Signál

Ve vězěňské cele číslo 16-23 se nepříliš pohledný muž sehnul k umyvadlu, aby si mohl opláchnout obličej. Z postele, necelý metr vzdálené, celý výjev poměrně nelibě sledoval jeho spolubydlící. Nebylo možné z jeho pohledu vydedukovat, zda je mu nelibý onen akt očisty, nebo mu spíše vadí osoba, která jej provádí. Dost možná oboje.

Zatímco se tedy od umyvadla ozývalo různé bublání, prskání a cákání, ležící muž znechuceně pokrčil rty a zavřel oči. Vůbec se mu tu nelíbí, uvědomil si. A záhy se v duchu rozesmál – zajímalo by jej, kdo si kdy vůbec dokáže nucený pobyt na takovém místě, jako je tohle, jakýmkoliv způsobem užít. Pravděpodobně nikdo. Tedy až na chlápka, co si teď obličej osvěžoval vodou, a z nějakého důvodu se stal dnes ráno jeho novým spolubydlícím.

Tedy – důvod ve skutečnosti přinejmenším tušil. Na oddělení, kde se nyní nacházel, nebylo více než čtyři pět cel. Přesně to nevěděl, ale podle počtu vězňů, kteří byli prováděni okolo jeho dveří, si mohl udělat dostatečně přesný obrázek. Místo na tomhle oddělení... je v podstatě privilegium, uvědomil si a uchechtl se, nyní však již nahlas. Okamžitě toho zalitoval. Zaujalo to totiž muže u umyvadla, který již stál zcela vzpřímen a hleděl do temného koutu, odkud se zvuk ozval.

„Co se děje?“ Prolomil dlouhotrvající ticho. Těžko říct, zda vůbec čekal, že se mu dostane odpovědi. „Pořád nemluvíš, co. Ale však ty brzo začneš. Nemůže tě to bavit donekonečna, takhle mlčet,“ pokoušel se nahlodat trpělivost druhého vězně, „tak mi třeba aspoň konečně řekni, jak se jmenuješ.“ Když domluvil, chvíli čekal, zda se dočká reakce a teprvé poté rezignovaně sklopil hlavu a posadil se na svoji postel.

Mezitím přemýšlel ležící muž nad jeho slovy. Už teď věděl, že příliš dlouho mlčet nevydrží. Byl to bezmála rok co jej do této cely přivedli. Jeden rok. Za tu dobu o sobě zjistil celou spoustu věcí. Většina z nich mu velkou radost nepřinesla. Věděl už například, že dříve nebo později poruší jakékoliv předsevzetí, které si rozhodne dát. Mlčení bylo pochopitelně jedním z nich.

Pakliže s prvním ze svých kolegů v této cele odmítal mluvit téměř dva měsíce, u druhého už to nebylo skoro ani šest týdnů. Za celou dobu se tu vedle něj vystřídalo pět lidí. Tedy s tím novým, dnešním, šest. Mluvit s ním začne ale nejdřív ráno, teď už chce mít klid. Klid na přemýšlení, kdy konečně přijde řada na něj. Tak jako každý večer při těchto myšlenkách postupně usínal. A stejně jako vždy před usnutím ho začínala silně bolet hlava. Těšil se na spánek. To byla jeho největší slast, kterou si na místě jakým byla jeho cela, jeho současný domov, mohl dopřát.

* * *

Ráno, když se probudil, přemýšlel jako vždy nad tím, zda je dnešek tím dnem, kdy si pro něj přijdou. Kdy přijde jeho čas na test. Přestože se při myšlence na něj lehce zachvěl strachem, někde v hloubi pociťoval, že se na tuto událost vlastně těší. Jistě, jednalo se více či méně o jeho rozsudek smrti, ale smrt člověku nepřijde tak hrůzostrašná, když je zbaven veškeré svobody, všech radostí – čehokoliv, k čemu by bylo možné se upnout a možná se na to i pravidelně těšit.

Myšlenky na smrt jej každopádně rozrušily, proto otevřel oči a pohlédl směrem k posteli, na níž spal jeho nový spoluvězeň. Přesněji řečeno – ležel. Tak jako on byl již vzhůru a nepřítomně hleděl do stropu, přemýšlíc bůhví nad čím.

Netrvalo dlouho a uvědomil si, že je sledován. Obrátil se k člověku, s nímž se mu předchozího dne nepodařilo navázat rozhovor a – pravděpodobně spíše z žertu – prohodil něco, co svým zvukem a tónem připomínalo dobré ráno.

„Dobrý,“ zněla odpověď na jeho pozdrav z protější postele. Její autor se musel pousmát, když viděl jak je muž naproti němu šokován tím, co právě slyšel. Docela svižně se však vzpamatoval a rychle se posadil, načež nedočkavě započal rozhovor, po němž včerejšího dne tolik toužil.

„Super! Jsem věděl že se nakonec rozpovídáš. Já se jmenuju Frank, jako ten slavnej zpěvák, slyšels o něm někdy? Jmenoval se Sinatra, ale já jsem Grimes. Frank Grimes. To je skoro jako Sinatra. Nebo možná ani moc ne,“ usmíval se muž a bylo více než jasné, že možnost konverzace mu slouží jako útěk od stresu.

„Jo, úplně jako Sinatra,“ reagoval ještě stále ležící muž a alespoň částečně se snažil zakrýt sarkasmus ve svém hlase.

„Vidíš! A jak se jmenuješ ty? Nebo jak ti mám říkat? Na celym jménu tady už asi moc nesejde, že.“

„Hm, no to asi ne. Já jsem nějakej Sergej, ale lidi mi tady většinou říkali Serža.“

„Serža jo? Ok, to zní docela tvrdě. Jo a to seš z Ruska nebo tak když se jmenuješ Sergej? V Rusku jsem nikdy nebyl. Říká se, že je to tam hodně hnusný,“ pronesl až tajemně Frank.

„Určitě je to tam hezčí než tady,“ spíše zavrčel než vyslovil Sergej, čímž pravděpodobně i odpověděl na otázku ohledně svého původu. Na další rozpravu už neměl chuť a tak vstal z postele, aby si mohl trochu zacvičit. Nikdy mu sice nebylo příjemné cvičit před kýmkoliv, kdo ho bude sledovat, ale moc toho v tomto ohledu ovlivnit nemohl.

Po svých obvyklých sto padesáti klicích, dvou stovkách sklapovaček a několika doplňujících cvicích se Sergej cítil mnohem lépe. Cvičení mu dávalo sílu. A to ne pouze fyzickou. Cvičením svým způsobem dokázal mnohdy překonávat sám sebe. Dělalo mu nemalou radost, pokud dokázal zvýšit svoje limity. Sice byl vždy po cvičení velice unaven a často ho různé části těla nemálo bolely, nemohl však odolat tomu pocitu, že je tady, že je naživu, že má alespoň něco pod kontrolou.

Po cvičení si lehl na postel a důrazným pohledem naznačil, že zatím žádný rozhovor vést nehodlá. To mu kupodivu přineslo několik hodin ticha, které nakonec, nepříliš překvapivě, prolomil Frank.

„Ty víš co nás čeká, že jo?“ Tato záležitost ho nepochybně tížila nejvíc, neboť při vyřčení otázky nedokázal ani pozvednout hlavu a stále civěl na jediné místo na podlaze. „Než mě přivezli sem, byl jsem v normálním vězení. Říkaly se tam o tomhle místě šílený věci.“

„Nemůžeš věřit všemu, co se vykládá. Ať už tady dělají, co chtějí, ze mě žádný doznání nedostanou.“ V tomhle si byl Sergej, soudě dle tónu jeho hlasu, naprosto jistý.

„Právěže dostanou! Dokážou se ti navrtat do hlavy a vytáhnou si z ní, co budou potřebovat. Jak dlouho seš zavřenej?“

„A ty?“

„Já asi půl roku. Celou dobu mě chtěli zmáčknout, ale já jsem ani necekl. Nic jsem jim neřek. Za celýho půl roku ani slovo. Teda skoro. Nějaký blbosti jsem plácnul, aby trochu zvolnili. Ale asi mně to nezbaštili, proto mě poslali sem.“

„Nejspíš. Ale neboj, nemusí to tady jít nijak rychle. Mě tady už dusí skoro rok. A zatím nic. Žádnej test jsem nedělal.“ Bylo zřejmé, že na tohle téma se Sergejovi příliš mluvit nechce.

„Říká se, že ti tady vymejou mozek. Zjistí, co chtějí, a pak se tě zbaví. Že nakonec vůbec nebudeš vědět, co seš zač. Nikdo neví, jak to dělaj, ale prostě dělaj.“

„To je nesmysl, pokud nejseš slaboch, tak vydržíš všechno, co na tebe zkusí,“ pronesl Sergej velice sebevědomě slova, kterým sám ani zdaleka nevěřil.

„Možná je. Ale nikdo si nikdy nic nevymyslí jenom tak. Musí to mít nějaký reálný základy. Prostě musí.“

„No když myslíš,“ pronesl už téměř bez zájmu Sergej a otočil se na bok, čelem ke zdi, aby měl chvilku klidu na přemýšlení.

Klid nevydržel více než dvě hodiny. Franka totiž začala – několik okamžiků před tím, než by Sergej usnul, tím si byl jist – bolet hlava. Tedy, to by nebyl problém, kterým by se musel někdo jiný kromě Franka zabývat – ovšem pouze za předpokladu, že by Frank trpěl bolest potichu.

Za Sergejovými zády se ale ozývalo nepříjemné množství vzdechů, skřeků a postupem času i vzlykotu. Jakkoliv se dokázal Sergej ovládat, tohle vydržet nedokázal. Neměl náladu nechat si kazit už beztak mizernou existenci nějakým přiblblým ufňukánkem, který není schopný vydržet nějaké ubohé bolení hlavy.

„Buď zticha nebo ti v noci zakroutím krkem. Hned potom, co ti zlámu všechny prsty.“ Mluvil tak ledovým a výhružným tónem, že se téměř zalekl sám sebe. Takhle nemluvil od té doby, co... Ne, na tohle nechtěl ani za nic myslet. Sám za sebe rozhodl, že jednal v afektu a že za nic nemůže.

Jeho výhružka však přinesla ovoce a Frank , ačkoliv ne naprosto, tak přecejen trošku ztichnul. Dostatečně na to, aby byl Sergej schopen usnout.

* * *

Když se dalšího rána probudil, hned nějak podvědomě tušil, že je něco v nepořádku. Proto – což bylo hodně neobvyklé – velice svižně vyskočil z postele. Okamžitě spatřil něco, co potvrdilo jeho pocity. Frankova postel byla prázdná. Horší však bylo, že na polštáří a několika dalších místech bylo nezanedbatelné množství krve. I na velice tvrdého muže, jakým Sergej byl, toho bylo najednou příliš.

Nešlo pouze o tohle. Muž, co s ním sdílel celu před Frankem, Pierre, zmizel také přes noc. Z ničehonic. Ani tenkrát se jeho vystěhování z cely neobešlo bez krve. Několik kapek našel vzadu za jeho postelí. Prostěradla tenkrát byla čistá, pravděpodobně až příliš čistá. Museli je vyměnit. A dnes to prostě nestihli. Bůhví proč.

Sergeje začala bolet hlava mnohem víc. Víc než kdykoliv dřív. Uvnitř lebky mu pulsovalo snad tisíc střepů. Začaly ho pálit oči. Pociťoval neuvěřitelný tlak v uších – jako by se právě vynořil z velmi hluboké vody. Padl na zem. Začal křičet. Naprosto nelidsky. Křikot nakonec přešel v chraptění. Bolest se nedala vydržet.

Poslední, co ve svém životě Sergej Borovzkin – osminásobný vrah, podezřelý z dalších jedenácti vražd, ke kterým se nikdy nepřiznal a nebyly mu nikdy prokázány – uviděl, byla krev vytékající z jeho uší na podlahu.

* * *

O několik místností dále si muž v bílém plášti zamyšleně mnul bradu. Byl obklopen velkou spoustou počítačových zařízení, o jejichž účelu se v mnoha případech dalo pouze dohadovat.

Muž, jehož obličej byl pokryt mnoha vráskami, si dělal poznámky do svého bloku. Blok byl velmi ohmataný, velmi tlustý a mezi veškerou technikou, která se v místnosti nacházela, působil značně nepatřičně, až anachronicky.

Blok byl opatřen štítkem, na němž stálo „Projekt MindScape.“ Na jeho mnoha stranách se nacházela spousta technických poznámek. Těmto nákresům, vzorcům a tabulkám, doplňovaným různě dlouhými texty rozuměl dokonale pravděpodobně pouze jejich autor. Ten si nyní sundal brýle a zamyšeleně vstal a začal se procházet po místnosti.

Na rozdíl od většiny ostatních poznámek byla ta nejnovější napsána úhledným písmem, které nebylo těžké přečíst:

Den projektu: 338

Čas: 05:22

Subjekty 34 a 3 dnes potvrdily naši nejnovější teorii. Signál je možné vysílat i prostřednictvím běžných zařízení (např. mobilní telefony). Vedlejším účinkem při tomto postupu bylo nepředvídané zesílení signálu. Zachycení mozkových vln stále nedokonalé, je však patrný značný postup oproti dřívějšku.

Praktické využití k přesnému zachycení mozkových vln subjektu a jejich dalšímu zpracování realizovatelné v horizontu 60 dnů.

Pozn.: Subjekt 34 a Subjekt 3 testování nepřežili. Informovat příslušné orgány o nesplnění sekundárního úkolu – nalazení na mozkové vlny a jejich následná transkripce je v tomto stádiu projektu stále nedostatečně vyvinutá.

David Kugler, 333304