Fatální sny

Temnými, depresivními tóny příznačně oděných smutečních hostů proniká jas mého bílého saténového saka. Tváře se odrážejí na lesklém povrchu mahagonové rakve připravené k uložení do rodinné hrobky. Je zamračeno. Stojíme na kopci s košatým rozkvetlým stromem pnoucím se nad městem a každý z mých strýců, tetiček a jiných příbuzných se chce kvapem dostat pryč z místa, kde přejí až nepokrytě radostné sbohem tomu bláznovi... Pokřtili mě jménem Noah, pocházím z rodu Leonhartů a ve svých dvaceti pěti jsem tak říkajíc k mání. I přesto, že s rodinou se moc nestýkám, dostal jsem skromné parte, abych se laskavě dostavil na pohřeb. Zapadákov, kde společně žijí, by jinak neměl nárok snad ani na svůj název - Leightlock.

Matka klečí a pláče, její slzy stékají po rakvi dědečka, Thomase Leonharta, který nám zemřel na mozkovou mrtvici. Byl to moudrý muž, vizionář, ke sklonku života vpravdě samotář, avšak pod tklivou maskou většiny přítomných především podivín. Krom mě a matky ho všichni odsuzovali, i farářova slova se tomuto stigmatu čehosi nečistého těžko vzpouzela. Říkali o něm, že je černou ovcí rodiny, dokonce satanista! Vstával s železnou pravidelností vždy nad ránem a hned po snídani odcházel do noci pracovat na svém výzkumu. Nevím, o co přesně šlo - po smrti babičky se před námi uzavřel, byl nervózní a roztěkaný a domů se vracel až v noci. Svěřoval se jen starému domovníkovi Fredovi, který tu žije už 56 let a dá se tak usoudit, že tuší mnohé o věcech spojených s rodinným sídlem, kam jsme se po obřadu vydali.

Atypická vila zastřešuje nespočet pokrokových technologií, a přesto zde na člověka dýchá zvláštní retro atmosféra poučeně zasnoubená s modernou. Křišťálové lustry, ze dřeva vyřezané schodiště a kamenné oči soch a sousoší tomu jen tiše přihlížejí na prahu nového milénia. Hlavní událostí dne však ve skutečnosti není onen obřad na rozloučenou, ale odtajnění dědovi závěti. Patřil mu veškerý majetek Leonhartů. Těžko bych tu hledal osobu, jíž by nezajímalo, jak s ním naložil.

Sešli jsme se v konferenční místnosti, kde právník zpustil záznam poslední vůle. Sedí zde mí sourozenci Robert, Derek a Samanta, rodiče David a Barbara, teta Veronika, matčina sestra, strýc Petr, její manžel, a samozřejmě Fred. ,,Vítám vás,“ říká děda posmrtně. ,,Jste jistě napjatí, jak jsem se rozhodnul... Vím, že vůči vám zrovna neoplývám starostlivostí a něhou, ovšem nikoliv proto, že bych si to tak přál, nýbrž proto, abych odčinil chyby, jichž jsem se v průběhu času dopustil. Nepřísluší mi dále vysvětlovat, jaká je povaha těchto omylů. Jedno však vím jistě - pokud nedojde k nápravě, v roce 2047 někdo z vás zemře! Zbytek ponechte osudu, svůj majetek rozděluji rovnoměrně mezi své potomky a vnoučata, část připadne též domovníkovi, právník má veškeré instrukce. Přeji si však, aby dům zůstal i nadále ve vlastnictví rodu Leonhartů, konkrétně v rukou Noaha. Jestliže tento požadavek kdokoliv napadne, ztratí svůj díl na získaném jmění. Zpětně to tak možná nevypadá, ale vždy jsem vás miloval, opatrujte se!“ Toto vyznání sice vzbudilo jakési niterné pohnutí, přesto si David neodpustil jízlivě zpochybnit prorocky předpovězené úmrtí a zatratil dědu coby snílka se špatným smyslem pro humor. Matka však věděla, že kdyby šlo o žert, její otec by se s ním vůbec neobtěžoval a vzbudilo to v ní nevídanou, na pohled evidentní, sklíčenost.

Vdova Barbara Leonhartová si Davida Cooka vzala před sedmi lety těsně poté, co babička navždy odešla. Nikdy jsem se s otčímem úplně nesžil, ostatně ani jeho syn Derek si na nás nezvykl. Teta Veronika a strýc Petr spolu žijí odnepaměti. Zdá se, že jejich usedlé, bezdětné manželství jim, tedy z hlediska pracovní vytíženosti, oboustranně vyhovuje. Já jsem se po tragické nehodě svého pravého otce a souvisejících finančních rozepřích již dávno odstěhoval do Londýna, kde vedu tiskovou agenturu, a něco mi říká, že dědický boj nyní teprve začíná. Když jsem odcházel z konferenční místnosti, zavolal mě majordomus k sobě: ,,Sejdeme se v obývacím pokoji s úderem druhé hodiny ranní. Nezapomeň!“ Působil přitom podezřele netrpělivým dojmem. Co tak důležitého mi chce vyjevit? Vzpomínám přitom na Fredovi lekce správného stolování... zřejmě tehdy mi tak nějak přirostl k srdci.

Ve smluvený čas čekám s knihou v křesle. Záhy se objevil Fred a mlčky přisedá ke klavíru. Vyťukal směsici tónů, jež mi na první poslech nedávají smysl, když vtom se ze stěny uvolnil kamenný blok s ovládací konzolí, do níž Fred zadává číselný kód. Otevřel se přístěnek nedaleko krbu. Vešli jsme dovnitř a starý přítel mi začíná vše vysvětlovat: ,,Tvůj děda byl houževnatý člověk. City na sobě nedával příliš znát, ovšem jeden z mála, komu skutečně věřil, jsi ty! Celý život ho fascinoval mozek jako celek i část. Zkoumal jej z dostupných lékařských informací a vytvářel své vlastní teorie o jeho funkcích a pochodech. Objevil, že to, čemu lidé přezdívají sen, je něco mnohem dokonalejšího. Když sníme, čas není podstatný. Mozek jej dokáže upravovat, pracuje s vůlí a perspektivou. Můžeme se přesouvat časem a prožívat své příběhy bez přímého zásahu do nich. Avšak různými pokusy dokázal ovlivnit činnost mozku a ovládat čas, který nám sny předestírají. A nejen to! Mohl do nich i zasahovat. Vše se přitom doopravdy stalo v minulosti nebo budoucnosti. Historie není zrovna bezpečné místo pro experimenty, a tak se soustředil na nadcházející údobí. Přítomnost nemůže být takto ovlivněna, jelikož nemá časové rozpětí. Zasahuje do ní pouze člověk jakožto živoucí bytost ve vlastní realitě, nikoliv ve snu. Nemůžeme si říci že přítomnost se děje teď a tady, v určitý časový okamžik. Je to doba naší současnosti, dělící čára a ta se stále posouvá kupředu, resp. v kruzích a rozšiřuje horizont událostí. Tvůj dědeček vytvořil přístroj zvaný časový regulátor. Uvede člověka do snové dimenze a umožní mu tam svévolně jednat. Zajímalo ho, co se stane s rodinou Leonhartových. Postupně na vlastní pěst odhaloval roušku tajemství, přirozeně skryt tak, aby jej nikdo nespatřil! Vyšlo najevo, že za devatenáct let a pět měsíců David přemluví tvou matku, aby na něj převedla veškerý majetek, prodá dům a nakonec opustí Barbaru s tetou Veronikou! Thomas takovou pravdu neunesl a v afektu Davida zastřelil. Tím výrazně ovlivnil časovou kontinuitu, což za necelých dvacet let způsobí proražení přítomnosti budoucností a paradoxní rozklad všeho živého rapidním stárnutím! Bavíme se o existenci života jako takového. To si ten tvrdošíjný stařec Leonhart tehdy ve zkratu ještě neuměl dovodit, výzkum byl v plenkách. V té chvíli byl o správnosti svého jednání pevně přesvědčen, bránil rodinu, na níž mu záleželo ze všeho nejvíce. Jeho bezprostřední reakcí byla změna poslední vůle tak, aby zajistil rodové zájmy. Avšak co se stalo, stane se. Když se Thomas jednoho dne konečně dopátral pravdy, jeho slabé srdce už nevydrželo...“

Sám jsem měl potíže s tím, abych rozsah dědových objevů úplně vstřebal, pochopil. Dozvěděl jsem se, že život, potažmo paměť jsou z hlediska času nepostradatelnými veličinami - ve snech s nimi nelze otevřeně manipulovat, jelikož sedimentované vrstvy našich prožitků ukrývají podstatu bytí, společné vědomí. Špičkově vybavená laboratoř byla dalším tajemstvím, kvůli němuž děda nechtěl dům nikomu odprodat. Nemohl jsem uvěřit, kolik mi toho během monologu náš domovník odhalil. Pak jsem se ho nejistě zeptal, co s tím mám společného? ,,Dostanu tě před tu událost, musíš jej zastavit, musíš zabít Thomasovo simulacrum předtím, než fatálně zasáhne do časové posloupnosti! Vím, že to pro tebe bude nesmírně obtížné, ale sám to nedokážu! Není jiné cesty, není cesty zpět!“ Utěšovala mě bláhová myšlenka, že se mi to jenom zdá. Osud je vskutku mnohem ironičtější - děda skonal a na mých bedrech ponechal úděl zabít jej znovu. Fred mi na tělo připevnil několik senzorů a nastavil souřadnice na helmě časového regulátoru.

Zavírám oči... Náhle procitám v neznámém světě. Prostorná místnost, kde stojím, je tmavá, okna zatemněná. Z rohů ční projektor s reproduktory kolem ve stěnách. Nábytek je vyroben z jakési hladké, ohebné, kovově lesklé hmoty. Světlo dodávají drobné lampy z podlahy, kde je zapuštěn bazén. Dveře mají monitor návštěv a vedle nich stojí mechanická květina s oranžovými listy. Dívám se oknem nenápadně ven. Po dokonalých silnicích tam jezdí auta na vodu místo benzínu. Město se rozrostlo a svými nezvykle vysokými budovami brutálně mění ráz okolní krajiny. Na střechách mrakodrapů, v jednom z nichž jsem i já, se lesknou solární panely na výrobu elektrické energie a kyslíku. Nebe křižují letadla s raketoplány směřujícími na obydlený povrch Měsíce, což jsem si přečetl na obřím billboardu vznášejícím se přímo přede mnou. Ulicemi proudí tisíce obyvatel v roztodivných šatech.

Odstoupil jsem od okna fascinován vizí, kterou jsem zahlédl. Ze stinného rohu pokoje najednou zazněl povědomý hlas. ,,Co tady děláš?“ ptá se děda. V roztřesené ruce přitom drží zbraň, s níž nejspíš hodlá zabít Davida, až se vrátí domů. ,,Fred mi objasnil, co chceš udělat. Myslím, že ti nemusím dlouze vysvětlovat, jaké by to mělo následky. Časoprostorové plochy se protnou, prorazíš horizont událostí. Zabiješ-li Davida, zničíš veškerý život! Nemusíš to přece dělat, matka se s ním vypořádá, postarám se o ni. Prosím, odlož svůj hněv dědo, důvěřuj mi!“ Z výrazu tváře zjevně rychle pochopil, co se mu snažím naznačit. Došlo mu, proč jsem přišel zrovna já a co musím vykonat: ,,Tak hystericky jednám snad právě proto, jak se kvůli výzkumu proměnil můj vztah k vám, jak jsme se navzájem odcizili... Hluboko uvnitř se cítím provinile, chtěl jsem to nějak napravit, ospravedlnit. Ale až teď si uvědomuji, že nebýt tebe, bezhlavě bych zničil vše, co mám rád. Odpusť vetchému pošetilci, Noahu! Můžu jen s úlevou vydechnout, otevřel jsi mi oči... Budoucnost už teď záleží hlavně na tobě. Máš mou plnou důvěru, jsem na tebe tak hrdý... Můj čas už vypršel... Nezapomeň, zůstanu provždy s tebou,... sbohem synu!“ Přiložil si hlaveň ke spánku a bez váhání zmáčkl spoušť. Než náboj vyšel ven, jeho tělo se rozplynulo. Se slzami v očích můžu Thomasi Leonhartovi konečně popřát klidný spánek, odpočívej v pokoji.

Vrátil jsem se zpět do laboratoře, kde nedočkavě přešlapoval Fred. Pokynul jsem rozpolceně hlavou na znamení "zdárného" vyústění mé výpravy. Jdu si lehnout a v hlavě přemítám, co s časovým regulátorem. Smířen s osudem jsem hned ráno matku ujistil, že děda na nás jistě v dobrém vzpomíná. Doufám, že dříve či později pozná Davidovu pravou tvář, budu si na něj dávat pozor. Nemám potřebu zasahovat do budoucího vývoje rodinných vztahů, totiž nemám na to ani právo. Všechno má svůj čas, důležitý je ovšem pouze život. Lidský mozek je neuvěřitelný. Dokáže vytvořit řadu komplexních pocitů a jeho nejkrásnější vlastností je možnost představit si takřka cokoliv chceme.

Jan Miškov (140427)