Vize humanoidního robota jako mediální platformy ve filmu Artificial Intelligence: AI

Jako téma této interpretační eseje byla zvolena vize robota co nejvěrněji simulujícího lidskou bytost včetně emocí a včetně na subjektivních touhách založené motivaci. Jistě se nejedná o mediální platformu, jež by splňovala dnešní nejběžněji používané definice tohoto termínu, proto se práce věnuje několika argumentům, které alespoň částečně obhajují přístup k takovéto mechanické „bytosti“ jako k médiu. Přestože se v samotném snímku neobjevuje kromě oněch robotů mnoho jiných futuristických představ o technologiích budoucnosti a některé současné technologie nejsou brány v potaz, i tomu málu je vyčleněn určitý prostor, stejně jako komentáři k chybějící reflexi trendů, jež nastupovaly v době vzniku filmu. Text se dále zaměřuje také na vizi vnímání vyspělých mechanicko-elektronických simulací člověka jak společností, tak jednotlivci. Prostor je věnován způsobu jejich užití, vztahu, který si vytváří člověk k robotovi, a v případě hlavní postavy filmu i vztahu robota k člověku. Důležitou roly hraje i tvůrci zvolený princip, na kterém ona umělá inteligence funguje, proto se text zabývá i rozdíly mezi představou autorů snímku AI a představami dalších tvůrců, jež ve svých dílech umělou inteligencí také reflektují.

Vztah médií a parapsychologie

Svět technologií se ocitá na hranici svých možností. Je tedy zapotřebí začít přemýšlet nad dalším vývojovým stupněm médií. Poslední stupně mediálního světa měly spojitost s technologiemi a bez nich se neobešly. Nyní se skupinky lidí začínají věnovat novému druhu média, které nejen že nevyžaduje techniku, nybrž ani cokoliv materiálního. Navíc ani nespotřebovává žádnou hmotnou energii.

Pokud se tedy chceme bavit o nové vlně médií, musíme ji nutně nazvat astrálním cestováním.

Jedná se o vědecky těžko vysvětlitelné zážitky z cest mimo fyzické tělo a bádání ve světě, o kterém již víme celou dobu své existence, ale ještě nikdy předtím jsme nedokázali vysvětlit nevysvětlitelné jevy, jenž nás zaplavují od nepaměti. Nejedná se jen o příběhy okolo různých bohů, ale i o existenci paranormálních jevů, nebo geniálních lidí, kteří jsou nadměrně talentovaní, například někteří autisté s matematickým nebo jiným uměleckým nadáním. Věcí, ve kterých se astrální cestování objevuje během našeho života je mnoho, ale ty bych spíše doporučil k samostudiu.

V této studii chci ukázat možnost transformace médií od fyzického k čistě myšlenkovému. V případě, že lidstvo průkazně ovládne možnosti nefyzického světa a dokáže kdykoliv vybudit tento stav, můžeme mluvit o revoluci v mediálním světě přesahující velikost a důsledky nástupu internetu i mobilní komunikace. Spíš by se dal tento stav přirovnat k objevení využití ropy k vytváření energie. Stejně jako výzkum v ropném průmyslu i astrální cestování jako médium musí projít dlouholetým vývojem a prokazováním. Až jej budeme umět naplno využít, budeme jej moci nazývat médiem.

Z historie víme, jakým způsobem byla zneužita všechna předchozí nová média a podle toho si dokážu představit, jakým způsobem by dokázala současná společnost využívat mimotělní zážitky. Důležitý je zde fakt, že lidé prožívající cíleně nefyzický kontakt, popisují své pocity jako několikanásobně silnější než ve fyzickém těle. Takto silně prožité emoce mohou ovšem vyvolávat závislost na daném prožitku. Další zkušenosti mluví o sexuálním spojení a jeho nemožnosti opakovat jej stejně intenzivně jako ve fyzickém světě.

Velice zajímavým důsledkem tohoto média by mohlo být snižování celkové populace. Za předpokladu, že by tomu lidé propadli podobně jako před sedmi lety facebooku, by se dalo spočítat, jak dlouho by trvalo než by se počet obyvatel na světě snížil.

Otázka tedy zůstává: Je pro nás astrální cestování dobré nebo ne? V odpovědi můžeme jako vždy najít dva úhly pohledu. Nechám na vaší představivosti, jaké důsledky mohou oba mít.

Jako první tento fenomén začal studovat již v sedmdesátých letech Robert A. Monroe a své poznatky a zkušenosti sepsal v knize Cesty mimo tělo. Z jeho knih a experimentů vychází všechny ostatní badatelé v této oblasti.

Lukáš Hynčica

341665

Johnny Mnemonic-interpretace filmu

Pro svůj interpretační úkol jsem si vybrala film Johnny Mnemonic natočený v roce 1995 podle povídky světoznámého spisovatele Williama Gibsona, zakladatele hnutí kyberpunk.. Tato povídka byla napsaná v roce 1981 (tři roky před jeho románem Neuromancer, který je označován za „bibli kyberpunku“) a nese všechny známky tohoto směru. Děj se odehrává v blízké budoucnosti- v roce 2021, setkáváme se z virtuální realitou, kybernetickým prostorem, hackery a jejich undergroundem, zloduchem je nadnárodní koncern...zkrátka a jednoznačně vše, co k kyberpunku patří. Natočení filmu se ujal americký režisér Robert Longo, který si pro ztvárnění hlavních postav vybral Keanu Reevese do hlavní role Johnnyho, Dinu Mayer do role ex-bodyguardky Jane a třeba také japonskou hvězdu Takeshi Kitanu pro roli Takahashiho. Zápletka je poměrně jednoduchá:

Polovina lidstva trpí nemocí postihující nervovou soustavu a lék na ní zná jenom korporace Pharmakom, které je následně toto tajemství ukradeno a celé v zakódovaných datech přeneseno pomocí mikročipu do mozku kurýra Johnnyho. Tyto data však jeho mozek přetíží a hrozí mu nervový kolaps, proto je potřebuje co nejdřív doručit do Neworku. Hladké doručení dat znemožní zločinecká organizace Yakuza najatá Pharmakomem a také jeho agent, který zradí a chce ho w neworku Yakuze prodat. Zachrání ho ex-bodyguardka Jane, díky které se Johnny seznámím s undergroudovým hnutím a také s nemocí NAS, kterou sama Jane trpí. Johnny postupně zjistí, že dotyčná data jsou návodem na vyléčení nemoci a snaží se zjistit jak přelámat kódy a dostat se k ním. Yakuza mezi tím najímá „kazatele“ zabijáka, který má za úkol Johnnyho zabít. Johnny a Jane nakonec najdou hackery (Lo-teky), kteří ochranu dat dešifrují a podaří se jim informace z Johnnyho hlavy získat. Johnny a Jane následně zlikvidují kazatele i agenta Yakuzy a v závěru exploduje také budova Pharmacomu.

Dle mého názoru si tato povídkazaslouží mnohem lepší filmové zpracování. Film zdaleka nevystihl náladu kyberpunku - hereckými fádnimi výkony začínaje a zpracováním Gibsonova světa konče. Ale to už je věc názoru a vkusu, proto se kvalitou filmu nechci, zvláště v interpretaci, zajímat.

Při zhlédnutí tohoto filmu mě zaujalo hned několik věcí týkajících se vizí v něm obsažených. Přiměly mě přemýšlet, jestli je vůbec můžeme v dnešní době nazývat vizemi a snažila jsem se na tento fakt zaměřit. Zde bych chtěla popsat tři z nich:

1) Zaujala mě klasická cyberpunková vize čipů-implantátů v těle, které by sloužil k přenosu informací. Johnny ve filmu funguje vlastně jako „chodící flashka“. Čip má voperovaný do hlavy a má zde i výstup pro kabel. Zaujalo mě, že ve filmu při předávání informací a jejich dešifrování musí mít na hlavě speciální masku a je vidět, že přenášení dat je pro něho bolestivé. V dnešní době už čipy pod kůží nejsou sci-fi. S čipy radiofrekvenční identifikace (RFID) se skoro každý z nás setkal, slouží například k označování psů nebo ochraně zboží v obchodě před krádeží. Co se týče voperovaných čipu pod kůži našlo se pár smělých, kteří tuto technologií zkusili. „Třeba Skotský profesor Kevin Warwick nosí čip pod kůží už deset let, později si nechal voperovat ještě druhý. Tvrdí o sobě, že se chce stát kyborgem, a ochotně poskytuje rozhovory, při kterých novinářům vypráví, jak si doma pomocí čipu rozsvěcuje a odemyká dveře“ (tech.ihned.cz). Tento muž je jedním z důkazů, že žijeme v době kdy se sci-fi mění na realitu

2) Další technologií, která mě v tomto filmu zaujala, byla představa počítače a jeho ovládání. V momentě, kdy se Johnny snaží zjistit jaká data v sobě má, zajde do obchodu s počítači. Tam si nasadí speciální brýle a rukavice a připojí se na internet. Síť a její ovládání je založena na principu virtuální reality -Johnny vidí své ruce a těmi v určitém druhu grafického 3D znázornění internetu manipuluje v prostoru. V dnešní době už takové brýle existuji, využívají se pro hraní počítačových her, ale ty které jsou na trhu, nijak velkou díru do světa neudělaly, proto vývojáři pracují na zlepšení této technologie. V roce 2008 bylo publikováno několik článků, zabývajících se pokusy s jistým novým typem zobrazovacího zařízení – takovým, které využívá nanotechnologie. Vědci zabudovali čip do kontaktních čoček a dokonce se už na králících přesně takové čočky již zkoušely.

3) Třetí věci, která mě zaujala bylo celkové znázornění společnosti. Tato povídka byla napsaná v roce 1981, děj se odehrává v roce 2021, máme rok 2011... čili toto dílo představuje náš svět za deset let. Opravdu naše civilizace spěje k až takto nihilistickému obrazu? Je filozofií naši generace "High tech - Low life"? Měli bychom se bát nových technologií, jako pomyslného orwelovského Big brothera?

Odpověď na tyto otázky je už na každém z nás. Naše postmoderní vnímání světa nám dovoluje mít jakýkoliv názor. Můžeme se chtít stát kyborgy, schovávat se v bunkru ze strachu před sci-fi vizemi, nebo akceptovat nové technologie a využívat jejich výhod.

182827 Interpretační úkol - Červený trpasík

V mé eseji se zabývám několika odrazy vizí nových komunikačních a mediálních technologií v kultovním seriálu Červený trpaslík. Je jasné, že se zde nejedná o hard sci-fi, ale to je spíše výhodou. Vize nových technologií jsou tak mnohem přístupnější divákům a čerpají náměty z reálného světa té doby.
Věnuji se především možnostem uploadingu, terdy nahrání lidské osobnosti pomocí technického artefaktu a její následné vyvolání v nehmotné elektronické podobě. Dále se zabývám postavami na elektronické bázi, které přejímají špatné vlastnosti svých majitelů či tvůrců. Zajímá mě i vize moderních počítačových virů a využití starých technologií novým způsobem.

349275 /interpretační úkol/ Motiv jednosměrného podprahového ovládání jedince

Bez nadsázky lze říct, že science fiction zaznamenalo v posledním desetiletí vzestup a popularizaci v takovém tempu, jako se to žádnému jinému žánru již dlouho nepovedlo. V literatuře, filmu, ale například i počítačových hrách jsme seznamováni nejčastěji s vizemi budoucích technologií a jejich předpokládaným vlivem na podobu lidské společnosti a světa. Profesionální i amatérská tvorba nám přináší početné, ovšem přesto omezené, množství motivů a konceptů.  Je poměrně obtížné vybrat jeden, který by byl zajímavý a přesto ještě neztratil punc originality. Pro svou práci jsem tedy zvolila jiný druh jedinečnosti. Je jím dílo Kurta Vonneguta jr. Sirény z Titanu[1].

Ovládání marťanské armády podle Kurta Vonneguta jr.

Kurt Vonnegut jr. knihu napsal v roce 1959 v reakci na tehdejší společenskou situaci. Sirény z Titanu jsou psány na první pohled dosti odvážným a nespoutaným sci-fi stylem, přestože oficiálně k věděcko-fantastickému žánru nepatří. Literární věda řadí toto dílo ke klasické postmoderně. Místy až absurdně spletitý děj je tak zástěrkou pro hlubokomyslnou společenskou satiru a nástrojem ke kladení existencionálních otázek tehdejší společnosti. Přesto si myslím, že dílo nezklame ani čtenáře, který jej čte pouze povrchně, jako zábavný sci-fi příběh.

Děj knihy sleduje osudy zhýčkaného pozemšťana Malachi Constanta, jenž se stane figurkou v obrovské vesmírné hře, ovládané Winstonem Rumfoordem. Ten putuje vesmírem vtažen do tzv. chronosynklastického infundibula[2], prostřednictvím nějž cestuje Sluneční soustavou a zhmotňuje, neboli materializuje, se postupně na různých místech v ní. Rumfoord si Malachiho Constatna pozve při jedné ze svých materializací na Zemi a předpoví mu divokou budoucnost plnou cestování vesmírem a podivných setkání. Constant se ze všech sil snaží událostem předejít, ale zjistí, že tomu, co se má stát, nelze uniknout.

Zde se setkáváme s oblíbenou myšlenkou sci-fi tvorby, nezvratností předurčených událostí a osudu. Jedním z nejpopulárnějších děl s touto tématikou je dodnes román Stroj času[3] průkopníka sci-fi  žánru Huberta George Wallese z roku 1895.

Poté, co Malachi Constant opustí planetu Zemi, přenáší se děj do výcvikového střediska marťanské armády na Marsu, kde se setkáme s lidským vojákem Ujem. Jeho příběhy popisují specifický přístup k výcviku, který marťané používají. Každému vojákovi je do lebky instalována „rádiová anténa“. Zařízení, které má zajistit naprostou kontrolu jak nad jeho činností, tak nad myšlenkami.

„Armáda ztuhla v pozoru za naprostého ticha. Nedostala žádný slyšitelný nebo viditelný povel. Ztuhla v pozoru jako jeden muž, jakoby díky úžasné schodě okolností (…) A opět – žádný slyšitelný ani viditelný povel nebyl vydán, avšak deset tisíc vojáků zaujalo předpisový postoj pohov jako jeden muž.“[4]

Děj následně popisuje fungování armády a Ujovy příhody v ní. Dozvídáme se, že „anténu“ dostane při vstupu do armády každý voják, přičemž její funkcí je jak zprostředkování příkazů a úkolů, ale také plné potlačení vojákovy vlastní identity a svobody jeho myšlení. O efektivitě zařízení svědčí i to, že až po několika kapitolách čtenář zjistí, že Ujo není nikdo jiný, než sám Malachi Constant.

„Ujova mysl byla takřka nepopsaný list papíru. (…) Ujo by ani nevěděl, že se jmenuje Ujo, nevěděl by ani, že je voják, kdyby mu to byli neřekli, když ho propouštěli z nemocnice.“[5]

                V případě, že voják rozkaz neuposlechne nebo dopustí, aby se jeho myšlenky vydaly nesprávným směrem, zařídí „anténa“ jeho potrestání.

            „ V nemocnici Ujovi předvedli malou ukázku bolesti, jakou mu jeho anténa způsobí, sotvaže se dopustí nějakého přestupku. Byla to hrozná bolest. Ujo upřímně uznal, že voják by byl blázen, kdyby dnem i nocí neplnil své povinnosti.“[6]

                Pod vlivem své antény Ujo na vojenské přehlídce popraví svého nejlepšího přítele. Postupem času ale začíná jeho zdánlivě prázdná mysl klást „anténě“ nenápadný odpor.

            „Tušení, že v jeho paměti budou patrně další místa, který zůstala při mazání opomenuta, ho naplnilo kradmým štěstím. Proč ho toto tušení naplňuje kradmým štěstím, to ovšem nevěděl.“[7]

                Postupně se seznamujeme se systémem, kterým armáda funguje. Zjistíme, že formálně nejvýše postavení vojáci jsou také jen pouhé loutky ovládané prostřednictvím antény a že skuteční velitelé jsou tajně začleněni mezi nejníže postavené řadové vojíny. To má zamezit rozpadu armády v případě vzpoury, která by byla primárně mířena proti nominálním velitelům.

Je to jeden z prvků, kterými je možné odlišit jednotlivé koncepce ovládání mysli. Ne vždy se totiž otevřeně počítá s možností selhání technologie.Specifické je také to, že použitá technologie není v příběhu nijak blíže popsána.To je možné klást za vinu vícežánrovému zařazení knihy. Osobně ale nepovažuji tento prvek za nedostatek ani z pohledu čtenáře sci-fi, neboť tak recipient dostává prostor k zamyšlení, nad samotným tématem, které není technologickou specifikací zařízení zbytečně zastíněno.

Ačkoliv Ujo svou původní identitu nikdy znovu nenalezne, uvědomí si, že s cíly marťanské armády nesouhlasí a s pomocí jednoho z velitelů se mu podaří utéct.

Motiv jednosměrné podprahové komunikace – ovládání mysli

Motiv jednosměrné podprahové komunikace, neboli ovládání cizí mysli pravděpodobně vzešel z kombinace mytologických nadpřirozených bytostí a skutečných událostí. Inspiraci lze vidět v totalitních režimech, v extrémnějších formách některých náboženství a koneckonců i v mnoha každodenních situacích, například v reklamě. Není tajemstvím, že šikovný řečník – a nemusí to být rovnou Adolf Hitler nebádající davy k antisemitismu – dokáže strhnout mysl mnoha lidí k dané myšlence.

V literatuře i filmu byla tato myšlenka již od nepaměti mnohokrát zpracovává v rovině psychologické, kdy jsou lidé ovládání pomocí speciálních psychologických postupů, hypnózy nebo nadpřirozených schopností. Jezdím z prvních dochovaných děl s touto tématikou byl jistě příběh o sirénách z Homérovy Illiady. Z novodobější tvorby lze jmenovat například román Michaela Crichtona Koule[8], knihu Orsona S. Carda Čorvi[9], Kingovu Žhářku[10] nebo například tajemné učení jediů z filmové ságy Star Wars[11] či film režiséra Jean-Pierre Jauneta Město ztracených dětí[12].

Populární kultura celý koncept rozšiřuje o speciální technologie, která proces ovládání zefektivňují a zjednodušují. To má samozřejmě vést především k vyšší efektnosti a dramatičnosti příběhu. Často má motiv sloužit ale i jako varovně vztyčený prst dnešní společnosti, která svou současnou fascinací novými technologiemi a touhou po dokonalém propojení nepochybně směřuje k modelu společnosti slepě závislé na nějakém „centrálním mozku“. Tyto technologie jsou většinou součástí těla ovládaného jedince jako je tomu v Sirénách (viz. níže zmiňovaný Martix, Ghost in the Shell a další). Ve většině případů příběh nevysvětluje, jak vypadá průběh spojování lidského těla a stroje, tedy tvorba kyborga. V těchto případech je čtenář, respektive divák, stavěn před hotovou věc.

Snad nejpopulárnější z děl, která lze k této tématice přiřadit, trilogii Martix[13], od konceptu Kurta Vonneguta jr. odlišuje jednak skutečnost, že lidé v matrixu fyzicky neexistují a nejsou ovládáni za účelem plnění předem definovaných úkonů, jednak nutnost přímého hardwarového napojení na systém Matrixu.

Stejně tak můžeme sledovat drobné nuance při srovnání s konceptem externího zápisu do podvědomí, který nám předkládá Neal Stephenson v románu Sníh[14].  To je realizováno pomocí jakéhosi prajazyka a hardwaru, který prajazyk lidskému mozku zprostředkovává v podobě, na kterou je mozek schopen reagovat.

 

Z českých autorů je možno zmínit tetralogii Ondřeje Neffa, kde je ovládání mysli zprostředkováno tzv. kolektivní televizí, která dělá z lidí metaforické „šediváky“. Přestože se Neff touto myšlenkou zabývá pouze okrajově, můžeme srovnat zmíněné „šediváky“ s armádou můžu, kteří mají „mysl jako nepopsaný list papíru“.

Jedno z nejoceňovanějších a nejlepších zpracování tématu přineslo cyberpunkové dílo Ghost in the Shell[15]. Příběh vyšel koncem osmdesátých let jako japonská manga z dílny Shirow Masamuna a později byl rozšířen i na film, seriály a počítačové hry. Příběh se odehrává ve světě v blízké budoucnosti, který funguje na podobném principu jako svět v Matrixu (tvůrci Martixu inspiraci tímto dílem sami přiznávají). Setkáváme se s policejní jednotkou tvořenou částečně kyborgy, která pátrá po tajemném Loutkáři. K tomu využívá systém, do nějž se jedinci napojují pomocí voperovaného hardwaru. Dále se setkáváme s ovládáním strojů myšlenkami, komunikací mezi jednotlivými hrdiny prostřednictvím napojení k síti a tak dále. Od popisované Vonnegutovy koncepce se Masamunovo pojetí liší, stejně jako Martix, nutností fyzického napojení na síť pomocí Hardwaru. Dále pak především dvousměrností podprahových komunikačních kanálů a svobodou rozhodování, která je jednotlivým účastníkům komunikace poskytnuta. Nelze tak hovořit přímo o ovládání mysli, jako spíše o kompletním funkčním napojení mysli na technologie.

               

---

[1] VONNEGUT Jr., Kurt. The Sirens of Titan. 1959. Dell Publishing Co., New York.

  Český překlad: Jaroslav Kořán.

[2] chronosynklastické infundibulum je zde popisováno jako zvláštní spirálovité zakřivení času

[3] WELLS, Herbert George. The Time Machine. 1895. UK.

[4] cit.: VONNEGUT Jr., Kurt. Sirény z Titanu. 1985. Nakladatelství ROH, Praha. Překlad Jaroslav Kořán. str. 76, 85.

[5] cit.: VONNEGUT Jr., Kurt. Sirény z Titanu. 1985. Nakladatelství ROH, Praha. Překlad Jaroslav Kořán. str. 86.

[6] cit.: VONNEGUT Jr., Kurt. Sirény z Titanu. 1985. Nakladatelství ROH, Praha. Překlad Jaroslav Kořán. str. 86, 87.

[7] cit.: VONNEGUT Jr., Kurt. Sirény z Titanu. 1985. Nakladatelství ROH, Praha. Překlad Jaroslav Kořán. str. 91.

[8] CRICHTON, Michael. The Sphere. 1987.Knopf, USA. ISBN 0394561104

[9] CARD, Orson Scott. Wyrms. 1987. Tor Books, USA. ISBN 0-765-30560-7

[10] KING, Stephen. Firestarter. 1980. Viking, USA. ISBN 978-0670315413

[11] LUCAS, George. Star Wars. 1977 – 2005. 20th Century Fox, USA.

[12] JAUNET, Jean-Pierre.The City of Lost Children. 1995.

[13] WACHOVSKI, Andy. WACHOWSKI, Larry. The Matrix. 1999. Warner bros. USA.

[14] STEPHENSON, Neal. Snow Crash. 1992. Bantam Books, USA. ISBN 0-553-08853-X

[15] MUSAMUNO, Shirow. Ghost in the Shell. 1989. Kodansha, Japonsko.

349275 /anotace/ Ovládání mysli

Každému vojákovi je do lebky instalována „rádiová anténa“. Zařízení, které má zajistit naprostou kontrolu jak nad jeho činností, tak nad myšlenkami.

„Armáda ztuhla v pozoru za naprostého ticha. Nedostala žádný slyšitelný nebo viditelný povel. Ztuhla v pozoru jako jeden muž, jakoby díky úžasné schodě okolností (…) A opět – žádný slyšitelný ani viditelný povel nebyl vydán, avšak deset tisíc vojáků zaujalo předpisový postoj pohov jako jeden muž."

Ovládání mysli je právem považováno za jeden z nejrozšířenějších námětů současné i historické tvorby. Ačkoliv science fiction tento motiv pojímá zcela zpecifickým způsobem, je možné i zde nalézt množství variací a unikátních myšlenek, které činí každé dílo jedinečným. Základem eseje je rozbor koncepce Kurta Vonneguta z knihy Sirény z Titanu, který je následně podroben srovnání jak s psychologickým pojetím, tak s díly moderní, na technologiích postavené vědeckofantastické tvorby. 

349275 /kreativní úkol/ "Síť"

Sleduju krajinu ubíhající za okny vlaku a přemýšlím o tom, co mě čeká doma v poště. Firma, kde dělám zrovna provádí pravidelný pětiletý refresh, revitalizaci systému, neboli nelítostnou čistku mezi zaměstnanci, kteří se zdají již příliš nepřizpůsobiví dynamice dnešního světa. A je jedno jak tomu doopravdy je, důležitá jsou fakta. Všechno to vyhodnocuje elektronický manažer. Minule jsem unikla jen těsně. Letos jsem na řadě. Už vidím tu blikající obálku na panelu v předsíni, která mi vzápětí oznámí, že mám padáka. A jak je znám, udělá to stylově, nějakým absurdním způsobem. „Litujeme, ale práce v naší společnosti již přesahuje Vaše zkušenosti a dále by jen bránila Vašemu osobnímu i profesnímu rozvoji. Děkujeme a zas někdy. Nebo nikdy...“.

Není se čemu divit. Pátý křížek pomalu na krku, svobodná, bezdětná… tedy společensky bezcenná. Nic, čím by si firma mohla alespoň tabulkově zvednout prestiž. Školu mám ještě z „minulého období“, jak tomu taktně říkají. Ne že by tehdejší školy nějak výrazně zaostávaly za tím, co univerzity nabízejí dnes. Naučily nás však to, co se dnes pokládá za těžce nežádoucí. Naučily nás jak vypadá svoboda projevu a jednání, naučily nás respektovat cizí názor odměnou za to, že náš vlastní bude respektován. To už se dnes nenosí a lidi, kteří dávají najevo přízeň tehdejší době, společnost krutě trestá.

Ne snad, že by dnešní doba byla pro člověka nějak omezující. Zemí neomezených možností už dávno není jen Amerika, ale i kdejaká evropská díra. Každý den si můžeme vybírat, náš svět může být přesně takový, jaký ho chceme mít. Díky Síti máme mraky možností. Můžeme nakupovat, můžeme se vzdělávat, můžeme si objednat ančovičkovou pizzu bez ančoviček ve čtyři hodiny ráno, můžeme se přihlásit k pilotnímu kurzu na helikoptéru, můžeme cokoliv. Vlastně se nemusíme hnout z místa a svět nám přesto leží u nohou. Tedy na pohled. Většina lidí už nezná nic jiného. Nevidí, že jsme jen loutky globalizovaného světového systému. Život v dnešní době je velmi pohodlný, lidé zlenivěli a nechají se jen unášet. A užívají si to. Málokdo se dnes zamyslí nad tím, jak jsme dnešním uspořádáním omezení. Přitom si dneska kdekdo ještě vyzkoušel na vlastní kůži. Ale je jednodušší si dát klapky na oči, mlčet a jít s dobou.

                Domovní dveře se otvírají hned jak identifikují můj čip, nikoho cizího to do baráku nepustí. Leda s návštěvnickým kódem, jehož získání je ale tak otravná a zdlouhavá procedura, že se s tím stejně nikdo nezatěžuje. Proč taky, když se můžete přes Síť spojit s kýmkoliv prakticky kdykoliv. Zapnete si holografický hovor a vaši přátelé jakoby seděli v obýváku vedle vás. A přesně o to jde. Skutečné zážitky se vytrácejí pod tíhou dokonalosti a jednoduchosti dosažení těch „náhradních“.

                Jakmile vejdu do bytu ohlásí se monitor mé centrální domácí sítě s novou poštou. Nejnaléhavěji bliká moje pracovní adresa. „S lítostí Vám oznamujeme, že jsme v rámci zachování vitality a dobrého jména naší společnosti byli nuceni přistoupit k redukci pracovních pozic, bla bla bla..“. Ve skutečnosti jen přijali další várku nadějných, naivních a nadšených mlaďochů bez vrásek.

Ono už nejde ani tak o skutečné schopnosti a pracovní nasazení. Praxe jde zase stranou před vzděláním. Kde a hlavně kdy jste titul získali, čím novější, tím modernější a samozřejmě lepší. Paradoxně body navíc přidávají děti a rodina. Bojujeme přeci proti trendu starých matek kariéristek, který se objevil na přelomu tisíciletí. Ač je pracovnice s dětmi méně výkonná, společensky si dost přilepší. Každá společnost dnes stojí o společensky hodnotné lidi. Přidává jí to na lesku. Lidská pracovní síla dnes stejně není nic nenahraditelného.

V další přijaté poště nacházím seznam pracovních pozic a termíny pracovních pohovorů na příští týden. Vidíte, Síť o tom věděla dokonce dřív než já a automaticky mě zařadila do databáze nezaměstnaných. Do práce dnes nikdo nikoho nenutí. Je vám pouze velmi slušně a nenápadně sděleno, že jako nezaměstnaný se stanete nežádoucím, což se tiše, leč krutě trestá.

V sedm hodin ráno mi zvoní automatický budík. Ví, že první pohovor mám o půl deváté kdesi na druhé straně města. Hodina a půl prý bude stačit, no uvidíme. Dopotácím se do kuchyně. Lednice je skoro prázdná. Na zemi před ní se válí několik seznamů, které mi průběžně tiskne počítač na předních dveřích, s věcma, které je potřeba objednat.  Dorážím poslední jogurt a zbytek ovesných vloček, protančím koupelnou a vyrážím ven s jízdenkou s popisem cesty na rubu, kterou mi vyplivl panel v předsíni.

Když dorážím na místo, tak zjišťuju, že nemá cenu si nic nalhávat. Z kreativní ředitelky reklamních projektů to, zdá se, dotáhnu až na kancelářskou krysu ve firmě provozující několik řetězců s občerstvením. Jakmile vkročím na personální oddělení, jsem jako vždy fascinována „dokonalostí“ dnešní doby. Vlastně ani nejde o pohovor, jako o rafinovaně maskované psychotesty. Všechno, co potřebují vědět jim bez dlouhého hledání vyplivne Síť. Mé osobní údaje, vzdělání, reference, co dělám ve volném čase, co mi chybí v lednici a dokonce i to, jakou jsem měla hladinu cukru v krvi při raním použití toalety. Nic se neutají. Můžete se o to pokusit, ale jakmile zkušený personalista narazí na prázdné místo ve vašem síťovém portfoliu, stáváte se podezřelými a jste na nejlepší cestě skončit jako nežádoucí. Pak vás čeká slunná budoucnost při čištění mořských pláží od ropných skvrn, práce pokusného králíka v kosmetickém nebo farmaceutickém průmyslu nebo, máte-li dost rozumu, se necháte zavřít. Život v base se často zdá jako ta nejčistší a nejlepší cesta, jak se ještě dostat ke skutečné realitě života. Mají tam tolik zaprášených knížek, které můžete přečíst, tolik prostoru pro opravdové sportovní vyžití, kde se můžete fyzicky vyčerpat a nutí vás k tolika vycházkám, že vás většinou po pár letech přestanou nějaké nostalgické stesky po chaotickém světě bez Sítě brát.

Lidstvo je pohlceno Sítí. Já sama jsem se narodila v poslední generaci dětí dýchajících čerstvý vzduch. Stránky v knihách byly z papíru a otáčely se ručně, platilo se skutečnými penězi a meziměsto se volalo po drátě. V době mého dospívání ale začal svět podléhat svodům technologických vymožeností. Přenosný telefon se stal nezbytností. Obchod, volný čas i kultura se staly závislými na Internetu. Později společnost objevila kouzlo propojení. Bezhlavě jsme začali sypat informace do bezedných hlubin Internetu v domnění, že některé zůstanou navždy ztraceny. Po desetiletí se nic nedělo, svět měl co dělat sám se sebou. Nenápadně však pokračovalo globální sjednocování všeho možného. Jazyk díky počítačovým filtrům přestal být bariérou. Lidé ztratili důvod k jejich učení, protože vše je dostupné v jejich mateřštině. Všem zůstala bez námahy zachována jejich původní řeč, všichni jsou spojení.

Pár let se došlo k závěru, že je Internet přehlcen a přestává sloužit svému původnímu účelu. Po velikém „úklidu“ tak vznikla Síť. Větší, lepší, dokonalejší. Je jediným komunikačním médiem, prostředkem obchodu, zpracovává veškerou světovou administrativu. Každý je členem Sítě. Síť o nás ví všechno, je integrována do našich domácích počítačů. Odměnou za ztrátu soukromí nám nabízí velice lákavou možnost naprosto bezproblémového a pohodlného života. Jen blázen by kladl odpor. Bez Sítě dnes nejste nikdo.