Mind Capibility Stimulator (Zuzana Hájková, 349275)

Celé to začalo, když jsem si po škole našel místo v jedné z divizí největší počítačové firmy v zemi. Začátky byly těžké a občas jsem měl pocit, že i sekretářky jsou na vyšší pozici než já. Můj život v té době nestál na nic. Bylo mi šestadvacet, bydlel jsem u rodičů a už hezkých pár let jsem neměl ani kamarády ani holku, natož motivaci či možnost na tom všem něco změnit. Ale když jsem poprvé usedl na odřenou otáčecí židli ve své špinavé miniaturní kóji nového pracoviště, zařekl jsem se, že aspoň v tomto světě nebudu stát za všech okolností pořád vzadu. Uběhlo pár let, během nichž jsem se všemi možnými i nemožnými způsoby, od vaření kávy nadřízeným, přes nekonečné přesčasy až po předstírání nechutné loajality, dost vyšvihl. Nikdy jsem netoužil proniknout do té elity nahoře, chtěl jsem se co nejvíc naučit a poté udělat díru do světa bez jejich pomoci. Jednoho dne si mě šéf zavolal, což mě ani moc nezaskočilo. Byla pravda, že když jsem se dostal na pozici vedoucího národního výzkumu, tak mé podlízání v podstatě ustalo. Žádná další meta už v téhle firmě nebyla a já vlastně pomalu přemýšlel o odchodu. Uvítal mě jako vždy přátelským podáním ruky a tajemným úsměvem, který mé obavy trochu rozptýlil.

O deset minut později jsem už vycházel ze dveří neschopen slova. Bylo mi nabídnuto místo ve výzkumu na odloučeném pracovišti, o němž jsem do té doby neměl ani tušení. Jak bych taky mohl, šlo o projekt, který podléhal dost velkému utajení. Když jsem se doma prolámal do zapečetěného šanonu, který mi měl vše potřebné k působení tam vysvětlit, dozvěděl jsem se, že jediným současným projektem je vývin prvního přímého interfacu. Podle všeho šlo o nějakou látku na bázi tekutého kovu, která se po přidání do krevního oběhu naváže na určité části neuronů, převážně v mozku, a působí jako jakýsi zesilovač nervových impulzů, což umožňuje na omezenou vzdálenost „komunikovat“ se speciálně upravenou elektronikou pouze za pomocí vlastních myšlenek. Samozřejmě bylo nutné přijít na způsob, jak tuto vlastnost přesně zacílit na impulzy týkající se myšlenkových pochodů, například o zesilování bolesti by nejspíš moc zájem nebyl. Celý princip byl samozřejmě mnohem složitější, ale pro představu tento popis stačí. Můj příchod byl naneštěstí načasován tak, že jsem přišel dá se říct k hotovému, nicméně jsem byl ujištěn, že plánů do budoucna je pořád dost.

Mé nové působiště mělo v rámci utajení vybudovanou kompletní infrastrukturu, takže veškerý můj život se smrsknul pouze na práci. Ne že by to byla nějaká zvláštní škoda. Pracovní tým se skládal ze sedmi vědců a asi třiceti vědeckých asistentů, mezi něž jsem se zařadil i já. Projekt byl jen pár týdnů před dokončení a zbývalo už jen několik detailních úprav. Toto dolazování příslušelo právě asistentům, takže jsem byl ihned vtažen do pracovního procesu. Poté celý projekt převzalo vedení firmy, která začala připravovat uvedení výrobku s názvem Mincast, neboli Mind Capability Stimulator, na trh. Samozřejmě to vzbudilo nebývalý zájem. Firma získala naprostou suverenitu v technologickém světě. Ředitel se ocitl v kolotoči rozhovorů, prezentací a přebírání vědeckých i jiných ocenění. Náklady na výzkum byly splaceny během prvního týdne od uvedení na trh. Všichni jsme sdíleli nadšení a těšili se myšlenkou, jak nás tento úspěch posune o několik příček výš jak ve vědeckém světě tak ve společenském životě.

Avšak týdny plynuly a my jsme pořád trčeli zavření na divizi, což by nebylo tak zvláštní u nás, asistentů, ale nejinak tomu bylo i u vedoucích výzkumníků. Když si po několika měsících celá společnost zvykla na život ve světě přímého interfacu a zájem médií i veřejnosti pomalu upadal, dosáhlo rozhořčení takové míry, že se dala celkem snadno očekávat nějaká vzpoura proti systému. Nicméně mi jednoho dne bylo oznámeno, že začínáme další projekt a měli bychom se přes všechno přenést a odvést další dobrou práci. Nechápal jsem to, ale nebyl jsem v pozici, kdy bych mohl něco změnit, leda tak místo. Jak se ukázalo, nový projekt navazoval na projekt Mincast, bylo mi řečeno, že cílem je prodloužení životnosti (doposud byla tato látka odbourána lidským organismem do tří až pěti let) a dosahu, ve kterém je možno elektroniku ovládat (již nemělo být třeba fyzického doteku s přístrojem).

Od toho okamžiku se začaly v divizi dít místy dost podivné změny. Byla zakázána jakákoliv dokumentace, z osobního počítače mi zmizely některé složky i připojení k internetu, měl jsem přesně stanoveno, kdy si mám značit příchody a odchody bez ohledu na to, kdy jsem doopravdy pracoval. Jsem si celkem jistý, že sledovali i mé telefonní hovory. A aby toho nebylo málo, vedení firmy začalo jednat o definitivním uzavření naší divize pro nadbytečnost, nicméně byli natolik milostiví, že k nám poslali na pár týdnů několik auditorů, aby situaci pečlivě monitorovali a poté učinili konečné rozhodnutí.

Nedlouho po jejich příjezdu jsem se jednoho rána vzbudil s příšernou bolestí hlavy, kterou jsem z mlžných vzpomínek přisoudil menšímu večírku, který vedení uspořádalo pro mě a mé kolegy předchozího večera v kantýně, vzorová péče o zaměstnance. Zvláštní bylo, že mi budík zazvonil jen jednou, ale nebyl jsem ve svém stavu schopen přijít na to, co je na tom vlastně podivného. O poznání víc mě zarazilo, když jsem zjistil, že voda v rychlovarné konvici vře dřív, než jsem vůbec stihl v hromadě špinavého nádobí identifikovat hrnek na kávu. Něco bylo hodně špatně a děsivě rychle jsem přišel na to co. Zřejmě jsem si z předchozí noci neodnesl jen pořádnou kocovinu, ale i netestovaný prototyp beta verze Mincastu v krvi. Nechápal jsem, jak je to možné, zda je to jen opilecká hloupost, něčí nepovedený žertík nebo jestli jsem součástí nějakého plánu. Po několika dnech jsem se v náhodou potkal na obědě s jedním z auditorů. Ačkoliv v pracovní době byl nucen hrát si na drsnou autoritu, byl to jinak docela sympatický chlapík, takže jsem se ním dal do řeči. Vykládal něco, o své ženě a vynikajících višňových koláčích, které peče a které mu ji připomínají i na cestách. Vše jsem mu nadšeně odkýval, ačkoliv jsem si v duchu nezapomněl udělat poznámku a svém názoru na višně a lásce k jablkům. Když jsme se dostali k pultíku s deserty sáhl automaticky po jablečném košíčku, přestože jeho milovaný višňový zázrak ležel hned vedle. Chtěl jsem na něj udělat dobrý dojem, takže jsem se vlezlých otázek vyvaroval, ale stejně mě tato zdánlivě nepodstatná příhoda dost zaskočila.

Pokud jsem byl skutečně napojen na novou verzi Mincastu mohlo se se mnou i mou myslí stát kdykoliv cokoliv. Byli jsme ve fázi výzkumu, kdy se řešilo, jak dosáhnout našich cílů a až poté se mělo přistoupit k řešení negativ, které s těmito cíly přijdou. Když jsem se zbavil své prvotní paniky pokusil jsem se na téma svého „problému“ promluvit s některými kolegy z řad asistentů, kterým jsem důvěřoval. Po dlouhých okolcích, vytáčkách, mlžení a popírání jsme nakonec zjistili, že jsme na stejné lodi. Otázkou zůstávalo proč.

Jedním z vědeckých asistentů byl i mladík jménem Herley. Neměl jsem ho moc rád, nikdo ho neměl moc rád. Hned první den za mnou přišel a vyptával se mě na všechno, od původu rodičů po velikost košile. Když jsme se se všemi asistenty začali ocitat prakticky na stejné lodi, projevoval neustálé tendence tuto záležitost řešit na vyšších místech. Snažili jsme se mu to rozmluvit, rozumějte, přiznat to, byť jen u vyšších vědeckých pracovníků našeho ústavu, by znamenalo přiznat zcela neprofesionální chybu nebo plán nějakého spiknutí. Ani jedno z nás si nikdo v rámci své kariéry nemohl dovolit. Počítačový scan navíc ukázal, že beta Mincast sice v krvi máme, ale v dávce zhruba třetinové. V té době jsem měl pocit, že jsem neustále sledován. Mnohdy šlo jen o zašustění bílého pláště nebo o tiché vrčení průmyslové kamery. Mezi tím vším začala podivnost událostí na divizi dosahoval dost nesnesitelné míry. Vědecké práce v podstatě ustaly, Herley a pár dalších lidí zmizelo, údajně odjeli za rodinami, jeden z auditorů se pokusil oběsit ve strojovně, druhý chodil po chodbách s výrazem k smrti vyděšeného člověka a nakonec byl spatřen, kterak odchází s lékařským doprovodem a odjíždí s nimi autem s tmavými skly.

Když ze základny za tajemných okolností zmizelo i všech sedm vědců, rozhodl jsem se jednak. Koneckonců jsem se hned na začátku zařekl, že házet hnůj na hlavu si už nenechám. A teď jsem tu trčel opatřen neschváleným prostředkem, několik měsíců se snažil předstírat, že jsem slepý vůči probíhajícím změnám a stále naivně čekal, že se jednoho dne probudím a všechno bude v pořádku. Když zmizelo vedení, dostali jsme od firmy zprávu, že máme pokračovat v probíhajících výzkumech a neznepokojovat se. Copak nevěděli, že všechny projekty se zastavily už před mnoha týdny? Po pár dnech jsem si sbalil věci a nechystal se k odjezdu. Chtěl jsem vysvětlení od těch nejvyšších. Všechno už mi bylo jedno, byl jsem připraven na hledání nového zaměstnání.

Když jsem konečně dorazil do kanceláře výkonného ředitele, shledal jsem, že tam s ním není nikdo jiný než profesor Woodsen, vedoucí mého výzkumu. Rozvaloval se v koženém křesle s vítězoslavným výrazem, v nejlepším obleku se zlatými manžetovými knoflíčky a sklenkou skotské v ruce.

Viděli jste někdy vědce, kterému na jeho vzhledu sejde natolik, aby se namáhal alespoň sladit košili s kravatou?

Na rozdíl od jeho nabubřeného výrazu se ředitel tvářil nanejvýš úzkostlivě, měl vytřeštěné oči a zpocený límeček. Ujistil mě, že před Woodsenem můžu mluvit o čemkoliv, neb se teď osobně podílí na vedení firmy.

Viděli jste někdy vědce, který se vzdá nejmodernějších laboratoří a prestižních výzkumů na úkor vysedávání v kanceláři a šachování se zaměstnanci?

Ředitele jsem měl vždycky rád, vycházeli jsme spolu. Takže jsem se, i přes počáteční zděšení Woodsenem , rozhodl vyložit mu vše o dění na divizi. Když jsem skončil, byl jsem ubezpečen, že situace se bude náležitě prošetřovat a že mám být klidný a vzít si mezi tím placené volno. Poté ředitel pohlédl na Woodsena jakoby čekal souhlas a pochvalu za své jednání. Ten jen zakroutil hlavou. Ředitel chvíli tupě zíral, načež na mě pohlédl a s okamžitou platností mě propustil. Vlastně jsem ani nic nenamítal. Zvedl jsem se odešel. U východu z budovy na mě však čekal onen lékařský doprovod, který odvedl auditora, co si stěžoval na to, že slyší v hlavě hlasy.

A tak jsem se ocitl zde. V léčebně plné schizofreniků, maniaků a sebevrahů. Byl jsem odklizen z cesty plánu, jehož cílem bylo pomstít hrdost vědeckého týmu, který nebyl za svou práci náležitě oceněn. Je tu se mnou několik mých bývalých kolegů jak z firmy, tak přímo z týmu. Nikdo z nich není duševně nemocný, všichni jen zjistili příliš mnoho. Účinky testovací dávky beta Mincastu už dávno odezněly. Ukázalo se, že jeho vlivem byl výstup myšlenek zesílen natolik, že bylo možné je nonverbálně sdílet s dalšími uživateli, včetně jednostranné komunikace s uživateli verze alfa. Uveden na trh nikdy nebyl. Proslýchá se však, že jádro mého bývalého výzkumného týmu, které teď mimochodem stojí ve vedení celé firmy a pomalu ale jistě proniká do vlády, má k dispozici značnou zásobu tohoto přípravku a je dost možné, že jej užívá k uspokojování svých zájmů.

„Ale ale, pane Adamsi, vy nám tu zase vykládáte pohádky. Zítra vám nechám upravit léky.“ utne mé vyprávění terapeut, s nímž mám právě sezení. Poté s potutelným úšklebkem pohlédne na vypnutou televizi na druhém konci místnosti, která z ničeho nic začne hrát a mně je doporučeno odejít..