Povídka: Zbytečný

Probudil jsme se a věděl, že je to v prdeli. Bylo mi jasné, že soustava mikročipů odbourávajících jedy a inhibitorů, přestala zcela fungovat. Přitáhl jsem si k bradě deku a doufal, že mi přestane být zima. Po celém těle mi tekl pot. Díval se jsem se na svúj strop tvořený, stejně jako stěny, z krabic a vlnitého plechu. Poslouhal jsem hlasite rozhovory sousedů a snažil se nemyslet na to jak je mi blbě. Přitáhl jsem si blíže k sobě plechový lavor a vyzvracel jsem se. Tolik jsem tužil po dávce jež mě vysvobodí, ale naštěstí jsem si zachoval dostatek soudnosti, abych věděl, že má obvyklá šleha bude bez čipů zlatá. Natáhl jsem se po brýlích a nasadil si je. Tisíce záblesků projely mým mozkem než jsem se dostal na místo, kde jsem ve svém hledání skončil naposledy.

Veškeré čipy byly totiž majetkem Mikrateku. A to zcela doslovně. Nikdo jiný neměl technolgie a znalosti k jejich vytvoření. Z toho důvodu a pár jiných přidružených vznikla válka korporací. V první fázi byly zlikvidovány menší korporace na jejichž jméno si dnes již nikdo nevzpomene. V tomto období, šlo především o kapitalistický souboj a darwinovský princip silnějšího. Z první fáze vyšly vítězně tři korporace. Mikratek, ovládájicí věškeré biomechanické implantáty. Evratek ovládájící dopravu a Luratek vlastnící veškerou energetiku. V druhé fázi se snažil Evratek ukořistit technologie biomechanických implantátů, čímž byla vyhlášena druha korporační válka. Luratek se stal neutrální a podporoval zbývající dvě korporace čímž rostl jeho zisk. Po několika letech válčení se celá situace stala patovou. Luratek vlastnil téměř všechny pozemky a nemovitosti a fakticky tak sjednotil celý svět pod svou kontrolu. Zbylé dvě korporace si uvědomily, že pokud budou ve své válce pokračovat, fakticky zaniknou. Tím po několika letech bojů, jež na rozdíl od první války byly otevřeným konfliktem, nastal mír.

Hledal jsem už několik dnů. Jako bývalý voják Mikrateku, který odmítl další službu v jeho bezpečnostních sborech, jsem měl nulovou šanci, že seženu čip legální cestou. Jediná další možnost, byli číňani. Nevím odkud ty čipy sháněli, ale čínsky černý trh jich byl plný. Jenže jak už jsem říkal doprava patřila Evrateku a ač byl oficiálně mír nikdo mě nepřepraví. Oficiální důvody neexistují, ale důvod se vždycky najde. Takže jsem uvězněný ve své krabici a bez čipu bude i mým hrobem. Dva blesky, jak jsme přatelsky říkali, totiž kromě vysoké rizikovosti při aplikaci taky téměř stoprocentě zabijely při abstinenci. Proto taky ten název podle oznacení vojáků SS. Droga byla stejně rychla a smrtíci. Dokud mi fungovaly čipy bylo vse v porádku. Cele dny jsem ležel sjetý s náctiletýma holkama, které si ke mne chodily pro dávku. Jejich touha po prestiži prameníci s toho, že berou jedinou opravdu zakázanou drogu, byla větší než pud sebezáchovy. Většina drog byla legálních a prodávali se od šestnácti let v obchodech, ale dva blesky byly příliš silné příliš nebezpečné pro běžný trh. Kolovaly jen mezi těžkými narkomany. Proto byly tolik lákavé pro náctileté slečny. Kdybych měl svědomí. asi je mi z mého počínání víc špatně než z absťáku. Jenže čipy fungovat přestaly.

Pomalu jsem se zvedl. Motal se mi celý svět, ale nanotechnologicke servomotory s gyroskopy mě udržely na nohou. Opláchl jsem si obličej a snažil se obléknout. Bylo mi jasné, že když zůstanu celé dny ležet v krabici ničemu tím nepomůžu. Nabral jsem kapátkem dva blesky a kápl si pod jazyk dávku. Bylo to mnohem méně než jsem potřeboval, ale na chvíli by to mohlo zastavit nevolnost a třes. Cítil jsem pálení po celé sliznici a rozlévající se teplo po těle. V hlavě mi bzučelo. Opřel jsem se o stěnu a zavřel oči. V jasném světle, jež mi probleskávalo před očima, jsem viděl mrtvé kamarády. Miliony mrtvých těl. Rozteklých a nafouknutých. Celé města vyhubená biologickými zbraněmi. Cítil jsem jejich smrad. Slyšel jsem čvachtavý zvuk masa na něž šlapaly naše boty. Tělem se šířila druhá vlna a já měl pocit, že mi pod kůží prolézá velký teplý červ. Svíjí se a ohřívá mé tělo. Bzukot v hlavě sílil do téměř nesnesitelných rozměrů. V uších mi kvílel vítr z tlakových vln. A barvil mé vidiny do jasně rudé. Pak jen záblesk a tma. Otevřel jsem oči a jemně se usmíval. Mým tělem proudilo teplo a mé neurony byly zaplněné štěstím. Mé nájezdy byly vždycky hororové, ale už jsem si zvykl. Stejně jako na sny.

Mým cílem bylo středisko Hekramistů. Podivné antitechno sekty obchodující s drogama. Odmítali veškeré technologie, zato si ujížděli na podivných drogách , které sami vyráběly a byly přístupné jen členům. Pro mé vylepšení mnou opovrhovali, přesto jsme žili tak nějak v sybioze. Já potřeboval blesky a oni muj paměťový modul. Nikde jinde než v mé hlavě nebyly jejich interní informace více v bezpečnosti. A tak jsem přenášel informace z hlavního střediska do menších buněk a naopak. Věděli kdo jsem a věděla to i jejich konkurence. Nepamatuji se, že by se mě někdy někdo pokusil napadnout. Jediný kdo by byl úspěšný by musel býtr jako já. A bratr bratra nezabije.

Už asi tři hodiny jsem kráčel mezi boudama jako je ta moje. Před nimi posedávaly skupinky lidí a kouřili. Od jedné jsem si vzal cigaretu a na chvíli se zastavil. V dálce svítily okna a neony Nového města. Vzpomínal jsem kdy jsem tam byl naposledy a nemohl si to vybavit. Nepatřil jsem tam. Ani jsem po tom netoužil. Neměl jsem rád jejich pokrytectví a falešnou víru, že díky implantátům jsou něco víc než obyvatelé slumů, jež se jako živý orhanismus rozprostíraly po celém jeho okraji a neustále rostly. Zbývala mi tak hodina chůze. Znovu jsem tedy vyrazil.....

Interpretační úkol : Wiliam Gibson - Všechny párty zítřka

Všechny párty zítřka je třetí kniha z takzvané mostní trilogie. Mostní trilogií je nazývaná proto, že část děje se odehrává na mostě mezi San Franciskem a Okland bay, který byl po ničivém zemětřesení, jež postihlo kalifornii a japonsko¹, obydlen. Na jeho konstrukci se postupně přilepovaly další a další „hnizda“ z plechu, až vznikla několikapatrová soustava uliček a obydlí se specifickou subkulturou uvnitř jež odmítala nové technologie. Na rozdíl od prvního dílu tedy Virtualniho světla, kde platí výše uvedené a most je jakýmsi městem ve městě s vlastními zákony, zde vidíme jasné přebírání alternativní kultury, můžu- li to tak nazvat, kulturou masovou. Most se stává turistickou atrakcí, a až na několik míst vyprchává jeho „duše“. Zde vidím silnou paralelu s Christianii v Dánské Kodaňi. Tyto bývalé kasárna byly v roce 1971 obsazeny skupinou anarchistu, příznivců hnutí hippies a jinými vyznávači alternativního životního stylu. Komunita se neustále rozrůstala a vymezovala vůči vnějšímu světu, svými zákony apod., až byla vládou prohášena za sociální experiment a samotná Christianie byla prohlášena svobodným městem. V dnešní době jde o jedno z nejnavštěvovanějších míst v Kodani a profituje především z turistického ruchu. Živí ji tedy přesně ta společnost, proti níž se ve svých počátcích vymezovala.

Hlavní tématem je příchod nové technologie, o níž se již objevují zmínky ve virtuální realitě. Virtuální realitu Gibson zobrazuje svým, dá se říci, klasickým způsobem. Tedy trojrozměrný prostor naplněný informacemi a informačními uzly, do něhož vstupujeme pomocí brýli.² Ač je tato představa svým způsobem přežitá a dnešní virtuální realita se projevuje spíše na poli Sociálních sítí, je možné, že s narůstající oblibou 3D technologií, se opět vrátí do kurzu. Z mého pohledu se to ovšem bude týkat spíše pole zábavního než informačního a sociálního. Vnoření se do hry je přecejen lákavější než být obklopen množstvím virtuálního spamu. Což naznačuje nepřímo i Gibson. Skutečnost, že první zachytí tuto informaci hacker Laney, jež byl v mládí vystaven farmaceutickým pokusům s látkou 5-SB, která mu způsobila ADD³, je příznačná. Díky této poruše se nedokáže soustředit na okolní přehršel věmů, ale zároveň umí vycítit důležité informační uzly.⁴ Když si uvědomíme, jak je mnohdy obtížné prokousat se informacemi jež máme seřazeny na stránce pod sebou, je jisté že pokud by nás tyto informace obklopovaly v prostoru, bylo by to neskonale složitější.

Ona technologie o níž jsem výše hovořil by se dala nazvat kopírkou hmoty. Pomocí nanotechnologií dokáže udělat přesnou kopii věci vložené do přístroje například v Tokiu a vytvořit ji kdekoliv na světe. Tyto kopírovací terminály se objevují až v samém závěru knihy a není tedy znám jejich konečný dopad na lidstvo. Tato technologie je na první pohled úžasná a skýtá mnoho možností například v doručování zásilek, jenže stinné stránky, dle mého názoru, tyto klady předčí. Tato technologie by zapřičínila zastavení veškeré výroby běžného spotřebního zboží, neboť by se dalo jednoduše kopírovat z jednoho vzorku. Tím by miliony lidí přišly o práci. Jelikož by se dali lehce kopírovat také peníze nastala by hyperinflace. Dalším podstatným rizikem by samozřejmě byla možnost teoristických útoků na dálku pomocí zhmotňování náloží atd. Zde samozřejme zcela spekuluji neboť v knize není popsáno jak by se případně tyto hrozby řešily.

Dalším tématem jímž se chci zabývat je umělá inteligence. Tu zde zastupuje Rei Toei. S Rei se poprvé setkáváme v knize Idoru⁵, jež je pojmenována po ní. V této knize jde o umělou osobnost jež se na veřejnosti projevuje jako holografický model a je velmi populární zpěvačkou, jíž si chce vzít americký zpěvák Rez. V knize Všechny párty zítřka, se objevuje pouze jako virtualní entita. Zde bych se pozastavil nad schopností Gibsona předpovídat události jež nastanou. V nedávné době, byla v japonsku představena společností Crypton Future Media virtuální zpěvačka Hatsune Miku. Hatsune Miku vznikla nejdříve jako poddruh Vocaloidu, tedy softwaru na modulování lidského hlasu. Tento software umí z napsané melodie a textu vytvořit zpěv. K tomuto softwaru byla naprogramována 3D projekce Hatsune. Na podiu tedy vidíme tento model zpívající pomocí softwaru, doprovázený živou kapelou. Samozřejmě nejde o Idoru v pravém slova smyslu, neboť neoplývá umělou inteligencí, ale skutečnost , že stejně jako v knize jsou lidé ochotní jít na koncert pouhého počítačového modelu, je více než zřejmá. Druhým tématem je sňatek s umělou inteligencí. Tímto tématem, přesněji sexem a soužitím s Androidy se zabývá doktorská práce Davida Levyho z Maatrichtské univerzity a jejím závěrem je doměnka, že sex a sňatky s umělými bytostmi je nejen nevyhnutelný, ale také bude zcela běžný.

Posledním tématem jež se budu zabývat je zneužívání drog, jež je u Gibsona a potažmo celé cyberpunkové literatuře velmi zřetelné. Z mého hlediska, je to především způsobeno odcizením a depersonalizací. Na jedince, je vyvíjen neustálý tlak a je nucen bojovat o své místo se technologiemi, jež nemůže nikdy porazit bez implantátů atd. Tímto se ale stává sám více strojem nežli člověkem, což vede pouze k další existencionální krizi. Dalším faktorem je třídní rozdělení jež technologie nesmazaly, ale naopak ještě více podpořily.

Kniha všechny párty zítřka, je dle mého názoru velmi dobře napsaná a ukazuje nám možné problémy budoucího světa, jež jsou mnohdy i problémy dnešní. Celá mostní trilogie mě osobně příjde jednodušší než trilogie neuromancer a pro seznámení s Gibsonem a jeho světem vhodnější.

1. Kalifornie se po tomto zemětřesení rozdělí na NoCal a SoCal. Tokio je znovuvystavěno pomocí nanotechnologií.

2. Tato definice je velmi zjednodušená, neboť virtuální prostor zde má více podob. Například v knize Idoru se dozvídáme o jakémsi opevněném městě s avatary, tedy zobrazení jaké například nalezneme v knize Neala Stephensona Snow Crash.

3. Attention deficit disorder. Tedy porucha soustředění.

4. Tato schopnost, je nejspíše také podpořena účinky pokusné látky. Dalším jejím projevem je příchylnost k silným osobnostem, což je v tomto případě mediální magnát Cody Harwood.

5. V japonštine Idoru znamená idol.

341903

Interpretační úkol: Frank Miller: Sin City – město hříchů #3 (kmx)

CHARAKTERISTIKA DÍLA OBECNĚ: Sin City od Franka Millera je trilogie, v mém případě komiksové vydání s podnadpisem Velká tučná zabíjačka. Obsahuje černobílé kresby a krátké výstižné dialogy proložené monologem hlavní postavy Dwighta.

KRÁTKÝ POPIS DĚJE: Dwight (jedna z hlavních postav) je u své přítelkyně Shellie, kterou navštívil její bývalý agresivní přítel Malej Jackie (tajný agent policie). Malej Jackie mj. uhodí Shellie a Dwight mu oplácí jeho chování. Malej Jackie s jeho bandou utíkají, Dwight je pronásleduje a dojde k šarvátce ve starém městě. Šarvátky jsou přítomni všichni, a také Dwightovy společnice (něco jako amazonky), Jackiemu je uříznuta hlava a o ní posléze jde. Hlava se nesmí dostat ke 3. straně, mafii, která by využila smrt tajného agenta ke zničení impéria amazonek, hlídající spravedlnost v této části světa, došlo by k válce a nastal by zpět starý řád chaosu pod vládou mafie (3. strany) ve starém městě. Dwight svými odvážnými činy tomuto zabrání a příběh má jakýsi hořký happy end.

ANALÝZA: V díle je užito v prvé řadě černobílé vizualizace děje, jak je tomu u komiksu zvykem bublinami mluveného textu a orámovanými čtverci vypravěčova povídání (Dwight). Dialogy a monology jsou drženy v ostrém, nespisovném a rázném rázu pro vytvoření a udržení utopistické až skoro beznadějné a bezzákonné atmosféry. Název Sin City (město hříchů), je v díle brán velmi vážně a je cítit pomalu z každé věty a každého ponurého obrazu. Volba černobílých obrazů mí přijde velice trefná a autor věděl koho vybrat, aby obrazy seděly stylisticky do děje. Černobílé obrazy tomu dodávají jistou dávku svobody, laicky řečeno každý si může dobarvit obrázek podle svého, i chybějící stínovaní, použití striktně dvou barev, na jednu stranu omezuje autora obrazu jistým způsobem, ale to dává obrazům právě tu interpretační svobodu, která je tak lákavá dle mého názoru na komiksech obecně. Čtenář je polapen do děje krásnými přechody v dějové linii. Jako jeden z nejúžasnějších je dle mého názoru přechod ze scény, kdy je Banda Malého Jackieho s ním samým rozčtvrcena, aby se vlezla do kufru přistaveného moc malého auta, scéna je podbarvena vizuálním zobrazením zvuku čepele „SHACK SHACK“ a v následné scéně vytáčí Becky (jedna z „amazonek“) číslo své matky ve veřejné telefonní budce, scéna je podbarvena vizualizací zvuku „TAK TAK TAK“. Tyto přechody se vyskytují průběžně v celém díle, ale s nepředvídatelnou četností takže to čtenáře vždy pobaví až morbidně rozesměje.

Celé dílo je pojato zajímavým stylem, kdy na rozdíl od klasické knihy, kde je užito jednoho, možná dvou typ Fontu, zde je Font a jeho typ vodítkem k porozumění, jak to ten či onen člověk říká. Font zde vytváří vyjádření emotivního podbarvení. Obecně je kladen velký důraz na vizuální stránku díla, na druhou stranu, nezaostává stránka narativní? Děj se odehrává víceméně během pár hodin, pomalý náběh, tak pomalý, že si člověk neuvědomí, že už je ve fascinující fázi hlavního dění, které poté velmi rychle (subjektivně) utíká. Zlomové body a nečekané obraty příběhu dodávají na zajímavosti, ale zasloužilo by si to více extrémnosti (vzhledem k celkovému pojetí tématu a stylistiky).

Genderové rozdělení a vyobrazení je v díle jasné. Muži, většinou padouchové s pochybnou, rozmanitou a barvitou minulostí, drsňáci, s velkou silou, konkurující jako kohouti na dvoře, neporazitelní, ale na druhou stranu také urazitelní a citliví, co se týče chování ze strany druhé, ženské. Ty jsou v tomto díle převážně zobrazovány jako nádherné, navenek křehké stvoření, které ale svět již naučil, a zdaleka nejsou tak naivní, jak na první pohled vypadají. Zajímavé je i užití typu amazonských dám, které hlídají určitou část města, dělají to spravedlivě, ale s důrazem. Kdo se neřídí zákony je mrtev. Vyvolávají v mužích pocit jakési nebezpečné a možná právě proto tak lákavé kořisti. Mix „drsňáků“ a „amazonek“ je velice výbušný a velmi zajímavý. Emancipované ženy rozhodnuté hájit dobro a hájit svá pravidla, na jedné straně, na druhé straně pudy a ctí řízení muži, kteří se dostávají kvůli svému přirozenému chovaní (typ – „já jsem jediný kohout na smetišti“) do konfliktu s nimi i mezi sebou. Dwight, který je více na straně amazonek, hraje jakousi roli, která dokazuje, že ženy (amazonky) jsou spravedlivé a nenechají se ovlivnit předsudky.

Na závěr bych rád vyjádřil můj obdiv k této trilogii, která má doopravdy šmrnc, nechává recipientovy dostatečně velkou možnost svobodně interpretovat děj (po vizuální stránce), nesvírá čtenáře exaktním zobrazením situace, ale pomáhá alespoň základně vyobrazit autorovu myšlenku. Vztah čtenáře a autora je zde, dle mého názoru, zdravím vztahem, tak jak by měl být.

Anotace k závěrečnému úkolu

V rámci zadaného úkolu jsem se nerozhodla interpretovat film, ale videoklip. Vybrala jsem si pro svou práci tři hudební videoklipy, ve kterých se objevuje nějaké médium. Konkrétně rádio (přesněji audiokazeta) a televize. Jedná se o Aphex Twin – Come to Daddy, The Chemical Brothers – Do It Again a Fatboy Slim – Push the Tempo. Tato tři videa se pokusím porovnat a zamyslet se nad jejich možnými interpretacemi. Posoudím, jak využívají daná média a jaké jsou možné vize těchto děl. Videoklip je oproti filmu krátký, informace v něm je zhuštěná, nenabízí proto tak velký prostor pro interpretaci a zamyšlení nad tématem, jako film. Moje interpretace bude proto vycházet z toho, že ve všech třech videoklipech nějaké sdělení pozoruji a považuji je za dobrý cíl k zamyšlení se nad možností využití/zneužití některých z médií. 

Tereza Fousková
216809 

Milá paní domácí... (povídka)

Milá paní domácí...

povídka do předmětu Vize nových médií v populární kultuře

VM_Karbula_Mila_Pani_Domaci.pdf