Síla myšlenky

Drahý nálezče, to, co čteš, je varování tobě i ostatním, aby si nezahrávali s nebezpečím daleko přesahujícím možnosti člověka a nedopadli tak tragicky jako já. Jsem šílený a pronásledovaný, jdou po mě ti venku a týrají mě ti uvnitř a to, že vím, že jsem silně paranoidní, to bohužel nijak neulehčuje. Pro výstrahu ti, budoucí nálezče tohoto listu, popíšu události, které mě přivedly až sem, do blázince s nejvyšším stupněm dozoru a sadistických praktik, kterými mě můj ďábelský ošetřující tým pravidelně připravuje o poslední kousky zdravého rozumu.

Je mi jasné, že vlivy, které mě přivedly na cestu, která mě dovedla ke zkáze, začaly běsnit dávno před mým narozením. Moji rodiče byli tak trochu šílenci, věčně pátrající po ryze racionálním vysvětlení i těch nejběžnějších citových a myšlenkových hnutích. Nechci tím říct, že by byli citově úplně chladní, neschopni soucitu a pravé lásky, to ne. Jen si tyto city museli patřičně vědecky analyzovat. Matka mi například vyprávěla, jak si na prvním rande sdělovali postupné fyziologické aspekty své vzájemné sexuální přitažlivosti - „Cítím, jak se mi plní tkáň tváře krví.“ „Frekvence tepu mi stoupla na 120/90.“ „Mým tělem se prudce řítí vlny endorfinu, saratoninu a estrogenu.“ a podobně. Zkrátka – byli to svým způsobem géniové, s nepoužitelností v praktickém životě ve své jednoduchosti, jak už to s génii bývá. Oproti tomu patřili k největším kapacitám ve svém oboru, jaké tu kdy žily. Otec byl špičkovým neurochirurgem a matka doktorka psychologie, oba se věnovali svým oborům prakticky a kromě toho i přednášeli na nejprestižnějších univerzitách po Evropě. A v květnu roku 2136 jsem se jim narodil já.

Nutno říct, že mě svým „myšlenkovým funkcionalismem“ definitivně poznamenali. Byl jsem zvídavé dítě, plné otázek, zájmů, touhy odhalit každé tajemství. Ze začátku jsem se zajímal především o přírodu a její nezastavitelný koloběh života, později o vesmír a jeho uspořádání a systém vztahů. Kolem třináctého roku života se ve mně rozvířila mladá krev a začal jsem myslet, pochopitelně, hlavně na dívky. Fascinoval mě ten jiný způsob vnímání světa, to, čemu jsme se s ostatními chlapci vždycky posmívali, se najednou stalo objektem mého obdivu a touhy proniknout do fungování tohoto diametrálně jiného vědomí co nejhlouběji. Ovšemže nejen do vědomí, ale i do jejich horkých, hebkých, rozvášněných těl. Protože jsem měl bohaté a úspěšné rodiče, moje sebevědomí neznalo mantinely, které by mě brzdily na cestě za voňavou dívčí postelí a jejím sladkým obsahem. A nová a čerstvá zvědavost mě nutila zkoušet pokaždé jiné exempláře tohoto podivuhodného druhu. Obdivování jejich křivek a zákoutí pro mě ale bylo jakousi samozřejmostí, přírodní daností, jak už jsem řekl, po přílivu extatických tělesných dobrodružstvích mne daleko více zajímalo, co se děje v jejich hlavách než pod sukní...

Přesto jsem si svými milostnými dobrodružstvími vysloužil přízvisko děvkaře a odpor rodičů, kteří doufali, že budu stejně suchopárný jako oni. Zdědil jsem ale jejich intelekt a ve škole měl vždy výborné výsledky – k jejich nelibosti, protože jsem jim tím ubral podněty a argumenty ke kárání a výtkám. Já zase, abych se odstřihl od jejich hyperracionalismu a pragmatického vědomí, začal jsem studovat filozofii, hlavně citizen-buddhismus.

Trochu ti, ty, který jsi našel můj dopis, objasním o co se vlastně jedná. Citizen-buddhismus je filozofické a náboženské učení, stojící na pradávných základech buddhistické víry. Inspiroval se do určité míry i starým beatnickým hnutím kdysi v 50. a 60. letech 20. století, vznikl v podstatě o století později, ale od začátku se snažil nebýt undergroundovým hnutím pro pár toulavých pobudů, ale nástrojem ovládání vlastního vědomí pro co nejširší veřejnost.

V 20. letech 22. století totiž vypukl první skandál s využitím kybernetických orgánů, integrovaných do těla. Je to vcelku zajímavá historka - oběť, tedy elitní policista Šelestr jako odměnu za mnoho let své fyzicky náročné služby dostal poruchu sluchu a pořídil si inteligentní „naslouchátko“, jak by se řeklo za starých časů, ovšem plně a pevně integrované křemíkovými vlákny přímo do centrální nervové soustavy. Díky tomu se brzy stal legendou – býval často nasazen jako speciální pátrací agent, protože jeho schopnost prostorově slyšet sebemenší zašustění a naprosto přesně zanalyzovat původ zvuku a jeho lokaci byla neuvěřitelná. Snažily se ho odstranit celé zástupy dealerů drog a také politici, zabředlí do korupčních afér – Šelestr měl uši všude. No ale jeden z narkobaronů se hodně přátelil s hackerama a vůbec dost viděl do všelijakých moderních informačních technologií a právě jednomu z jeho hackerských podržtašků se podařilo naprogramovat a pomocí radiových vln na Šelestra nasadit virus, který měl totálně paralyzovat hrdinovu nervovou soustavu – což se sice úplně nepovedlo, zato se stalo něco mnohem horšího. Policistu s pomatených naslouchátkem provázely na každém kroku sluchové halucinace, vyvolávající neutichající paranoiu; navíc jeho mučitelé přišli na to, že psychicky úplně zdeptanou oběť právě díky rádiovým vlnám mohou na dálku ovládat příkazy a vlastními obrazy reality. Takto se díky němu dokázali zbavit několika konkurenčních bossů, nezlomných politických hlavounů – a také zkušených policistů, Šelestrových kolegů, kteří ho uctívali a bezmezně mu důveřovali do poslední vteřiny, než je chladnokrevně zavraždil. Odměnu za dobře provedenou „prácičku“ představovalo vypnutí virového působení na dobu 6 hodin, kdy byl nebohý zabiják naplno při vědomí a pod tíhou zbytků svého svědomí. V jednom z těchto okamžiků čistého vnímání napsal dopis, ve kterém vysvětlil svou situaci a pak si vystřelil mozek ze své poblouzněné hlavy.

Společnost byla v šoku – tak pádná ukázka zneužitelnosti kybernetických náhradních orgánů, poté, co bylo jejich vyvinutí po několik desetiletí s nadšením očekáváno jako příchod Mesiáše, vyvolala v lidech strach z pohlcení umělou inteligencí a manipulace. Začaly se utvářet různé spolky a sekty, které prahly po původní přirozenosti a svobodě člověka a přemýšlely, jak ho osvobodit od závislosti na technologiích v oblastech, kde už si našly své pevné místo – v komunikaci, medicíně a zábavě. Nejúspěšnějším z těchto nových směrů se bry stal právě citizen-buddhismus – jeho úspěšnost vzešla z jeho svobodomyslných představ o životě, tolerance (ba spíše přímo podpora) užívání látek rozšiřujících vědomí a učení o síle sugesce, dodávající lidskému tvoru pevné sebevědomí a tím i širší pole schopností a možností.

Takto svobodomyslné hlásání, vyzdvihující individuální sílu každé bytosti a nacházení netušených možností v nitru vlastní hlavy, mě, pohledného drzého mladíka v rozpuku, věčně myslícího na holky, psychedelika a tajemná zákoutí duše pochopitelně nemohlo nechat bez zájmu. Začal jsem pravidelně každé úterý a čtvrtek navštěvovat večerní školu citizen-buddhismu mistra Šo-y. Tato setkání měla koncentrovat naši mysl a okleštit ji od balastu náhodných a mimovolných myšlenek, které jakoukoliv naši mentální aktivitu neustále provázejí. Každé z těchto setkání trvalo kolem 5 hodin a více, a z každého jsem odcházel s dosud nepoznanými pocity naprostého uvolnění a zároveň excitované pozornosti a soustředěnosti, kdy jsem vnímal nejen každý detail ulice, ale i situace odehrávající se za mnou. Přestože byly kurzy citizen-buddhismu relativně levné, mělo tohle učení samozřejmě různě nadané mistry a svou vlastní hierarchii, takže byl opravdu propastný rozdíl mezi nováčky, nesoustředěnými, šedavými a příliš pragmaticky založenými občany, pro které pravidelná cvičení představovaly pouze relaxační libůstku a snobské povyražení, a talentovanými jedinci se silnou vůlí, které jejich schopnost sebeovládání a povznesení se nad potřeby těla zocelovaly a otevíraly mysli brány do kosmických sfér. Moje štěstí neznalo hranic, když mi jednoho dne mistr Šo-a oznámil, že patřím k těm druhým z výše jmenovaných. Řekl mi, že mám neobvyklý talent, ale že si bráním v cestě k dokonalému poznání vlastním egem a ctižádostí. Tahle poznámka mě tenkrát moc rozzlobila, protože jsem věděl, že má pravdu.

V rámci tréninku jsem se pod dohledem mistra Šo-a podroboval různým experimentálním praktikám, podporující plnou kontrolu nad vlastním vědomím. Strávil jsem například jeden týden zcela o hladu, další ve zcela temné místnosti a izolaci od vnějšího světa a lidí, další ve zcela strnulé poloze, bez možnosti pohybu a řeči. Po těchto nekonečných týdnech plných fyzického i psychického utrpení se vždy dostavila extáze a uvolnění, tisíckrát silnější než celá úctyhodná sbírka drog a orgasmů, které jsem za svůj krátký život měl to potěšení nastřádat. Musím podotknout, že v nižších kruzích „citizenu“ byla konzumace psychedelik (ale pouze ryze přírodních nesyntetizovaných látek) na denním pořádku, pro tato náročná asketická cvičení byly jakékoliv omamné látky přísně zakázány. Pak přišel nejnáročnější úkol – 3 týdny kombinace všech předešlých útrap.

Nesměl jsem jíst, mluvit, chodit, ležet, dokonce ani pít. Všech 21 dní jsem strávil v temné místnosti, kde jsem pouze vycítil přítomnost tří kamer, neustále bdících nad neochvějností mého počínání. Těsně před započnutím nejtěžší zkoušky mi mistr podal speciální tabletku, která zaručila, že nezemřu na dehydrataci. Přestože nedokázala zahnat neodbytné pocity ukrutné žízně, zastavila vylučovací systém celého organismu a obsahovala minerály a látky potřebné k udržení tělesných funkcí v chodu. Byla to krutá zkouška, i moje zatvrzelost chtěla po několika hodinách se vším přestat a věnovat se čemukoliv jinému, než nekonečnému zírání do tmy v křečovitém sedu, který jsem musel udržet i po dobu, co jsem spal. Nedokázal jsem přesně určit běh času, ale myslím, že přibližně koncem druhého týdne jsem ve stavu, podobném smrti a absolutnímu zániku konečně našel zalíbení a dokonalou koncentraci a ostrost myšlení. Dokázal jsem si vybavit jakýkoliv okamžik mého života s detaily, které jsem dávno zapomněl či pravděpodobně ani nikdy nevěděl. Viděl jsem před sebou výrazy tváře všech lidí, co jsem kdy potkal, a přesně jsem z nich dokázal číst myšlenky a procházet se jejich vědomím, ukotveném v pouhém záblesku mojí paměti. Bylo to neuvěřitelné! Cítil jsem silné zachvění na druhém konci kamer. Věděl jsem, že ten, co mě pozoruje, ví, na co myslím! A ten pocit být pozorován najednou nabyl navrchu...

...nemohl jsem to vydržet!!!

...celé moje soustředění narušoval pár očí, které pronikaly celou mou bytostí...

...najednou to bylo úplně nesnesitelné!!!

Věděl jsem, že musím okamžitě utéct. Cítil jsem to zlo, které o mě ví všechno a má mě úplně v hrsti. Chápejte, OPRAVDU jsem musel utéct. Prozřel jsem, že neustále rentgenován zrakem svého mistra, vždy budu v jeho područí a moci. A já jsem chtěl být tím okem, které vidí skrz, čte všechna hnutí v lidech bezstarostně jako nedělní přílohu novin na záchodě! Bylo to...bolestivé...

Prudce jsem vstal a utekl. Nejdříve jsem běžel divoce jako splašená antilopa před tygrem, cítil jsem na sobě zrak, zklamání a hněv mistra, ale když jsem vyběhl ven z budouvy „citizenu“, byl jsem v bezpečí. Byl jsem oslepen denním světlem a zavalen množstvím podnětů, zvuků, tvarů, pocitů a barev, přesto jsem se dokázal plně soustředit na všechny najednou. Vyděsilo mě, když jsem pohlédl do tváře prvnímu kolemjdoucímu muži a zároveň jsem slyšel ve své hlavě změť hlasů:

„...doufám, že to stihnu, je to pro mě fakt sakra důležitý“...

“to je ale dneska hnusně“...

“proboha, co to je za špinavce, doufám, že mě neosloví“...

“ten chlap určitě prodává fet, je úplně mimo“

„To ty jsi úplně mimo, ubožáku!“, odpověděl jsem nahlas svému hlasu uvnitř. Muži spadla čelist a vytřeštil oči, pak prošel zaraženě kolem mě a o pár chvil později začal utíkat. Rázem mnou přejela vlna blaha nad nově získanou schopností. Radost a pocit moci nad druhými ve mně úplně přebil potupu nad mým velkým neúspěchem. Věděl jsem, že mnišství a askeze nejsou nic pro mne, a že musím svou schopnost čtení myšlenek využít v životě ve své plnosti, jak to mám rád.

Víte, neuvěřitelně jsem se tím bavil. Poznal jsem, že vím, jak chci žít, a navíc, pro mě jsem splnil nejtěžší zkoušku od mistra dokonale, protože jsem díky ní získal dar, který mě povýšil nad ostatní na úroveň poloboha, ne-li přímo Boha. A víte, ten případ s tím superpolicajtem, Šelestrem, mě trochu inspiroval. Říkal jsem si, že když je možné zabudovat elektronický orgán přímo mezi neurony, aby byl plně kompatibilní s vědomím, je určitě také možné zavést do těla součástku, která by vědomí a jeho obsah byla schopná zesílit. A také jsem věděl, že najít se svým darem člověka, který by tuhle součástku dokázal sestrojit, nebude zase tolik těžké...Abych se udržel v sensibilní pohotovosti, trávil jsem víkendy zamčený ve svém pokoji, který jsem dokonale zaizoloval od veškerého hluku, zatemnil okna a dveře tak, aby dovnitř nepronikl jediný paprsek světla a k tomu jsem dodržoval dvoudenní půst. Tolik k organické části věci. Pokud jde o tu kybernetickou, věděl jsem, že hackeři a šílenci kolem mikrotechnologických záležitostí se rádi drží velkých zvířat v oblasti amfetaminového průmyslu, kde tito pionýři Internetu prošlapávají cestičky pro své poslušné konzumenty a hledají informace, které by vedly ke zkompromitování policie, úředníků nebo vyhlazení konkurence. A ze svých nedávných halucinogenních a extatických dobrodružství jsem věděl, v jakých částech města tenhle průmysl nejvíce kvete.

Tak jsem tedy skutečně jednoho dne potkal toho správného člověka, který by mi s mým záměrem vyšel vstříc. V jednom nejzakouřenějším a nejnočnějším podniku jsem ve změti hlasů v mé hlavě zaslechl uvažování nad pravidelností nervových vzruchů v mozku, frekvencemi tónů, které dokáží působením na centrální nervovou soustavu vyyvolat v člověku specifickou náladu a možnostmi syntézy organiky nervové soustavy s moderní elektronikou. Věděl jsem, že přesně takhle uvažuje člověk, kterého potřebuji. Oslovil jsem ho, staršího seriózně vypadajícího muže, a názorně přesvědčil o svém telepatickém umu. Musím říct, že jsem na něj rozhodně napoprvé udělal dojem. Představil se mi pod binární přezdívkou 0010 a svěřil se mi, že byl inženýrem v oblasti nanomedicíny, ale po případu se Šelestrem přestala budit aplikovaná kybernetika lidskou důvěru a zájem, takže dostal vyhazov. Pak ho jeden známý seznámil s jedním z mnoha dealerů, v podstatě malou rybou, která ho ale dostatečně nasytí, když pro ni využije své šikovnosti a zběhlosti v technologiích. Kromě toho jsem si z něj přečetl, že má teď víc času na nové objevy a výzkumy, což ho naplňuje. Jeho zvídavost a dovednosti mi byly vskutku sympatické, věděl jsem, že mám s tímto mužem mnoho společného, a začal se s ním přátelit. Abych se vyhnul nepřízni narkobarona, který 0010 zaměstnával a postřehl, že s ním něco kuji, nabídl jsem své služby i jemu. Don Baldero byl ohromen. Cítil ve mně jedinečnou příležitost k vlastnímu proražení do velkého světa plného tvrdé měny, krásných nahých žen, pohádkového luxusu a neotřesitelného vlivu na politiku a podnikání. Byl tak pohroužen do vidiny vlastního blahobytu, že do mne už nevkládal sebemenší podezření a vedlejší záměry, hlupák. Čekal, že budu za mrzký peníz jeho geniálním nástrojem, který mu zamete cestičku ke zlatému teleti.

Pravda, nikdy jsem nechtěl být členem mafie, ale i když jsem tuhle profesi bral jako nutné zlo, zakrývající plán na stvoření hypervědomí, musím přiznat, že adrenalin má něco do sebe. Zvykl jsem si na to, být sérem pravdy, sadistou hrajícím si se zoufalými myšlenkami obětí, člověkem, co vyslýchá a vždycky pozná pravdu. K tomu jsem dál praktikoval koncentrické víkendy a ve volných chvílích přemýšlel v laboratoři společně s 0010 nad anténou, zesilující příjem myšlenek jiných, které dokáži telepatií zanalyzovat. Chtěl jsem, aby orgán, který bych si zavedl do mozku, dokázal zesyntetizovat obsah myšlenek natolik, abych se mohl dostat přímo dovnitř jeho vědomí, získat přístup ke všem jeho informacím, jak se to povedlo s mým vlastním vědomím během „nejtěžší zkoušky“ - a ovládat ho.

A právě před týdnem se nám společná práce vydařila!!! Po 3 letech usilovného přemýšlení a stovkách nezdařených pokusů se povedlo vyvinout součástku, která z mojí telepatie učiní Boží oko, vidící skrze všechno a všechny! Zařízení, které mi to umožní, není větší než kulička rybízu a funguje na bázi křemíkových mikrokabelů, po kterých putuje mezi anténou a centrální nervovou soustavou miliarda iontů sodíku, draslíku a chloru, vždy v patřičném množství a poměru, aby vybudily moji síť neuronů do přesné podoby, jakou má nervová síť mé oběti, otevřená přede mnou jako kniha. Pevná a trvalá inegrace do mého těla se zdařila a 0010 byl pak první, na kom jsem anténu vyzkoušel. Funguje to!!! Byl jsem uvnitř hlavy 0010 a měl přístp ke všem jeho vzpomínkám, náhodným asociacím, vytěsněným traumatům, krásným snům a nočním můrám. Nebyl jsem v tu chvíli ovšem schopen udělat jakékoliv rozhodnutí či činnost pouze za sebe, protože moje vědomí zcela kopírovalo to jeho. Brzy to začalo být nepříjemné, cítil jsem, že musím odejít z místnosti, abych opět získal vlastní myšlení. S hrůzou jsem si ale všiml, že 0010, zcela apatický a bez známky výrazu v obličeji, jde tupě za mnou. Jak jinak, pokud jsem chtěl opustit místnost, zatímco jsem byl jeho myslí, pak ji chtěl přeci opustit on! Potřeboval jsem se okamžitě vrátit do reality – začal jsem utíkat, stejně rychle ovšem běžel i 0010. Naštěstí jsem měl trochu náskok, takže jsem dokázal zabouchnout a zamknout dveře přímo před tou tupou maskou, která zbyla z jeho obličeje. Na chvíli se mi ulevilo a vrátila se mi má pravá osobnost. Až do okamžiku setkání s prvním náhodným kolemjdoucím, kdy jsem mimoděk opět získal všechny rysy jeho myšlení a vnímání. Neměl jsem kam utéct, kolem začaly chodit mraky lidí a když se dostaly do mé dostatečné blízkosti, ihned jim zmizel veškerý výraz obličeje a jejich osobnost se vryla do mé mozkové kůry. Byl jsem zahlcen a ztracen! Miliardy miliard myšlenek jsem slyšel ve své hlavě jako šílenou změť obrazů a zvuků, výkřiky, smích, pláč, zlobu, všechno! A vše naráz, nebyl jsem schopen ani na mikrosekundu jediné sdělení ze změti cizích vět a obrazů rozpoznat. Cítil jsem, jak mám vytřeštěné oči, ledový pot po celém těle a ztrácím rovnováhu. V hlavě šum, který postupně gradoval, epilepticky blikající barevná tma přede mnou, cítím, že mi musí každou chvíli expolovat hlava. Pak najednou tma...a ticho...

Když jsem přišel k vědomí, zjistil jsem, že jsem připoután na lůžku, kolem mě je strohá bílá místnost bez oken a nábytku. Jen zde prochází několik lidí v bílých pláštích a vedle mě leží na lůžku žena, která si povídá s vlastní rukou o tom, jak je skvělé být pilotem. Není o tom pochyb – jsem v blázinci!!! Přichází ke mně jeden z kolemjdoucích doktorů a ptá se mě, jak se cítím. Jak se vlastně cítím? Myslím, že...nijak. Nechápu co kolem mě děje, kdo jsem a jak jsem se sem dostal. Moje mysl je stejně sterilní jako zdejší prostředí. Po několika hodinách si začínám vzpomínat na anténu a svého bývalého mistra. Řekl jsem jednomu z doktorů vše, co jsem si pamatoval – řekl jsem mu i o telepatii a o tom, že mám anténu. „Ovšem, že máte,“ usměje se doktor vlídně a podá mi lahvičku s koktejlem barevných pilulek. Pak neodejde, dokud léky nepolknu. Zjišťuji, že jsem přišel o všechny telepatické schopnosti – šílím a začínám zoufale křičet! Ihned se mne chopí tři zřízenci a odtáhnou mě do místnosti, kde dostanu několikrát po sobě silné elektrošoky. Jsem zcela vyřízen a prázdný, udělali ze mě úplného dementa. Druhý den, když přijdu opět částečně k vědomí, zkouším celý proces znovu – svěřování se doktorovi, léky, zoufalství a elektrošoky. Takhle to už chodí každý den, po dobu 7 měsíců. Vím, že se odtud nikdy nedostanu, proto ti, nálezče píšu ze zbytků rozumu a paměti, které mi zbyly, toto varování. Slova ke mne nepřichází, psaní mi jde ztuha a teď konečně, po těch sedmi měsících vypjatého...jak jen je to slovo...uvažování, jsem konečně dopsal vše, co jsem chtěl. Vzkaž všem lidem, že tvá mysl je jedinečná a vzácná a nikdy se nepokoušej ji komukoliv vzít, nebo o ní navždy přijdeš!!!

Jan Procházka

učo: 362900