Bez nadsázky lze říct, že science fiction zaznamenalo v posledním desetiletí vzestup a popularizaci v takovém tempu, jako se to žádnému jinému žánru již dlouho nepovedlo. V literatuře, filmu, ale například i počítačových hrách jsme seznamováni nejčastěji s vizemi budoucích technologií a jejich předpokládaným vlivem na podobu lidské společnosti a světa. Profesionální i amatérská tvorba nám přináší početné, ovšem přesto omezené, množství motivů a konceptů. Je poměrně obtížné vybrat jeden, který by byl zajímavý a přesto ještě neztratil punc originality. Pro svou práci jsem tedy zvolila jiný druh jedinečnosti. Je jím dílo Kurta Vonneguta jr. Sirény z Titanu[1].
Ovládání marťanské armády podle Kurta Vonneguta jr.
Kurt Vonnegut jr. knihu napsal v roce 1959 v reakci na tehdejší společenskou situaci. Sirény z Titanu jsou psány na první pohled dosti odvážným a nespoutaným sci-fi stylem, přestože oficiálně k věděcko-fantastickému žánru nepatří. Literární věda řadí toto dílo ke klasické postmoderně. Místy až absurdně spletitý děj je tak zástěrkou pro hlubokomyslnou společenskou satiru a nástrojem ke kladení existencionálních otázek tehdejší společnosti. Přesto si myslím, že dílo nezklame ani čtenáře, který jej čte pouze povrchně, jako zábavný sci-fi příběh.
Děj knihy sleduje osudy zhýčkaného pozemšťana Malachi Constanta, jenž se stane figurkou v obrovské vesmírné hře, ovládané Winstonem Rumfoordem. Ten putuje vesmírem vtažen do tzv. chronosynklastického infundibula[2], prostřednictvím nějž cestuje Sluneční soustavou a zhmotňuje, neboli materializuje, se postupně na různých místech v ní. Rumfoord si Malachiho Constatna pozve při jedné ze svých materializací na Zemi a předpoví mu divokou budoucnost plnou cestování vesmírem a podivných setkání. Constant se ze všech sil snaží událostem předejít, ale zjistí, že tomu, co se má stát, nelze uniknout.
Zde se setkáváme s oblíbenou myšlenkou sci-fi tvorby, nezvratností předurčených událostí a osudu. Jedním z nejpopulárnějších děl s touto tématikou je dodnes román Stroj času[3] průkopníka sci-fi žánru Huberta George Wallese z roku 1895.
Poté, co Malachi Constant opustí planetu Zemi, přenáší se děj do výcvikového střediska marťanské armády na Marsu, kde se setkáme s lidským vojákem Ujem. Jeho příběhy popisují specifický přístup k výcviku, který marťané používají. Každému vojákovi je do lebky instalována „rádiová anténa“. Zařízení, které má zajistit naprostou kontrolu jak nad jeho činností, tak nad myšlenkami.
„Armáda ztuhla v pozoru za naprostého ticha. Nedostala žádný slyšitelný nebo viditelný povel. Ztuhla v pozoru jako jeden muž, jakoby díky úžasné schodě okolností (…) A opět – žádný slyšitelný ani viditelný povel nebyl vydán, avšak deset tisíc vojáků zaujalo předpisový postoj pohov jako jeden muž.“[4]
Děj následně popisuje fungování armády a Ujovy příhody v ní. Dozvídáme se, že „anténu“ dostane při vstupu do armády každý voják, přičemž její funkcí je jak zprostředkování příkazů a úkolů, ale také plné potlačení vojákovy vlastní identity a svobody jeho myšlení. O efektivitě zařízení svědčí i to, že až po několika kapitolách čtenář zjistí, že Ujo není nikdo jiný, než sám Malachi Constant.
„Ujova mysl byla takřka nepopsaný list papíru. (…) Ujo by ani nevěděl, že se jmenuje Ujo, nevěděl by ani, že je voják, kdyby mu to byli neřekli, když ho propouštěli z nemocnice.“[5]
V případě, že voják rozkaz neuposlechne nebo dopustí, aby se jeho myšlenky vydaly nesprávným směrem, zařídí „anténa“ jeho potrestání.
„ V nemocnici Ujovi předvedli malou ukázku bolesti, jakou mu jeho anténa způsobí, sotvaže se dopustí nějakého přestupku. Byla to hrozná bolest. Ujo upřímně uznal, že voják by byl blázen, kdyby dnem i nocí neplnil své povinnosti.“[6]
Pod vlivem své antény Ujo na vojenské přehlídce popraví svého nejlepšího přítele. Postupem času ale začíná jeho zdánlivě prázdná mysl klást „anténě“ nenápadný odpor.
„Tušení, že v jeho paměti budou patrně další místa, který zůstala při mazání opomenuta, ho naplnilo kradmým štěstím. Proč ho toto tušení naplňuje kradmým štěstím, to ovšem nevěděl.“[7]
Postupně se seznamujeme se systémem, kterým armáda funguje. Zjistíme, že formálně nejvýše postavení vojáci jsou také jen pouhé loutky ovládané prostřednictvím antény a že skuteční velitelé jsou tajně začleněni mezi nejníže postavené řadové vojíny. To má zamezit rozpadu armády v případě vzpoury, která by byla primárně mířena proti nominálním velitelům.
Je to jeden z prvků, kterými je možné odlišit jednotlivé koncepce ovládání mysli. Ne vždy se totiž otevřeně počítá s možností selhání technologie.Specifické je také to, že použitá technologie není v příběhu nijak blíže popsána.To je možné klást za vinu vícežánrovému zařazení knihy. Osobně ale nepovažuji tento prvek za nedostatek ani z pohledu čtenáře sci-fi, neboť tak recipient dostává prostor k zamyšlení, nad samotným tématem, které není technologickou specifikací zařízení zbytečně zastíněno.
Ačkoliv Ujo svou původní identitu nikdy znovu nenalezne, uvědomí si, že s cíly marťanské armády nesouhlasí a s pomocí jednoho z velitelů se mu podaří utéct.
Motiv jednosměrné podprahové komunikace – ovládání mysli
Motiv jednosměrné podprahové komunikace, neboli ovládání cizí mysli pravděpodobně vzešel z kombinace mytologických nadpřirozených bytostí a skutečných událostí. Inspiraci lze vidět v totalitních režimech, v extrémnějších formách některých náboženství a koneckonců i v mnoha každodenních situacích, například v reklamě. Není tajemstvím, že šikovný řečník – a nemusí to být rovnou Adolf Hitler nebádající davy k antisemitismu – dokáže strhnout mysl mnoha lidí k dané myšlence.
V literatuře i filmu byla tato myšlenka již od nepaměti mnohokrát zpracovává v rovině psychologické, kdy jsou lidé ovládání pomocí speciálních psychologických postupů, hypnózy nebo nadpřirozených schopností. Jezdím z prvních dochovaných děl s touto tématikou byl jistě příběh o sirénách z Homérovy Illiady. Z novodobější tvorby lze jmenovat například román Michaela Crichtona Koule[8], knihu Orsona S. Carda Čorvi[9], Kingovu Žhářku[10] nebo například tajemné učení jediů z filmové ságy Star Wars[11] či film režiséra Jean-Pierre Jauneta Město ztracených dětí[12].
Populární kultura celý koncept rozšiřuje o speciální technologie, která proces ovládání zefektivňují a zjednodušují. To má samozřejmě vést především k vyšší efektnosti a dramatičnosti příběhu. Často má motiv sloužit ale i jako varovně vztyčený prst dnešní společnosti, která svou současnou fascinací novými technologiemi a touhou po dokonalém propojení nepochybně směřuje k modelu společnosti slepě závislé na nějakém „centrálním mozku“. Tyto technologie jsou většinou součástí těla ovládaného jedince jako je tomu v Sirénách (viz. níže zmiňovaný Martix, Ghost in the Shell a další). Ve většině případů příběh nevysvětluje, jak vypadá průběh spojování lidského těla a stroje, tedy tvorba kyborga. V těchto případech je čtenář, respektive divák, stavěn před hotovou věc.
Snad nejpopulárnější z děl, která lze k této tématice přiřadit, trilogii Martix[13], od konceptu Kurta Vonneguta jr. odlišuje jednak skutečnost, že lidé v matrixu fyzicky neexistují a nejsou ovládáni za účelem plnění předem definovaných úkonů, jednak nutnost přímého hardwarového napojení na systém Matrixu.
Stejně tak můžeme sledovat drobné nuance při srovnání s konceptem externího zápisu do podvědomí, který nám předkládá Neal Stephenson v románu Sníh[14]. To je realizováno pomocí jakéhosi prajazyka a hardwaru, který prajazyk lidskému mozku zprostředkovává v podobě, na kterou je mozek schopen reagovat.
Z českých autorů je možno zmínit tetralogii Ondřeje Neffa, kde je ovládání mysli zprostředkováno tzv. kolektivní televizí, která dělá z lidí metaforické „šediváky“. Přestože se Neff touto myšlenkou zabývá pouze okrajově, můžeme srovnat zmíněné „šediváky“ s armádou můžu, kteří mají „mysl jako nepopsaný list papíru“.
Jedno z nejoceňovanějších a nejlepších zpracování tématu přineslo cyberpunkové dílo Ghost in the Shell[15]. Příběh vyšel koncem osmdesátých let jako japonská manga z dílny Shirow Masamuna a později byl rozšířen i na film, seriály a počítačové hry. Příběh se odehrává ve světě v blízké budoucnosti, který funguje na podobném principu jako svět v Matrixu (tvůrci Martixu inspiraci tímto dílem sami přiznávají). Setkáváme se s policejní jednotkou tvořenou částečně kyborgy, která pátrá po tajemném Loutkáři. K tomu využívá systém, do nějž se jedinci napojují pomocí voperovaného hardwaru. Dále se setkáváme s ovládáním strojů myšlenkami, komunikací mezi jednotlivými hrdiny prostřednictvím napojení k síti a tak dále. Od popisované Vonnegutovy koncepce se Masamunovo pojetí liší, stejně jako Martix, nutností fyzického napojení na síť pomocí Hardwaru. Dále pak především dvousměrností podprahových komunikačních kanálů a svobodou rozhodování, která je jednotlivým účastníkům komunikace poskytnuta. Nelze tak hovořit přímo o ovládání mysli, jako spíše o kompletním funkčním napojení mysli na technologie.
[1] VONNEGUT Jr., Kurt. The Sirens of Titan. 1959. Dell Publishing Co., New York.
Český překlad: Jaroslav Kořán.
[2] chronosynklastické infundibulum je zde popisováno jako zvláštní spirálovité zakřivení času
[3] WELLS, Herbert George. The Time Machine. 1895. UK.
[4] cit.: VONNEGUT Jr., Kurt. Sirény z Titanu. 1985. Nakladatelství ROH, Praha. Překlad Jaroslav Kořán. str. 76, 85.
[5] cit.: VONNEGUT Jr., Kurt. Sirény z Titanu. 1985. Nakladatelství ROH, Praha. Překlad Jaroslav Kořán. str. 86.
[6] cit.: VONNEGUT Jr., Kurt. Sirény z Titanu. 1985. Nakladatelství ROH, Praha. Překlad Jaroslav Kořán. str. 86, 87.
[7] cit.: VONNEGUT Jr., Kurt. Sirény z Titanu. 1985. Nakladatelství ROH, Praha. Překlad Jaroslav Kořán. str. 91.
[9] CARD, Orson Scott. Wyrms. 1987. Tor Books, USA. ISBN 0-765-30560-7
[10] KING, Stephen. Firestarter. 1980. Viking, USA. ISBN 978-0670315413
[11] LUCAS, George. Star Wars. 1977 – 2005. 20th Century Fox, USA.
[13] WACHOVSKI, Andy. WACHOWSKI, Larry. The Matrix. 1999. Warner bros. USA.
[15] MUSAMUNO, Shirow. Ghost in the Shell. 1989. Kodansha, Japonsko.
No comments:
Post a Comment