Jak já jen miluju ten čerstvý vzduch, slunce a svobodu. Jako kdyby bylo všechno předem vymyšleno proto, aby to do sebe tak dobře zapadalo. Jako kdyby mi někdo připravil ty nejlepší podmínky pro život. Cítím se jako v ráji a možná to bude tím, že Ty jsi tu se mnou. Mám jen jediný problém. Teď když Tě mám v náručí, už Tě asi nikdy nepustím. Takhle už budeme navždy. Všechno to dává moc dobrý smysl. Byl jsem trpělivý a všechno se to vyplatilo, protože teď už budu navždy šťastný přesně tak, jak jsem o tom snil a to jen díky Tobě. Jsi krásná a vše, co je Ti vlastní, miluju. A teď už nikdy nebudu sám... Ale ten zvuk... ten zvuk znám... co to jen je...
Sakra, sakra, sakra. Probuzení do noční můry všedního dne. V sektoru 42 stoupnul tlak a zapnul se alarm. Tak jen rychle k centrálnímu počítači a uvolnit ventily. Proč je to sakra tak daleko!!! Z toho zvuku mi třeští hlava, ale evidentně splnil svůj účel a vytrhnul mě ze snění. Dobrá, už jsem na místě. Pár úkonů, které znám nazpaměť a všechno je zase v pořádku. Tedy v pořádku není vůbec nic, ale pro tuto chvíli mi to pod zadkem nebouchne. Vlastně tedy někdy bych byl rád, aby to tu všechno vybouchlo a já ukončil to svoje čekání na smrt nebo vlastně na cokoliv. Ale všechno má svůj čas a přece to nevzdám teď, když už jsem to vydržel tak dlouho.
Abych v tom udělal trochu jasno. Jsem z vesmíru a ve vesmíru. Jsem sice člověk nejspíš jako každý jiný, ale nikdy jsem Zemi neviděl. Jednou bych ji rád viděl, ale to je nejspíš jen přání. Jsem na těžební stanici kdesi ve vesmíru, kde jsem se i narodil. Jsem tu sám. Vlastně všichni jsme teď sami. Nejdřív lidský kontakt nahradil virtuální. Pak se děti začaly rodit v umělých inkubátorech, jen aby se doplnila populace. Vlastně nikdo, s kým jsem komunikoval, neměl rodiče. Všichni jsme byli jen genetický materiál s nějakým posláním, které nám bylo určeno ani vlastně nevím kým. Prostě jsem byl vržen na svět, abych plnil poslání. Nikdy jsem si nic nevybíral, protože ve světě bez víry a bez komunikace člověka s člověkem nezprostředkované technikou už prostě asi vůbec nic nefungovalo. Já měl ale poslání a to mě naplňovalo, protože starat se o energii pro pozemšťany bylo strašně důležité. Jenže pak se něco změnilo. Lodě přestaly létat pro nové zásoby a už mě nikdo ani nekontaktoval přes komunikační terminál. Zkouším komunikovat na všech frekvencích, protože kolem musejí být ve vesmíru další těžební stanice a třeba na mě jen zapomněli, ale nikdo se neozývá a mně je moc smutno. Už je to moc dlouho, co jsem naposled mluvil s člověkem, a tak mi každý krásný sen trochu přiblíží pocity a touhy, které by měl každý člověk mít, ale po probuzení jsem opět v noční můře ztracen kdesi ve vesmíru.
Mám vlastně jen jedinou možnost. Udržet to tady za každou cenu doufat, že mě někdo najde. Život bez citu a bez víry už asi nezvládnu. Jen kdybych měl možnost vidět jednou denní světlo, rostliny, tekoucí vodu a mít možnost někoho obejmout. Všechny mé sny jsou tak reálné, že jsem to už někdy musel zažít. Ta vůně květin a hebkost objetí krásné ženy, ze kterého bych se už nikdy nechtěl probudit. Ale pak se probudím a jsem tu sám. Jsem tu úplně sám a ztracený. Možná jsme se prostě dostali moc daleko. Já teda jsem moc daleko i bez nadsázky. Každopádně já nebo některé mé předchozí já muselo tohle všechno zažít, což si nedokážu vůbec představit. Moji rodiče jsou jen biologický materiál a já sám sem se zrodil v přístroji, v technice, jako nástroj s posláním.
Alarm!!! Znovu!!! Ale tentokrát to už nechám. Já už nechci být sám. Já už radši nechci být, než abych musel být sám. Prostě jen počkám, než to překročí všechny meze a pak mě to pošle do vesmíru i s půlkou téhle planety. Tak jen počkat, jen musím mít pevné nervy. Už nechci být sám!!! Už nikdy nechci být sám!!! A alarm zběsile kvílí a já ho nechám. Jenže se cítím nějaký slabý. Něco mě zevnitř vymazává. Už se necítím, odcházím...
„Tak a to je konec projektu, pane kolego“ prohlásil obrýlený vědec v bílém plášti. „Já vám říkal, že počítač s umělou inteligencí nemůže fungovat, protože bude trpět stejnou nemohoucností jako jakýkoliv jiný člověk. Bude mít nesplněné sny a touhy, které ho nakonec dostihnou a to bude konec. Já to říkal, pane kolego, nehrajme si na boha.“ A to byl konec projektu Android. Projektu, který měl vytvořit program s umělou inteligencí pro obsluhu vzdálených těžebních stanic. Všechny pokusy projektu skončily krachem poté, kdy se programy pokusily o autodestrukci. Programy, které nevěděly, že nejsou lidé.
Ondřej Souček
učo: 182827
No comments:
Post a Comment