Rok 1844, 25. květen. Americký malíř Samuel Morse odeslal zprávu z Washingtonu do Baltimore a stvořil tak telegraf – komunikační prostředek, který se rozšířil po celém světě. Dnes se píše rok 1965 a mé jméno je Dmitrij Nikolajevič Rustikov. Před třemi roky jsem vynalezl, nebo možná spíše objevil, telegrafické cestování.
Že vám to zní trochu jako nesmysl. Popravdě to není nic složitého a dnes se divím, že s tím nepřišel nikdo přede mnou. Vždyť nejsme nic jiného než shluk elektronických impulzů a každá buňka je nositelem informace. Stačilo jen přijít na to, jak z těchto impulzů a informací vytvořit signál, který budete moci odeslat na libovolné místo na světě. Nechci vás tu nudit popisem toho, jak fungují dematerializační a materializační budky, které jsem k tomuto účelu stvořil, protože by vás to mohlo odvést od mého dalšího vyprávění. Jediné, co potřebujete vědět, je to, že to funguje.
Jak jsem řekl na začátku. Jsou to tři roky od mého objevu. Vždycky mě táhla technika, vždy jsem byl tak trochu kutil, ale především jsem profesorem fyziky na Moskevské univerzitě. A věřte mi, že v těchto časech není nic lehkého získat profesorské místo. Já, ač na to nejsem pyšný, jsem jako mladý nadějný fyzik pomáhal státu s výrobou vodíkové bomby, byl jsem ve straně a zkrátka režim proti mně nemohl nic namítat. A já tak mohl dělat, co mě baví. Ani pro mě nebylo těžké získat prostředky pro mé experimenty. S myšlenkou telegrafického cestování jsem koketoval už asi tak od roku 1959. Jediný problém právě byl, jak dematerializovat člověka a na druhé straně ho opět zhmotnit. Tři roky mi trvalo než jsem sestavil funkční prototyp a mé pokusy bohužel stály život nejednu němou tvář. Roku 1962 se mi to konečně podařilo. Toulavý pes, kterého jsem našel na ulici se úspěšně přenesl z jedné budky do druhé. Pokus jsem několikrát opakoval a vždy úspěšně. Byl jsem vzrušený, ale na druhou stranu je pes o dost jednodušší tvor než člověk.
Sbíral jsem odvahu a ještě nespočetněkrát opakoval pokus s Lajkou, jak jsem symbolicky pojmenoval svého nového čtyřnohého přítele. Zdálo se, že přístroj funguje bez chyby. Nebylo zbytí, někdo to udělat musel a nechtěl jsem riskovat zdraví, či život někoho jiného. Předprogramoval jsem průběh procesu a vstoupil do budky. Začalo to. Bál jsem se, jestli to nebude bolet, ale jediné, co jsem cítil bylo mravenčení a ani jsem se nenadál a došlo mi, že je hotovo. Bezbolestný proces, mžik, ani jsem si neuvědomil, že jsem právě prožil něco, co nikdo přede mnou. Nadšení, které mě v tu chvíli zachvátilo, ani nedovedu popsat. Později tento pocit vystřídala zvědavost, jestli to tak bude fungovat i při cestách na velkou vzdálenost, ale to teď bylo vedlejší. Funguje to.
Další den jsem kontaktoval patentní úřad a čekal na návštěvu jednoho z jejich úředníků. Také jsem pozval pár kolegů z univerzity a uvědomil vládu, která přislíbila, že také někoho pošle, aby se na ten můj malý zázrak podíval. Jako první dorazili mí drazí přátelé ze školy. Nezbylo než je zabavit, pohostit a zdržovat zatím setkání debatováním o principech fungování mého přístroje, protože jak to u byrokratů bývá, dorazit na čas je pro ně asi nadlidský úkol. Hodinu asi po příchodu mých přátel konečně slyším klepání. Mladík s koženou aktovkou, jehož jméno si už nepamatuji, přišel z patentního úřadu. Postarší muž s pěstěným plnovousem tedy musel být od vlády. Jeho jméno mi povědomé nebylo, ale tvářil se velmi důležitě, takže jsem ho odhadl na někoho z Chruščovovy blízkosti.
Když bylo tohle naše malé shromáždění kompletní, tak se mě zmocnila mírná nervozita. Najednou jsem si nebyl jistý, zda-li bude má „pýcha“ fungovat. Uklidňoval jsem se, protože jsem přece provedl spoustu testů. Nastala hodina H. Nově příchozím jsem dal také přednášku, o co se jedná, aby byly v obraze a z mých kolegů už úplně sršelo napětí, jak byli zvědaví na demonstraci vynálezu. Všechny jsem zavedl do svého sklepa, kde se přístroj nacházel. Ještě něco málo představování principů, popisu jednotlivých součástí a tak. Nervozitu u mě vystřídalo vzrušení. Už bylo zbytečné oddalovat neodvratitelné, stejně jsem jim to musel ukázat. Zavolal jsem si Lajku, mou odvážnou tulačku. Absolvovala proces mnohokrát, ani nebyla nervózní. Měl jsem z ní dojem, že už úplně ví, co jí čeká a možná se jí to i trochu líbilo. Umístil jsem jí do dematerializační budky. Všichni přítomní skoro nedýchali. Rozběhl jsem proces a netrvalo to snad ani vteřinu, malý záblesk a Lajka se zhmotnila v budce na druhé straně sklepa.
Čekal jsem ledasjakou reakci, ale absolutní užaslé ticho mě překvapilo. Až po nějaké chvíli se Oleg, kolega z univerzity, nervózně zeptal, jestli si jsem jistý, že takovéhle cestování zvládne i člověk. Místo odpovědi jsem se jen šibalsky usmál, zahájil proces a postavil se do budky. Za okamžik jsem i já byl na místě, kam před chvíli doputovala Lajka. Rozhlédl jsem se po tvářích všech přítomných, na kterých se zračil nechápající údiv. Podle výrazu Olegova obličeje jsem pochopil, že tohle mu jako odpověď stačí.
Týden po této malé předváděčce se rozběhl kolotoč, který jsem vůbec neočekával. Velmi překvapující pro mě bylo setkání s prvním tajemníkem. Co už pro mě tak překvapující nebylo, byl jeho proslov. Síla socialistického ducha triumfuje nad kapitalistickým. Váš vynález bude velmi nápomocen sovětskému lidu a tak dál. O pomoci sovětskému lidu jsem tedy samozřejmě dost pochyboval, ale jinak bylo velmi příjemné poslouchat jeho vychvalující řeči. Co ale bylo úplně nejlepší, bylo přidělení většího prostoru a taky mého vlastního pracovního týmu, se kterým jsem se mohl věnovat na zapracování mé nové technologie. Netrvalo dlouho a mohli jsme můj přístroj bez problému duplikovat a každý kus byl funkční. Práce šla od ruky. Ani jsme se nenadáli a vyzkoušeli jsme první přenos na dálku. Jednu budku jsme nechali nainstalovanou v Moskvě. Druhou jsme umístili do Irkutsku. Vše proběhlo hladce a ukázala se tu největší síla mého vynálezu. Protože se doopravdy dají využít již instalované telegrafní sítě. Stačí jen správně napojit moje budky.
Všechno šlo prostě skvěle. Opájel jsem se pocitem své výjimečnosti, že jsem stvořil něco takového. Po roce od prvního pokusu byl můj vynález již běžně využíván sovětskou smetánkou a členy politbyra. Bohužel pro obyčejný lid byl tenhle typ cestování na hony vzdálený. Vláda ho chtěla ze zištných důvodů udržet elitářský. Dokonce jsem se doslechl, že už o něm vědí i Američané. Můj výtvor se stal předmětem diplomatického jednání. Další kolonka, co se stala terčem studené války. Později se k téhle technologii dostali. Špionáž. I v „dokonalé“ socialistické zemi peníze znamenají více než vlastenectví. Nijak mě to nepřekvapilo. Naše vláda musela dokonce obrátit a z Kremlu do Bílého domu vedla nová horká linka. Přímé spojení zprostředkující osobní kontakt. Jsem zvědavý, jestli to něčemu pomůže.
Jak čas plynul, tak mi došlo, že má přítomnost u dalších pokusů už není potřebná, dokonce ani vítaná. Byl jsem pomalu sunut bokem a stal jsem se už jen tím chlápkem, co to stvořil. Za těchto okolností jsem se začal zase více soustředit na svou práci na univerzitě a na dluh společnosti. Vychovat nové mladé fyziky, kteří by mě mohli jednou předčít. I přestože jsem se do profesorování zase úplně ponořil, tak mě občas přepadávala lítost a zvědavost, co se asi s mým drahým přístrojem děje dál. Doufal jsem, že jednou se ho snad dočkají i obyčejní pasáčci na Uralu. Že naše uzavřená země se díky němu otevře spolupráci s kapitalistickým světem, a že se jednou bude moci každý podívat tam, kam bude chtít. Ale z posledních zpráv, co se ke mně donesly, mi bylo jasné, že tomu jen tak nebude. Amerikáni se také nechtěli dělit se zbytkem světa. Sověti, zápaďáci, všichni jsme stejní. Jak máme něco, co nám dává převahu, tak proč jí poskytovat někomu dalšímu.
V takovýchto chvílích jsem se vydával na dlouhé procházky, abych tyto chmurné myšlenky pomalu zahnal. Snažil jsem sám sebe uklidňovat pocitem, že když už nic jiného, tak jsem se takto zapsal do dějin. Pokud na mne historici nezapomenou.
Byla zima roku 1963, když jsem se rozhodnul, že pár kilometrů po ulicích Moskvy by mi zase prospělo. Vydal jsem se i s Lajkou vstříc pozvolnému soumraku. Byli jsme venku už asi dvě hodiny, teplota byla velmi přijatelná, vzhledem k tomu, že jsem se právě nacházel v zimní Moskvě. Zrovna jsme se nacházeli na břehu stejnojmenné řeky, když jsem jí zahlédl. Jednu z mých studentek, poslední ročník, psala diplomovou práci o atomové energii, kterou lidstvo tak krásně dokázalo využít během druhé světové války. Všimla si mě a přistoupila ke mně. Začala nenucený rozhovor o fyzice, o mých přednáškách a podobně. Přidala se ke mně a k mému věrnému psímu společníkovi. Večer jsme zakončili ještě posezením v jedné malé vinárně. Asi jsem se zamiloval.
Nechápejte mě špatně. Jak jste jistě poznali, jsem již muž ve středních letech a ač nikdy svázán do chomoutu, známosti jsem měl. Ale po jednom večeru s Jelenou jsem věděl, že to je úplně jiné než s kteroukoliv předchozí. Dny s ní ubíhali jako voda. Od té doby, co jsme se dali dohromady, jsem i přestal myslet na věci ohledně telegrafického cestování. Můj život prostě našel nový smysl. Pár měsíců a Jelena se ke mně nastěhovala a já si ve svých letech zase začal připadat jak přihlouplý puberťák. Bylo nám dobře. Díky mému jménu jsme byli přímo z domu napojeni na telegrafickou síť a já měl své původní budky pořád ve sklepě. Alespoň něco mi zůstalo z okamžiku mé slávy, z dob mého triumfu. Tato výhoda nám umožnila poznávat naší vlast, takže když jsme neměli nic na práci, tak jsme hodně cestovali. Sice jsem si chvílemi kvůli tomu připadal hloupě, že si dopřáváme tenhle luxus jako nějací aristokraté, ale tyto myšlenky jsem rychle zaháněl. Koneckonců alespoň nějakou hmatatelnější odměnu jsem si za svůj objev zasloužil.
S Jelenou jsme byli spolu rok, když jsme se rozhodli, že se vezmeme. Měli jsme malou svatbu s rodinami a pár přáteli. Byly to krásné okamžiky. Psal se zrovna rok 1964 a dva měsíce po našem obřadu proběhl vnitrostranický puč proti Chruščovovi. Bylo nám jasné, že nastanou horší časy. Nastane utahování opasků, a že strana přitvrdí. Měli jsme pravdu. Doba začala připomínat Stalinův návrat. Ale já si vždycky myslel, že jako vážený vědec budu mít od státních pletich a podobných věcí klid. Bohužel jsem se mýlil.
Naše manželství trvalo půl roku, bylo velmi šťastné a všechno vypadalo dobře. Jednou večer jsem ale přišel z univerzity a Jelena ještě nebyla doma, jak jsem očekával. Řekl jsem si, že asi šla ještě někam s kamarádkami. Čekal jsem do půlnoci, ale ona pořád nikde. Snažil jsem se neznepokojovat a šel jsem spát. Když jsem se probudil, byl jsem v posteli stále sám. To mě na klidu nepřidalo, protože v těchto dobách se mohlo stát cokoliv. Mé nejhorší obavy se potvrdily o půl hodiny později. Rázné bušení na dveře mě donutilo sejít dolů a zjistit, co se děje. Jen jsem pootevřel, do domu vtrhli velmi vážně se tvářící chlápci. Za chvíli mi jeden mával před obličejem průkazem. Byli to vládní agenti. Prohledávali náš domov a mě drželi, co nejdál. Po dvou hodinách se začali pakovat. Odnášeli různá lejstra, možná i nějaké pamflety, poznámkové bloky a podobně, o kterých jsem neměl ani tušení. Jelena žila život, o kterém jsem neměl ani zdání. Život, který bohužel nevoněl těm nahoře.
Jsou to tři měsíce od jejího „zmizení“ a já už dávno ztratil víru, že bych jí mohl ještě někdy spatřit. Na univerzitě jsem dal dávno výpověď a s přáteli ani rodinou se nestýkám. Z domu odcházím jen když musím, ale to se brzy změní. Protože vždyť, co mám. Z váženého vědce jsem se stal zlomeným mužem a z krásného manželství zbývají jen vzpomínky. Rozhodl jsem se k drastickému řešení. Teď byste asi čekali, že napíšu, zabiji se. Ale já si popravdě vůbec nejsem jistý, co přesně se stane. Ano, měl jsem chvíle, kdy jsem pokukoval po provaze, kdy jsem obcházel mosty a říkal si proč ne, ale na to nemám kuráž. A pak jsem se jednou v noci probudil a mě to napadlo. Teď sedím ve svém sklepě a dopisuji tyto řádky, které snad jednou bude někdo číst. Sedím, píši, u nohou mi leží Lajka a já koukám na svůj vynález.
Ano, možná se hodlám zabít, možná budu žít věčně. V jaké formě nemám zdání. Nemám ani jednu hypotézu, jak to, co se chystám udělat, dopadne. Ale odejdu odsud jako vědec. Vědec, jehož zkázou, nebo možná spásou, se stane jeho vlastní výtvor. Před chvílí jsem naprogramoval dematerializační budku. Jako cílovou stanici jsem označil vlastní dům. Jenže budku, která by mě mohla opět zhmotnit jsem poškodil, aby se tak nikdy nestalo. Přemýšlím, co mě čeká. Bolestivá smrt? Blažená nirvána? Stane se ze mě myšlenka proudící do konce světa telegrafickým vedením. Jestli ano, budu si to vůbec uvědomovat? Proces mezi dematerializací a zhmotněním nedokáže nikdo popsat. Co se vlastně děje, když cestujeme mezi budkami nikdo neví. A ode mě se to nedozví. Ať tohle dopadne, jak dopadne, tak jsem si jistý, že nebudu moci vypovědět, o tom, co se stalo. Přišel čas. Naposledy pohladím Lajku, která tak zůstane opuštěná. Doufám, že jí tu někdo najde. Mé jméno je Dmitrij Nikolajevič Rustikov. Vynalezl jsem telegrafické cestování a dnes, dne 17.5.1965 vkročím do poslední etapy mého života. Buďto smrt, nebo věčný život…
Že vám to zní trochu jako nesmysl. Popravdě to není nic složitého a dnes se divím, že s tím nepřišel nikdo přede mnou. Vždyť nejsme nic jiného než shluk elektronických impulzů a každá buňka je nositelem informace. Stačilo jen přijít na to, jak z těchto impulzů a informací vytvořit signál, který budete moci odeslat na libovolné místo na světě. Nechci vás tu nudit popisem toho, jak fungují dematerializační a materializační budky, které jsem k tomuto účelu stvořil, protože by vás to mohlo odvést od mého dalšího vyprávění. Jediné, co potřebujete vědět, je to, že to funguje.
Jak jsem řekl na začátku. Jsou to tři roky od mého objevu. Vždycky mě táhla technika, vždy jsem byl tak trochu kutil, ale především jsem profesorem fyziky na Moskevské univerzitě. A věřte mi, že v těchto časech není nic lehkého získat profesorské místo. Já, ač na to nejsem pyšný, jsem jako mladý nadějný fyzik pomáhal státu s výrobou vodíkové bomby, byl jsem ve straně a zkrátka režim proti mně nemohl nic namítat. A já tak mohl dělat, co mě baví. Ani pro mě nebylo těžké získat prostředky pro mé experimenty. S myšlenkou telegrafického cestování jsem koketoval už asi tak od roku 1959. Jediný problém právě byl, jak dematerializovat člověka a na druhé straně ho opět zhmotnit. Tři roky mi trvalo než jsem sestavil funkční prototyp a mé pokusy bohužel stály život nejednu němou tvář. Roku 1962 se mi to konečně podařilo. Toulavý pes, kterého jsem našel na ulici se úspěšně přenesl z jedné budky do druhé. Pokus jsem několikrát opakoval a vždy úspěšně. Byl jsem vzrušený, ale na druhou stranu je pes o dost jednodušší tvor než člověk.
Sbíral jsem odvahu a ještě nespočetněkrát opakoval pokus s Lajkou, jak jsem symbolicky pojmenoval svého nového čtyřnohého přítele. Zdálo se, že přístroj funguje bez chyby. Nebylo zbytí, někdo to udělat musel a nechtěl jsem riskovat zdraví, či život někoho jiného. Předprogramoval jsem průběh procesu a vstoupil do budky. Začalo to. Bál jsem se, jestli to nebude bolet, ale jediné, co jsem cítil bylo mravenčení a ani jsem se nenadál a došlo mi, že je hotovo. Bezbolestný proces, mžik, ani jsem si neuvědomil, že jsem právě prožil něco, co nikdo přede mnou. Nadšení, které mě v tu chvíli zachvátilo, ani nedovedu popsat. Později tento pocit vystřídala zvědavost, jestli to tak bude fungovat i při cestách na velkou vzdálenost, ale to teď bylo vedlejší. Funguje to.
Další den jsem kontaktoval patentní úřad a čekal na návštěvu jednoho z jejich úředníků. Také jsem pozval pár kolegů z univerzity a uvědomil vládu, která přislíbila, že také někoho pošle, aby se na ten můj malý zázrak podíval. Jako první dorazili mí drazí přátelé ze školy. Nezbylo než je zabavit, pohostit a zdržovat zatím setkání debatováním o principech fungování mého přístroje, protože jak to u byrokratů bývá, dorazit na čas je pro ně asi nadlidský úkol. Hodinu asi po příchodu mých přátel konečně slyším klepání. Mladík s koženou aktovkou, jehož jméno si už nepamatuji, přišel z patentního úřadu. Postarší muž s pěstěným plnovousem tedy musel být od vlády. Jeho jméno mi povědomé nebylo, ale tvářil se velmi důležitě, takže jsem ho odhadl na někoho z Chruščovovy blízkosti.
Když bylo tohle naše malé shromáždění kompletní, tak se mě zmocnila mírná nervozita. Najednou jsem si nebyl jistý, zda-li bude má „pýcha“ fungovat. Uklidňoval jsem se, protože jsem přece provedl spoustu testů. Nastala hodina H. Nově příchozím jsem dal také přednášku, o co se jedná, aby byly v obraze a z mých kolegů už úplně sršelo napětí, jak byli zvědaví na demonstraci vynálezu. Všechny jsem zavedl do svého sklepa, kde se přístroj nacházel. Ještě něco málo představování principů, popisu jednotlivých součástí a tak. Nervozitu u mě vystřídalo vzrušení. Už bylo zbytečné oddalovat neodvratitelné, stejně jsem jim to musel ukázat. Zavolal jsem si Lajku, mou odvážnou tulačku. Absolvovala proces mnohokrát, ani nebyla nervózní. Měl jsem z ní dojem, že už úplně ví, co jí čeká a možná se jí to i trochu líbilo. Umístil jsem jí do dematerializační budky. Všichni přítomní skoro nedýchali. Rozběhl jsem proces a netrvalo to snad ani vteřinu, malý záblesk a Lajka se zhmotnila v budce na druhé straně sklepa.
Čekal jsem ledasjakou reakci, ale absolutní užaslé ticho mě překvapilo. Až po nějaké chvíli se Oleg, kolega z univerzity, nervózně zeptal, jestli si jsem jistý, že takovéhle cestování zvládne i člověk. Místo odpovědi jsem se jen šibalsky usmál, zahájil proces a postavil se do budky. Za okamžik jsem i já byl na místě, kam před chvíli doputovala Lajka. Rozhlédl jsem se po tvářích všech přítomných, na kterých se zračil nechápající údiv. Podle výrazu Olegova obličeje jsem pochopil, že tohle mu jako odpověď stačí.
Týden po této malé předváděčce se rozběhl kolotoč, který jsem vůbec neočekával. Velmi překvapující pro mě bylo setkání s prvním tajemníkem. Co už pro mě tak překvapující nebylo, byl jeho proslov. Síla socialistického ducha triumfuje nad kapitalistickým. Váš vynález bude velmi nápomocen sovětskému lidu a tak dál. O pomoci sovětskému lidu jsem tedy samozřejmě dost pochyboval, ale jinak bylo velmi příjemné poslouchat jeho vychvalující řeči. Co ale bylo úplně nejlepší, bylo přidělení většího prostoru a taky mého vlastního pracovního týmu, se kterým jsem se mohl věnovat na zapracování mé nové technologie. Netrvalo dlouho a mohli jsme můj přístroj bez problému duplikovat a každý kus byl funkční. Práce šla od ruky. Ani jsme se nenadáli a vyzkoušeli jsme první přenos na dálku. Jednu budku jsme nechali nainstalovanou v Moskvě. Druhou jsme umístili do Irkutsku. Vše proběhlo hladce a ukázala se tu největší síla mého vynálezu. Protože se doopravdy dají využít již instalované telegrafní sítě. Stačí jen správně napojit moje budky.
Všechno šlo prostě skvěle. Opájel jsem se pocitem své výjimečnosti, že jsem stvořil něco takového. Po roce od prvního pokusu byl můj vynález již běžně využíván sovětskou smetánkou a členy politbyra. Bohužel pro obyčejný lid byl tenhle typ cestování na hony vzdálený. Vláda ho chtěla ze zištných důvodů udržet elitářský. Dokonce jsem se doslechl, že už o něm vědí i Američané. Můj výtvor se stal předmětem diplomatického jednání. Další kolonka, co se stala terčem studené války. Později se k téhle technologii dostali. Špionáž. I v „dokonalé“ socialistické zemi peníze znamenají více než vlastenectví. Nijak mě to nepřekvapilo. Naše vláda musela dokonce obrátit a z Kremlu do Bílého domu vedla nová horká linka. Přímé spojení zprostředkující osobní kontakt. Jsem zvědavý, jestli to něčemu pomůže.
Jak čas plynul, tak mi došlo, že má přítomnost u dalších pokusů už není potřebná, dokonce ani vítaná. Byl jsem pomalu sunut bokem a stal jsem se už jen tím chlápkem, co to stvořil. Za těchto okolností jsem se začal zase více soustředit na svou práci na univerzitě a na dluh společnosti. Vychovat nové mladé fyziky, kteří by mě mohli jednou předčít. I přestože jsem se do profesorování zase úplně ponořil, tak mě občas přepadávala lítost a zvědavost, co se asi s mým drahým přístrojem děje dál. Doufal jsem, že jednou se ho snad dočkají i obyčejní pasáčci na Uralu. Že naše uzavřená země se díky němu otevře spolupráci s kapitalistickým světem, a že se jednou bude moci každý podívat tam, kam bude chtít. Ale z posledních zpráv, co se ke mně donesly, mi bylo jasné, že tomu jen tak nebude. Amerikáni se také nechtěli dělit se zbytkem světa. Sověti, zápaďáci, všichni jsme stejní. Jak máme něco, co nám dává převahu, tak proč jí poskytovat někomu dalšímu.
V takovýchto chvílích jsem se vydával na dlouhé procházky, abych tyto chmurné myšlenky pomalu zahnal. Snažil jsem sám sebe uklidňovat pocitem, že když už nic jiného, tak jsem se takto zapsal do dějin. Pokud na mne historici nezapomenou.
Byla zima roku 1963, když jsem se rozhodnul, že pár kilometrů po ulicích Moskvy by mi zase prospělo. Vydal jsem se i s Lajkou vstříc pozvolnému soumraku. Byli jsme venku už asi dvě hodiny, teplota byla velmi přijatelná, vzhledem k tomu, že jsem se právě nacházel v zimní Moskvě. Zrovna jsme se nacházeli na břehu stejnojmenné řeky, když jsem jí zahlédl. Jednu z mých studentek, poslední ročník, psala diplomovou práci o atomové energii, kterou lidstvo tak krásně dokázalo využít během druhé světové války. Všimla si mě a přistoupila ke mně. Začala nenucený rozhovor o fyzice, o mých přednáškách a podobně. Přidala se ke mně a k mému věrnému psímu společníkovi. Večer jsme zakončili ještě posezením v jedné malé vinárně. Asi jsem se zamiloval.
Nechápejte mě špatně. Jak jste jistě poznali, jsem již muž ve středních letech a ač nikdy svázán do chomoutu, známosti jsem měl. Ale po jednom večeru s Jelenou jsem věděl, že to je úplně jiné než s kteroukoliv předchozí. Dny s ní ubíhali jako voda. Od té doby, co jsme se dali dohromady, jsem i přestal myslet na věci ohledně telegrafického cestování. Můj život prostě našel nový smysl. Pár měsíců a Jelena se ke mně nastěhovala a já si ve svých letech zase začal připadat jak přihlouplý puberťák. Bylo nám dobře. Díky mému jménu jsme byli přímo z domu napojeni na telegrafickou síť a já měl své původní budky pořád ve sklepě. Alespoň něco mi zůstalo z okamžiku mé slávy, z dob mého triumfu. Tato výhoda nám umožnila poznávat naší vlast, takže když jsme neměli nic na práci, tak jsme hodně cestovali. Sice jsem si chvílemi kvůli tomu připadal hloupě, že si dopřáváme tenhle luxus jako nějací aristokraté, ale tyto myšlenky jsem rychle zaháněl. Koneckonců alespoň nějakou hmatatelnější odměnu jsem si za svůj objev zasloužil.
S Jelenou jsme byli spolu rok, když jsme se rozhodli, že se vezmeme. Měli jsme malou svatbu s rodinami a pár přáteli. Byly to krásné okamžiky. Psal se zrovna rok 1964 a dva měsíce po našem obřadu proběhl vnitrostranický puč proti Chruščovovi. Bylo nám jasné, že nastanou horší časy. Nastane utahování opasků, a že strana přitvrdí. Měli jsme pravdu. Doba začala připomínat Stalinův návrat. Ale já si vždycky myslel, že jako vážený vědec budu mít od státních pletich a podobných věcí klid. Bohužel jsem se mýlil.
Naše manželství trvalo půl roku, bylo velmi šťastné a všechno vypadalo dobře. Jednou večer jsem ale přišel z univerzity a Jelena ještě nebyla doma, jak jsem očekával. Řekl jsem si, že asi šla ještě někam s kamarádkami. Čekal jsem do půlnoci, ale ona pořád nikde. Snažil jsem se neznepokojovat a šel jsem spát. Když jsem se probudil, byl jsem v posteli stále sám. To mě na klidu nepřidalo, protože v těchto dobách se mohlo stát cokoliv. Mé nejhorší obavy se potvrdily o půl hodiny později. Rázné bušení na dveře mě donutilo sejít dolů a zjistit, co se děje. Jen jsem pootevřel, do domu vtrhli velmi vážně se tvářící chlápci. Za chvíli mi jeden mával před obličejem průkazem. Byli to vládní agenti. Prohledávali náš domov a mě drželi, co nejdál. Po dvou hodinách se začali pakovat. Odnášeli různá lejstra, možná i nějaké pamflety, poznámkové bloky a podobně, o kterých jsem neměl ani tušení. Jelena žila život, o kterém jsem neměl ani zdání. Život, který bohužel nevoněl těm nahoře.
Jsou to tři měsíce od jejího „zmizení“ a já už dávno ztratil víru, že bych jí mohl ještě někdy spatřit. Na univerzitě jsem dal dávno výpověď a s přáteli ani rodinou se nestýkám. Z domu odcházím jen když musím, ale to se brzy změní. Protože vždyť, co mám. Z váženého vědce jsem se stal zlomeným mužem a z krásného manželství zbývají jen vzpomínky. Rozhodl jsem se k drastickému řešení. Teď byste asi čekali, že napíšu, zabiji se. Ale já si popravdě vůbec nejsem jistý, co přesně se stane. Ano, měl jsem chvíle, kdy jsem pokukoval po provaze, kdy jsem obcházel mosty a říkal si proč ne, ale na to nemám kuráž. A pak jsem se jednou v noci probudil a mě to napadlo. Teď sedím ve svém sklepě a dopisuji tyto řádky, které snad jednou bude někdo číst. Sedím, píši, u nohou mi leží Lajka a já koukám na svůj vynález.
Ano, možná se hodlám zabít, možná budu žít věčně. V jaké formě nemám zdání. Nemám ani jednu hypotézu, jak to, co se chystám udělat, dopadne. Ale odejdu odsud jako vědec. Vědec, jehož zkázou, nebo možná spásou, se stane jeho vlastní výtvor. Před chvílí jsem naprogramoval dematerializační budku. Jako cílovou stanici jsem označil vlastní dům. Jenže budku, která by mě mohla opět zhmotnit jsem poškodil, aby se tak nikdy nestalo. Přemýšlím, co mě čeká. Bolestivá smrt? Blažená nirvána? Stane se ze mě myšlenka proudící do konce světa telegrafickým vedením. Jestli ano, budu si to vůbec uvědomovat? Proces mezi dematerializací a zhmotněním nedokáže nikdo popsat. Co se vlastně děje, když cestujeme mezi budkami nikdo neví. A ode mě se to nedozví. Ať tohle dopadne, jak dopadne, tak jsem si jistý, že nebudu moci vypovědět, o tom, co se stalo. Přišel čas. Naposledy pohladím Lajku, která tak zůstane opuštěná. Doufám, že jí tu někdo najde. Mé jméno je Dmitrij Nikolajevič Rustikov. Vynalezl jsem telegrafické cestování a dnes, dne 17.5.1965 vkročím do poslední etapy mého života. Buďto smrt, nebo věčný život…
No comments:
Post a Comment