Sleduju krajinu ubíhající za okny vlaku a přemýšlím o tom, co mě čeká doma v poště. Firma, kde dělám zrovna provádí pravidelný pětiletý refresh, revitalizaci systému, neboli nelítostnou čistku mezi zaměstnanci, kteří se zdají již příliš nepřizpůsobiví dynamice dnešního světa. A je jedno jak tomu doopravdy je, důležitá jsou fakta. Všechno to vyhodnocuje elektronický manažer. Minule jsem unikla jen těsně. Letos jsem na řadě. Už vidím tu blikající obálku na panelu v předsíni, která mi vzápětí oznámí, že mám padáka. A jak je znám, udělá to stylově, nějakým absurdním způsobem. „Litujeme, ale práce v naší společnosti již přesahuje Vaše zkušenosti a dále by jen bránila Vašemu osobnímu i profesnímu rozvoji. Děkujeme a zas někdy. Nebo nikdy...“.
Není se čemu divit. Pátý křížek pomalu na krku, svobodná, bezdětná… tedy společensky bezcenná. Nic, čím by si firma mohla alespoň tabulkově zvednout prestiž. Školu mám ještě z „minulého období“, jak tomu taktně říkají. Ne že by tehdejší školy nějak výrazně zaostávaly za tím, co univerzity nabízejí dnes. Naučily nás však to, co se dnes pokládá za těžce nežádoucí. Naučily nás jak vypadá svoboda projevu a jednání, naučily nás respektovat cizí názor odměnou za to, že náš vlastní bude respektován. To už se dnes nenosí a lidi, kteří dávají najevo přízeň tehdejší době, společnost krutě trestá.
Ne snad, že by dnešní doba byla pro člověka nějak omezující. Zemí neomezených možností už dávno není jen Amerika, ale i kdejaká evropská díra. Každý den si můžeme vybírat, náš svět může být přesně takový, jaký ho chceme mít. Díky Síti máme mraky možností. Můžeme nakupovat, můžeme se vzdělávat, můžeme si objednat ančovičkovou pizzu bez ančoviček ve čtyři hodiny ráno, můžeme se přihlásit k pilotnímu kurzu na helikoptéru, můžeme cokoliv. Vlastně se nemusíme hnout z místa a svět nám přesto leží u nohou. Tedy na pohled. Většina lidí už nezná nic jiného. Nevidí, že jsme jen loutky globalizovaného světového systému. Život v dnešní době je velmi pohodlný, lidé zlenivěli a nechají se jen unášet. A užívají si to. Málokdo se dnes zamyslí nad tím, jak jsme dnešním uspořádáním omezení. Přitom si dneska kdekdo ještě vyzkoušel na vlastní kůži. Ale je jednodušší si dát klapky na oči, mlčet a jít s dobou.
Domovní dveře se otvírají hned jak identifikují můj čip, nikoho cizího to do baráku nepustí. Leda s návštěvnickým kódem, jehož získání je ale tak otravná a zdlouhavá procedura, že se s tím stejně nikdo nezatěžuje. Proč taky, když se můžete přes Síť spojit s kýmkoliv prakticky kdykoliv. Zapnete si holografický hovor a vaši přátelé jakoby seděli v obýváku vedle vás. A přesně o to jde. Skutečné zážitky se vytrácejí pod tíhou dokonalosti a jednoduchosti dosažení těch „náhradních“.
Jakmile vejdu do bytu ohlásí se monitor mé centrální domácí sítě s novou poštou. Nejnaléhavěji bliká moje pracovní adresa. „S lítostí Vám oznamujeme, že jsme v rámci zachování vitality a dobrého jména naší společnosti byli nuceni přistoupit k redukci pracovních pozic, bla bla bla..“. Ve skutečnosti jen přijali další várku nadějných, naivních a nadšených mlaďochů bez vrásek.
Ono už nejde ani tak o skutečné schopnosti a pracovní nasazení. Praxe jde zase stranou před vzděláním. Kde a hlavně kdy jste titul získali, čím novější, tím modernější a samozřejmě lepší. Paradoxně body navíc přidávají děti a rodina. Bojujeme přeci proti trendu starých matek kariéristek, který se objevil na přelomu tisíciletí. Ač je pracovnice s dětmi méně výkonná, společensky si dost přilepší. Každá společnost dnes stojí o společensky hodnotné lidi. Přidává jí to na lesku. Lidská pracovní síla dnes stejně není nic nenahraditelného.
V další přijaté poště nacházím seznam pracovních pozic a termíny pracovních pohovorů na příští týden. Vidíte, Síť o tom věděla dokonce dřív než já a automaticky mě zařadila do databáze nezaměstnaných. Do práce dnes nikdo nikoho nenutí. Je vám pouze velmi slušně a nenápadně sděleno, že jako nezaměstnaný se stanete nežádoucím, což se tiše, leč krutě trestá.
V sedm hodin ráno mi zvoní automatický budík. Ví, že první pohovor mám o půl deváté kdesi na druhé straně města. Hodina a půl prý bude stačit, no uvidíme. Dopotácím se do kuchyně. Lednice je skoro prázdná. Na zemi před ní se válí několik seznamů, které mi průběžně tiskne počítač na předních dveřích, s věcma, které je potřeba objednat. Dorážím poslední jogurt a zbytek ovesných vloček, protančím koupelnou a vyrážím ven s jízdenkou s popisem cesty na rubu, kterou mi vyplivl panel v předsíni.
Když dorážím na místo, tak zjišťuju, že nemá cenu si nic nalhávat. Z kreativní ředitelky reklamních projektů to, zdá se, dotáhnu až na kancelářskou krysu ve firmě provozující několik řetězců s občerstvením. Jakmile vkročím na personální oddělení, jsem jako vždy fascinována „dokonalostí“ dnešní doby. Vlastně ani nejde o pohovor, jako o rafinovaně maskované psychotesty. Všechno, co potřebují vědět jim bez dlouhého hledání vyplivne Síť. Mé osobní údaje, vzdělání, reference, co dělám ve volném čase, co mi chybí v lednici a dokonce i to, jakou jsem měla hladinu cukru v krvi při raním použití toalety. Nic se neutají. Můžete se o to pokusit, ale jakmile zkušený personalista narazí na prázdné místo ve vašem síťovém portfoliu, stáváte se podezřelými a jste na nejlepší cestě skončit jako nežádoucí. Pak vás čeká slunná budoucnost při čištění mořských pláží od ropných skvrn, práce pokusného králíka v kosmetickém nebo farmaceutickém průmyslu nebo, máte-li dost rozumu, se necháte zavřít. Život v base se často zdá jako ta nejčistší a nejlepší cesta, jak se ještě dostat ke skutečné realitě života. Mají tam tolik zaprášených knížek, které můžete přečíst, tolik prostoru pro opravdové sportovní vyžití, kde se můžete fyzicky vyčerpat a nutí vás k tolika vycházkám, že vás většinou po pár letech přestanou nějaké nostalgické stesky po chaotickém světě bez Sítě brát.
Lidstvo je pohlceno Sítí. Já sama jsem se narodila v poslední generaci dětí dýchajících čerstvý vzduch. Stránky v knihách byly z papíru a otáčely se ručně, platilo se skutečnými penězi a meziměsto se volalo po drátě. V době mého dospívání ale začal svět podléhat svodům technologických vymožeností. Přenosný telefon se stal nezbytností. Obchod, volný čas i kultura se staly závislými na Internetu. Později společnost objevila kouzlo propojení. Bezhlavě jsme začali sypat informace do bezedných hlubin Internetu v domnění, že některé zůstanou navždy ztraceny. Po desetiletí se nic nedělo, svět měl co dělat sám se sebou. Nenápadně však pokračovalo globální sjednocování všeho možného. Jazyk díky počítačovým filtrům přestal být bariérou. Lidé ztratili důvod k jejich učení, protože vše je dostupné v jejich mateřštině. Všem zůstala bez námahy zachována jejich původní řeč, všichni jsou spojení.
Pár let se došlo k závěru, že je Internet přehlcen a přestává sloužit svému původnímu účelu. Po velikém „úklidu“ tak vznikla Síť. Větší, lepší, dokonalejší. Je jediným komunikačním médiem, prostředkem obchodu, zpracovává veškerou světovou administrativu. Každý je členem Sítě. Síť o nás ví všechno, je integrována do našich domácích počítačů. Odměnou za ztrátu soukromí nám nabízí velice lákavou možnost naprosto bezproblémového a pohodlného života. Jen blázen by kladl odpor. Bez Sítě dnes nejste nikdo.
No comments:
Post a Comment