Pro svůj interpretační úkol jsem si vybrala film Johnny Mnemonic natočený v roce 1995 podle povídky světoznámého spisovatele Williama Gibsona, zakladatele hnutí kyberpunk.. Tato povídka byla napsaná v roce 1981 (tři roky před jeho románem Neuromancer, který je označován za „bibli kyberpunku“) a nese všechny známky tohoto směru. Děj se odehrává v blízké budoucnosti- v roce 2021, setkáváme se z virtuální realitou, kybernetickým prostorem, hackery a jejich undergroundem, zloduchem je nadnárodní koncern...zkrátka a jednoznačně vše, co k kyberpunku patří. Natočení filmu se ujal americký režisér Robert Longo, který si pro ztvárnění hlavních postav vybral Keanu Reevese do hlavní role Johnnyho, Dinu Mayer do role ex-bodyguardky Jane a třeba také japonskou hvězdu Takeshi Kitanu pro roli Takahashiho. Zápletka je poměrně jednoduchá:Polovina lidstva trpí nemocí postihující nervovou soustavu a lék na ní zná jenom korporace Pharmakom, které je následně toto tajemství ukradeno a celé v zakódovaných datech přeneseno pomocí mikročipu do mozku kurýra Johnnyho. Tyto data však jeho mozek přetíží a hrozí mu nervový kolaps, proto je potřebuje co nejdřív doručit do Neworku. Hladké doručení dat znemožní zločinecká organizace Yakuza najatá Pharmakomem a také jeho agent, který zradí a chce ho w neworku Yakuze prodat. Zachrání ho ex-bodyguardka Jane, díky které se Johnny seznámím s undergroudovým hnutím a také s nemocí NAS, kterou sama Jane trpí. Johnny postupně zjistí, že dotyčná data jsou návodem na vyléčení nemoci a snaží se zjistit jak přelámat kódy a dostat se k ním. Yakuza mezi tím najímá „kazatele“ zabijáka, který má za úkol Johnnyho zabít. Johnny a Jane nakonec najdou hackery (Lo-teky), kteří ochranu dat dešifrují a podaří se jim informace z Johnnyho hlavy získat. Johnny a Jane následně zlikvidují kazatele i agenta Yakuzy a v závěru exploduje také budova Pharmacomu.Dle mého názoru si tato povídkazaslouží mnohem lepší filmové zpracování. Film zdaleka nevystihl náladu kyberpunku - hereckými fádnimi výkony začínaje a zpracováním Gibsonova světa konče. Ale to už je věc názoru a vkusu, proto se kvalitou filmu nechci, zvláště v interpretaci, zajímat. Při zhlédnutí tohoto filmu mě zaujalo hned několik věcí týkajících se vizí v něm obsažených. Přiměly mě přemýšlet, jestli je vůbec můžeme v dnešní době nazývat vizemi a snažila jsem se na tento fakt zaměřit. Zde bych chtěla popsat tři z nich:1) Zaujala mě klasická cyberpunková vize čipů-implantátů v těle, které by sloužil k přenosu informací. Johnny ve filmu funguje vlastně jako „chodící flashka“. Čip má voperovaný do hlavy a má zde i výstup pro kabel. Zaujalo mě, že ve filmu při předávání informací a jejich dešifrování musí mít na hlavě speciální masku a je vidět, že přenášení dat je pro něho bolestivé. V dnešní době už čipy pod kůží nejsou sci-fi. S čipy radiofrekvenční identifikace (RFID) se skoro každý z nás setkal, slouží například k označování psů nebo ochraně zboží v obchodě před krádeží. Co se týče voperovaných čipu pod kůži našlo se pár smělých, kteří tuto technologií zkusili. „Třeba Skotský profesor Kevin Warwick nosí čip pod kůží už deset let, později si nechal voperovat ještě druhý. Tvrdí o sobě, že se chce stát kyborgem, a ochotně poskytuje rozhovory, při kterých novinářům vypráví, jak si doma pomocí čipu rozsvěcuje a odemyká dveře“ (tech.ihned.cz). Tento muž je jedním z důkazů, že žijeme v době kdy se sci-fi mění na realitu2) Další technologií, která mě v tomto filmu zaujala, byla představa počítače a jeho ovládání. V momentě, kdy se Johnny snaží zjistit jaká data v sobě má, zajde do obchodu s počítači. Tam si nasadí speciální brýle a rukavice a připojí se na internet. Síť a její ovládání je založena na principu virtuální reality -Johnny vidí své ruce a těmi v určitém druhu grafického 3D znázornění internetu manipuluje v prostoru. V dnešní době už takové brýle existuji, využívají se pro hraní počítačových her, ale ty které jsou na trhu, nijak velkou díru do světa neudělaly, proto vývojáři pracují na zlepšení této technologie. V roce 2008 bylo publikováno několik článků, zabývajících se pokusy s jistým novým typem zobrazovacího zařízení – takovým, které využívá nanotechnologie. Vědci zabudovali čip do kontaktních čoček a dokonce se už na králících přesně takové čočky již zkoušely.3) Třetí věci, která mě zaujala bylo celkové znázornění společnosti. Tato povídka byla napsaná v roce 1981, děj se odehrává v roce 2021, máme rok 2011... čili toto dílo představuje náš svět za deset let. Opravdu naše civilizace spěje k až takto nihilistickému obrazu? Je filozofií naši generace "High tech - Low life"? Měli bychom se bát nových technologií, jako pomyslného orwelovského Big brothera?
Odpověď na tyto otázky je už na každém z nás. Naše postmoderní vnímání světa nám dovoluje mít jakýkoliv názor. Můžeme se chtít stát kyborgy, schovávat se v bunkru ze strachu před sci-fi vizemi, nebo akceptovat nové technologie a využívat jejich výhod.
Pro svůj interpretační úkol jsem si vybrala film Johnny Mnemonic natočený v roce 1995 podle povídky světoznámého spisovatele Williama Gibsona, zakladatele hnutí kyberpunk.. Tato povídka byla napsaná v roce 1981 (tři roky před jeho románem Neuromancer, který je označován za „bibli kyberpunku“) a nese všechny známky tohoto směru. Děj se odehrává v blízké budoucnosti- v roce 2021, setkáváme se z virtuální realitou, kybernetickým prostorem, hackery a jejich undergroundem, zloduchem je nadnárodní koncern...zkrátka a jednoznačně vše, co k kyberpunku patří. Natočení filmu se ujal americký režisér Robert Longo, který si pro ztvárnění hlavních postav vybral Keanu Reevese do hlavní role Johnnyho, Dinu Mayer do role ex-bodyguardky Jane a třeba také japonskou hvězdu Takeshi Kitanu pro roli Takahashiho. Zápletka je poměrně jednoduchá:
Polovina lidstva trpí nemocí postihující nervovou soustavu a lék na ní zná jenom korporace Pharmakom, které je následně toto tajemství ukradeno a celé v zakódovaných datech přeneseno pomocí mikročipu do mozku kurýra Johnnyho. Tyto data však jeho mozek přetíží a hrozí mu nervový kolaps, proto je potřebuje co nejdřív doručit do Neworku. Hladké doručení dat znemožní zločinecká organizace Yakuza najatá Pharmakomem a také jeho agent, který zradí a chce ho w neworku Yakuze prodat. Zachrání ho ex-bodyguardka Jane, díky které se Johnny seznámím s undergroudovým hnutím a také s nemocí NAS, kterou sama Jane trpí. Johnny postupně zjistí, že dotyčná data jsou návodem na vyléčení nemoci a snaží se zjistit jak přelámat kódy a dostat se k ním. Yakuza mezi tím najímá „kazatele“ zabijáka, který má za úkol Johnnyho zabít. Johnny a Jane nakonec najdou hackery (Lo-teky), kteří ochranu dat dešifrují a podaří se jim informace z Johnnyho hlavy získat. Johnny a Jane následně zlikvidují kazatele i agenta Yakuzy a v závěru exploduje také budova Pharmacomu.
Dle mého názoru si tato povídkazaslouží mnohem lepší filmové zpracování. Film zdaleka nevystihl náladu kyberpunku - hereckými fádnimi výkony začínaje a zpracováním Gibsonova světa konče. Ale to už je věc názoru a vkusu, proto se kvalitou filmu nechci, zvláště v interpretaci, zajímat.
Při zhlédnutí tohoto filmu mě zaujalo hned několik věcí týkajících se vizí v něm obsažených. Přiměly mě přemýšlet, jestli je vůbec můžeme v dnešní době nazývat vizemi a snažila jsem se na tento fakt zaměřit. Zde bych chtěla popsat tři z nich:
1) Zaujala mě klasická cyberpunková vize čipů-implantátů v těle, které by sloužil k přenosu informací. Johnny ve filmu funguje vlastně jako „chodící flashka“. Čip má voperovaný do hlavy a má zde i výstup pro kabel. Zaujalo mě, že ve filmu při předávání informací a jejich dešifrování musí mít na hlavě speciální masku a je vidět, že přenášení dat je pro něho bolestivé. V dnešní době už čipy pod kůží nejsou sci-fi. S čipy radiofrekvenční identifikace (RFID) se skoro každý z nás setkal, slouží například k označování psů nebo ochraně zboží v obchodě před krádeží. Co se týče voperovaných čipu pod kůži našlo se pár smělých, kteří tuto technologií zkusili. „Třeba Skotský profesor Kevin Warwick nosí čip pod kůží už deset let, později si nechal voperovat ještě druhý. Tvrdí o sobě, že se chce stát kyborgem, a ochotně poskytuje rozhovory, při kterých novinářům vypráví, jak si doma pomocí čipu rozsvěcuje a odemyká dveře“ (tech.ihned.cz). Tento muž je jedním z důkazů, že žijeme v době kdy se sci-fi mění na realitu
2) Další technologií, která mě v tomto filmu zaujala, byla představa počítače a jeho ovládání. V momentě, kdy se Johnny snaží zjistit jaká data v sobě má, zajde do obchodu s počítači. Tam si nasadí speciální brýle a rukavice a připojí se na internet. Síť a její ovládání je založena na principu virtuální reality -Johnny vidí své ruce a těmi v určitém druhu grafického 3D znázornění internetu manipuluje v prostoru. V dnešní době už takové brýle existuji, využívají se pro hraní počítačových her, ale ty které jsou na trhu, nijak velkou díru do světa neudělaly, proto vývojáři pracují na zlepšení této technologie. V roce 2008 bylo publikováno několik článků, zabývajících se pokusy s jistým novým typem zobrazovacího zařízení – takovým, které využívá nanotechnologie. Vědci zabudovali čip do kontaktních čoček a dokonce se už na králících přesně takové čočky již zkoušely.
3) Třetí věci, která mě zaujala bylo celkové znázornění společnosti. Tato povídka byla napsaná v roce 1981, děj se odehrává v roce 2021, máme rok 2011... čili toto dílo představuje náš svět za deset let. Opravdu naše civilizace spěje k až takto nihilistickému obrazu? Je filozofií naši generace "High tech - Low life"? Měli bychom se bát nových technologií, jako pomyslného orwelovského Big brothera?
Odpověď na tyto otázky je už na každém z nás. Naše postmoderní vnímání světa nám dovoluje mít jakýkoliv názor. Můžeme se chtít stát kyborgy, schovávat se v bunkru ze strachu před sci-fi vizemi, nebo akceptovat nové technologie a využívat jejich výhod.
No comments:
Post a Comment