Interpretační úkol: Videodrome, David Cronenberg, 1983

Videodrome 1983 (režie: David Cronenberg)

Jedná se o jeden z filmů tohoto zajímavého režiséra, dle mě ale ne o nejlepší, jelikož je to poslední jeho film, který jsem viděl, vybral jsem si jej. Pár zajímavostí na začátek (z csfd.cz). Andy Warhole nazval tento film, jako Mechanický pomeranč 80. let a podle mě zajímavější, postava a jméno profesora Briana O’bliviona vychází z Marshala McLuhana.

Film začíná zajímavou vizí budoucího „budíčku“ kdy hlavní postavu Maxe Renta probudí jeho sekretářka, která mu vždy večer nahraje a donese videokazetu, na kterou mu nahraje, co další den má dělat. Médium televize je vlastně hlavním tahounem děje a vše se okolo něj točí. Videokazeta je nahraná tak, aby to působilo, že buzený člověk interaguje s obrazem. Tato interaktivita je v průběhu filmu stupňována. Hlavní hrdina Max Renn je hlavním producentem vysílání kanálu 83, který se specializuje na porno produkci, Max Renn se snaží udržet krok s dobou a tak hledá, co by své recipienty zaujalo a udrželo u obrazovek s jeho zapnutým kanálem.

Jednoho dne Harlen, jeho „přítel“, jeden z techniků kanálu 83, sám se nazývající pirátem, nalezne signál z Malajsie (později specifikuje na Pittsburgh), který ukáže Maxovi, signál vysílá podivný, neostrý obraz z místnosti kde dochází k týraní a vraždění ženy, statická kamera, velice realističtí herci, S M tématika, fetiš. Max Renn je velice pohlcen vysíláním a sleduje jej s nadšením a nechá jej nahrávat, každý den, signál vysílá totiž jen 53sec denně (přiměřená dávka pro ovlivnění Maxe Renna – vysvětlení níže).

Max Renn je pozván do televizní show na interview, kde potká jeho pozdější milenku Nicky a pana Prof. Briana O’bliviona, který zde vystupuje, a vlastně celý film, pouze jako nahrávka na VHS, která se tváří stejně jako budík velice interaktivně. Prohlašuje, že jeho jméno je pouze televizní a že brzy budeme všichni mít svá speciální televizní jména, navržena pro použití v rezonanci paprsku elektronů. Popisuje nadále i televizi jako svítící televizní sítnici, mysl, kterou lidi převezmou za svoje podvědomí a myšlení při jejím pasivním sledování. Proto poskytuje prof. O’blivion bezdomovcům a potřebným lidem ve své Kathode Ray Mission přístup k televiznímu vysílání, k světovému mixážnímu pultu (analogie k tomu, že média ovládají svět?). V pořadu se Max Renn seznámí í s Nicky, která mu padne do oka. Po sléze je Nicky u Maxe doma a ptá se jej, zda li by nepustil nějaké porno, aby jí to dostalo do nálady a náhodou si vybere kazetu s nahraným Videodromem. Společně jej sledují a poté mají trochu drsnější sexuální styk. Tímto se dle mě Max Renn dostává do závislosti na Videodrome signálu a Nicky se pro něj stane Jakýmsi symbolem, který jej bude doprovázet v jeho závislosti.

Nicky sdělí Maxovi, že chce jít do Pittsburghu, podílet se na vysílání Videodromu. Max není nadšen, ale i přes to Nicky odjíždí. Max začne zjišťovat více informací o Videodromu. Zjistí spojitost Videodromu s prof. O’blivionem a tak se vydá do jeho Kathode Ray Mission. Tak potká jeho dceru Biancu, která mu sdělí, že pro jejího otce je posledních 20let preferovaný způsob diskuze formou videokazety (prof. O’blivion už dávno nežije ve své tělesné schránce – vysvětlení níže). Také se dozví, že Videodrome je nebezpečně pohlcující a že by Max Renn toho měl zavčas nechat, dokud tomu nepropadne jako její otec. Pro něj je, ale už pozdě. Je závislí na této formě média jako na droze. Prožívá skoro deliria, když doma sleduje nahrané vysílání Videodromu. Jeho sekretářka mu přináší budící kazetu na další den a zároveň kazetu od pana prof. O’bliviona. Max Renn se chová, jako kdyby se snažil zatajit doma před rodiči, že požil nějakou psychotropní drogu, odmítavě odbide sekretářku a jde si pustit kazetu od prof. O’bliviona.

Prof. O’blivion mluví k Maxovi ohledně nádoru, který má (měl), mluví o halucinacích, které nazývá vize. Nádor prý způsobuje signál Videodromu, nazývá nádor novým orgánem, dalším vývojovým stupněm lidského těla a vědomí – FLASH, duše ve své ryzí elektronické podobě, zprostředkována televizní obrazovkou - tělem přijatou rozšířenou oční sítnicí. To co člověk vidí v televizi, prožívá jako pravý zážitek. TeleVison is reality – reality is less than television. O’blivion, je již plně „závislí“ dehumanizovaný, odtělesněný, a v té době vlastně už i tělesně mrtvý, přežívá jen ve formě videokazet, které sám vytvořil. Na videokazetě je dál vidět jak Nicky zabíjí prof. O’bliviona a tím začíná pro Maxe fáze ve, které již nedokáže rozeznat co je realitou, co halucinaci a televizním signálem. Televize začíná dýchat a Nicky Maxe volá k sobě. Je to jakási parafráze, že symbolem pro jeho drogu, jeho alter ego a jeho kryptonit, pro jeho Videodrome se stává Nicky, která již je, ale tělesně mrtvá. Odtělesněná, proměněná v signál, v dalším vývojovém kroku lidstva.

Zajímavá a dost symbolicky vypovídající část je, když se jinak skleněná, pevná televizní obrazovka promění v měkkou tkáň, která Maxe pomalu pohltí.

Max se dostává k panu Convexovi, který je z firmy Spectacular Optical. Vysvětluje mu, že to co viděl, je tajný signál, který způsobuje halucinace a že je jediný který to prozatím přežil bez větší psychické újmy. Max věří a nechá si nasadit přístroj na nahrávání a analyzování jeho halucinací.Convex odchází a Maxovi se zjevuje symbol jeho Videodromu (jeho drogy, závislosti, alternativní reality) Nicky, po které tak touží. Nicky je zde zobrazována v televizi jako dříve prof. O’blivion a Max jí bičuje a prožívá s ní milostný románek. Probouzí se z jeho halucinace ve své posteli, vedle něj leží mrtvá starší kolegyně z práce, která mu poskytla prvotní informace o Videodromu a jeho spojeni s prof. Britem O’blivionem. Zavolá si svého „přítele“ Harlena, který mu řekne, že tam nikdo není a Max si možná poprvé uvědomuje jeho „ovlivnění“ Videodromem. Z jeho přítele Harlena se vyklube nastrčený agent od Spectacular Opticals - Convexe, podstrčil mu nahrávku Videodromu, aby jej ovlivnil a aby Convex získal moc nad kanálem 83, na který podle něj koukají jen zvrhlé existence, od kterých je potřeba svět očistit. První veřejné vysílání Videodromu má být právě na kanálu 83.

Convex nasadí videokazetu do břišního otvoru Maxe, ve které má z dřívější halucinace schovanou zbraň. Videokazeta jako symbol příkazu, symbol programovatelnosti recipienta signálu Videodromu. Max Renn jde zastřelit své společníky zbraní kterou má schovanou v břišním otvoru a poté uteče, celou dobu je jako bez duše. Neví co je skutečné a co halucinace, zbraň mu k ruce přiroste a vytvoří jakýsi mimozemský pahýl. Další vložený příkaz má být zabití dcery prof. O’bliviona. V Kathode Ray Mission se setká s Biancou, dcerou. Procitne a nechá si vštípit myšlenku o pravé povaze tohoto media (signálu). Bianca O’blivionová ho přeprogramuje, zazní zde věta „Deth to Videodrome, long live the Flash“, Max zabije Harlena a Convexe a pochopí, že smrt není konec, ale další stupeň. Tím dalším stupněm je Flash. Elektrický signál, který probouzí televizní obrazovku k životu. K tomu aby se přeměnil do dalšího stupně, musí umřít. Vyřkne: LONG LIVE THE FLASH a zastřelí se.

Ve filmu je prezentována velice zajímavá myšlenka o povaze televizního vysílání jako média schopného ovlivnit společnost a jeho jednotlivá individua způsobem připomínající užívání psychotropních a halucinogenních drog a závislosti na nich, závislost symbolizována zájmem a fascinací lidské rasy na zlém chování, znásilňování a ubližování, na temné straně (Star Wars) jakoby. Medium televizního vysílání zprostředkovávající přeměněnou duši člověka do elektronické podoby, kde dále může žít, bez své tělesné stránky, jako Flash. David Cronenberg zde vytvořil velice podmanivý film, se zajímavou myšlenkou, vhodnou k rozebrání a následném polemizováni o tom. Polemizování zda vůbec Nicky existovala, anebo jestli nebyla také pouhým nástrojem Convexe a jeho Spectacular Opticals.

Kodži Suzuki – Kruh

Pro svou interpretační práci jsem si vybrala knihu Kodži Suzukiho Kruh, více známou v americkém filmovém zpracování z roku 2002. Zejména jsem se pro toto téma rozhodla kvůli roli, kterou v tomto příběhu média zaujímají, ale i celý autorův koncept knihy je velice zajímavý.

Oproti filmovému zpracování, kde odhodlaná Naomi Watts bojuje proti utrápené a nepochopené, a hlavně již mrtvé mladé dívce, která 7 dní poté, co shlédnete smrtící kazetu, vystoupí přímo z televize a jako nějaké zhmotněné zlo nebo možná zloba vystraší své oběti k smrti, v knize tento faktor úplně schází a celkově jsou všechny události mnohem jasnější a uvěřitelnější.

Sadako Jamamurová (ve filmu Samara) vládne nadpřirozenými schopnostmi, které ale za svého života spíše schovává. Když pak tragicky zemře rukou muže, který ji znásilní a poté shodí do studny, její zloba se shromáždí do negativní energie, která čeká na svou příležitost. Tu dostane, když se po asi pětadvaceti letech krajina promění tak, že se přímo nad studnou postaví chatky rekreačního střediska a jedna rodina nechá ve videorekordéru kazetu. Její paranormální schopnosti se projeví a za jejich pomoci otiskne (podobně jako mentální fotografie) své vzpomínky a představy na tuto videokazetu. Ta se pak podobně jako ve filmu dostává do rukou studentů, kteří ji tam objeví a dál se šíří.

Hlavní postavou v této knize ovšem není svobodná matka s dítětem na krku, ale muž, novinář a manžel s malou dcerou. Neřeší všechny záhady videokazety sám na vlastní pěst jako Naomi Watts, ale pomáhá mu jeho velice vzdělaný a přirozeně inteligentní kamarád Rjúdži.

Hlavní myšlenka celého problému s videokazetou využitou jako nástroj pro šíření své zloby je velice efektní. V roce 1991, kdy román vycházel, bylo toto médium jistě velice rozšířené a běžné, a tak autor docílil dojmu, že se věc může bezprostředně týkat všech. Nebylo to zas takové sci-fi. Oběti videokazety po sedmi dnech umírali na zástavu srdce. Což je opět trochu přesvědčivější, než že se k smrti vyděsili.

V druhém dílu Kruhu pojmenovaném Spirála Suzuki dokonce popisuje, že zhlédnutím kazety se v těle oběti vytvoří virus, který později (za 7 dní) způsobí, že se ucpe věnčitá tepna a srdce se zastaví. Samotná myšlenka, že pouhým díváním se na televizi lze na mentální úrovni v těle vyvolat reakci tak skutečnou, jako je vznik viru, je velmi zajímavá, co se týče funkcí médií.

Samotná kazeta na diváky podle knihy působila velice opravdově, jako by se situací sami účastnili. Při scéně ze znásilnění cítili zášť a nenávist, jako by ji k onomu muži pociťovali oni osobně. Při jiné zas úzkost, strach a jiné pocity, zkrátka vše působilo tak, jako by sto dělo přímo jim. Tento faktor může pramenit například z toho, že televize jako médium stále zdokonalovala své funkce, na diváky působila intenzivněji a obrazy v ní byly stále opravdovější. Autor možná tento rys zachytil a prohloubil s vizí, jak by do budoucna, například s nástupem virtuální reality, média na člověka mohla působit.

Ve Spirále pak schopnost zhmotňování se skrze kazetu dovedl autor dokonce až k tomu, že ovulující ženě napadl vir místo věnčité tepny vajíčko, do kterého vtiskl DNA Sadako Jamamurové, a tím přivedl na svět svou původkyni. Opět to tedy nebylo tak, že by vylezla přímo z televize u ní v obýváku, ale velice logicky se za pomoci viru, který způsobovala, vtělila do hostitelského těla divačky.

Na konci druhého dílu se pak Sadako chystá využít masových médií pro šíření svého příběhu a samozřejmě i viru. Vydává se kniha a hned po jejím úspěšném prodeji se chystá i filmové zpracování, ve kterém bude hrát sama Sadako. Chystá se do něj tedy svými schopnostmi opět vložit virus a rozesít ho tak mnohem efektivněji než na původní jedné videokazetě.

Propracovanost a rozřešení všech problémů (v první knize spíše na úrovni spiritualistické, ale ve Spirále již z jisté části i na úrovni vědecké) staví knihu vysoko nad film. Hlavním postavám se dá spíše věřit v postupu získávání odpovědí, než rozervané matce, která o ně jakoby nějakým zázrakem přímo zakopává. Vše je celkově mnohem uvěřitelnější a člověk po dočtení nezůstává plný otázek bez vysvětlení.