Výslech

Rok 1963 byl dobrý rok. Konečně jsem se dostal do ANBS. Když jsme to v lednu zapíjeli, jeden můj tehdejší kamarád mi řekl, že jsem se dostal do instituce, která může vyvolat válku. Tehdy jsem mu se smíchem řekl, že rozhlas takovou sílu nemá. Když se nad tím přemýšlím teď, už si tak jistý nejsem. Rozhlas měl oproti novinám ohromnou sílu. Noviny četly jen desetitisíce lidí. Zato ANBS každý den poslouchaly desítky milionů. A to byla zpravodajská stanice, skoro žádná hudba. Hvězdy jsme vytvářeli z politiků a novinářů, ne ze zpěváků. Bob Hope se jednou v rozhovoru vyjádřil ve smyslu, že ředitel ANBS může sesadit i prezidenta. Všichni to v padesátých letech považovali za skvělý bonmot. V šedesátých už by to tak vtipné nebylo…
Když jsem nastupoval, byl jsem zelenáč, ale přece jen jsem musel mít něco za sebou. Do největší novinářské instituce v zemi nevzali prvního chlápka z ulice. Několik let jsem dělal zprávaře v Cincinnati, a dotáhl jsem to až na editora tamního zpravodajství. Ve dvaatřicíti dobrá kariéra. Potom jsem dostal nabídku jít do Washingtonu rovnou do centrály ANBS. Samozřejmě jsem ji hned přijal a ještě ten večer se štěstím zpil do němoty. Tehdy se dal chlast sehnat úplně všude…
Když jsem nastupoval, dali mne do domácího zpravodajství. Bylo mi to jedno. Všem nováčkům to bylo jedno. Hlavně, že jsem tam byl. Chtěl jsem sice v koutku duše dělat v kulturní redakci, ale po pár letech jsme mohli přejít do jiného oddělení. Ale to odbočuju. Každopádně nastoupil jsem v lednu. Nikdy na ten pohled nezapomenu. Jedna z největších budov na 19. ulici. Kolem malý pěkný park. Byl duben, zrovna začaly kvést všechny stromy a opojně voněly. V mrakodrapu bylo všechno nablýskané, monumentální. Každé oddělení v jiném patře, několik pater pro management, bylo tam všechno. Každé patro mělo své nahrávací studio, své zázemí. Když jsem vyjel do 12. patra, můj údiv jen narůstal. Redaktoři sice měli kóje jako jinde, ale každá kóje byla spíš kancelář bez stropu. Každý měl stůl, židli, pohovku, telefon a několik skříní. První měsíc jsem se v tom úplně ztrácel.
Ještě větší bylo mé překvapení, když jsem začal pracovat. Přestože si každý byl vědom toho, že jsou novinářská elita, necítil jsem elitářství. Každý mne hned přijal. Nikdo tam totiž nevydržel jako obyčejný zprávař dlouho. Buď povýšili, nebo vyhořeli, nebo šli pracovat jako editoři jinam za trojnásobnobný plat. Nikdo z oddělení tam nebyl moc dlouho a všichni byli nadšení do práce.
Byly to dobré časy. Pamatuju si, když jsem přišel na první tiskovou konferenci a rovnou prezidentova. Zpozdil jsem se, ale hned mne postavili do první řady, přímo proti pultu. Museli odtamtud vyhodit nějakého nebohého pisálka z novin. Já jsem se tam usadil jako král. Při otázkách se ptali jen lidi od rozhlasu, pisálci, jak jsme jim říkali, neměli vůbec nárok na otázku. Takovou moc má rozhlas. Když už jsme u toho Kennedyho, tak jak se v listopadu ho Oswald pokusil zastřelit, tak přímo u toho jsem byl a pokrýval to. Věřil byste, že byl hrozně malý? Nevypadal vůbec jako hrozba pro Spojené státy. Naštěstí to byl mizerný střelec a netrefil. I když někteří policisté říkali, že byl dobrý výkon, že vůbec trefil to auto. Ha, dlouho potom koloval po ANBS vtip, že by si Kennedy přál, aby se tehdá trefil. Rozumíte mi, žejo? Vsadím se, že jo. Mrtvý hrdina je lepší než živý gauner.
Ale abych nepředbíhal a vrátil se k tomu podstatnému. Po roce jsem se dostal z normálního domácího zpravodajství do Noční hodinky s Kennym Daltonem. Všichni tam chtěli pracovat. Kenny byl člověk, o kterém se říkalo, že s ním senátoři dopředu konzultují svá rozhodnutí. Tak horké to nebylo, ale Kenny v tom uměl chodit. Jeho pořad byl tak vlivný, že několikrát prokazatelně odstřelil senátora. O tom si mohli nechat jiní novináři jen zdát. Politici toužili dostat se do jeho pořadu. Šel jim na ruku, a oni naopak šli na ruku jemu. Oboustranně výhodná spolupráce, chtělo by se říci. Ovšem politici přicházeli a odcházeli, ale Dalton zůstával. Co padlo v Kennyho pořadu, to se potom týden probíralo všude – v novinách, v jiných rádiích, v barech.
Zajímavé bylo, že skoro nikdo Kennyho neznal. Moc do rádia nechodil. A když, tak jedině přes noc. Prý se tak mohl líp soustředit. Nebo to byla póza. Čert ví. Každopádně Kenny mohl být megastar, ale o slávu asi moc nestál. Žil jen svým pořadem. Nikdo nevěděl, jestli je ženatý, nebo je na kluky, nic. Když jsem ho poprvé potkal naživo, to bylo až při prvním vysílání mého angažmá, tak jsem se byl překvapený. Vždyť určitě znáte hlas Kennyho Daltona, kdo by ho neznal – takový hluboký, medový, vemlouvavý, ale zároveň z něj jakoby vyzařoval pevný charakter. Viděli jste ho? Ne? Na pohled je úplně jiný – malý, shrbený, chová se dost roztržitě. Na pravé tváři má hodně nepěknou popáleninu. Nikdy se o ní nemluvilo, a když, tak se zjistilo jen to, že nikdo neví, kde k ní přišel. Nechápu, že mohl být takový rozdíl mezi tím, jak vypadal a tím, jak mluvil. Ale měl zatracené štěstí, že rozhlas nepotřebuje pěkné lidi, ale schopné lidi. Stejně jako hromada dalších lidí. Vzpomínám si, když jsem poprvé viděl Judy Stewartovou. Ta vždycky dělala ty večerní rozhlasové detektivky. Každou postavu namluvila tak smyslně, že se z toho chlapi mohli zbláznit. A ona měla přitom dobrých 130 kilo a neustále jedla piškoty s vanilkovým krémem. Opravdu, pořád. Museli jí pořád čistit mikrofon od drobků. Dokonce kvůli ní vynalezli lepší síťku, která má mikrofon proti poprskání chránit. Musel jsem se tomu smát. Řeknu vám, lidi mají rádi rozhlas právě proto, že nic nevidí. Můžou si věci představovat. Nemusejí se dívat na lidi, ale můžou o nich snít. To vám nic jiného neumožní. Kenny má dar z rozhlasu vymáčknout úplně všechno. Na ulici byste si od něj nekoupili ani hotdog. Pokud by teda nebyla opravdu velká tma. Ha ha.
Abych se ale vrátil k Noční hodince... Kennyho jsme moc nevídali, spíš jen rozdělil práci s nástřely témat na další týden a my mu je měli zpracovávat. Vždy jsme si témata rozdělili. Byla to fuška, to vám povídám. Museli jsme najít všechno. Jednou jsme měli proklepnout aféru senátora Caldwella, trvalo nám to tři týdny, než jsme se něčeho chytili. To jste nevěděl, že jsem měl podíl na jeho odstoupení kvůli těm pozemkům, že ne? Dělal jsem na tom s Jamesem Stokem a asi bych to bez něj vzdal. Ale James je buldok a do všeho se zakousne. Nakonec to bylo dobrodružné, honičky s auty, předávání materiálů v temných garážích, všechno, co znáte z filmů. Asi můj největší úspěch. Taky jsme to pořádně oslavili. S Jamesem jsme na oslavě dostali každý pažbu a na ní zářez. Bylo to něco neuvěřitelného. Kenny za to samozřejmě sklidil největší slávu, ale on se v tom taky angažoval. Nasadil nás na to, určoval nám směr a podporoval nás. Trochu směšné mi teď zpětně přijde, že to všechno zvládal prostřednictvím psaných hlášení. Asi si nechtěl vymluvit hlas, ha ha. To bylo někdy v dubnu ’65, už se mi to plete, protože jsem na tom pracoval dřív, než ta aféra vypukla, samozřejmě. Když slavně utekl z Washingtonu, dělal jsem už na něčem dalším. Asi víte, na čem, vždyť proto tady vůbec mluvím.
Musíte rozumět, jak se nám přidělovaly úkoly. Noční hodinka byla trochu zvláštní. Ráno byla porada a tam se rozebíraly Kennyho příkazy a návrhy, které napsal v noci. Rozdělovali jsme si práci, informovali se o průběhu a tak. Jen málokdy se stalo, že by s nějakým námětem přišel někdo jiný, než Kenny. A vždy takový návrh musel Dalton schválit. A vždy přišel s nějakým jeho vylepšením. Měl výborné nápady a pokaždé trefil, kde bude jaká kauza mít slabé a silné místo. Ale tyto návrhy, které nevzešly od Kennyho, byly tak vzácné, že jsem si naprosto jistý, ž Kennedyho kauza přišla přímo od šéfa. Asi někde jsou i zápisy z těch našich porad. Víc si k tomu nevzpomínám.
Jak už jsem říkal, dělal jsem na tom se Stokem? Neříkal? Tak vidíte, zapomínám i to, co jsem řekl před pěti minutami. James se tou dobou zrovna ženil, bral si Mellisu. Krásná svatba, spousta hostů, ona byla z dobré a hlavně bohaté rodiny, víte? Ne úplně multimilionářské, ale věno by je zajistilo na dlouhá léta. Už spolu nejsou, věčná škoda. Moc jim to spolu slušelo. Ale proč to povídám. Kvůli té jeho svatbě jsem musel dělat víc, než Jake. Ten řešil spoustu starostí a někde prostě nemohl být se mnou. Kenny nám v instrukcích dal jen několik kontaktů a informací, že slyšel něco o tom, že v prezidentských volbách by se mohlo hrát nečistě. Nevím, kde na to přišel a kdo mu to řekl. Tak jsme s James začali klasicky mapovat, i když jsme tomu moc nevěřili – dokážete si představit, že někdo ve Spojených státech falšuje volby? No jistě, teď už ano, ale před rokem? Nedokázali byste to. A pokud ano, tak by vaše mysl musela být chorá. Takové věci se dějí leda tak v Socialistickém svazu, a ne tady.
Jo, ten kontakt. Byl to asistent kongresmanky Slaterové. Ano, Bobby Mitchel... ...jak to myslíte „výmysly“? Nechci ho očernit, protože je mrtvý. On byl náš první kontakt. Přemýšlejte naopak, není mrtvý proto, že tím kontaktem byl? Můžu vám říct, že když ho zabili, tak jsem dostal strach.... ...ale jistě, že to byla vražda. Buď ho z toho okna přímo vyhodili, nebo ho k tomu donutili. To je mi jedno. Chcete mne slyšet, nebo ne? Sešli jsme se v jednom baru na rohu jednatřicáté a Dumbarton Avenue. Tam nám dal první informace, podle kterých jsme se mohli posunout dál. V Texasu, ano v Texasu, docela vtipná náhoda, vzhledem k tomu, co se tam stalo o dva roky dřív, že? Tak v tom Texasu prý už je nachystán podvod s volebními lístky v podzimních prezidentských volbách. Už tehdy jsme si uvědomili, že v tom bude Kennedy. Ten se chtěl držet u koryta ještě dalších pár let. Jeho popularita prudce klesala a Nixon by přece neměl důvod to dělat. Zrovna v Texasu by to určitě vyhrál.
Takže s tím Kennedym to byla loženka už na první pohled. Ale museli jsme to prověřit. Zajel jsem do Houstonu. Sám, James nemohl kvůli té svatbě. Pomáhala mi tam Mirranda Sheleyová z místní pobočky ANBS, šikovná paní. Dělala už v houstonské pobočce aspoň deset let, tak věděla, co a jak a znala důležité lidi. Nemohl jsem ji o tom nic moc říkat, protože moc lidí moc ví. Kenny by mne roztrhl, kdyby se to ven dostalo jinudy, než přes jeho pořad. Bůh ví, jak se k té informaci dostal. Musela to být buď hrozná náhoda, nebo někomu slíbil velkou protislužbu. Jakou? Ale pánové, to já přece nevím, to jen tak spekuluju, už jsem vám přece řekl, že to všechno přišlo od Kennyho. Každopádně – v Houstonu jsem nic pořádného nezjistil. Telefonoval jsem na všechny strany, nahrál kilometry pásků. Každý ten pásek jsem osobně kontroloval v analytické místnosti, jestli hlasy odpovídají. Sehnal jsem si dokonce i psychologa, který mi pomáhal určit, jestli ti lidi lžou, nebo ne, jestli mají strach a něco podobného. Vím, je to zoufalé, pomalé, ale neměl jsem, čeho bych se chytil. Zkoušel jsem stopovat cestu lístků od tiskárny až po obálky, ale bylo to marné, vždy mě někdo poslal někam, kde mne zas odkázali někam jinam a bylo to. Neměl jsem, co napsat, komu ještě zavolat. Pomohl James. Když jsem se tam lopotil týden, tak ho napadlo, zkusit výstřel naslepo a vyprovokovat demokratickou základnu. To jsem považoval za šílené. Ale James měl dobré argumenty. Všechno ostatní jsme zkusili, Mirranda už neměla jak pomoct a Bobby Mitchel se k nám samozřejmě nechtěl znát. Asi byla chyba, že jsme mu volali do kanceláře. Ale kdo to měl vědět, že skončí tak, jak skončil? Každopádně takovou provokaci musel schválit Kenny. Chvíli jsme mu to vysvětlovali, ale nebyl proti. Byl si nějak moc jistý výsledkem, blesklo mi hlavou. A taky jsem to Jamesovi řekl hned, jak jsme domluvili s Kennym. James souhlasil, ale namítl, že Kenny se ještě nikdy tak kardinálně nemýlil a dodal, že i když na sebe bere všechny úspěchy, tak stejně na něj padají i omyly. To mne trochu uklidnilo.
Teď přichází ta důležitá pasáž. Rozhodli jsme se, že začneme telefonovat všem v sídle demokratické strany v Houstonu a i předním spolupracovníkům na místní části prezidentské kampaně. Po zralé úvaze jsme telefonní seznam rozšířili i o centrálu ve Washingtonu a hlavní manažery. Chtěli jsme někoho vyprovokovat k akci. Všichni k nám byli hrozně vstřícní, přece jen jsme byli z Noční hodinky. Ale skoro všichni se začali ošívat, když jsme zmínili hlasovací lístky. Nejnaivněji zareagovala sekretářka v houstonské centrále. Ta nás naivně přepojila přímo k nejvyššímu člověku s tím, že ona o těchto věcech nic neví a jestli lístky přece dostaneme přímo u urny. Pobavilo nás to. Hned po těch telefonátech, které jsem prováděl já, jsem se rozjel k centrále Demokratů, kde už čekal James. Sehnali jsme si člověka, který nám napíchl jejich linky. Jo, to jsem vám měl říct dřív, jinak by to nemělo moc velký smysl. Já vím, nemá se to, ale udělali jsme to.Jasně, že jsme to zvažovali, že je to už za hranicí zákona, ale kdybychom něco objevili, tak by se to snadno ospravedlnilo. Samozřejmě, hned po telefonátech jsme zaznamenali odchozí hovor. Mluvil na něm nějaký muž, ale nepoznal jsem ho po hlase. Až později jsme zjistili, že to byl místní volební manažer Damien Howe. S tím jsem před chvílí taky mluvil, ale teď mluvil dost potichu a mluvil jsem s tolika lidmi, že jednoho jsem si nemohl pamatovat. Volal na nějaké číslo, vzal to zase muž a řekli si jen několik vět. Howe jen řekl, že mají problém a sejdou se za 20 minut tam, co posledně. Druhý jen souhlasil. Už bylo docela pozdě, byl pátek, kolem sedmé, většina lidí už byla za centra pryč na víkend. Provoz byl na Houston minimální. To jen, abych vám popsal situaci.
S Jamesem jsme si uvědomili, že jsme blbci. Ve Washingtonu jsme od pohledu znali každého významnějšího člověka, ale Howea jsme nikdy neviděli. Asi za pět minut vyšel z centrály demokratů nějaký muž. Už jsme se za ním chtěli pustit, když jsme se viděli, že nasedá do takové malé rachotiny. Už jsme měli nastartováno a vyjížděli jsme, ale naštěstí jsme za ním nejeli. Hlavní manažer pro Texas a jezdil by ve starém buicku? Každopádně jsme to riskli a ještě čekali. Asi za minutu vyšel asi tak padesátník v pěkném, drahém obleku a sedl do chevroletu. To už vypadalo věrohodněji. Pustili jsme se za ním. Bohužel, nevěděli jsme, kam jede, ani jsme neznali město, tak jsme se ho museli držet jako klíšťata. Nejdřív to vypadalo docela dobře, jeli jsme tak dvě míle, ale potom se začal motat v kruzích. Byl to chytrý týpek, to se mu muselo nechat. Hlídal si, jestli není sledovaný. Řekl jsem to Jamesovi a on odbočil. Byli jsme příliš blízko a mohl si nás všimnout. Naštěstí jsme měli takový starý station, kterých je Texas plný. Doufali jsme, že si nás nevšiml. Nevěděli jsme, co dělat, a tak James zastavil u kraje silnice mezi dvěma auty, jen pár metrů od místa, kde jsme odbočili. Když jsme tak debatovali o tom, co budeme dělat dál a jestli si nás všimnul a kdo za to může – dokážete si představit, že to nebylo zrovna nejtišší a nejklidnější – James viděl ve zpětném zrcátku, že Howe ještě jednou objel blok a zatočil, podržte se, pánové, přímo do ulice, kde jsme se hádali. Hleděli jsme na to, jak na zjevení. A dokonce zastavil tak 300 metrů od nás, vystoupil a rozhlédl se. Nikdo ho nesledoval, v celé ulici mrtvo, na silnici ani jedno jedoucí auto. To ho uklidnilo. Cha, těžko mohl předpokládat, že jsme tam byli dřív, než on! Takový kousek se člověku stane jednou za život.
Howe vešel do nějakého obchodního domu. Rychle jsme vylezli z auta a pustili se za ním. Já jsem ještě v běhu chytal mikrofon a diktafon, abychom měli nějaký záznam. Když jsme vešli dovnitř, viděli jsme, že to bude fuška. Pátek podvečer, plno lidí, spousta hluku, spousta míst. Hlavně ten hluk nám vadil, kvůli čistému záznamu. Víte, první, co vás v ANBS naučí, je pořizovat kvalitní zvukový záznam. Kvůli následné analýze. Od jednašedesátého byla hlasová analýza techniků z ANBS použitá poprvé u soudu jako nezvratný důkaz a vedení bylo na tuhle vymoženost, kterou nikdo jiný neměl, patřičně hrdé. Analytici se zvukovým záznamem dokázali neuvěřitelné věci, a čím lepší záznam byl, tím víc se z něj dalo vyčíst, okrajové zvuky, dokonce i emoce lidí, kteří mluví mimo mikrofon. Po dobrém nahrání a jeho správném upravení při poslechu tu osobu úplně vidíte před sebou. To noviny nesvedou. A film taky ne, ten má zvuk úplně na houby, lidi se tam musejí pitvořit. Někdo má film rád, ale já ho moc nemusím. Jsem jako všichni lidi z rozhlasu – proč se dívat na obrázky, když lepší obrázky si dokážu představit sám. Dokonalý zvuk mi k tomu úplně stačí a nejsem zklamán, když obrázek neodpovídá mým představám. Proto podle mně je rozhlas nenahraditelný. Proto ho všichni poslouchají. Dokáže být jak naprosto přesný a informačně bohatý. To přece musím vědět jako zprávař. Hlas vám to oproti tištěnému slovu dá do nového kontextu, ukáže emoce.
Jo, zase jsem odbočil. Promiňte, to se mi občas stane. Tak jsme tam vlítli a honem se po Howeovi sháněli. Nebylo to zrovna lehké, protože tam jednak byli ti lidi a předtím jsme ho viděli z dálky. Ale měli jsme zase štěstí. Howe byl o patro výš než my a opíral se o zábradlí. Čekal na tajemného muže, se kterým měl schůzku. Vyšli jsme nahoru a stoupli si k rohu schodiště, odkud byl dobrý přehled. Neměli jsme žádné extra vybavení a šeptem jsme probírali, jak se dostaneme natolik blízko, aby mikrofon zachytil řeč. James opět ukázal, že je buldok a rád riskuje. Řekl, že když nás tady nikdo nezná, tak se můžeme postavit blíž. Rychle jsem ve stánku hned vedle nás koupil noviny a dal mu je. James si stoupl jen několik stop od Howea a začetl se naoko do novin. Já? Já jsem zůstal okounět u schodů, abych měl co největší přehled. Nečekali jsme ani pět minut, když ke Howeovi přistoupil starší prošedivělý muž. Byl oblečen do ošoupaného obleku, který už několik let přesluhoval. Lokty a stehna se mu úplně blýskaly. Neznal jsem ho, ale teď můžu stoprocentně říci, že to byl Preston Van Dyke, hlavní tiskař lístků pro Texas. Byl nervózní, nervóznější než Howe. To mi tehdy připadalo podivné, přece jenom, tiskaři šlo „jen“ o peníze, ten mohl najít práci kdekoli jinde. No, abych teda zase neodbočoval, vidím, že na mne pospícháte. O něčem se spolu bavili, kolem spousta lidí. Říkal jsem si, že je to sice špatné pro záznam, ale dobré pro Jamese, aspoň si ho nevšimnou. Byli zabraní do hovoru a něco si naléhavě vyříkávali. Co, to už víte. Vždyť, ostatně, veškerý náš záznam vešel do dějin, při vší skromnosti. Ale James, jak mi později říkal, neslyšel dobře, o čem si povídají, a tak se chtěl dostat blíž. To neměl dělat. Jak se přiblížil, chytil ho za klopu takový vysoký chlap v černém kvádru. Vypadal dost naštvaně. Něco na něj houkl a vyrval mu noviny. Odhlalil tak mikrofon s diktafonem. Zavolal na Howea a Van Dykea. Evidentně tam byl s nimi. Ti dva zbledli jak stěny. Tiskař se rozklepal jak osika. Myslím, že se bál toho chlapa a ne nás. Aspoň to tak vypadalo. Já jsem se toho chlapa teda bál. Dlouhán chtěl Jamese prošacovat, ale ten se nedal. Využil drobné čahounovy nepozornosti a kopl ho do rozkroku. Rychle se rozeběhl ke schodům. To už jsem se mohl hýbat i já. Do té chvíle jsem byl jak přikovaný. Rozeběhl jsem se rychle ven k autu. Na schodech jsem srazil dalšího chlapa v černém obleku, který se hnal nahoru chytnout Jamese. Nečekal, že jsem tam s ním. Venku jsme rychle skočili do auta a ujížděli. Ale kluci v kvádrech to nechtěli jen tak vzdát. Viděli přece mikrofon. Nasedli do svého stationu ke třetímu, který tam na ně čekal a hlídal, a hned nás začali pronásledovat.
Byla to moje první a automobilová honička, při které se něco stalo. A doufám, že taky poslední. Nejdřív jsem jel jen tak nazdařbůh pryč, ale James na mne řval „Do rozhlasu, do rozhlasu!“ a tak jsem to tam stočil. Ti za námi měli lepší auto a taky lepšího řidiče. Brzo nás dojeli a chtěli nás vytlačit ze silnice a nabourat nás o nějaké jiné auto. Několikrát se jim to skoro podařilo. Když se to nevedlo, ti dva, co byli v obchoďáku, vytáhli bouchačky a začali po nás střílet. Řeknu vám, ruce se mi třásly jak rosol. Bylo to něco hrozného. Nechci to už znova zažít, trefili nám obě zadní dveřní okénka a taky zadní okno. Hrůza. Zase nám pomohlo štěstí. Chlapi vystříleli všechny náboje a řidič podával spolujezdci svou zbraň, aby mohl dál střílet. V tu chvíli jsem do něj vrazil. Přiznám se, že jsem to nechtěl, ale měl jsem co dělat, abych auto udržel na cestě. Všude spousta lidí, kteří si vyšli ven v pátek večer, naštěstí aut málo. Zrovna jsme jeli vedle sebe, tak byl náraz hodně silný. Nevěnoval se plně řízení, a volant se mu strhl napravo, ven ze silnice. Tam nestála auta, ale semaforový sloup. Přímý zásah. Jeli jsme rovnou dál. James byl skrčený, co nejníže to šlo, a zkoušel chránit diktafon. I když už nás nikdo nehonil, tak jsme těch několik bloků jen tak tak dojeli. Šílel jsem strachy. Celá ta honička netrvala ani pět minut, ale zdálo se mi, že to byly celé dny. No a to je skoro všechno, co k tomu můžu říct. Z rozhlasu jsme telefonovali Kennymu a vedení ANBS, co se stalo. Hned na tom začali dělat všichni, co byli v budovách ve Washingotnu, New Yorku a Houstonu. My jsme si dali oraz. James jen rychle zanesl záznam do analytického oddělení. Já si dal rychle pořádného panáka, abych se trochu uklidnil a šel si poprvé poslechnout záznam, který jsme natočili. Je to ten, co jste před chvílí slyšeli a co jsme nesestříhaný pouštěli. Víc už si asi nepamatuju, totožnost těch chlapů jsme nevypátrali my, ale policie. Sice mne chtěli zabít, ale jsem rád, že nezemřeli. To bych si sám se sebou asi nesrovnal.
Promiňte, ale ještě teď se mi z toho třesou ruce. Co vím, jsem vám řekl. Vše ostatní je v oficiáních materiálech ANBS, nebo o tom musí mluvit jiní. Ale ještě něco vám řeknu. Bylo to nebezpečné a částečně taky nezákonné, ale jsem na naši práci hrdý. Dokázali jsme odhalit, ale hlavně zveřejnit největší spiknutí v dějinách země.
Jestli Daltonovi řekl o těch podvodech Cabot Lodge? Tak to opravdu nevím, to se musíte ptát Kennyho. Ale jak ho znám, tak nikoho nepráskne. Ale pokud to skutečně byl nynější viceprezident, tak to bude ještě zajímavé.