Elektrická Přítomnost

Byla zima a uličku v zapadlé chudinské čtvrti Nového Los Angeles osvětlovalo jen několik blikajících neonů místního baru, které vytvářely na zdi protějšího zjevně neudržovaného domu barevné divadlo. Na první pohled by si člověk řekl, že padá sníh. Sníh, to slovo bylo dnes již archaismem. Popílek ze zapálených ropných vrtů na západu Federace, kde existovalo několik odbojářských skupin, se snášel pomalu a lehce jako černá smrt a halil všechno do tmavě šedých odstínů.

Sníh na území Americké federace, tvořené pozůstatky Kanady, USA a Mexika nepadal už dost dlouho, vlastně už pár let po útoku hackera s přezdívkou Uriel79 nahradil sníh ten všudypřítomný nedýchatelný popílek. K tomuto útoku došlo na jaře roku 2024, teď už to tedy muselo být dobrých 40 let. Hacker, na jehož pravou identitu nebo třeba jen na to, odkud pocházel, se nikdy nepřišlo.

Uriel79 tehdy dokázal pomocí speciálního terminálu a upraveného počítačového viru, který vypustil do internetové sítě zničit veškerou infrastrukturu internetu. Decentralizovaná síť schopná odolat jadernému výbuchu, ano tak to bylo, bylo to tak před vypuštěním superviru Coph. Coph dokázal v neuvěřitelně krátkém čase napadnout drtivou většinu počítačů připojených do sítě. Ušetřeny nezůstaly ani servery bank a jiných institucí.

Uriel79 zničil díky svému viru během několika dní veškerou světovou infrastrukturu. Lidé přišli o své celoživotní úspory a vlastně i o mnohem víc. Morálka lidí upadla hluboko pod bod mrazu a stejně jako se začaly rozpadat a chátrat domy, začaly se rozpadat i charaktery lidí. Začala doma temna a rabovaní, vražd a jen dalšího rabování. Lidé kradli, aby měli co jíst, kradli, aby se měli lépe než ostatní a nakonec už jen kradli, protože mohli. Bezpečnostní složky neexistovaly, stejně jako prostá lidská solidarita. Za pár let se celý svět upadl do technologické temnoty, ze které měl lidstvo vyvést objev jedné z vlastností elektřiny, možnost přenosu dat do jakéhokoli bodu zapojeného do systému takzvaných EPček. Přístupových stanic, jejichž síť se začala velice rychle rozvíjet. Stanice Elektrické Přítomnosti tedy zářili na každém kroku jako kdysi telefonní automaty, dokonce si bohaté firmy mohli koupit vlastní stanici na komunikaci se zákazníky.

Přístup do takto vybudované sítě byl ovšem mírně řečeno problematický. Systém totiž pracoval na principu přímého napojení subjektu do elektrické sítě pomocí elektrod, jež vysílají do lidského mozku silné elektrické impulzy po krátkou dobu, aby nedošlo k poškození tkáně. Člověk, který chtěl využívat EP si nejdříve musel nechat pod kůži implantovat miniaturní čip, který při používání EP monitoroval životní funkce a v případě problémů subjekt okamžitě odpojil od elektrické sítě.

Systém přístupových stanic fungoval skvěle do doby, než začalo u subjektů využívajících EP docházet k neurologickým a fyziologickým změnám samotného mozku. Naprostá většina z nich si již po krátké době užívání systému vytvořila na EP silnou psychickou závislost, navíc již nebyli většinou schopní využívat tento systém způsobem, ke kterému byl navrhnut. Již u nich nedocházelo k přenášení dat a komunikaci mezi jednotlivými body systému, dalšími mozky, ale pouze ke stimulaci mozku a vytváření zběsilých halucinací a euforických stavů. Proto byl systém Elektrické Přítomnosti zastaven a veškerá zařízení byla vyřazena z provozu. Pokus o nabourání se do sítě EP a její užívání je dnes brán jako trestný čin.

Proti zneužívané Elektronické Přítomnosti by mohly být všechny známé drogy označeny jako lehké, protože to, co se svými uživateli dělala tato droga, se nedalo ani popsat. Drogově závislí se měnili v živoucí mrtvoly neschopné ničeho jiného než jen hledání další dávky. Ceny se zvyšovaly a se zvyšujícími se cenami rostla i kriminalita, protože závislí už nebyli schopní chodit do práce, vlastně ty nejhorší případy už nebyly schopny vůbec ničeho. Umírali napojení na elektrody, dusili se vlastními zvratky nebo prostě jen už nemohli ani dýchat a jen padli na zem, kde se ještě pár minut zmítali v chorobné křeči, aby nakonec zůstali ležet mrtví a nehybní a kolemjdoucí tak mohli otočit svůj zrak jiným směrem, protože se na chodníku vedle nich se už nedělo nic zajímavého.

Se závisláky na EP bylo ve Federaci zacházeno hůře než se štvanou zvěří. Běžní lidé jimi opovrhovali. EPčkář si nezasloužil ani běžný pohřeb. Byli pohřbíváni do masových hrobů po stovkách. Nikdo neznal jejich jména. Jejich vlastní rodiny se jich zřekly, protože mít v rodině EPčkáře byla ta nejhorší potupa. Možná ovšem bylo lepší dělat, že neexistují. Co jiného se dalo dělat? Bezpečnostní složky dennodenně sváděli boj s lidmi, jež se snažili trochu přiživit na lidském neštěstí a hledali způsob jak systém znovu spouštět, nabourávat a pokud možno na tom vydělat co nejvíc peněz.

Odvykací kúra pro závislé v podstatě neexistovala, protože odvykací kúrou byla smrt. Smrt a jen smrt, nic jiného. Mozek poškozený elektrickými impulzy už nikdo nedokázal dát dohromady. Člověk, co vysadil se prostě zbláznil a dřív nebo později zemřel. Byla to vysoká daň za lehkou nerozvážnost, daň, která musí být zaplacena.
Peter Samson stál ve stínu jednoho z opuštěných domů, ohlušen zbytečně hlasitou hudbou z baru a spíše ze zvyku než ze strachu se rozhlížel po okolí. Když se ujistil, že je zde na transakci bezpečno, sundal si starou koženou rukavici a levou ruku nenápadně přiložil na zeď domu, o nějž se opíral. Skener přečetl jeho čip a odečetl příslušný počet kreditů. Na zdi vedle něj se rozzářil červený průsvitný hranol, jehož kryt kdysi zdobil nápis Electric Presence, po kterém zbyl dnes jen náznak. Peter přemýšlel, jestli by byl schopný nápis na krytu vůbec rozluštit, kdyby se přímo nepodílel na návrhu tohoto zařízení.

Tahle stanice neměla být v provozu, stejně jako stanice EP na celém území Federace. Terminál přesto v provozu byl a červené světlo, jež pronikalo hranolem, osvětlovalo padající popílek, který tak dostával tmavě červenou barvu. Peter svítící hranol rychle zakryl svým tělem. Nebál se, že by světlo přilákalo policejní hlídku, policisté do okrajových částí města z důvodů vlastní bezpečnosti raději ani nejezdili. Bál se spíše závislých, kteří se zde mohli objevit a v lepším případě ho okrást o jeho elektrody. V horším případě by ho ovšem zabili a jeho tělo by rozpárali na cucky, jen aby našli jeho čip. Zdálo se to neuvěřitelné, ale tihle lidé s mozkem na kaši dokázali v získávání elektrod a čipů efektivně spolupracovat. Dnes by mu to ovšem bylo jedno, byl tu naposled.

Peter opatrně odklopil víko hranolu a vytáhl ze zásobníku několik různobarevný kuliček o průměru asi jeden centimetr a jednu dosti velkou želatinovou kapsli, kterou se snažil ihned polknout, ovšem bez vody mu to trvalo dost dlouho a možný pozorovatel by si též mohl myslet, že se snaží kapsli spíše vdechnout, soudě podle sípavých zvuků, které při snaze o polknutí objemné kapsle vydával. Peter neznal přesné složení látky, kterou polykal, nebyl chemik, věděl pouze, že ho do několika sekund začne slabě pálit kůže po celém těle a látka označí v těle jeho čip tepelnou stopou. Pálení trvalo asi minutu a pak se ustálilo s větší intenzitou na jeho pravém předloktí, kde měl zabudován svůj ochranný čip pro užívání EP. Čip neměl být pro použití s EP terminálem funkční, chemikálie ovšem znovu aktivovala jeho ochranný mechanismus. Díky pocitu tepla na předloktí Peter věděl, kde se jeho čip nachází. Věděl naprosto přesně kde řezat.

Nechtěl dopadnout jako Oni, nechtěl přijít o všechno. Chtěl si zachovat alespoň část té lidské důstojnosti, která mu po několika letech užívání ještě zbyla. Měl manželku, malou dcerku, práci jako výzkumný pracovník, domov. Měl všechno, co si jen běžný člověk dokáže představit. Úplně všechno. A teď má jen sebe, občasné výpadky paměti, deprese a mozek doslova na sračku. Nemohl takhle žít, už ne. Nemohl takhle žít a hlavně takhle nemohl zemřít, nechtěl. Chtěl už jen trochu důstojnosti. I když tak trochu věděl, že na smrti v tomhle světě není nic důstojného. Pohřbí ho mezi stovkami dalších. Stovkami jeho kamarádů a známých, kteří si chtěli jen pustit do hlavy trochu elektřiny a mysleli si, že to všechno zvládnou. A teď tu nejsou, člověk by si ani nevšiml, že někdo z nich kdy žil. Že jim jejich matky utíraly nosy, když měli rýmu, a že do nich vkládaly svoje naděje, naděje na lepší svět, který měl existovat v nich. Naděje na lepší svět, který není, nebyl a nebude.

Ze vší té úzkosti se mu točila hlava. Po tvářích mu tekly studené slzy. Vytáhl tupý kapesní nožík a začal si jím řezat do ruky na místě, kde cítil pálení po požití kapsle. Asi po minutě se mu jeho amatérským chirurgickým zákrokem podařilo vyoperovat miniaturní čip, který ho teď celý od krve hřál v dlani. Teď to bude moct udělat, to co si naplánoval. Rozpůlil magnetické kuličky, které vybral z EP zásobníku a začal si elektrody jednu po druhé připevňovat na spánky, hezky naproti sobě podle barev. Barvy měly rozlišovat sílu elektrického signálu. Pro nezkušeného člověka by bylo použití dvou elektrod naráz velice nebezpečné a téměř jistě smrtelné. Pro běžnou komunikaci za dob rozmachu EP se používala pouze jediná dvojice žlutých, nejslabších elektrod.

Peter Samson měl teď na každém spánku připevněno 6 elektrod a to od žlutých a zelených, až po červené, které byly nejsilnější a vysílaly tak silný elektrický impulz, že si je ani většina skutečných závisláků nikdy nevyzkoušela. Pud sebezáchovy je totiž u nich spojen s touhou po jejich droze. Nežiješ, nemáš drogu. Proto má život smysl.

Peter zavřel oči a myslel na svou dceru. Jak se asi teď má? Kolik je jí vlastně let? Pamatuje si na mě vůbec? Palcem ruky zapnul bootování a okamžitě na ní myslet přestal…