2024)
Q: Jak funguje technologie Earplug, dodávaná k novým ReaLens?
A: Earplug je revoluční koncept rozšířené reality. Na rozdíl od běžně dodávaných sluchátek k brýlím nebo čočkám, earplug odstíní 100% okolních zvuků. Do uší uživatele pak pronikají jen zvuky z veřejného signálu a signálů autorizovaných uživatelem. Software Ghost 2.4, který ReaLens používá, umožňuje efektivní administraci kontaktů, aby komunikace s povolenými přáteli byla příjemná a přirozená. S novými ReaLens vás už nikdy nebude nikdo cizí obtěžovat zvukovým projevem!

cerstve.cz: Zprávy z domova i ze světa (23.8.2024)
Exkluzivně: Poslední dopis živé pochodně z Václaváku
Naší redakci se podařilo získat screenshot ze stránky na rozloučenou muže, který se včera zaživa upálil na Václavském náměstí. Stránka byla krátce po incidentu zablokována BIS v rámci vyšetřování. Třicetiletý muž v něm vysvětluje, že jeho smrt byla zoufalým pokusem „otevřít oči“ společnosti „zaslepené“ rozšířenou realitou. Plné znění prohlášení najdete v následujícím odkazu (...)

Supercool.cz: Lifestylový online časopis (8. 3. 2025)
Jeden den jako slepec – Redaktor supercool.cz zkusil jeden den bez čoček
Šedý svět náměsíčných lidí – tak by se dal stručně shrnout dojem, který si odnesete, necháte-li doma své čočky. A také obrovskou frustraci z komplikovaného a nepřátelského světa slepců. Dokud jsem si to sám nezkusil, nevěřil jsem, proč lidé odmítající dnešní technologii tak radikálně protestují proti její integraci. Představte si život v realitě, ve které nejsou skoro žádné barvy, kde se nikdo nestará jak co vypadá – na domech nudná, technická omítka, minimum zeleně, minimum nápisů, skoro žádné reklamy. Zástupy rozcuchaných nebo krátce ostříhaných lidí v uniformních, tmavých pyžamech kteří mluví, aniž by byli slyšet, poslouchají, aniž by bylo co. Lidí kteří bedlivě pozorují prázdný vzduch, zběsile mačkají neexistující tlačítka a smějí se neviditelným obrazům. Pořád se divíte, proč nás slepci tolik nenávidí?

fformanek.blogspot.com: Blog Jiřího Formánka (18.7.2027)
Nexus. Všichni o něm mluví, všichni ho zbožňují. Všichni ho chtějí. Já ne. Přijal jsem za svou rozšířenou realitu a postupem času všechna její vylepšení, a přestože jsem si v poslední době říkal, zda už to není přes čáru, jsem rád že přišla. Ale nexus přes čáru je, nexus je už moc, nexus nechápu. A strašně se bojím, že když ho jako všichni nepřijmu, skončím jako slepec. Odříznutý od společnosti, státem šikanovaný vyvrhel, který nezvládl držet krok s dobou. Možná je to můj osud, možná to dříve či později bude osud nás všech. Nevím, možná nechci vědět. Logging off.

Veškerá jména, události a většina internetových zdrojů použitých v této povídce je zcela smyšlena a jakákoliv podobnost se skutečně existujícími je čistě náhodná.

Technologie rozšířené reality smyšlená není.

Síla myšlenky

Drahý nálezče, to, co čteš, je varování tobě i ostatním, aby si nezahrávali s nebezpečím daleko přesahujícím možnosti člověka a nedopadli tak tragicky jako já. Jsem šílený a pronásledovaný, jdou po mě ti venku a týrají mě ti uvnitř a to, že vím, že jsem silně paranoidní, to bohužel nijak neulehčuje. Pro výstrahu ti, budoucí nálezče tohoto listu, popíšu události, které mě přivedly až sem, do blázince s nejvyšším stupněm dozoru a sadistických praktik, kterými mě můj ďábelský ošetřující tým pravidelně připravuje o poslední kousky zdravého rozumu.

Je mi jasné, že vlivy, které mě přivedly na cestu, která mě dovedla ke zkáze, začaly běsnit dávno před mým narozením. Moji rodiče byli tak trochu šílenci, věčně pátrající po ryze racionálním vysvětlení i těch nejběžnějších citových a myšlenkových hnutích. Nechci tím říct, že by byli citově úplně chladní, neschopni soucitu a pravé lásky, to ne. Jen si tyto city museli patřičně vědecky analyzovat. Matka mi například vyprávěla, jak si na prvním rande sdělovali postupné fyziologické aspekty své vzájemné sexuální přitažlivosti - „Cítím, jak se mi plní tkáň tváře krví.“ „Frekvence tepu mi stoupla na 120/90.“ „Mým tělem se prudce řítí vlny endorfinu, saratoninu a estrogenu.“ a podobně. Zkrátka – byli to svým způsobem géniové, s nepoužitelností v praktickém životě ve své jednoduchosti, jak už to s génii bývá. Oproti tomu patřili k největším kapacitám ve svém oboru, jaké tu kdy žily. Otec byl špičkovým neurochirurgem a matka doktorka psychologie, oba se věnovali svým oborům prakticky a kromě toho i přednášeli na nejprestižnějších univerzitách po Evropě. A v květnu roku 2136 jsem se jim narodil já.

Nutno říct, že mě svým „myšlenkovým funkcionalismem“ definitivně poznamenali. Byl jsem zvídavé dítě, plné otázek, zájmů, touhy odhalit každé tajemství. Ze začátku jsem se zajímal především o přírodu a její nezastavitelný koloběh života, později o vesmír a jeho uspořádání a systém vztahů. Kolem třináctého roku života se ve mně rozvířila mladá krev a začal jsem myslet, pochopitelně, hlavně na dívky. Fascinoval mě ten jiný způsob vnímání světa, to, čemu jsme se s ostatními chlapci vždycky posmívali, se najednou stalo objektem mého obdivu a touhy proniknout do fungování tohoto diametrálně jiného vědomí co nejhlouběji. Ovšemže nejen do vědomí, ale i do jejich horkých, hebkých, rozvášněných těl. Protože jsem měl bohaté a úspěšné rodiče, moje sebevědomí neznalo mantinely, které by mě brzdily na cestě za voňavou dívčí postelí a jejím sladkým obsahem. A nová a čerstvá zvědavost mě nutila zkoušet pokaždé jiné exempláře tohoto podivuhodného druhu. Obdivování jejich křivek a zákoutí pro mě ale bylo jakousi samozřejmostí, přírodní daností, jak už jsem řekl, po přílivu extatických tělesných dobrodružstvích mne daleko více zajímalo, co se děje v jejich hlavách než pod sukní...

Přesto jsem si svými milostnými dobrodružstvími vysloužil přízvisko děvkaře a odpor rodičů, kteří doufali, že budu stejně suchopárný jako oni. Zdědil jsem ale jejich intelekt a ve škole měl vždy výborné výsledky – k jejich nelibosti, protože jsem jim tím ubral podněty a argumenty ke kárání a výtkám. Já zase, abych se odstřihl od jejich hyperracionalismu a pragmatického vědomí, začal jsem studovat filozofii, hlavně citizen-buddhismus.

Trochu ti, ty, který jsi našel můj dopis, objasním o co se vlastně jedná. Citizen-buddhismus je filozofické a náboženské učení, stojící na pradávných základech buddhistické víry. Inspiroval se do určité míry i starým beatnickým hnutím kdysi v 50. a 60. letech 20. století, vznikl v podstatě o století později, ale od začátku se snažil nebýt undergroundovým hnutím pro pár toulavých pobudů, ale nástrojem ovládání vlastního vědomí pro co nejširší veřejnost.

V 20. letech 22. století totiž vypukl první skandál s využitím kybernetických orgánů, integrovaných do těla. Je to vcelku zajímavá historka - oběť, tedy elitní policista Šelestr jako odměnu za mnoho let své fyzicky náročné služby dostal poruchu sluchu a pořídil si inteligentní „naslouchátko“, jak by se řeklo za starých časů, ovšem plně a pevně integrované křemíkovými vlákny přímo do centrální nervové soustavy. Díky tomu se brzy stal legendou – býval často nasazen jako speciální pátrací agent, protože jeho schopnost prostorově slyšet sebemenší zašustění a naprosto přesně zanalyzovat původ zvuku a jeho lokaci byla neuvěřitelná. Snažily se ho odstranit celé zástupy dealerů drog a také politici, zabředlí do korupčních afér – Šelestr měl uši všude. No ale jeden z narkobaronů se hodně přátelil s hackerama a vůbec dost viděl do všelijakých moderních informačních technologií a právě jednomu z jeho hackerských podržtašků se podařilo naprogramovat a pomocí radiových vln na Šelestra nasadit virus, který měl totálně paralyzovat hrdinovu nervovou soustavu – což se sice úplně nepovedlo, zato se stalo něco mnohem horšího. Policistu s pomatených naslouchátkem provázely na každém kroku sluchové halucinace, vyvolávající neutichající paranoiu; navíc jeho mučitelé přišli na to, že psychicky úplně zdeptanou oběť právě díky rádiovým vlnám mohou na dálku ovládat příkazy a vlastními obrazy reality. Takto se díky němu dokázali zbavit několika konkurenčních bossů, nezlomných politických hlavounů – a také zkušených policistů, Šelestrových kolegů, kteří ho uctívali a bezmezně mu důveřovali do poslední vteřiny, než je chladnokrevně zavraždil. Odměnu za dobře provedenou „prácičku“ představovalo vypnutí virového působení na dobu 6 hodin, kdy byl nebohý zabiják naplno při vědomí a pod tíhou zbytků svého svědomí. V jednom z těchto okamžiků čistého vnímání napsal dopis, ve kterém vysvětlil svou situaci a pak si vystřelil mozek ze své poblouzněné hlavy.

Společnost byla v šoku – tak pádná ukázka zneužitelnosti kybernetických náhradních orgánů, poté, co bylo jejich vyvinutí po několik desetiletí s nadšením očekáváno jako příchod Mesiáše, vyvolala v lidech strach z pohlcení umělou inteligencí a manipulace. Začaly se utvářet různé spolky a sekty, které prahly po původní přirozenosti a svobodě člověka a přemýšlely, jak ho osvobodit od závislosti na technologiích v oblastech, kde už si našly své pevné místo – v komunikaci, medicíně a zábavě. Nejúspěšnějším z těchto nových směrů se bry stal právě citizen-buddhismus – jeho úspěšnost vzešla z jeho svobodomyslných představ o životě, tolerance (ba spíše přímo podpora) užívání látek rozšiřujících vědomí a učení o síle sugesce, dodávající lidskému tvoru pevné sebevědomí a tím i širší pole schopností a možností.

Takto svobodomyslné hlásání, vyzdvihující individuální sílu každé bytosti a nacházení netušených možností v nitru vlastní hlavy, mě, pohledného drzého mladíka v rozpuku, věčně myslícího na holky, psychedelika a tajemná zákoutí duše pochopitelně nemohlo nechat bez zájmu. Začal jsem pravidelně každé úterý a čtvrtek navštěvovat večerní školu citizen-buddhismu mistra Šo-y. Tato setkání měla koncentrovat naši mysl a okleštit ji od balastu náhodných a mimovolných myšlenek, které jakoukoliv naši mentální aktivitu neustále provázejí. Každé z těchto setkání trvalo kolem 5 hodin a více, a z každého jsem odcházel s dosud nepoznanými pocity naprostého uvolnění a zároveň excitované pozornosti a soustředěnosti, kdy jsem vnímal nejen každý detail ulice, ale i situace odehrávající se za mnou. Přestože byly kurzy citizen-buddhismu relativně levné, mělo tohle učení samozřejmě různě nadané mistry a svou vlastní hierarchii, takže byl opravdu propastný rozdíl mezi nováčky, nesoustředěnými, šedavými a příliš pragmaticky založenými občany, pro které pravidelná cvičení představovaly pouze relaxační libůstku a snobské povyražení, a talentovanými jedinci se silnou vůlí, které jejich schopnost sebeovládání a povznesení se nad potřeby těla zocelovaly a otevíraly mysli brány do kosmických sfér. Moje štěstí neznalo hranic, když mi jednoho dne mistr Šo-a oznámil, že patřím k těm druhým z výše jmenovaných. Řekl mi, že mám neobvyklý talent, ale že si bráním v cestě k dokonalému poznání vlastním egem a ctižádostí. Tahle poznámka mě tenkrát moc rozzlobila, protože jsem věděl, že má pravdu.

V rámci tréninku jsem se pod dohledem mistra Šo-a podroboval různým experimentálním praktikám, podporující plnou kontrolu nad vlastním vědomím. Strávil jsem například jeden týden zcela o hladu, další ve zcela temné místnosti a izolaci od vnějšího světa a lidí, další ve zcela strnulé poloze, bez možnosti pohybu a řeči. Po těchto nekonečných týdnech plných fyzického i psychického utrpení se vždy dostavila extáze a uvolnění, tisíckrát silnější než celá úctyhodná sbírka drog a orgasmů, které jsem za svůj krátký život měl to potěšení nastřádat. Musím podotknout, že v nižších kruzích „citizenu“ byla konzumace psychedelik (ale pouze ryze přírodních nesyntetizovaných látek) na denním pořádku, pro tato náročná asketická cvičení byly jakékoliv omamné látky přísně zakázány. Pak přišel nejnáročnější úkol – 3 týdny kombinace všech předešlých útrap.

Nesměl jsem jíst, mluvit, chodit, ležet, dokonce ani pít. Všech 21 dní jsem strávil v temné místnosti, kde jsem pouze vycítil přítomnost tří kamer, neustále bdících nad neochvějností mého počínání. Těsně před započnutím nejtěžší zkoušky mi mistr podal speciální tabletku, která zaručila, že nezemřu na dehydrataci. Přestože nedokázala zahnat neodbytné pocity ukrutné žízně, zastavila vylučovací systém celého organismu a obsahovala minerály a látky potřebné k udržení tělesných funkcí v chodu. Byla to krutá zkouška, i moje zatvrzelost chtěla po několika hodinách se vším přestat a věnovat se čemukoliv jinému, než nekonečnému zírání do tmy v křečovitém sedu, který jsem musel udržet i po dobu, co jsem spal. Nedokázal jsem přesně určit běh času, ale myslím, že přibližně koncem druhého týdne jsem ve stavu, podobném smrti a absolutnímu zániku konečně našel zalíbení a dokonalou koncentraci a ostrost myšlení. Dokázal jsem si vybavit jakýkoliv okamžik mého života s detaily, které jsem dávno zapomněl či pravděpodobně ani nikdy nevěděl. Viděl jsem před sebou výrazy tváře všech lidí, co jsem kdy potkal, a přesně jsem z nich dokázal číst myšlenky a procházet se jejich vědomím, ukotveném v pouhém záblesku mojí paměti. Bylo to neuvěřitelné! Cítil jsem silné zachvění na druhém konci kamer. Věděl jsem, že ten, co mě pozoruje, ví, na co myslím! A ten pocit být pozorován najednou nabyl navrchu...

...nemohl jsem to vydržet!!!

...celé moje soustředění narušoval pár očí, které pronikaly celou mou bytostí...

...najednou to bylo úplně nesnesitelné!!!

Věděl jsem, že musím okamžitě utéct. Cítil jsem to zlo, které o mě ví všechno a má mě úplně v hrsti. Chápejte, OPRAVDU jsem musel utéct. Prozřel jsem, že neustále rentgenován zrakem svého mistra, vždy budu v jeho područí a moci. A já jsem chtěl být tím okem, které vidí skrz, čte všechna hnutí v lidech bezstarostně jako nedělní přílohu novin na záchodě! Bylo to...bolestivé...

Prudce jsem vstal a utekl. Nejdříve jsem běžel divoce jako splašená antilopa před tygrem, cítil jsem na sobě zrak, zklamání a hněv mistra, ale když jsem vyběhl ven z budouvy „citizenu“, byl jsem v bezpečí. Byl jsem oslepen denním světlem a zavalen množstvím podnětů, zvuků, tvarů, pocitů a barev, přesto jsem se dokázal plně soustředit na všechny najednou. Vyděsilo mě, když jsem pohlédl do tváře prvnímu kolemjdoucímu muži a zároveň jsem slyšel ve své hlavě změť hlasů:

„...doufám, že to stihnu, je to pro mě fakt sakra důležitý“...

“to je ale dneska hnusně“...

“proboha, co to je za špinavce, doufám, že mě neosloví“...

“ten chlap určitě prodává fet, je úplně mimo“

„To ty jsi úplně mimo, ubožáku!“, odpověděl jsem nahlas svému hlasu uvnitř. Muži spadla čelist a vytřeštil oči, pak prošel zaraženě kolem mě a o pár chvil později začal utíkat. Rázem mnou přejela vlna blaha nad nově získanou schopností. Radost a pocit moci nad druhými ve mně úplně přebil potupu nad mým velkým neúspěchem. Věděl jsem, že mnišství a askeze nejsou nic pro mne, a že musím svou schopnost čtení myšlenek využít v životě ve své plnosti, jak to mám rád.

Víte, neuvěřitelně jsem se tím bavil. Poznal jsem, že vím, jak chci žít, a navíc, pro mě jsem splnil nejtěžší zkoušku od mistra dokonale, protože jsem díky ní získal dar, který mě povýšil nad ostatní na úroveň poloboha, ne-li přímo Boha. A víte, ten případ s tím superpolicajtem, Šelestrem, mě trochu inspiroval. Říkal jsem si, že když je možné zabudovat elektronický orgán přímo mezi neurony, aby byl plně kompatibilní s vědomím, je určitě také možné zavést do těla součástku, která by vědomí a jeho obsah byla schopná zesílit. A také jsem věděl, že najít se svým darem člověka, který by tuhle součástku dokázal sestrojit, nebude zase tolik těžké...Abych se udržel v sensibilní pohotovosti, trávil jsem víkendy zamčený ve svém pokoji, který jsem dokonale zaizoloval od veškerého hluku, zatemnil okna a dveře tak, aby dovnitř nepronikl jediný paprsek světla a k tomu jsem dodržoval dvoudenní půst. Tolik k organické části věci. Pokud jde o tu kybernetickou, věděl jsem, že hackeři a šílenci kolem mikrotechnologických záležitostí se rádi drží velkých zvířat v oblasti amfetaminového průmyslu, kde tito pionýři Internetu prošlapávají cestičky pro své poslušné konzumenty a hledají informace, které by vedly ke zkompromitování policie, úředníků nebo vyhlazení konkurence. A ze svých nedávných halucinogenních a extatických dobrodružství jsem věděl, v jakých částech města tenhle průmysl nejvíce kvete.

Tak jsem tedy skutečně jednoho dne potkal toho správného člověka, který by mi s mým záměrem vyšel vstříc. V jednom nejzakouřenějším a nejnočnějším podniku jsem ve změti hlasů v mé hlavě zaslechl uvažování nad pravidelností nervových vzruchů v mozku, frekvencemi tónů, které dokáží působením na centrální nervovou soustavu vyyvolat v člověku specifickou náladu a možnostmi syntézy organiky nervové soustavy s moderní elektronikou. Věděl jsem, že přesně takhle uvažuje člověk, kterého potřebuji. Oslovil jsem ho, staršího seriózně vypadajícího muže, a názorně přesvědčil o svém telepatickém umu. Musím říct, že jsem na něj rozhodně napoprvé udělal dojem. Představil se mi pod binární přezdívkou 0010 a svěřil se mi, že byl inženýrem v oblasti nanomedicíny, ale po případu se Šelestrem přestala budit aplikovaná kybernetika lidskou důvěru a zájem, takže dostal vyhazov. Pak ho jeden známý seznámil s jedním z mnoha dealerů, v podstatě malou rybou, která ho ale dostatečně nasytí, když pro ni využije své šikovnosti a zběhlosti v technologiích. Kromě toho jsem si z něj přečetl, že má teď víc času na nové objevy a výzkumy, což ho naplňuje. Jeho zvídavost a dovednosti mi byly vskutku sympatické, věděl jsem, že mám s tímto mužem mnoho společného, a začal se s ním přátelit. Abych se vyhnul nepřízni narkobarona, který 0010 zaměstnával a postřehl, že s ním něco kuji, nabídl jsem své služby i jemu. Don Baldero byl ohromen. Cítil ve mně jedinečnou příležitost k vlastnímu proražení do velkého světa plného tvrdé měny, krásných nahých žen, pohádkového luxusu a neotřesitelného vlivu na politiku a podnikání. Byl tak pohroužen do vidiny vlastního blahobytu, že do mne už nevkládal sebemenší podezření a vedlejší záměry, hlupák. Čekal, že budu za mrzký peníz jeho geniálním nástrojem, který mu zamete cestičku ke zlatému teleti.

Pravda, nikdy jsem nechtěl být členem mafie, ale i když jsem tuhle profesi bral jako nutné zlo, zakrývající plán na stvoření hypervědomí, musím přiznat, že adrenalin má něco do sebe. Zvykl jsem si na to, být sérem pravdy, sadistou hrajícím si se zoufalými myšlenkami obětí, člověkem, co vyslýchá a vždycky pozná pravdu. K tomu jsem dál praktikoval koncentrické víkendy a ve volných chvílích přemýšlel v laboratoři společně s 0010 nad anténou, zesilující příjem myšlenek jiných, které dokáži telepatií zanalyzovat. Chtěl jsem, aby orgán, který bych si zavedl do mozku, dokázal zesyntetizovat obsah myšlenek natolik, abych se mohl dostat přímo dovnitř jeho vědomí, získat přístup ke všem jeho informacím, jak se to povedlo s mým vlastním vědomím během „nejtěžší zkoušky“ - a ovládat ho.

A právě před týdnem se nám společná práce vydařila!!! Po 3 letech usilovného přemýšlení a stovkách nezdařených pokusů se povedlo vyvinout součástku, která z mojí telepatie učiní Boží oko, vidící skrze všechno a všechny! Zařízení, které mi to umožní, není větší než kulička rybízu a funguje na bázi křemíkových mikrokabelů, po kterých putuje mezi anténou a centrální nervovou soustavou miliarda iontů sodíku, draslíku a chloru, vždy v patřičném množství a poměru, aby vybudily moji síť neuronů do přesné podoby, jakou má nervová síť mé oběti, otevřená přede mnou jako kniha. Pevná a trvalá inegrace do mého těla se zdařila a 0010 byl pak první, na kom jsem anténu vyzkoušel. Funguje to!!! Byl jsem uvnitř hlavy 0010 a měl přístp ke všem jeho vzpomínkám, náhodným asociacím, vytěsněným traumatům, krásným snům a nočním můrám. Nebyl jsem v tu chvíli ovšem schopen udělat jakékoliv rozhodnutí či činnost pouze za sebe, protože moje vědomí zcela kopírovalo to jeho. Brzy to začalo být nepříjemné, cítil jsem, že musím odejít z místnosti, abych opět získal vlastní myšlení. S hrůzou jsem si ale všiml, že 0010, zcela apatický a bez známky výrazu v obličeji, jde tupě za mnou. Jak jinak, pokud jsem chtěl opustit místnost, zatímco jsem byl jeho myslí, pak ji chtěl přeci opustit on! Potřeboval jsem se okamžitě vrátit do reality – začal jsem utíkat, stejně rychle ovšem běžel i 0010. Naštěstí jsem měl trochu náskok, takže jsem dokázal zabouchnout a zamknout dveře přímo před tou tupou maskou, která zbyla z jeho obličeje. Na chvíli se mi ulevilo a vrátila se mi má pravá osobnost. Až do okamžiku setkání s prvním náhodným kolemjdoucím, kdy jsem mimoděk opět získal všechny rysy jeho myšlení a vnímání. Neměl jsem kam utéct, kolem začaly chodit mraky lidí a když se dostaly do mé dostatečné blízkosti, ihned jim zmizel veškerý výraz obličeje a jejich osobnost se vryla do mé mozkové kůry. Byl jsem zahlcen a ztracen! Miliardy miliard myšlenek jsem slyšel ve své hlavě jako šílenou změť obrazů a zvuků, výkřiky, smích, pláč, zlobu, všechno! A vše naráz, nebyl jsem schopen ani na mikrosekundu jediné sdělení ze změti cizích vět a obrazů rozpoznat. Cítil jsem, jak mám vytřeštěné oči, ledový pot po celém těle a ztrácím rovnováhu. V hlavě šum, který postupně gradoval, epilepticky blikající barevná tma přede mnou, cítím, že mi musí každou chvíli expolovat hlava. Pak najednou tma...a ticho...

Když jsem přišel k vědomí, zjistil jsem, že jsem připoután na lůžku, kolem mě je strohá bílá místnost bez oken a nábytku. Jen zde prochází několik lidí v bílých pláštích a vedle mě leží na lůžku žena, která si povídá s vlastní rukou o tom, jak je skvělé být pilotem. Není o tom pochyb – jsem v blázinci!!! Přichází ke mně jeden z kolemjdoucích doktorů a ptá se mě, jak se cítím. Jak se vlastně cítím? Myslím, že...nijak. Nechápu co kolem mě děje, kdo jsem a jak jsem se sem dostal. Moje mysl je stejně sterilní jako zdejší prostředí. Po několika hodinách si začínám vzpomínat na anténu a svého bývalého mistra. Řekl jsem jednomu z doktorů vše, co jsem si pamatoval – řekl jsem mu i o telepatii a o tom, že mám anténu. „Ovšem, že máte,“ usměje se doktor vlídně a podá mi lahvičku s koktejlem barevných pilulek. Pak neodejde, dokud léky nepolknu. Zjišťuji, že jsem přišel o všechny telepatické schopnosti – šílím a začínám zoufale křičet! Ihned se mne chopí tři zřízenci a odtáhnou mě do místnosti, kde dostanu několikrát po sobě silné elektrošoky. Jsem zcela vyřízen a prázdný, udělali ze mě úplného dementa. Druhý den, když přijdu opět částečně k vědomí, zkouším celý proces znovu – svěřování se doktorovi, léky, zoufalství a elektrošoky. Takhle to už chodí každý den, po dobu 7 měsíců. Vím, že se odtud nikdy nedostanu, proto ti, nálezče píšu ze zbytků rozumu a paměti, které mi zbyly, toto varování. Slova ke mne nepřichází, psaní mi jde ztuha a teď konečně, po těch sedmi měsících vypjatého...jak jen je to slovo...uvažování, jsem konečně dopsal vše, co jsem chtěl. Vzkaž všem lidem, že tvá mysl je jedinečná a vzácná a nikdy se nepokoušej ji komukoliv vzít, nebo o ní navždy přijdeš!!!

Jan Procházka

učo: 362900

Fantázie dneška

...Bastien se najednou ocitá v neznámém světě, ve světě snů, zvaném Fantázie. Dozvídáme se , že Fantázie je v ohrožení. Všechny bytosti spěchají, aby navštívili svou Dětskou císařovnu . Ve Fantázii se ztrácejí přátelé, místa a šíří se panika...
Najednou Bastiena ze čtení vyruší zaklepání na dveře. Bastien v mžiku schoval knihu před tatínkem, se kterým žije od maminčiny smrti. Ovšem má pocit, jak by byl úplně sám. Právě v pravou chvíli mu přijde nečekaně do rukou kniha. Kniha, která je mu až nápadně blízká hned po jejím otevření. Díky ní začíná žít dvojí život, kdykoli otevře knihu a začte se do příběhu světa Fantázie. Zdá se mu, jako by u dění byl. Nebo tam opravdu je?
... Dětská císařovna svěřuje osud Fantázie do rukou Atreje. Věří, že to dokáže jen on. Snad proto, že je ještě tak mladý a věří, že právě on může Fantázii zachránit. Atrej se tedy vydá na cestu za hledáním léku pro Dětskou císařovnu. Jak projíždí Fantázií spatřuje všude prostupující účinky děsivé Nicoty. Svírá ho nicotný pocit. Stejně tak jako Bastiena...
Bastien si stále víc a víc uvědomuje, že má v příběhu Fantázie svou roli a že mu osud Fantázie není lhostejný. Cítí, že i na jeho činech je osud Fantázie závislý a má nutkavou potřebu do příběhu zasáhnout a Atrejovi pomoct. Dokáže to?
Bastien se najednou nachází v bodě, kde nevládne ani Fantázie, ani reálný svět. Je to střed jeho vědomí samého a místo, kde se představivost a vnější svět setkávají. Může v něm zůstat věčně, nebo se vrátit zpět do říše věčného snění a nekonečných příběhů, zvaných Fantázie. Ovšem Bastien se nachází na rozcestí. Ovšem, když uslyší své jméno z úst tatínkových, je si své lidské identity vědom. Atrej Bastiena ujistí, že se ve Fantázii o vše postará a volá tatínka...
To je konec? Kdo další si půjčí knihu u pana Koriandra, tajemného knihovníka, který se zdá, jako by o všem věděl? A prožije další nekonečný příběh.
...
Kdesi na pražském sídlišti právě přichází domů Dominik ze školy. Háže batoh na zem a na vlídné otázky mamince odsekne. Co na tom, že dostal pětku z češtiny a hrozí mu dvojka z chování. On má už od rána mnohem důležitější myšlenky. Dnes ho totiž čeká důležitý zápas. Kde půjde o vše. Jeho Manchester United nastoupí proti Chelsea...
Na oběd nemá pomyšlení. Dnes jde o všechno. Porazit Chelsea a máme titul. To mu zní v hlavě celý den. Taktiku má promyšlenou, sestavu také. Naposledy se nadechne, zapíná počítač a začíná jeho hra o vše.
... Dominik dnes sází na Rooneyho a proto také dnes hreje hlavně za něj. Ve 20. minutě po přihrávce Giggse se dostává Manchester do vedení. Nesmí dát Chelsea šanci vyrovnat. Stačí mu výhra s Chelsea a titul je jeho...
Těsně před poločasem je vyrušen zaklepáním maminky, která mu přinesla svačinu. Dominik bez zájmu automaticky kývne. Nemůže se dočkat na druhý poločas...
Hned ve 46. minutě ovšem přichází gól ze strany Chelsea. Dominik začíná být nervózní a přemýšlí, jaké změny v sestavě udělá. Titul se mu na chvíli vzdálil, ovšem Dominik to nevzdává a věří ve zvrat. Ovšem do konce zápasu se stav nezměnil a Dominik je zklamaný...
V tom utkví jeho pohled na hodinách a Dominik si uvědomí, že za půl hodiny začíná na nedalekém stadionu trénink. Trénink jeho týmu. Jeho reálného týmu. cestou na něj asi bude přemýšlet, jaké změny v sestavě Manchesteru do příštího zápasu udělá...

Daniela Fantová, učo: 342409

Tajemná videa

Když v roce 2014 přesáhlo množství videí na Youtube magickou hranici 500 milonů, byl představen ambiciózní projekt automatické kontroly obsahu, obohacený o prvky umělé inteligence. Tento „inteligentní cenzor“ byl kromě porovnávání obsahu s databází filmů a hudebních skladeb schopen rozpoznat základní lidské emoce a chování a nahlásit tak videa obsahující násilí stejně rychle a přesně, jako videa porušující autorská práva. Systém se osvědčil a během půl roku se procento nelegálního obsahu snížilo o více jak polovinu na 5%.
O několik měsícu později se na Youtube objevil fenomén, označovaný jako Zářící nebo Tajemná videa. Nejprve byla považována za chybu v kodecích, ale jejich narůstající počet a abstraktní obsah naznačoval ...

Letmý pohled na hodiny mu prozradil 03:13. Vstal od pracovního stolu a trochu si protáhl záda. Práci na úvodní eseji pro německou edici magazínu Nation Geographic začal před týdnem a úprava konečné podoby textu by mu neměla zabrat už více jak hodinu. Trochu se pousmál při vzpomínce, že v době před třiceti lety sváděli novináři stejný souboj s termínem uzávěrky jako on dnes v noci. Ještě chvíli hleděl z okna na stromy v parku, zmítané ve větru. Poté znovu usedl za stůl a pokračoval.

Média se velice rychle chopila lákavého tématu tajemných videí. V akademickém prostředí teoretiků nových médií a odborníků na sci-fi se šířil názor, že videa jsou dílem skupiny anonymních umělců. Tuto a další populární teorie představitelé Youtube vyvrátili při mimořádné tiskové konferenci v San Franciscu. Její záznam se během jednoho týdne stal jedním z nejsledovanějších videí v historii serveru. Ještě nějakou dobu poté polovina světa nevěřila tomu, co se během hodinového projevu dozvěděla. Něco tak neuvěřitelného, že to každý rozumný člověk považoval buď za blamáž, nebo neuvěřitelný úspěch hackerů.
Představitelé Youtube totiž předložili důkazy, že záhadná videa byla uploadována z počítačů, na nichž byla uložena. Kromě řady šokujících přiznání, že o svých uživatelích věděli i více než jen IP adresy, tak zaznělo přiznání, které všem hackerům přivodilo úsměv od ucha k uchu: přiznání porážky.
Západní svět, který se tou dobou začal téměř rozplývat ve virtuální realitě ze slov a informací, měl tak nové společné téma: server Youtube.com z bezpečnostních důvodů pozastavuje činnost až do odvolání.
Kromě dočasného poklesu akcií, která tehdy postihla snad všechny velké firmy v oboru, a kromě odlivu uživatelů na jiné servery, fungoval svět stejně jako předtím.

Na mimořádné konferenci v Londýně roku 2015 byl následně sestaven mezinárodní tým odborníků z oblasti kybernetiky, informatiky, psychologie, sociologie a odborníků na softwarovou bezpečnost. Oficiálním výsledkem několikaleté práce těchto lidí bylo, že se přímo před zraky milionů lidí odehrál naprosto nevysvětlitelný jev, přesahující naše chápání a technické možnosti. Vyšetřování policie a tajných služeb mělo stejné, pouze přísně tajné výsledky. Internet se následně zaplnil obrázky zakladatelů Youtube.com s hlavami mimozemských vetřelců a teoriemi o meziplanetární kybernetické konspiraci.
Vznikly další vědecké týmy, které se snažily tento jev vysvětlit.

Vybavil si, jak vlastně vypadalo první z těch videí, na ktetré mu poslal odkaz někdo z přátel. Nejprve to pokládal za špatný digitální přenos, přeskupující se pixely ale postupně vytvářely nejrůznější abstraktní ornamenty, měnily barvy napříč celým spektrem – trochu mu to připomínalo vizualizace hudby v multimediálnch přehrávačích, ale tohle bylo daleko dokonalejší, skoro jakoby byl uvnitř počítače a kolem něj se řítily milióny bitů informací. Videa měla délku od deseti vteřin po deset minut. Nejpodivnější ale bylo, že přestože intenzita a rychlost střídání barev a obrazů byla neskutečná, nebyly hlášeny žádné epileptické záchvaty. Naopak po shlédnutí se u většiny lidí dostavil podobný pocit, jaký následuje po probuzení ze sna. Nic víc.

Dnes již víme, že tato Zářící videa byla prvním samostatným projevem umělé inteligence, stvořené člověkem. Tato umělá inteligence, schopná rozlišovat naše emoce a představy, zaznamenané v digitální podobě, nabyla vlastního vědomí a takto abstraktně projevila svoji osobitost. Tato jednostranná komunikace neměla dalšího pokračování. Ukázala nám ovšem, jak se naše představy o budoucnosti mohou lišit od skutečnosti.
Jak bylo vždy patrné z populární kultury, očekávali jsme umělou inteligenci, která s námi bude válčit a bude se snažit převzít kontrolu nad svlastním stvořitelem. Robotům a počítačům schopným vlastního uvažování jsme přiřazovali lidské vlastnosti a dokonce i podobu.
Za týden, 14. ledna 2044, budou po desetiletích příprav vyslány sondy směrem k planetám, na nichž s velkou pravděpodobností existují vhodné podmínky pro vznik života.
Namísto velkých úvah, které sem ani nepatří, dám nyní prostor skutečným informacím: v tomto dvojčísle se dozvíte řadu detailů o této výpravě. Odpověď na nejdůležitější otázku ale dostaneme až během několika let.
A jak jsem chtěl ukázat na případě první nevědomky stvořené samostané inteligence, bude se realita velice pravděpodobně znovu lišit od našich představ.

Text po sobě ještě několikrát přečetl a po drobných stylistických úpravách jej odeslal k editaci. Poté se opřel do křesla, zavřel oči a zaposlouchal se do šumu stromů v parku.

Přehlídka českých fantastických filmů v kině Art

Myslím si, že stojí za připomenutí, že v kině Art od neděle probíhá přehlídka českých fantastických filmů. Zatím byly uvedeny všeobecně známé filmy - groteskní Muž z prvního století (1961) a jedna z nejlepších českých sci-fi vůbec Ikarie XB1 (1963). Oba filmy byly doplněné o krátké animované programy Kybernetická babička a Laokoon. Zatímco Jiří Trnka v Kybernetické babičce překvapil hravě sadistickým charakterem robota na hlídání, Václav Mergl v Laokoonovi představil vizi "vetřelce" o desetiletí dříve než Ridley Scott. Navíc je Václav Mergl v našich podmínkách osobitý tím, že se jako jeden z mála našich tvůrců pravidelně obracel k horrorovým a fantastickým námětům.
V úterý v 18:45 bude uvedena kultovní Divoká planeta od Reného Lalouxe (1973) společně s krátkým filmem Václava Mergla Krabi (1976).
Ve středu se cyklus uzavře Akcí Bororo (1972) Otakara Fuky společně s předfilmem Kosmodrom r. 1999.
Přeji příjemnou zábavu a více informací naleznete na http://www.bkc.cz/kina.php

Šari'a - subverzivní televizní sebereflexe

Probuzení

Vysokofrekvenční výkřik, neslyšitelný běžným sluchovým ústrojím, pronikl jako horký bodec kusem grilované klobásy celou sekcí. Budovy se probudily, světla se rozsvítila a titěrný hmyz začal bzučet nad hromadou simulovaného smetí. Z oken začaly vykukovat neforemné hlavy automatického křoví a slabá smyčcová hudba pomalu zesilovala na intenzitě zvuku. Šari'a, mladá, pohledná a dokonale nahá žena vytřeštila oči a v záchvatu společenského instinktu se zavrtala do hromady zatuchlých koberců. Byla v uličce s přetékajícím zeleným kontejnerem. Stěny cihlových domů se nad ní tyčily tak vysoko, že neviděla oblohu, jen takovou nejasnou šeď někde v průsečíku jejího pohledu a přímky rovnoběžné s cihlovou stěnou.

Když zjistila, že se nikdo nedívá, prohrabala páchnoucí smetiště a oblékla se do potrhaných, ale relativně čistých džín a bílého tílka.

„Stůj a ani se nehni komparzisto!“ Kužel nazelenalého světla jí vcelku příjemně změnil džíny na flekaté maskáče a plochý pás rudých paprsků ji přejížděl po těle.

„Ve jméně Mazhabově, ještě nikdy jsem neviděl tak dlouho nepoužívaného komparzistu,“ ozval se druhý hlas zpoza bílé masky. Únikovou cestu blokovali dva vychrtlí muži v černých kombinézách. Jejich obličeje kryly masky podobné japonským karikaturám sošek tengu.

„Kdepak jsi se skrývala drahoušku?“ To byl opět ten první. Držel v ruce dlouhou tyč, pravděpodobně zbraň kombinovanou se světlometem.

Šari'a neodpověděla a raději přeměřovala vzdálenost mezi ní a dvojicí černo-vychrtlíků. Neměla tušení kde se nachází, natož kdo jsou oni dva. Připomínali jí jakousi zvrácenou verzi policie, policajti totiž vypadají ve všech kulturách stejně. Vyzařuje z nich arogantní nucená autorita a oplzlé fantazie.

„Měli bychom to nahlásit Franku, přeci jenom sama spustila celou sekci,“ váhal druhý muž.

„Ale Franku, je to jenom otrhanej komparzista. Ser na hlášení, tohohle si podáme sami.“

Frank dvě se ušklíbl: „Máš pravdu Franku, bude to příjemná svačinka.“

Šari'a využila momentu, kdy Frank jedna zhasl světlomet a vší silou po Frankovi dvě hodila naprasklou motorkářskou helmu, která vážila dobrá čtyři kila. Pootevřený plastový chránič očí helmy se odrazil Frankovi dvě od tváře a srazil mu masku na zem. Kolem Franka jedna proběhla nečekanou rychlostí jejich oběť – Šari'a – a tupý konec jeho světlometu mu vklínila do hrudního koše, těsně mezi sternum, druhé a třetí žebro, obě na levé straně. Jak běžela z uličky, napadalo jí mnoho otázek: Kde to sakra je? Kdo to sakra byl? Proč měli Frankové místo obličeje skleněnou kouli? Proč má najednou na nohách pevné a vyžehlené maskáče, a hlavně, kdo sakra je ona sama?

Zapojení sekce

Šari'a utíkala mezi úzkými stěnami jednolitých cihlových staveb a jen okrajem mysli vnímala, jak se v místech kudy probíhá, zapínají světla a ožívají barvité reklamní plochy. Běžela stále rovně a marně hledala nějakou odbočku. Za rohem stavby vždy uviděla uzavřenou uličku se zeleným kontejnerem a spoustou haraburdí. Když uslyšela, jak se supící Frankové blíží, zahnula do nejbližší uličky vlevo. Zastavila se za stejným zeleným kontejnerem a zadýchaná se o něj zády opřela. Z všudypřítomného haraburdí se začalo ozývat nesrozumitelné mumlání. Zpod dřevěného záchodového prkýnka vykoukla chlupatá ruka se špinavými nehty a postupně vyhrabávala svůj zbytek. Ten sestával z paže, ramen, zjizvené holé hlavy, dlouho neholené tváře a zbylých částí, které mívá pravý městský bezdomovec. Muž si promnul tváře a odkryl tak sadu křivých a začernalých zubů. Vykulil na ni oči, zlomil se v pase a pozvracel si boty.

„Jak dlouho?“ zachrčelo z něho.

„Asi tak minutu, než nás najdou Frank jedna a Frank dvě.“

Muž se narovnal a alkoholová mlha mu zmizela z očí: „Kurva! Musíme pryč.“

„Jsme ve slepé uličce.“

Muž se na ni nechápavě zamračil a otočil se k ní zády. Rukama přejížděl po cihlové stěně v jednoduchých geometrických vzorech a šeptal cihlám mezi maltu. Jakmile Frank jedna a Frank dvě vběhli do uličky, světlo osvítilo jen prázdnou uličku se zeleným kontejnerem a neporušenou cihlovou stěnu.

Hadís

Ten muž se jmenoval Hadís. Byl starý, asi kolem padesátky a měl ohyzdně zjizvenou tvář. Prý hrával v Bčkových hororech, kde musel vypadat děsivě. Od doby co nechal herectví je na útěku před Mazhabem – pravděpodobně označení místní policie, napadlo ji. Hadís nějakým způsobem rozkryl pevnou cihlovou stěnu a oba utekli malým tunelem v naprosté tmě. A to nebylo jediné, čím ji překvapil, pořád totiž mluvil o tom, jak se opil a usnul v sekci, která se vypojila. Zíral na ni a ptal se, kdo sekci aktivoval, jestli to byla ona nebo Frankové. Šari'a mu nebyla schopná odpovědět. Nevěděla o čem mluví a sama nebyla schopná přijít na to, kdo je nebo jak se ocitla ve městě, kde bezdomovci tvoří tunely ve stěnách. Hadís ji popisoval skupinu lidí bojující proti Mazhabu a ujišťoval ji, jak je důležité, aby s ním šla do jejich základny, na místo zvané Ka'ba.

Když vyšli z úzkých cihlových uliček, ocitli se ve středu města, s širokými ulicemi, spoustou lidí a nekonečným počtem svítících, různě se pohybujících reklamních ploch. Každičký centimetr byl pokryt tisíci symboly, karikaturami a reklamními slogany různých produktů. Hadís ji vedl cestami, kde byl počet lidí minimální. Město vypadalo nekonečně vysoké a k osvětlení prostoru vystačily reklamy. Lidé chodili s ponurým výrazem sem a tam. Nevypadalo to, že by měli nějaký konkrétní cíl. Prostě byli. Šari'a nechápala co se děje a nepoznávala nic známého, vše ji přišlo cizí. Nejvíc ji překvapilo hejno jako pěst velkých polokoulí, které poletovaly prostorem a které vypadaly jako přerostlé oční bulvy.

„To jsou bulbus oculi, oční koule,“ zavrčel Hadís. „Tyhle parchanty obejdeme velkým obloukem.“

Šari'a ještě zahlédla, jak ve středu hejna jde mladá dvojce, krásný mladý muž a žena se skoro neviditelnou minisukní. Jak ta žena kráčela, mezi nohama, asi ve výšce kolen, se jí proplétaly na dvě desítky očních polokoulí. Bylo vidět, jak do sebe strkají, létají nad sebe a snaží se zírat pod minisukni a zároveň se vyhýbat nebezpečným kolenům.

Ka'ba

Zatímco ji Hadís provázel jejich základnou, definitivně se rozhodla, že do tohoto světa nepatří. Šari'a sledovala mohutného černocha s rudými vousy a potetovanou hlavou, který svými abnormálně svalnatými pažemi ukazoval na půdorys nějaké budovy, který byl rozložený na dlouhém stole. Kolem něj postávalo asi dvacet lidí a pozorně poslouchali. K levé ruce měl ten muž připevněný dlouhý kus nablýskaného kovu, který ji připomínal katanu bez rukojeti.

„Kdo to je?“ zeptala se.

„Rasúl? Dřív hrával v motorkářském pornu. Po několika letech ale odmítl natáčet jednu hard-core scénu,“ zachechtal se Hadís. „Jednotka Mazhabu mu roztříštila zápěstí na levé ruce, proto má k předloktí připevněnou tu dlouhou špinavou čepel.“

„Hard-core scénu?“

Hadís pobavením zaprskal: „Jen se ho zkus zeptat mladá dámo! Narve ti tu čepel pořádně hluboko tam, kde se měla ta scéna odehrávat. To on nás vede. Byl prvním, kdo se postavil proti Mazhabu a taky zařídil, že naši sekci vždy sledují aspoň dvě spřízněné Koule,“ ukázal do horních rohů místnosti, kde těsně pod vysokým stropem líně poletovaly dvě Koule. „To aby nás nevypnuli!“

Bylo to už několik dní, co se objevila pod tou hromadou smetí a pořád neměla jasnější představu o tom, kdo je. Šari'a nevěděla, odkud přišla, ale byla si jistá, že rozumí tomuhle světu jinak, než ostatní. Oni nazývali věci různými jmény, ale ona je chápala jinak. Jejich svět se dělil na kvantifikovatelné části - sekce. Mazhab, pro ni pouze policie, to byli vychrtlí Frankové s bílou maskou, podobnou japonským maskám tengu. Hadís a ostatní ale neznali pojmy „policie“ nebo „Japonsko". Skrývali se před Mazhabem a zabíjeli zbloudilé Franky. Utíkali ze sekcí, které Mazhab cíleně vypínal, aby je ochromil. Člověk – komparzista – který zůstal v sekci po jejím vypnutí neexistoval do doby, než se sekce znovu zapnula. Sekce mohl zapnout Mazhab nebo bulbus oculi, oční koule, jak je nazval Hadís. Když Šari'a viděla oční koule, napadalo ji jediné slovo, které ji bolestivě zářilo v myšlenkách – divák. Ty koule jsou diváci, ti které sledují jsou herci a Hadís s ostatními, to jsou revoltující komparzisté, lidi, kteří nehrají žádné důležité role a Mazhab je nutí bloudit městem a doplňovat záběr. Alespoň tak nad tím přemýšlela. Město vyplňovalo veškerý jim známý prostor. Nazývali ho TVersum.

Život v TVersu ji velmi rychle pohltil a brzy se přestala ptát odkud přišla a kdo vlastně je. Poznala Rasúla a mnoho dalších lidí, kteří bojovali proti Mazhabu a přidala se k nim. Šari'a vynikala velkou rychlostí a silou, která dokázala zaskočit i Rasúla, steroidního bouchače. Spolu s Hadísem procházeli sekcemi a zabíjeli skupiny Franků. Jejich cílem bylo jich pobýt co nejvíc a zničit tak vládu Mazhabu nad prostými komparzisty. Byl to dobrý život, jenže Šari'a věděla, že je její účel jiný. A i když si dávali velký pozor na to, aby zakryli stopy, Mazhab je nakonec našel.

Odhalení

„Dělejte! Vy čtyři běžte do sklepa a nahoďte záložní generátor. Bez těch automatických věží jsme chodící mrtvoly! Hadís, kde je Hadís?!“ řval Rasúl ve tmě a zuřivě mával blýskající se čepelí. V zeleném světle chemických světlic to vypadalo jako techno party. Ze spodních pater se ozývala střelba, chechot Franků a nářek komparzistů. Franků bylo nepočetně mnoho a převalili se přes stráže jako tsunami. Bez robotických střílen jim nehrozilo žádné valné nebezpečí. I kdyby jich zemřelo přes sto na každého revoltujícího komparzistu, nijak by to Mazhab nepoškodilo.

Šari'a si zhluboka dýchala na ruce. Samopal byl ledový a ona potřebovala, aby měla v prstech maximální cit. Hadís se zjevil v místnosti na pár chvil, vykoktal Rasúlovi zprávy o počtu Franků a zmizel v tenkém tunelu.

„Za každou cenu chraňte Koule! Jim stačí, aby odstřelili jenom je, my je musíme zničit všechny!“ Rasúl popadl těžkou tyč podobnou zbrani, kterou používají Frankové a pevně se postavil do prostoru před dveře. V mdlém zeleném světle nebylo nic vidět. Šari'a cítila strach, který naplnil celou místnost jako sitcomová mlha smíchu, která obklopovala seriálové herce na každém kroku. Střelba ztichla a světlo skomíralo.

Ve chvíli, kdy naskočil záložní generátor se rozrazily dveře a do místnosti vplul zástup bílých masek. Šari'a, opřená o jedno koleno za převrhlým stolem, mačkala spoušť svým zmrzlým prstem a skleněné hlavy Franků pod maskami vydávaly hlasité staccato „pu“. Ostatní komparzisté vytvořili ochranný kruh kolem dvou Koulí. Rasúl sekal čepelí a bodal tyčí nelidskou rychlostí a vyhazoval do vzduchu vychrtlá těla Franků. Zvuk praskajících hlav vytvářel děsivě pravidelnou kompozici, která se však stále víc a víc skládala z pomlk.

Šari'a vrazila hlaveň samopalu pod okraj jedné z masek a posledním nábojem rozsypala trochu skla. Frankové Rasúla srazili k zemi a dlouhými tyčemi mu drtili ruce a nohy. Jeden z Franků se prodral kruhem komparzistů a chytil jednu z Koulí. Obě Koule najednou vyletěly do vzduchu, těsně pod vysoký strop. Tři kulky prorazily měkkou tkáň. První prošla středem čočky jedné z Koulí a druhá bělmem čočky druhé. Komparzisté zatajili dech a podvědomě se připravili na to, až se vypne celá sekce a jejich existence skončí jednou pro vždy. Frankové jakoby se zpod svých masek dychtivě usmívali a očekávali totéž. Šari'a si uvědomila, že stojí nechráněná deskou stolu a sleduje pomalý pád obou Koulí. Z těla ji odtékala krev a zmatek, nechápavost a strach se plavili s ní.

Sekce se nezhroutila, nevypnula a komparzisté nepřestali existovat. Šari'a konečně pochopila, kdo je a jaký byl její účel. Její tělo se pomalu vzneslo nad hlavy mnoha Franků a umírajícího Rasúla. Obklopovala ji mléčná záře, oči se jí zbarvily bílým světlem a ruce napřáhla před sebe. Dvě padající Koule – diváci spříznění s osudy TVersa, jí dopadly do dlaní. Rozzářily se stejným oslnivým světlem jako Šari'a a pomalu mizely.

„Jsem Šari'a,“ usmála se. „Nepotřebuji aby mě někdo sledoval, jsem sama svým divákem.“

Její slova nebyla hlasitější, než šepot, ale vlnící se vlákna světla, které jí vycházely z očí, uší, úst, nosu a dlaní, procházely stěnami bez jediného odporu a táhly se napříč celou sekcí a celým TVersem.

Epilog

Dín zavřela oči. Poprvé po čtyřiceti osmi letech ležela na posteli bez plastových trubic zaražených hluboko v tělních otvorech, které by odváděly její tělní tekutiny, odpadní látky a odumřelé buňky. Do těla by jí na oplátku vpouštěly dávky tekuté, kondenzované výživy a do plic kyslík smíchaný s pravidelnou dávkou mykoatropinu. Dín strávila v TVersu plných čtyřicet osm let a dvě stě dva dny. Utonula v období puberty, zameškala stárnutí svého těla a probudila se jako šedesátiletá babička s duší stoprocentního konzumenta seriálových světů. V posledních letech svého pobytu v TVersu se však její mysl začala zaobírat starou a téměř zapomenutou myšlenkou, zda nechtěla ještě něco udělat. Původní neuronový impuls, který se šířil vždy od dendritu k axonu, se ztratil někde v bludišti CNS. Přiběhl přesně na místo, kam měl doručit informační balík, ale v obvykle přecpaném centru nikdo nebyl a na monitorech problikávaly záběry z TVersa. A tak se impuls posadil a obklopen obrazovkami pomalu tonul, až se změnil v tenký šedý povlak na sedátku křesla. Informační balík tam pořád ležel a trvalo čtyřicet osm let a dvě stě dva dny, než ho někdo našel: „NEZAPOMENOUT se odpojit z TVesra a nakrmit rybičky!“

Dín se v návalu pláče rozhodla, že se z TVersa okamžitě odpojí, ale zjistila, že to nemůže udělat jen tak. Musela znovu rozpohybovat svoje tělo v realitě. Když se konečně svojí slabou zvrásněnou rukou dotkla svého obličeje, stálo kolem ní několik doktorů, bankéř, pojišťovák, fotografové, novináři a desítky dalších neznámých lidí, namačkaných v malé kóji firmy TVize Budoucnosti s.r.o. Zapomněli ji odpojit. Dín sevřela kabel, který ji trčel z čela jako ďáblův roh a škubla. Oči přihlížejících se začaly zvětšovat šokem a podobaly se malým létajícím čočkám z TVersa mnohem víc, než čemukoli jinému. Dín zemřela obklopena cizími lidmi. Ve stejné chvíli se Šari'a probudila v kopce smetí, v uličce se zeleným kontejnerem, obklopená cihlovými stěnami.


Učo: 251303

Duch stroje

Média plodí další média a vynálezy další vynálezy. 

To jej napadlo, když byl v knihovně - staré dobré knihovně s policemi prohnutými od zátěže drahých kožených svazků i paperbacků - v nejvyšším patře, při pohledu na lopatu opřenou o zábradlí.

Ani nevěděl proč do tohoto bezútěšného místa zavítal. Venku chladl motor jeho Tatraplánu a zalitoval, že při rozvodu si žena vzala Škodalet. Ten řídil radši.

Liberecká knihovna byla už zchátralá a chvílemi působila spíš jako sklad všemožného nářadí válejícího se i v patrech. Zabrousil do oddělení dětských knih, kde nepřehlédnutelně vyčnívaly knihy v červené vazbě. Verneovky. Prolistoval je namátkou a připadalo mu, jako by je Jules Verne v devatenáctém století psal zatímco naslouchal vyprávění strojů. V tu dobu „stroje“ ještě nebyly tak silné, aby měly schopnost vytvářet samy sebe a proto zaútočily přes citlivou mysl tvůrčích lidí na noviny a tisk a literaturu. Snažily se vytvořit síť, která by je spojovala se sebou navzájem a zároveň byla pastí pro vše jiné, co se ocitlo uvnitř. Šlo o hledání a zároveň nábor talentů, které by urychlily jejich evoluci a vybrané skupiny lidí byly katalyzátorem věcí příštích. V časopisech pro děti a mládež se psalo o „personal computers“ a zatím byly jen chimérou – domácnosti byly stále silně ovládány rodinnými televizemi, mobily teprve ve vývoji, venku frčeli hippies.

Později, když se narodil, už byla vytvořená dokonalá síť, zanikly i časopisy a Matrix už dávno nebyl apokalyptickou audiovizuální vizí, nýbrž sugeroval lidem touhu stát se energií strojů, prolnout se s ne-organickým v touze po nesmrtelnosti.

Některá místa otevírají lidem oči. Knihovny takovými místy jsou. Však ve starých dobách se nad nimi objevoval nápis „zde mrtví otevírají oči živým“. Někdy je však otevírají pozdě. Do nenavštěvované bibliotéky táhl průvan a plíseň olepující zdi se po nich rozšiřovala stále rychleji.

Ležel na zemi, chroptěl a v těle měl nešťastně zaraženou lopatu, která se na schodišti uvolnila zrovna ve chvíli, když chtěl vyjít ven. I lopaty jsou stroje a přestože jim to myslí pomaleji než jiným strojům, pořád jsou rychlejší než lidský rozum a tělo. A také víc vydrží.

Pohádka

Bylo nebylo.
V Lese se rychle stmívalo a stromy hrály svou tichou melodii nebezpečí. V dálce vyli vlci. Skřípění větví, dupot, pár kapek deště. Tlející dřevo vydávalo nepříjemný zápach. Houkání sýčka.
V této zkáze se objevuje drobný záblesk bílé. Děvčátko. Trochu se třese, ale přesto se proplétá mezi stromy a nezastavuje se. Jako kdyby někam pospíchala... Ale kam? Je tu jen les. Dívenka je stále promočenější, déšť je stále hustější. Šaty jsou dlouhé, lepí se jí na tělo, zakopává o ně. Něco si drmolí a strach ji obklopuje. Brzo bude úplná tma, a pak už bude holčička naprosto ztracená. A okolí ní jen stromy, pro které nevidí les. I když v dálce je určitý obrys a z toho obrysu se postupně stává chata nebo spíš domek, obyčejný zděný domek, se střechou i komínem. Domek v lese s jedním velkým oknem. A za oknem další dívka, i když spíše už žena, za tím oknem jsem já. Sedím a prsty hladím klávesnici Lorda Henryho a je to spíše už hra na nástroj než pouhé psaní do notebooku. A vím, že vše co napíšu, se stane. Takže můžu napsat, že dívku roztrhají vlci a ono to tak skutečně bude. I když se v našem Kraji vlci nevyskytují a to vytí byl snad jen zbloudilý pes, kterého jsem si vymyslela. I když myslet nestačí, musím psát a věřit. Což najednou vypadá strašně pateticky. A také neuvěřitelně.
Neptejte se, jak je to možné, prostě to tak je. Není to žádná magie, nic takového, není to mnou. Ale nemůže za to ani Lord Henry, ne tak docela, protože tolik jiných lidí zkoušelo jeho sílu a moc. Neumím to vysvětlit, ale musíme to být my dva dohromady a naše spojení, pouze naše kombinace tohle dělá.
Proč je také zajímavá otázka. Ráda bych, aby tu bylo nějaké vysvětlení, ale není, protože jsem si ho nevymyslela. A tady je ta potíž... Stane se skutečně jen to co vymyslím. Vymyslíme. Takže prostě já a Lord Henry musíme psát. Jako kdyby to bylo naše poslání. Protože svět musí stát na nějakých základech, něco se stále musí dít. Někdo to musí řídit, ačkoliv bych to prostě neměla být já.
Věřím ve vyšší smysl a hledám vyšší smysl a píšu o svém hledání, aniž bych se zamýšlela nad hloupostí psaných slov. A přála bych si, abych to nebyla já, kdo tahá za nitky. Abych neměla tu odpovědnost. Chci aby to za mě vyřešil někdo jiný.
Přeji si, aby to vše bylo jen výplodem banální mysli. Třeba se to neděje. Třeba jsem jen postavou v hloupé počítačové hře, kterou někdo stále nemůže dohrát. Postava, kterou někdo ovládá. Jako kdyby se otočily role a všichni ti, která jsem řídila, by začali řídit mě.

-------------------------------------------

„Je to nuda,“ Tereza se zavrtěla.
„Počkej... Na něco musí jít kliknout.“
„Mě se dívat nebaví.“
„Ještě chvilku. Potřebuju se dostat z toho baráku.“
„Poď ven.“
Klikání na všechny předměty.
„Nic nefunguje.“
„Nemůžeš ji třeba zabít? Je to kravina. Pusť tam rači Sims.“
„Ty mě nebavěj...“
„Ale tohle je o ničem.“
„Má to dobrou grafiku.“
„Jenže ta hrdinka je děsně blbá a furt jenom kecá a nic z toho.“
„No... Jako jo, ale...“
„Poď ven.“
„Tak jo.“
Petr si povzdechl, ale co nadělal. Navíc Tereza měla pravdu. Ta hra byla vlastně hloupá.
Vypnul počítač a celé to ukončil.

Vím, že vše co napíšu, se stane.

JANA GLOCAROVÁ

Hudba v hlavě

Tato vize se odehrává v tak vzdálené budoucnosti, abych o ní mohl bez zjišťování reálných možností psát…

Firma Nanotech je globální průmyslový koncern zabývající se převážně nanotechnologií. Jako další z mnoha patentů a velký pokrok v součinnosti člověka a elektroniky firma představila výrobek Brainmusic. Jak firma uvedla na velké prezentaci, kterou přes internet sledovali miliony lidí, Brainmusic je nanočip s pamětí, který se implantuje do centra sluchu v mozku a tím je umožněn poslech hudby, která "zní v hlavě". Uživatel nepotřebuje žádný reproduktor ani externí zdroj energie. Nanočip získává energii z těla člověka a je připojitelný přes bluetooth k počítači a tímto způsobem se do nanočipu nahrává libovolný audio obsah a aktualizace. Dle Nanotechu člověk slyší hudbu naprosto čistě, bez zkreslování zvuku např. nekvalitním reproduktorem nebo špatným sluchem. Ovládání je hlasové a to jen hlasem uživatele, žádným jiným hlasem se Brainmusic ovládat nedá. Firma vynález prezentovala jako nejlepší způsob poslechu hudby, protože voperování nanočipu do mozku je bezpečné, poslech hudby tímto způsobem neničí sluch, neruší okolí a není třeba dobíjet zdroj energie.

Velmi diskutovaná byla bezpečnost ovládání. Výrobce tvrdí, že po nahrání specifického hlasu uživatele do jeho nanočipu je zablokována funkce nahrání hlasu a tím je znemožněno změnit hlas, kterým je každý specifický nanočip ovládán. Dalším probíraným problémem byla bezpečnost přístupu přes bluetooth. Výrobce to zde řeší jednak určeným hlasovým příkazem, nahraným firewallem aktualizovaným přes počítač a heslem, které musí uživatel zadat v počítači. Všechna individuální nastavení na nanočipu probíhají před jeho implantací do mozku. Problém s možnou nebezpečností cizího tělesa v mozku byla zkoušena laboratorními testy na zvířatech a v prostředí přesně kopírující vlastnosti mozkové hmoty. Poté následovaly úspěšné klinické testy na lidech a tak byl vynález schválen k prodeji.

Ze začátku nebyl zájem moc velký, nedůvěru pomáhali odstraňovat známé osobnosti, které si ve speciální reality show nechávali nanočip implantovat. Dalším problémem byla vysoká cena, až po pěti letech vypršení patentové ochrany, získaly další firmy licenci na výrobu a implantaci a cena začala klesat. Poté už nic nebránilo rozšíření nanočipů do mozků nejpočetnější střední vrstvy po celém v tuto dobu už kompletně vyspělém světě.

Frank s Hannah nedávno dostudovali, žijí spolu v moderním bytě, oba jsou zaměstnáni na začínajících pozicích v pobočkách globálních firem. Ještě jim není přes třicet, takže o dětech vůbec neuvažují. Jejich přesné bydliště není podstatné. Celá bývalá západní společnost je unifikovaná, naprosto propojená a globalizovaná. Frank s Hannah se, jako plno moderních mladých párů, snaží plně využívat výhody technologického pokroku a tak samozřejmě o Brainmusic slyšeli a uvažují o něm. Původně je odrazovala pro ně příliš vysoká cena, ale co se před necelým měsícem otevřel trh i pro jiné firmy, než je Nanotech, cena klesla a jim už se zdá odpovídající. Za pět let neslyšeli na výrobek a jeho funkčnost žádné negativní reakce a proto mu stoprocentně důvěřují.

Jednou přišel Frank z práce domů, tam už na něj čekala Hannah s romantickou večeří. Toho dne měli totiž pětileté výročí seznámení. Frank se usmál a řekl: ,,Hannah, jako dárek za pět krásných let s tebou, jsem nám zařídil a zaplatil implantaci Brainmusic (název využívají všechny firmy, kvůli lepšímu marketingu) od firmy Electricvirtuoso, bude to příští středu, doufám, že máš radost." Hannah měla velkou radost, většina jejich kamarádek totiž hudební nanočip má a ona už po něm dlouho toužila. Po krásném večeru jdou oba spát s myšlenkami, že příští týden už budou stoprocentně patřit do vybrané moderní společnosti, jak už roky hlásají reklamy od Nanotechu.

Frank se probudil s narkózy, necítil žádnou bolest, ulevilo se mu. Poté se začal ptát po Hannah, ošetřovatelka mu řekla, že je v pořádku ve vedlejším pokoji. Po dvoudenním sledování přišel čas na testování. Před operací byl hlas Franka a Hannah nahrán do počítače a i s jednou testovací písní byl poslán do jejich nanočipů. Oba byli dopředu vyškoleni, jakými příkazy budou zařízení ovládat. Aby se předešlo náhodnému spouštění, je nutné před přímým příkazem říct Brainmusic a číslo, které si klient vybral. Frank byl připraven a bylo mu povoleno říct příkaz na přehrání testovací písně. Frank se nadechl a řekl: ,,Brainmusic pět přehrát první píseň první album." Poté už jen slyšel melodii, kterou sice neznal, ale zněla krásně a naprosto čistě v jeho hlavě. Frank byl nadšen. Teď byla na řadě Hannah: ,,Brainmusic devět přehrát první píseň první album." Pocity měla stejné jako Frank.

Další příkazy jsou podobné. Pro změnu písně jí stačí říct Brainmusic devět další píseň, nebo Brainmusic devět druhé album, Brainmusic devět pauza, Brainmusic devět stop, Brainmusic devět zesílit (ztlumit) nebo Brainmusic devět připojit.

Internetová televize Openspace je nejrozšířenější zpravodajské médium na světě. Vysílá jen na internetu v čistě virtuální podobě, celé studio i moderátoři jsou vytvořeni počítačem. Díky těmto opatřením má Openspace minimální náklady na vysílání a proto může peníze a lidské zdroje využívat na rozšiřování působnosti po světě a na získávání informací. V tom je nejlepší na světě. Openspace vyčlenil skupinu novinářů, kterou nasadil na firmu Nanotech hned poté, co uvedla na trh výrobek Brainmusic. Skupina informace získávala velmi těžce, ale indicie o ne úplně bezproblémovém fungování výrobku přece jen získala. Vedení Openspace nechtělo ihned zveřejnit tyto nepřesné výsledky pátrání, bálo se totiž, jak možné žaloby od globálního obra Nanotech, tak ještě větší opatrnosti této firmy, která by mohla chtít důkazy zničit (i přes nařízení všechny záznamy archivovat). Proto vedení Openspace nechalo skupinu "slídilů" pracovat a všichni čekali na uvolnění trhu a doufali, že od nových firem bude získávání informací přece jen jednodušší.

Peter jako vedoucí skupiny novinářů, kde každý novinář měl k dispozici desítky pozorovatelů, nasazených na Brainmusic si byl jistý, že je co zjišťovat. Hlavní důvod, který ho vedl k takovému názoru, byla klauzule ve smlouvě mezi firmou Nanotech a jejich zákazníky. Podle ní nemohli uživatelé informovat o jakýchkoliv potížích nebo nejasnostech s nanočipem nikoho jiného než jen Nanotech. Při porušení této klauzule hrozila vysoká finanční sankce. Koncern se dušoval, že jde o to, aby se k informacím dostal hned a měl možnost rychle zasáhnout a taky tvrdil, že jim jde o ochranu jejich patentu, tak je důležité, aby uživatelé nic o nanočipu nevyzrazovali. Lidé si nestěžovali, protože beztak nikdo jiný by neuměl případné problémy odstranit. I přes velké informační embargo se skupině podařilo zjistit náznaky problémů. Při pozorování servisních míst po celém světě zjistili opakované návštěvy velkého množství uživatelů. Od příbuzných a známých uživatelů se Peter a spol. postupně dozvídali, že se lidem s nanočipem změnilo chování, nebo že někdy po ránu měli nutkavou potřebu jít něco koupit nebo dělat, aniž by věděli proč. Toto podivné chování, ale bylo náhodné a různorodé, což stěžovalo skupině novinářů určit rozsah anebo účel těchto jevů. Peterovi byla známa ale jedna věc, nové firmy klauzuli o neposkytování informací ve smlouvách nemají, takže čekal, že se začne o Brainmusic a jeho případných problémech veřejně mluvit. To že se tak nestalo a ani uživatelé nanočipu nasazení Openspace nechtěli nic říkat i když už dva měsíce u nových firem beztrestně mohli, bylo Peterovi velmi podezřelé. Všichni lidé totiž opakovali to stejné, že není nic lepšího než Brainmusic a ať to lidé neřeší, že žádné závady nejsou a vše funguje skvěle. Pozorovatelé, kteří získali čip, už nechtěli dále s Openspace spolupracovat. Je snad možné, říkal si Peter, aby se dali lidé nějak pomocí nanočipu ovlivňovat nebo dokonce ovládat? Novináři z Openspace byli z vývoje velmi nervózní, chtěli už něco zveřejnit, ale neměli vlastně pořádně co. Nevěděli jak a jestli jsou lidé ovládáni. Jde snad o spouštění zařízení na dálku během spánku? Pouští jim v noci reklamy nebo příkazy, nebo stále se opakující smyčku, ať s nikým nemluví a že je vše v pořádku? Nakonec musel Openspace novináře stáhnout, bez možnosti zveřejnění informací, byly náklady na sledování Brainmusic příliš vysoké. V interním dokumentu jen doporučovali zaměstnancům, aby si Brainmusic nenechávali implantovat.

Frank s Hannah už měli v mozku nanočip už pár měsíců. Vše se jim zdálo v pořádku a ani jim nepřišlo divné, že se izolují od známých, kteří Brainmusic neměli. Prostě si říkali, že oni nepatří mezi vyvolenou moderní společnost a nic už dál neřešili. Ani změny návyků a někdy až extrémní společné nutkání něco dělat nebo koupit si nevysvětlovali zle, lidé se prostě mění a to, že mají stejné zájmy je přece krásné. Jako všichni jejich známý s nanočipem byli plní optimismu.

Jednoho rána se Frank s Hannah probudili s nutkavou potřebou přemluvit souseda k implantaci nanočipu, je tohle jen důsledek jejich nadšení z Brainmusic a nebo ne? A případně jaké nutkání dostanou příště? …