Filmová realita

Na první zazvonění nepřišla žádná reakce, proto jsem podruhé zvonil podstatně déle a zabouchal na domovní dveře. Kdesi v domě se podle vrzavého zvuku otevřely dveře. Uslyšel jsem kroky, které se blížily směrem ke vchodu, a z oné otevřené místnosti jsem zaslechl Na krásném modrém Dunaji.

Vchodové dveře se pootevřely. „Jen pojď dál Aarone,“ ozvalo z předsíně za nimi. „Co máte profesore tak důležitého, že jste mě potřeboval vidět ve 2 hodiny ráno?“ řekl jsem, „a nemyslete si, že vám půjčím na svou průkazku nějaké další filmy z videopůjčovny. Každý den mi teď volají, ať jejich filmy neprodleně vrátím.“ „Ne, už jich nebude zapotřebí,“ odpověděl profesor. „Tak řeknete mi o co teda jde?“ zeptal jsem. Místo odpovědi se profesor otočil na podpatku a zamířil směrem do svého sklepení a já ho následoval. Sestoupili jsme dolů. Sklep byl opravdu obrovský, skoro větší než dům nad ním, i když strop tolik vysoký nebyl. Směrem do jeho zadní místnosti jsme míjeli profesorovu chemickou laboratoř. Pokaždé si říkám, že na způsob jakým má zde věci profesor uspořádané, mám asi moc nízké IQ.

„Kde jste sehnal tyhle?“ zeptal jsem se profesora a ukázal na dva kotouče filmových pásů, jaké se používají v kinech. Ostatně celá zadní místnost připomínala soukromé kino. „V místní knihovně. Jde o archivní kousky,“ chlubil se profesor. Stál vedle staré promítačky na tento typ pásků, která jela v tuto chvíli na prázdno, takže ji vypnul. Bílé světlo na starém plátně, přichyceném na cihlovité zdi sklepa, zhaslo, takže sklep na chvíli potemněl. Profesor rozsvítil lampu na stole plném VHS kazet a nějakých výkresů.

Profesor mi nabídl židli a sám se taky posadil do křesla, ze kterého nejspíše sledoval své projekce. „Objevil jsem unikátní zachycení paralelních realit, zachycených na každém filmovém pásu,“ vyhrkl na mě s nadšením profesor. „Dobře, to zní přinejlepším šíleně,“ odpověděl jsem s nechápavým výrazem ve tváři. „Šílené je, že jsem první, kdo na to přišel!“ nedal se profesor. „Co víš o časoprostoru?“ zeptal se. „No, v podstatě jedno bez druhého neexistuje, tudíž žádný z těchto jevů nelze pozorovat zvlášť,“ odpověděl jsem. „Přesně tak,“ pokračoval profesor, „jelikož prostor nemůžeme pozorovat zvlášť, jsou jediné, co náš mozek přijímá obrázky okolí a jeho změny v závislosti na čase. Celý náš Vesmír je z pohledu jednoho člověka jen odvíjející se filmový pás před jeho očima. Každý filmový záznam je realita stejná jako ta naše! Není to úžasné?“ „To opravdu tvrdíte, že mí oblíbení seriáloví hrdinové opravdu někde žijí? Mám takový dojem, že tohle už jsem někde slyšel.“ ironicky jsem odvětil. „V současné době, kdy se zážitek z filmů v kinech díky speciálním efektům značně prohlubuje, jako například při použití 3D technologie nebo stereo zvuku, byla tohle jen otázka času, i když musím uznat, že já jsem ten čas trochu předběhl,“ pousmál se profesor.

„Určitě jste mě ale nezavolal, jen abyste mi řekl tohle,“ řekl jsem se podezíravě. „Máš absolutní pravdu! To na čem jsem poslední dobu pracoval, byl způsob jak do této reality proniknout. Jak sladit tuto realitu s jinou a donutit ji k interakci,“ dodal už s opravdovým zanícením profesor a začal se zvedat z křesla. V tu chvíli jsem si toho všimnul. Stálo to na stolku hned vedle promítačky přikryté bílým ubrusem. Profesor k tomu přišel a ubrus sundal. Bylo to velmi podobné modernímu dataprojektoru, očividně to však bylo podomácku sestavené. „Tento vlnový generátor nám pomůže sjednotit plynutí času speciálně upraveného filmového pásu s plynutím našeho vesmíru a otevře nám dveře do své paralelní reality,“ popisoval profesor tajuplně. „Můžu mít hloupý dotaz?“ zeptal jsem se. „Jistě,“ přitakal profesor. „A jaký film jste vybral?“ zeptal jsem se. „Podraz,“ odpověděl profesor zase pro změnu vesele. „Podraz? Ten film ze 70. let s Robertem Redfordem?“ ptal jsem se nevěřícně. „A proč by ne! Měl jsem ty časy rád a vždycky se mi líbila ta hudba, která tam hrála,“ řekl profesor a začal zařízení zapínat.

Ozvalo se hučení tlumené hučení. Zároveň profesor pustil i promítačku, která se naopak rozběhla s cvakavým zvukem, jak už to promítačky dělají.

„Možná budeš potřebovat tohle,“ řekl profesor a ukázal na sako pověšené v rohu na věšáku. Zcela určitě patřilo jemu a nosil jej v mládí. On sám si sundal svůj laboratorní plášť, pod kterým se také objevil oblek, také dost starý na to, aby v něm do 70. let zapadl, stejně v ničem jiném ani nechodil.

„To bude ono,“ zamumlal profesor, když se skláněl nad zařízením a s něčím na něm otáčel. Na plátně zrovna běžela scéna, ve které ten policajt pronásleduje Johnnyho, přičemž běželi zrovna přes nádraží. Uprostřed plátna se začínal objevovat bílý čtverec, který se začal rozšiřovat do stran. Tam kde se čtverec rozšířil, se film najednou zdál o moc ostřejší a bez těch všech praskání, které se na plátně objevují. Byl jsem už oblečen ve svém přestrojení, když jsem ucítil lehký vánek ve tváři. Vzhlédl jsem k plátnu, které tam už však nebylo. Místo něj jsem viděl něco, co bych nejlépe popsal jako okno. Oba jsme se skrz něj dívali na nádraží, já s úžasem a profesor s úsměvem na tváři.

Profesor na nic nečekal a vnořil nohu tam, kde ještě předtím bylo plátno. Jako by překračoval nějaký rám. Už byl na druhé straně. Neváhal jsem a stejným způsobem jsem se tam dostal i já. Octli jsme se na nádražním nástupišti. Těch pár lidí, co se zde nacházelo, si zřejmě nevšimlo našeho bizarního příchodu. Johnny a ten policajt v jeho patách byli už dávno pryč. „Nechápu to,“ podíval jsem se zmateně na profesora, „jak můžeme být tady, když se film odehrává někde jinde?“ „Film je jen jeden pohled do této reality. Je zrovna tak široká, kolik je v ní pozorovatelů. Mělo by vůbec smysl nazývat něco realitou, kdyby neměla žádného pozorovatele?“ dovětil profesor.

Přijel vlak. Vysedli z něj lidé a jiní tam nasedli a vlak odjel.

Šli jsme dolů ulicí. Zdravili jsme lidi a oni zdravili nás.

Nakonec jsme se zastavili na tom místě, kam si Lonnegan chodil pro výsledky dostihů a dali si kávu. Profesor měl s sebou i dobové peníze, kde je sehnal, jsem se ani neptal.

„Aarone, já se už nevrátím,“ do mlčení promluvil profesor, „nic mě v mé realitě nedrží. Z university jsem odešel do důchodu. Nemám tam už nikoho. Jen tebe, mého bývalého nejlepšího studenta, kterého, už ale předpokládám, nebaví pořád kontrolovat, jestli stále ještě žiju. V této době jsem se narodil a myslím, že se svými znalostmi, které jsem ještě nezapomněl, se zde neztratím. Za půl hodiny se okno otevře znovu na stejném místě. Nastavil jsem na tom přístroji časovač. Mimochodem se o ten přístroj při návratu nemusíš starat, byl jen na jedno použití. Kondenzátory se při tvém návratu roztaví a celý bude nenávratně zničen.“ „Ale vždyť tohle je film, který během několika hodin skončí,“ promluvil jsem. „Jsem si dost dobře jistý, že ne. Příběh možná, ale čas poběží dále,“ dodal profesor, „tento svět se zase tolik od toho našeho neliší.“

„Sbohem můj příteli,“ „sbohem pane profesore,“ rozloučili jsme se.

Při návratu jsem si uvědomil, co myslel tím, že se náš svět tolik neliší od tamtoho. Koneckonců nemohu vědět, jestli zrovna teď můj příběh někdo nepozoruje.

Adam Smaza

383219