Probudil jsme se a věděl, že je to v prdeli. Bylo mi jasné, že soustava mikročipů odbourávajících jedy a inhibitorů, přestala zcela fungovat. Přitáhl jsem si k bradě deku a doufal, že mi přestane být zima. Po celém těle mi tekl pot. Díval se jsem se na svúj strop tvořený, stejně jako stěny, z krabic a vlnitého plechu. Poslouhal jsem hlasite rozhovory sousedů a snažil se nemyslet na to jak je mi blbě. Přitáhl jsem si blíže k sobě plechový lavor a vyzvracel jsem se. Tolik jsem tužil po dávce jež mě vysvobodí, ale naštěstí jsem si zachoval dostatek soudnosti, abych věděl, že má obvyklá šleha bude bez čipů zlatá. Natáhl jsem se po brýlích a nasadil si je. Tisíce záblesků projely mým mozkem než jsem se dostal na místo, kde jsem ve svém hledání skončil naposledy.
Veškeré čipy byly totiž majetkem Mikrateku. A to zcela doslovně. Nikdo jiný neměl technolgie a znalosti k jejich vytvoření. Z toho důvodu a pár jiných přidružených vznikla válka korporací. V první fázi byly zlikvidovány menší korporace na jejichž jméno si dnes již nikdo nevzpomene. V tomto období, šlo především o kapitalistický souboj a darwinovský princip silnějšího. Z první fáze vyšly vítězně tři korporace. Mikratek, ovládájicí věškeré biomechanické implantáty. Evratek ovládájící dopravu a Luratek vlastnící veškerou energetiku. V druhé fázi se snažil Evratek ukořistit technologie biomechanických implantátů, čímž byla vyhlášena druha korporační válka. Luratek se stal neutrální a podporoval zbývající dvě korporace čímž rostl jeho zisk. Po několika letech válčení se celá situace stala patovou. Luratek vlastnil téměř všechny pozemky a nemovitosti a fakticky tak sjednotil celý svět pod svou kontrolu. Zbylé dvě korporace si uvědomily, že pokud budou ve své válce pokračovat, fakticky zaniknou. Tím po několika letech bojů, jež na rozdíl od první války byly otevřeným konfliktem, nastal mír.
Hledal jsem už několik dnů. Jako bývalý voják Mikrateku, který odmítl další službu v jeho bezpečnostních sborech, jsem měl nulovou šanci, že seženu čip legální cestou. Jediná další možnost, byli číňani. Nevím odkud ty čipy sháněli, ale čínsky černý trh jich byl plný. Jenže jak už jsem říkal doprava patřila Evrateku a ač byl oficiálně mír nikdo mě nepřepraví. Oficiální důvody neexistují, ale důvod se vždycky najde. Takže jsem uvězněný ve své krabici a bez čipu bude i mým hrobem. Dva blesky, jak jsme přatelsky říkali, totiž kromě vysoké rizikovosti při aplikaci taky téměř stoprocentě zabijely při abstinenci. Proto taky ten název podle oznacení vojáků SS. Droga byla stejně rychla a smrtíci. Dokud mi fungovaly čipy bylo vse v porádku. Cele dny jsem ležel sjetý s náctiletýma holkama, které si ke mne chodily pro dávku. Jejich touha po prestiži prameníci s toho, že berou jedinou opravdu zakázanou drogu, byla větší než pud sebezáchovy. Většina drog byla legálních a prodávali se od šestnácti let v obchodech, ale dva blesky byly příliš silné příliš nebezpečné pro běžný trh. Kolovaly jen mezi těžkými narkomany. Proto byly tolik lákavé pro náctileté slečny. Kdybych měl svědomí. asi je mi z mého počínání víc špatně než z absťáku. Jenže čipy fungovat přestaly.
Pomalu jsem se zvedl. Motal se mi celý svět, ale nanotechnologicke servomotory s gyroskopy mě udržely na nohou. Opláchl jsem si obličej a snažil se obléknout. Bylo mi jasné, že když zůstanu celé dny ležet v krabici ničemu tím nepomůžu. Nabral jsem kapátkem dva blesky a kápl si pod jazyk dávku. Bylo to mnohem méně než jsem potřeboval, ale na chvíli by to mohlo zastavit nevolnost a třes. Cítil jsem pálení po celé sliznici a rozlévající se teplo po těle. V hlavě mi bzučelo. Opřel jsem se o stěnu a zavřel oči. V jasném světle, jež mi probleskávalo před očima, jsem viděl mrtvé kamarády. Miliony mrtvých těl. Rozteklých a nafouknutých. Celé města vyhubená biologickými zbraněmi. Cítil jsem jejich smrad. Slyšel jsem čvachtavý zvuk masa na něž šlapaly naše boty. Tělem se šířila druhá vlna a já měl pocit, že mi pod kůží prolézá velký teplý červ. Svíjí se a ohřívá mé tělo. Bzukot v hlavě sílil do téměř nesnesitelných rozměrů. V uších mi kvílel vítr z tlakových vln. A barvil mé vidiny do jasně rudé. Pak jen záblesk a tma. Otevřel jsem oči a jemně se usmíval. Mým tělem proudilo teplo a mé neurony byly zaplněné štěstím. Mé nájezdy byly vždycky hororové, ale už jsem si zvykl. Stejně jako na sny.
Mým cílem bylo středisko Hekramistů. Podivné antitechno sekty obchodující s drogama. Odmítali veškeré technologie, zato si ujížděli na podivných drogách , které sami vyráběly a byly přístupné jen členům. Pro mé vylepšení mnou opovrhovali, přesto jsme žili tak nějak v sybioze. Já potřeboval blesky a oni muj paměťový modul. Nikde jinde než v mé hlavě nebyly jejich interní informace více v bezpečnosti. A tak jsem přenášel informace z hlavního střediska do menších buněk a naopak. Věděli kdo jsem a věděla to i jejich konkurence. Nepamatuji se, že by se mě někdy někdo pokusil napadnout. Jediný kdo by byl úspěšný by musel býtr jako já. A bratr bratra nezabije.
Už asi tři hodiny jsem kráčel mezi boudama jako je ta moje. Před nimi posedávaly skupinky lidí a kouřili. Od jedné jsem si vzal cigaretu a na chvíli se zastavil. V dálce svítily okna a neony Nového města. Vzpomínal jsem kdy jsem tam byl naposledy a nemohl si to vybavit. Nepatřil jsem tam. Ani jsem po tom netoužil. Neměl jsem rád jejich pokrytectví a falešnou víru, že díky implantátům jsou něco víc než obyvatelé slumů, jež se jako živý orhanismus rozprostíraly po celém jeho okraji a neustále rostly. Zbývala mi tak hodina chůze. Znovu jsem tedy vyrazil.....
No comments:
Post a Comment