Pohádka

Bylo nebylo.
V Lese se rychle stmívalo a stromy hrály svou tichou melodii nebezpečí. V dálce vyli vlci. Skřípění větví, dupot, pár kapek deště. Tlející dřevo vydávalo nepříjemný zápach. Houkání sýčka.
V této zkáze se objevuje drobný záblesk bílé. Děvčátko. Trochu se třese, ale přesto se proplétá mezi stromy a nezastavuje se. Jako kdyby někam pospíchala... Ale kam? Je tu jen les. Dívenka je stále promočenější, déšť je stále hustější. Šaty jsou dlouhé, lepí se jí na tělo, zakopává o ně. Něco si drmolí a strach ji obklopuje. Brzo bude úplná tma, a pak už bude holčička naprosto ztracená. A okolí ní jen stromy, pro které nevidí les. I když v dálce je určitý obrys a z toho obrysu se postupně stává chata nebo spíš domek, obyčejný zděný domek, se střechou i komínem. Domek v lese s jedním velkým oknem. A za oknem další dívka, i když spíše už žena, za tím oknem jsem já. Sedím a prsty hladím klávesnici Lorda Henryho a je to spíše už hra na nástroj než pouhé psaní do notebooku. A vím, že vše co napíšu, se stane. Takže můžu napsat, že dívku roztrhají vlci a ono to tak skutečně bude. I když se v našem Kraji vlci nevyskytují a to vytí byl snad jen zbloudilý pes, kterého jsem si vymyslela. I když myslet nestačí, musím psát a věřit. Což najednou vypadá strašně pateticky. A také neuvěřitelně.
Neptejte se, jak je to možné, prostě to tak je. Není to žádná magie, nic takového, není to mnou. Ale nemůže za to ani Lord Henry, ne tak docela, protože tolik jiných lidí zkoušelo jeho sílu a moc. Neumím to vysvětlit, ale musíme to být my dva dohromady a naše spojení, pouze naše kombinace tohle dělá.
Proč je také zajímavá otázka. Ráda bych, aby tu bylo nějaké vysvětlení, ale není, protože jsem si ho nevymyslela. A tady je ta potíž... Stane se skutečně jen to co vymyslím. Vymyslíme. Takže prostě já a Lord Henry musíme psát. Jako kdyby to bylo naše poslání. Protože svět musí stát na nějakých základech, něco se stále musí dít. Někdo to musí řídit, ačkoliv bych to prostě neměla být já.
Věřím ve vyšší smysl a hledám vyšší smysl a píšu o svém hledání, aniž bych se zamýšlela nad hloupostí psaných slov. A přála bych si, abych to nebyla já, kdo tahá za nitky. Abych neměla tu odpovědnost. Chci aby to za mě vyřešil někdo jiný.
Přeji si, aby to vše bylo jen výplodem banální mysli. Třeba se to neděje. Třeba jsem jen postavou v hloupé počítačové hře, kterou někdo stále nemůže dohrát. Postava, kterou někdo ovládá. Jako kdyby se otočily role a všichni ti, která jsem řídila, by začali řídit mě.

-------------------------------------------

„Je to nuda,“ Tereza se zavrtěla.
„Počkej... Na něco musí jít kliknout.“
„Mě se dívat nebaví.“
„Ještě chvilku. Potřebuju se dostat z toho baráku.“
„Poď ven.“
Klikání na všechny předměty.
„Nic nefunguje.“
„Nemůžeš ji třeba zabít? Je to kravina. Pusť tam rači Sims.“
„Ty mě nebavěj...“
„Ale tohle je o ničem.“
„Má to dobrou grafiku.“
„Jenže ta hrdinka je děsně blbá a furt jenom kecá a nic z toho.“
„No... Jako jo, ale...“
„Poď ven.“
„Tak jo.“
Petr si povzdechl, ale co nadělal. Navíc Tereza měla pravdu. Ta hra byla vlastně hloupá.
Vypnul počítač a celé to ukončil.

Vím, že vše co napíšu, se stane.

JANA GLOCAROVÁ