Svátek Mlčení

Třetí měsíc se vystrašeně schovával ve stínu toho druhého a na hraně Černé hůrky se potichu začínala probouzet ze spánku záře, která měla mít dnes směnu. Její světlo se šířilo krajinou neobyčejně rychle a každou švitořící chvilku mělo o několik délek větší poloměr vlivu. Záře si evidentně nebyla vůbec jistá tím, kde právě je, protože párkrát zakopla a upadla. Asi byla v noci zapíjet konec své dovolené a věru se to povedlo. Všechny čtyři záře, které se staraly o to, aby si obyvatelé Světabytí viděli do talíře, měly tak trochu několik „drobných sklonů k alkoholismu“. Ale nutno říct, že to výraznější potíže nepůsobilo. Alespoň většinou.

Zatímco se záře zmateně motala po polích a loukách a narážela nosem do stromů, které tam nebyly, v Křivých lesích se to stále častěji hemžilo bytostmi nadmíru rostodivnými. Ale den, který právě začínal, byl dnem Mlčení, a tak tento fakt neměl možnost být podroben významější reflexi (což mu nakonec přišlo vhod, neboť tak mohl déle spát).

Den Mlčení, nebo také „Svátek Mlčení“, byl jedním z pozůstatků dob dávno minulých, avšak na rozdíl od svých kolegů byl svátkem až nadstandardně oblíběným. Přesto, že z jeho názvu, by se mohlo zdát, že bylo celý den zakázáno mluvit, nebylo tomu docela tak. V tento den bylo zakázáno pouze argumentovat. Celý princip přitom spočíval v tom, že kdo dřív přišel, nejen že dřív mlel, ale také měl automaticky pravdu – a tedy nebylo možné vůči jeho slovu cokoliv namítat. Zabývat se tu původem tohoto svátku by bylo na dlouho. Snad jen podotkněme, že to mělo cosi společného s pradědem současného cara Dutohlava XVIIIna3., který, jsa složitého ducha ovšem hbitých kostí, byl vždy všude první, leč nikdy nebyl schopen racionálně argumentovat. A to ani tehdy, když byla pravda na jeho straně.

Tento den byl také jedním z mála dní, kdy byla obsazena veškerá místa v paláci Zemského sněmu. Sami vrchní potentáti Světabytí se dokonce již tři hodiny před začátkem zasedání rvali o dveře do vlastního sálu, aby mohli ukořistit co nejlepší místo, případně v rámci onoho gentlemanského boje zcela mimochodem knockoutovat několik svých opozičních konkurentů. Politický systém Světabytí by sám o sobě vydal na jedno vyprávění, vzhledem k jeho povaze je však velmi příhodné, že nejvíce zákonů bylo každý rok schváleno zrovna na Den Mlčení.

Tento rok se ovšem mělo stát něco zcela zásadního. A jak už tomu tak bývá, také se to stalo. Jen co by diskař diskem dohodil, přesně tak daleko stály od hlavního města carství zmíněné Křivé lesy. Bylo to místo tajemné avšak svým způsobem i komické. Stromy zde byly totiž tak křivé, že se za to dokonce i samy styděly. Jak si ale své křiviny vzájemně zakrývali větvemi, tak se do sebe čím dál tím víc zamotávaly. Takže jednoho krásného dne zjistily, že již není cesty zpět, ba ani vpřed. Celý lesní komplex proto v noci působil věru úděsně, zatímco přes den neuvěřitelně trapně. To bylo samozřejmě velmi nemilé pro veškeré jeho obyvatelstvo, které se tím stalo zcela nevinně středem veřejného posměchu. Není tedy divu, že se odsud již během prvních několika let od tzv. „finálního propletení“ většina obyvatel odstěhovala. Živočichové tu nechtěli žít, rostliny růst a ti ostatní, o kterých není jasné, do které z těchto kategorií patří, ale kteří se stoprocentně urazí, když je do některé z nich zařadíte, tu nechtěli zkrátka trávit svůj volný čas. Jediný, kdo zde i přes to vše žil, byl pak starý a zběsile nemotorný blázen, kterému Nikdo neřekl jinak než GYFT.

Přesto však, že mu ani sám Nikdo neřekl jinak, ani on neušil, co vlastně toto GYFTovo jméno znamená. Co bylo ale obecně známé, byla GYFTova háklivost až popudlivost na správnou výslovnost jeho jména. Tradovalo se, že mu ho dali jeho rodiče, a to z ničeho jiného než z čiré a dětinské legrace. GYFT si ale svého jména nadevše považoval, protože mu po jeho rodičích prakticky nic jiného nezbylo. Z hlediska jazykového pak měl za to, že je jeho jméno zkratkou, a proto se k němu také tak choval a nabádal k tomu i ostatní. Ti, jsa plni strachu z jeho bláznivé povahy, jej tedy po prvotním faux pas již vždy vyslovovali tak, jak se sluší a patří – s velkým písmenem.

GYFT byl, co do zaměstnání, respektive co do toho, jak trávil čas, vynálezcem. Měl rád jakékoliv vychytralé vychytávky, a to jak ty, které si s mnohými věcmi uměly poradit daleko lépe něž jiní obyvatelé Světabytí, tak i ty, které byly prakticky nanic. Druhé jmenované pak měl rád i přesto, že se celou dobu své existence bavily na úkor svých spotřebitelů a působily jim samé naschvály (včetně toho, že si vzájemně falšovaly záruční listy). I přes tyto peripetie byl však GYFT ve své práci velmi úspěšný a mnoho z jeho vychytávek našlo dobré uplatnění, za což mu byly samozřejmě náležitě zavázány. Nedá se přitom říct, že by GYFT byl kdovíjak dobrým obchodníkem, Byl jednoduše vynálezcem a o ostatní se nestaral. Koneckonců vždy se našel někdo, kdo se postaral za něj. Jak se totiž jeho věhlas, spojený s nespoutaným (respektive velmi kvalitně spoutaným) kouzlem Křivých lesů, šířil, došlo mnoha obchodně nadaným obyvatelům Světabytí, že by se na chudákovi-bláznovi GYFTovi dalo dobře a rychle vydělat. A tak se čas od času některý z nich zastavil na kafíčko či něco ostřejšího a při té příležitosti GYFTa opil rohlíkem. Tomu to jako správnému a poctivému chudákovi-bláznovi nikdy nedošlo, a proto byl pořád stejně „skromným“, i když jeho vychytávky již znalo prakticky celé Světabytí.

Jedním z GYFTových nepovedených vynálezů byla přitom tzv. „Bedna“. GYFT ji vytvořil několik let zpátky, ale nikdy s ní nebyl úplně spokojen. Podařilo se mu sice přijít s naprosto oslnivým a invenčním designem, ale jinak byla upřímně řečeno jen nanicovatým krámem bez jediné rozumné funkce, který si navíc z jakýchsi záhadných důvodů usmyslil, že bude vždy, všem a nejlépe i na několika místech zároveň překážet. A jelikož se jednalo o velmi svéhlavou vychytávku, tak ji to GYFT za nic na světě nebyl schopen odnaučit. Zkoušel věru všechno možné od jednoduchých lstí, přes své typicky bláznivé fígle až k pro něj atypicky zákeřným operacím. Nic však nepomohlo. Zhruba před Nějakou Dobou (která se mi výslovně zmínila, že by si přála zůstat v anonymitě) se však u GYFTových dveří opět tzv. „z ničeho nic“ objevil jakýsi neznámý obchodník, který si prý, jak se chudák GYFT na jeho doporučení domníval, spletl cestu z lesa. GYFT ho mile přivítal a nechal se při té příležitosti jako vždy opít rohlíkem. Po krátkem rozhovoru si pak obchodník odvezl několik nových vychytávek s tím, že je tedy zkusí někde uplatnit, i když ani sám neví, jestli by takovéto věci vůbec někoho zajímaly. Jednou z nich přitom byla i Bedna. Tu si ale na GYFTovu radu raději odvezl uzamčenou v malé železné klícce.

Skutečnost, kterou chudák GYFT nikdy nepoznal byla ovšem taková, že jediné v čem onen obchodník nelhal bylo to, že byl obchodníkem. Jednalo se o zástupce jednoho z největších monopolů Světabytí v oboru „nezastavitelného pokroku,“ tedy konkrétně o obchodního ředitele firmy Škarpa a dcera. Tento Zmetek, vlastně pan Zmetek, přitom již nějakou dobu výrazně profitoval přímo z GYFTových výtvorů, ačkoliv ho až do této chvíle nikdy nenavštívil osobně. Co je však daleko podstatnější, Zmetek měl velmi dobré kontakty na samotném Ministerstvu pokroku a tak mu, co se distribuce týče, nestálo prakticky nikdy nic v cestě. Na letošní Svátek Mlčení si ale usmyslil, že zajde ještě dál. Že dokonce zajde tak daleko, jako si ani Nikdo na celém Světabytí nedovolil zajít. A to je co říct, protože Nikdo byl obecně považován za vcelku velkého drzouna. Proč tedy ta silná slova? Zmetek se rozhodl, že z důvodu finančních a mocenských tužeb, jež mu byly v pravém slova smyslu vlastní, uzákoní užívání jednoho ze svých produktů, a to právě přes onu síť nitek a pák, jež vedly až k Ministerským úředníčkům. Den Mlčení byl přitom z tohoto pohledu ideální příležitostí. A Bedna, jak sám Zmetek během velmi krátké doby zjistil, ideálním produktem. Sama o sobě byla totiž nádherným předmětem, po kterém musel vskutku každý ihned zatoužit. Na druhou stranu ale nic neuměla a tedy se na ní nemohlo vůbec nic pokazit. Fakt, že pořád překážela, nehrál žádnou zápornou roli. Právě naopak. Alespoň byla pořád na očích, což Zmetkovi nutně hrálo do jeho marketingově-strategických karet.

Toho památného dne, kdy měla záře z výše uvedeného důvodu starosti sama se sebou, se tak v rámci onoho šíleného shromáždění podplacených, ještě více podplacených a do třetice zmrzačených potentátů schválil i zákon, ukládající každé roďině, rodu, klanu nebo jen náhodnému seskupení přihlížejících povinnost mít při sobě za určitých předem stanovených okolností právě tuto Bednu. Co je na tom ale nad míru zarážející? Málo komu to doopravdy vadilo. Obyvatelé Světabytí, ač jindy moudří, uznalí a zdravé mysli, se dokonce během nějakého času a samozřejmě i za jistého přispění Zmetkovy obchodní taktiky začali tvářit, jakoby Bednu opravdu bytostně potřebovali. A co víc, její zásadní vada, tedy schopnost neustále překážet, jim zanedlouho začala připadat i jako vcelku roztomilá, vtipná a osobitá vlastnost...

„Ano, vím, že bych měl jako každý správný vypravěč chápat příběh, který vyprávím. Vím také, že není dobré do příběhu samotného vstupovat více, než je zdrávo. Tím spíš, přiblížil-li se ke konci. Ale nemohu jinak. Popravdě nechápu to, nechápu jak mohli být obyvatelé Světabytí natolik unaveni životem, že tak bezmyšlenkovitě přijali, co jim bylo nabízeno. To by se mi určitě nikdy nemohlo stát.“ Řekl si v duchu vypravěč a ve svém internetovém prohlížeči postupně zavřel Google, Youtube, Facebook i Twitter.

Marek Kvapil; učo. 342244