Sunday, May 16, 2010
Svátek Mlčení
Mind Capibility Stimulator (Zuzana Hájková, 349275)
Celé to začalo, když jsem si po škole našel místo v jedné z divizí největší počítačové firmy v zemi. Začátky byly těžké a občas jsem měl pocit, že i sekretářky jsou na vyšší pozici než já. Můj život v té době nestál na nic. Bylo mi šestadvacet, bydlel jsem u rodičů a už hezkých pár let jsem neměl ani kamarády ani holku, natož motivaci či možnost na tom všem něco změnit. Ale když jsem poprvé usedl na odřenou otáčecí židli ve své špinavé miniaturní kóji nového pracoviště, zařekl jsem se, že aspoň v tomto světě nebudu stát za všech okolností pořád vzadu. Uběhlo pár let, během nichž jsem se všemi možnými i nemožnými způsoby, od vaření kávy nadřízeným, přes nekonečné přesčasy až po předstírání nechutné loajality, dost vyšvihl. Nikdy jsem netoužil proniknout do té elity nahoře, chtěl jsem se co nejvíc naučit a poté udělat díru do světa bez jejich pomoci. Jednoho dne si mě šéf zavolal, což mě ani moc nezaskočilo. Byla pravda, že když jsem se dostal na pozici vedoucího národního výzkumu, tak mé podlízání v podstatě ustalo. Žádná další meta už v téhle firmě nebyla a já vlastně pomalu přemýšlel o odchodu. Uvítal mě jako vždy přátelským podáním ruky a tajemným úsměvem, který mé obavy trochu rozptýlil.
O deset minut později jsem už vycházel ze dveří neschopen slova. Bylo mi nabídnuto místo ve výzkumu na odloučeném pracovišti, o němž jsem do té doby neměl ani tušení. Jak bych taky mohl, šlo o projekt, který podléhal dost velkému utajení. Když jsem se doma prolámal do zapečetěného šanonu, který mi měl vše potřebné k působení tam vysvětlit, dozvěděl jsem se, že jediným současným projektem je vývin prvního přímého interfacu. Podle všeho šlo o nějakou látku na bázi tekutého kovu, která se po přidání do krevního oběhu naváže na určité části neuronů, převážně v mozku, a působí jako jakýsi zesilovač nervových impulzů, což umožňuje na omezenou vzdálenost „komunikovat“ se speciálně upravenou elektronikou pouze za pomocí vlastních myšlenek. Samozřejmě bylo nutné přijít na způsob, jak tuto vlastnost přesně zacílit na impulzy týkající se myšlenkových pochodů, například o zesilování bolesti by nejspíš moc zájem nebyl. Celý princip byl samozřejmě mnohem složitější, ale pro představu tento popis stačí. Můj příchod byl naneštěstí načasován tak, že jsem přišel dá se říct k hotovému, nicméně jsem byl ujištěn, že plánů do budoucna je pořád dost.
Mé nové působiště mělo v rámci utajení vybudovanou kompletní infrastrukturu, takže veškerý můj život se smrsknul pouze na práci. Ne že by to byla nějaká zvláštní škoda. Pracovní tým se skládal ze sedmi vědců a asi třiceti vědeckých asistentů, mezi něž jsem se zařadil i já. Projekt byl jen pár týdnů před dokončení a zbývalo už jen několik detailních úprav. Toto dolazování příslušelo právě asistentům, takže jsem byl ihned vtažen do pracovního procesu. Poté celý projekt převzalo vedení firmy, která začala připravovat uvedení výrobku s názvem Mincast, neboli Mind Capability Stimulator, na trh. Samozřejmě to vzbudilo nebývalý zájem. Firma získala naprostou suverenitu v technologickém světě. Ředitel se ocitl v kolotoči rozhovorů, prezentací a přebírání vědeckých i jiných ocenění. Náklady na výzkum byly splaceny během prvního týdne od uvedení na trh. Všichni jsme sdíleli nadšení a těšili se myšlenkou, jak nás tento úspěch posune o několik příček výš jak ve vědeckém světě tak ve společenském životě.
Avšak týdny plynuly a my jsme pořád trčeli zavření na divizi, což by nebylo tak zvláštní u nás, asistentů, ale nejinak tomu bylo i u vedoucích výzkumníků. Když si po několika měsících celá společnost zvykla na život ve světě přímého interfacu a zájem médií i veřejnosti pomalu upadal, dosáhlo rozhořčení takové míry, že se dala celkem snadno očekávat nějaká vzpoura proti systému. Nicméně mi jednoho dne bylo oznámeno, že začínáme další projekt a měli bychom se přes všechno přenést a odvést další dobrou práci. Nechápal jsem to, ale nebyl jsem v pozici, kdy bych mohl něco změnit, leda tak místo. Jak se ukázalo, nový projekt navazoval na projekt Mincast, bylo mi řečeno, že cílem je prodloužení životnosti (doposud byla tato látka odbourána lidským organismem do tří až pěti let) a dosahu, ve kterém je možno elektroniku ovládat (již nemělo být třeba fyzického doteku s přístrojem).
Od toho okamžiku se začaly v divizi dít místy dost podivné změny. Byla zakázána jakákoliv dokumentace, z osobního počítače mi zmizely některé složky i připojení k internetu, měl jsem přesně stanoveno, kdy si mám značit příchody a odchody bez ohledu na to, kdy jsem doopravdy pracoval. Jsem si celkem jistý, že sledovali i mé telefonní hovory. A aby toho nebylo málo, vedení firmy začalo jednat o definitivním uzavření naší divize pro nadbytečnost, nicméně byli natolik milostiví, že k nám poslali na pár týdnů několik auditorů, aby situaci pečlivě monitorovali a poté učinili konečné rozhodnutí.
Nedlouho po jejich příjezdu jsem se jednoho rána vzbudil s příšernou bolestí hlavy, kterou jsem z mlžných vzpomínek přisoudil menšímu večírku, který vedení uspořádalo pro mě a mé kolegy předchozího večera v kantýně, vzorová péče o zaměstnance. Zvláštní bylo, že mi budík zazvonil jen jednou, ale nebyl jsem ve svém stavu schopen přijít na to, co je na tom vlastně podivného. O poznání víc mě zarazilo, když jsem zjistil, že voda v rychlovarné konvici vře dřív, než jsem vůbec stihl v hromadě špinavého nádobí identifikovat hrnek na kávu. Něco bylo hodně špatně a děsivě rychle jsem přišel na to co. Zřejmě jsem si z předchozí noci neodnesl jen pořádnou kocovinu, ale i netestovaný prototyp beta verze Mincastu v krvi. Nechápal jsem, jak je to možné, zda je to jen opilecká hloupost, něčí nepovedený žertík nebo jestli jsem součástí nějakého plánu. Po několika dnech jsem se v náhodou potkal na obědě s jedním z auditorů. Ačkoliv v pracovní době byl nucen hrát si na drsnou autoritu, byl to jinak docela sympatický chlapík, takže jsem se ním dal do řeči. Vykládal něco, o své ženě a vynikajících višňových koláčích, které peče a které mu ji připomínají i na cestách. Vše jsem mu nadšeně odkýval, ačkoliv jsem si v duchu nezapomněl udělat poznámku a svém názoru na višně a lásce k jablkům. Když jsme se dostali k pultíku s deserty sáhl automaticky po jablečném košíčku, přestože jeho milovaný višňový zázrak ležel hned vedle. Chtěl jsem na něj udělat dobrý dojem, takže jsem se vlezlých otázek vyvaroval, ale stejně mě tato zdánlivě nepodstatná příhoda dost zaskočila.
Pokud jsem byl skutečně napojen na novou verzi Mincastu mohlo se se mnou i mou myslí stát kdykoliv cokoliv. Byli jsme ve fázi výzkumu, kdy se řešilo, jak dosáhnout našich cílů a až poté se mělo přistoupit k řešení negativ, které s těmito cíly přijdou. Když jsem se zbavil své prvotní paniky pokusil jsem se na téma svého „problému“ promluvit s některými kolegy z řad asistentů, kterým jsem důvěřoval. Po dlouhých okolcích, vytáčkách, mlžení a popírání jsme nakonec zjistili, že jsme na stejné lodi. Otázkou zůstávalo proč.
Jedním z vědeckých asistentů byl i mladík jménem Herley. Neměl jsem ho moc rád, nikdo ho neměl moc rád. Hned první den za mnou přišel a vyptával se mě na všechno, od původu rodičů po velikost košile. Když jsme se se všemi asistenty začali ocitat prakticky na stejné lodi, projevoval neustálé tendence tuto záležitost řešit na vyšších místech. Snažili jsme se mu to rozmluvit, rozumějte, přiznat to, byť jen u vyšších vědeckých pracovníků našeho ústavu, by znamenalo přiznat zcela neprofesionální chybu nebo plán nějakého spiknutí. Ani jedno z nás si nikdo v rámci své kariéry nemohl dovolit. Počítačový scan navíc ukázal, že beta Mincast sice v krvi máme, ale v dávce zhruba třetinové. V té době jsem měl pocit, že jsem neustále sledován. Mnohdy šlo jen o zašustění bílého pláště nebo o tiché vrčení průmyslové kamery. Mezi tím vším začala podivnost událostí na divizi dosahoval dost nesnesitelné míry. Vědecké práce v podstatě ustaly, Herley a pár dalších lidí zmizelo, údajně odjeli za rodinami, jeden z auditorů se pokusil oběsit ve strojovně, druhý chodil po chodbách s výrazem k smrti vyděšeného člověka a nakonec byl spatřen, kterak odchází s lékařským doprovodem a odjíždí s nimi autem s tmavými skly.
Když ze základny za tajemných okolností zmizelo i všech sedm vědců, rozhodl jsem se jednak. Koneckonců jsem se hned na začátku zařekl, že házet hnůj na hlavu si už nenechám. A teď jsem tu trčel opatřen neschváleným prostředkem, několik měsíců se snažil předstírat, že jsem slepý vůči probíhajícím změnám a stále naivně čekal, že se jednoho dne probudím a všechno bude v pořádku. Když zmizelo vedení, dostali jsme od firmy zprávu, že máme pokračovat v probíhajících výzkumech a neznepokojovat se. Copak nevěděli, že všechny projekty se zastavily už před mnoha týdny? Po pár dnech jsem si sbalil věci a nechystal se k odjezdu. Chtěl jsem vysvětlení od těch nejvyšších. Všechno už mi bylo jedno, byl jsem připraven na hledání nového zaměstnání.
Když jsem konečně dorazil do kanceláře výkonného ředitele, shledal jsem, že tam s ním není nikdo jiný než profesor Woodsen, vedoucí mého výzkumu. Rozvaloval se v koženém křesle s vítězoslavným výrazem, v nejlepším obleku se zlatými manžetovými knoflíčky a sklenkou skotské v ruce.
Viděli jste někdy vědce, kterému na jeho vzhledu sejde natolik, aby se namáhal alespoň sladit košili s kravatou?
Na rozdíl od jeho nabubřeného výrazu se ředitel tvářil nanejvýš úzkostlivě, měl vytřeštěné oči a zpocený límeček. Ujistil mě, že před Woodsenem můžu mluvit o čemkoliv, neb se teď osobně podílí na vedení firmy.
Viděli jste někdy vědce, který se vzdá nejmodernějších laboratoří a prestižních výzkumů na úkor vysedávání v kanceláři a šachování se zaměstnanci?
Ředitele jsem měl vždycky rád, vycházeli jsme spolu. Takže jsem se, i přes počáteční zděšení Woodsenem , rozhodl vyložit mu vše o dění na divizi. Když jsem skončil, byl jsem ubezpečen, že situace se bude náležitě prošetřovat a že mám být klidný a vzít si mezi tím placené volno. Poté ředitel pohlédl na Woodsena jakoby čekal souhlas a pochvalu za své jednání. Ten jen zakroutil hlavou. Ředitel chvíli tupě zíral, načež na mě pohlédl a s okamžitou platností mě propustil. Vlastně jsem ani nic nenamítal. Zvedl jsem se odešel. U východu z budovy na mě však čekal onen lékařský doprovod, který odvedl auditora, co si stěžoval na to, že slyší v hlavě hlasy.
A tak jsem se ocitl zde. V léčebně plné schizofreniků, maniaků a sebevrahů. Byl jsem odklizen z cesty plánu, jehož cílem bylo pomstít hrdost vědeckého týmu, který nebyl za svou práci náležitě oceněn. Je tu se mnou několik mých bývalých kolegů jak z firmy, tak přímo z týmu. Nikdo z nich není duševně nemocný, všichni jen zjistili příliš mnoho. Účinky testovací dávky beta Mincastu už dávno odezněly. Ukázalo se, že jeho vlivem byl výstup myšlenek zesílen natolik, že bylo možné je nonverbálně sdílet s dalšími uživateli, včetně jednostranné komunikace s uživateli verze alfa. Uveden na trh nikdy nebyl. Proslýchá se však, že jádro mého bývalého výzkumného týmu, které teď mimochodem stojí ve vedení celé firmy a pomalu ale jistě proniká do vlády, má k dispozici značnou zásobu tohoto přípravku a je dost možné, že jej užívá k uspokojování svých zájmů.
„Ale ale, pane Adamsi, vy nám tu zase vykládáte pohádky. Zítra vám nechám upravit léky.“ utne mé vyprávění terapeut, s nímž mám právě sezení. Poté s potutelným úšklebkem pohlédne na vypnutou televizi na druhém konci místnosti, která z ničeho nic začne hrát a mně je doporučeno odejít..
Fatální sny
Temnými, depresivními tóny příznačně oděných smutečních hostů proniká jas mého bílého saténového saka. Tváře se odrážejí na lesklém povrchu mahagonové rakve připravené k uložení do rodinné hrobky. Je zamračeno. Stojíme na kopci s košatým rozkvetlým stromem pnoucím se nad městem a každý z mých strýců, tetiček a jiných příbuzných se chce kvapem dostat pryč z místa, kde přejí až nepokrytě radostné sbohem tomu bláznovi... Pokřtili mě jménem Noah, pocházím z rodu Leonhartů a ve svých dvaceti pěti jsem tak říkajíc k mání. I přesto, že s rodinou se moc nestýkám, dostal jsem skromné parte, abych se laskavě dostavil na pohřeb. Zapadákov, kde společně žijí, by jinak neměl nárok snad ani na svůj název - Leightlock.Matka klečí a pláče, její slzy stékají po rakvi dědečka, Thomase Leonharta, který nám zemřel na mozkovou mrtvici. Byl to moudrý muž, vizionář, ke sklonku života vpravdě samotář, avšak pod tklivou maskou většiny přítomných především podivín. Krom mě a matky ho všichni odsuzovali, i farářova slova se tomuto stigmatu čehosi nečistého těžko vzpouzela. Říkali o něm, že je černou ovcí rodiny, dokonce satanista! Vstával s železnou pravidelností vždy nad ránem a hned po snídani odcházel do noci pracovat na svém výzkumu. Nevím, o co přesně šlo - po smrti babičky se před námi uzavřel, byl nervózní a roztěkaný a domů se vracel až v noci. Svěřoval se jen starému domovníkovi Fredovi, který tu žije už 56 let a dá se tak usoudit, že tuší mnohé o věcech spojených s rodinným sídlem, kam jsme se po obřadu vydali.
Atypická vila zastřešuje nespočet pokrokových technologií, a přesto zde na člověka dýchá zvláštní retro atmosféra poučeně zasnoubená s modernou. Křišťálové lustry, ze dřeva vyřezané schodiště a kamenné oči soch a sousoší tomu jen tiše přihlížejí na prahu nového milénia. Hlavní událostí dne však ve skutečnosti není onen obřad na rozloučenou, ale odtajnění dědovi závěti. Patřil mu veškerý majetek Leonhartů. Těžko bych tu hledal osobu, jíž by nezajímalo, jak s ním naložil.
Sešli jsme se v konferenční místnosti, kde právník zpustil záznam poslední vůle. Sedí zde mí sourozenci Robert, Derek a Samanta, rodiče David a Barbara, teta Veronika, matčina sestra, strýc Petr, její manžel, a samozřejmě Fred. ,,Vítám vás,“ říká děda posmrtně. ,,Jste jistě napjatí, jak jsem se rozhodnul... Vím, že vůči vám zrovna neoplývám starostlivostí a něhou, ovšem nikoliv proto, že bych si to tak přál, nýbrž proto, abych odčinil chyby, jichž jsem se v průběhu času dopustil. Nepřísluší mi dále vysvětlovat, jaká je povaha těchto omylů. Jedno však vím jistě - pokud nedojde k nápravě, v roce 2047 někdo z vás zemře! Zbytek ponechte osudu, svůj majetek rozděluji rovnoměrně mezi své potomky a vnoučata, část připadne též domovníkovi, právník má veškeré instrukce. Přeji si však, aby dům zůstal i nadále ve vlastnictví rodu Leonhartů, konkrétně v rukou Noaha. Jestliže tento požadavek kdokoliv napadne, ztratí svůj díl na získaném jmění. Zpětně to tak možná nevypadá, ale vždy jsem vás miloval, opatrujte se!“ Toto vyznání sice vzbudilo jakési niterné pohnutí, přesto si David neodpustil jízlivě zpochybnit prorocky předpovězené úmrtí a zatratil dědu coby snílka se špatným smyslem pro humor. Matka však věděla, že kdyby šlo o žert, její otec by se s ním vůbec neobtěžoval a vzbudilo to v ní nevídanou, na pohled evidentní, sklíčenost.
Vdova Barbara Leonhartová si Davida Cooka vzala před sedmi lety těsně poté, co babička navždy odešla. Nikdy jsem se s otčímem úplně nesžil, ostatně ani jeho syn Derek si na nás nezvykl. Teta Veronika a strýc Petr spolu žijí odnepaměti. Zdá se, že jejich usedlé, bezdětné manželství jim, tedy z hlediska pracovní vytíženosti, oboustranně vyhovuje. Já jsem se po tragické nehodě svého pravého otce a souvisejících finančních rozepřích již dávno odstěhoval do Londýna, kde vedu tiskovou agenturu, a něco mi říká, že dědický boj nyní teprve začíná. Když jsem odcházel z konferenční místnosti, zavolal mě majordomus k sobě: ,,Sejdeme se v obývacím pokoji s úderem druhé hodiny ranní. Nezapomeň!“ Působil přitom podezřele netrpělivým dojmem. Co tak důležitého mi chce vyjevit? Vzpomínám přitom na Fredovi lekce správného stolování... zřejmě tehdy mi tak nějak přirostl k srdci.
Ve smluvený čas čekám s knihou v křesle. Záhy se objevil Fred a mlčky přisedá ke klavíru. Vyťukal směsici tónů, jež mi na první poslech nedávají smysl, když vtom se ze stěny uvolnil kamenný blok s ovládací konzolí, do níž Fred zadává číselný kód. Otevřel se přístěnek nedaleko krbu. Vešli jsme dovnitř a starý přítel mi začíná vše vysvětlovat: ,,Tvůj děda byl houževnatý člověk. City na sobě nedával příliš znát, ovšem jeden z mála, komu skutečně věřil, jsi ty! Celý život ho fascinoval mozek jako celek i část. Zkoumal jej z dostupných lékařských informací a vytvářel své vlastní teorie o jeho funkcích a pochodech. Objevil, že to, čemu lidé přezdívají sen, je něco mnohem dokonalejšího. Když sníme, čas není podstatný. Mozek jej dokáže upravovat, pracuje s vůlí a perspektivou. Můžeme se přesouvat časem a prožívat své příběhy bez přímého zásahu do nich. Avšak různými pokusy dokázal ovlivnit činnost mozku a ovládat čas, který nám sny předestírají. A nejen to! Mohl do nich i zasahovat. Vše se přitom doopravdy stalo v minulosti nebo budoucnosti. Historie není zrovna bezpečné místo pro experimenty, a tak se soustředil na nadcházející údobí. Přítomnost nemůže být takto ovlivněna, jelikož nemá časové rozpětí. Zasahuje do ní pouze člověk jakožto živoucí bytost ve vlastní realitě, nikoliv ve snu. Nemůžeme si říci že přítomnost se děje teď a tady, v určitý časový okamžik. Je to doba naší současnosti, dělící čára a ta se stále posouvá kupředu, resp. v kruzích a rozšiřuje horizont událostí. Tvůj dědeček vytvořil přístroj zvaný časový regulátor. Uvede člověka do snové dimenze a umožní mu tam svévolně jednat. Zajímalo ho, co se stane s rodinou Leonhartových. Postupně na vlastní pěst odhaloval roušku tajemství, přirozeně skryt tak, aby jej nikdo nespatřil! Vyšlo najevo, že za devatenáct let a pět měsíců David přemluví tvou matku, aby na něj převedla veškerý majetek, prodá dům a nakonec opustí Barbaru s tetou Veronikou! Thomas takovou pravdu neunesl a v afektu Davida zastřelil. Tím výrazně ovlivnil časovou kontinuitu, což za necelých dvacet let způsobí proražení přítomnosti budoucností a paradoxní rozklad všeho živého rapidním stárnutím! Bavíme se o existenci života jako takového. To si ten tvrdošíjný stařec Leonhart tehdy ve zkratu ještě neuměl dovodit, výzkum byl v plenkách. V té chvíli byl o správnosti svého jednání pevně přesvědčen, bránil rodinu, na níž mu záleželo ze všeho nejvíce. Jeho bezprostřední reakcí byla změna poslední vůle tak, aby zajistil rodové zájmy. Avšak co se stalo, stane se. Když se Thomas jednoho dne konečně dopátral pravdy, jeho slabé srdce už nevydrželo...“
Sám jsem měl potíže s tím, abych rozsah dědových objevů úplně vstřebal, pochopil. Dozvěděl jsem se, že život, potažmo paměť jsou z hlediska času nepostradatelnými veličinami - ve snech s nimi nelze otevřeně manipulovat, jelikož sedimentované vrstvy našich prožitků ukrývají podstatu bytí, společné vědomí. Špičkově vybavená laboratoř byla dalším tajemstvím, kvůli němuž děda nechtěl dům nikomu odprodat. Nemohl jsem uvěřit, kolik mi toho během monologu náš domovník odhalil. Pak jsem se ho nejistě zeptal, co s tím mám společného? ,,Dostanu tě před tu událost, musíš jej zastavit, musíš zabít Thomasovo simulacrum předtím, než fatálně zasáhne do časové posloupnosti! Vím, že to pro tebe bude nesmírně obtížné, ale sám to nedokážu! Není jiné cesty, není cesty zpět!“ Utěšovala mě bláhová myšlenka, že se mi to jenom zdá. Osud je vskutku mnohem ironičtější - děda skonal a na mých bedrech ponechal úděl zabít jej znovu. Fred mi na tělo připevnil několik senzorů a nastavil souřadnice na helmě časového regulátoru.
Zavírám oči... Náhle procitám v neznámém světě. Prostorná místnost, kde stojím, je tmavá, okna zatemněná. Z rohů ční projektor s reproduktory kolem ve stěnách. Nábytek je vyroben z jakési hladké, ohebné, kovově lesklé hmoty. Světlo dodávají drobné lampy z podlahy, kde je zapuštěn bazén. Dveře mají monitor návštěv a vedle nich stojí mechanická květina s oranžovými listy. Dívám se oknem nenápadně ven. Po dokonalých silnicích tam jezdí auta na vodu místo benzínu. Město se rozrostlo a svými nezvykle vysokými budovami brutálně mění ráz okolní krajiny. Na střechách mrakodrapů, v jednom z nichž jsem i já, se lesknou solární panely na výrobu elektrické energie a kyslíku. Nebe křižují letadla s raketoplány směřujícími na obydlený povrch Měsíce, což jsem si přečetl na obřím billboardu vznášejícím se přímo přede mnou. Ulicemi proudí tisíce obyvatel v roztodivných šatech.
Odstoupil jsem od okna fascinován vizí, kterou jsem zahlédl. Ze stinného rohu pokoje najednou zazněl povědomý hlas. ,,Co tady děláš?“ ptá se děda. V roztřesené ruce přitom drží zbraň, s níž nejspíš hodlá zabít Davida, až se vrátí domů. ,,Fred mi objasnil, co chceš udělat. Myslím, že ti nemusím dlouze vysvětlovat, jaké by to mělo následky. Časoprostorové plochy se protnou, prorazíš horizont událostí. Zabiješ-li Davida, zničíš veškerý život! Nemusíš to přece dělat, matka se s ním vypořádá, postarám se o ni. Prosím, odlož svůj hněv dědo, důvěřuj mi!“ Z výrazu tváře zjevně rychle pochopil, co se mu snažím naznačit. Došlo mu, proč jsem přišel zrovna já a co musím vykonat: ,,Tak hystericky jednám snad právě proto, jak se kvůli výzkumu proměnil můj vztah k vám, jak jsme se navzájem odcizili... Hluboko uvnitř se cítím provinile, chtěl jsem to nějak napravit, ospravedlnit. Ale až teď si uvědomuji, že nebýt tebe, bezhlavě bych zničil vše, co mám rád. Odpusť vetchému pošetilci, Noahu! Můžu jen s úlevou vydechnout, otevřel jsi mi oči... Budoucnost už teď záleží hlavně na tobě. Máš mou plnou důvěru, jsem na tebe tak hrdý... Můj čas už vypršel... Nezapomeň, zůstanu provždy s tebou,... sbohem synu!“ Přiložil si hlaveň ke spánku a bez váhání zmáčkl spoušť. Než náboj vyšel ven, jeho tělo se rozplynulo. Se slzami v očích můžu Thomasi Leonhartovi konečně popřát klidný spánek, odpočívej v pokoji.
Vrátil jsem se zpět do laboratoře, kde nedočkavě přešlapoval Fred. Pokynul jsem rozpolceně hlavou na znamení "zdárného" vyústění mé výpravy. Jdu si lehnout a v hlavě přemítám, co s časovým regulátorem. Smířen s osudem jsem hned ráno matku ujistil, že děda na nás jistě v dobrém vzpomíná. Doufám, že dříve či později pozná Davidovu pravou tvář, budu si na něj dávat pozor. Nemám potřebu zasahovat do budoucího vývoje rodinných vztahů, totiž nemám na to ani právo. Všechno má svůj čas, důležitý je ovšem pouze život. Lidský mozek je neuvěřitelný. Dokáže vytvořit řadu komplexních pocitů a jeho nejkrásnější vlastností je možnost představit si takřka cokoliv chceme.
Elektrická Přítomnost
Byla zima a uličku v zapadlé chudinské čtvrti Nového Los Angeles osvětlovalo jen několik blikajících neonů místního baru, které vytvářely na zdi protějšího zjevně neudržovaného domu barevné divadlo. Na první pohled by si člověk řekl, že padá sníh. Sníh, to slovo bylo dnes již archaismem. Popílek ze zapálených ropných vrtů na západu Federace, kde existovalo několik odbojářských skupin, se snášel pomalu a lehce jako černá smrt a halil všechno do tmavě šedých odstínů.
Sníh na území Americké federace, tvořené pozůstatky Kanady, USA a Mexika nepadal už dost dlouho, vlastně už pár let po útoku hackera s přezdívkou Uriel79 nahradil sníh ten všudypřítomný nedýchatelný popílek. K tomuto útoku došlo na jaře roku 2024, teď už to tedy muselo být dobrých 40 let. Hacker, na jehož pravou identitu nebo třeba jen na to, odkud pocházel, se nikdy nepřišlo.
Uriel79 tehdy dokázal pomocí speciálního terminálu a upraveného počítačového viru, který vypustil do internetové sítě zničit veškerou infrastrukturu internetu. Decentralizovaná síť schopná odolat jadernému výbuchu, ano tak to bylo, bylo to tak před vypuštěním superviru Coph. Coph dokázal v neuvěřitelně krátkém čase napadnout drtivou většinu počítačů připojených do sítě. Ušetřeny nezůstaly ani servery bank a jiných institucí.
Uriel79 zničil díky svému viru během několika dní veškerou světovou infrastrukturu. Lidé přišli o své celoživotní úspory a vlastně i o mnohem víc. Morálka lidí upadla hluboko pod bod mrazu a stejně jako se začaly rozpadat a chátrat domy, začaly se rozpadat i charaktery lidí. Začala doma temna a rabovaní, vražd a jen dalšího rabování. Lidé kradli, aby měli co jíst, kradli, aby se měli lépe než ostatní a nakonec už jen kradli, protože mohli. Bezpečnostní složky neexistovaly, stejně jako prostá lidská solidarita. Za pár let se celý svět upadl do technologické temnoty, ze které měl lidstvo vyvést objev jedné z vlastností elektřiny, možnost přenosu dat do jakéhokoli bodu zapojeného do systému takzvaných EPček. Přístupových stanic, jejichž síť se začala velice rychle rozvíjet. Stanice Elektrické Přítomnosti tedy zářili na každém kroku jako kdysi telefonní automaty, dokonce si bohaté firmy mohli koupit vlastní stanici na komunikaci se zákazníky.
Přístup do takto vybudované sítě byl ovšem mírně řečeno problematický. Systém totiž pracoval na principu přímého napojení subjektu do elektrické sítě pomocí elektrod, jež vysílají do lidského mozku silné elektrické impulzy po krátkou dobu, aby nedošlo k poškození tkáně. Člověk, který chtěl využívat EP si nejdříve musel nechat pod kůži implantovat miniaturní čip, který při používání EP monitoroval životní funkce a v případě problémů subjekt okamžitě odpojil od elektrické sítě.
Systém přístupových stanic fungoval skvěle do doby, než začalo u subjektů využívajících EP docházet k neurologickým a fyziologickým změnám samotného mozku. Naprostá většina z nich si již po krátké době užívání systému vytvořila na EP silnou psychickou závislost, navíc již nebyli většinou schopní využívat tento systém způsobem, ke kterému byl navrhnut. Již u nich nedocházelo k přenášení dat a komunikaci mezi jednotlivými body systému, dalšími mozky, ale pouze ke stimulaci mozku a vytváření zběsilých halucinací a euforických stavů. Proto byl systém Elektrické Přítomnosti zastaven a veškerá zařízení byla vyřazena z provozu. Pokus o nabourání se do sítě EP a její užívání je dnes brán jako trestný čin.
Proti zneužívané Elektronické Přítomnosti by mohly být všechny známé drogy označeny jako lehké, protože to, co se svými uživateli dělala tato droga, se nedalo ani popsat. Drogově závislí se měnili v živoucí mrtvoly neschopné ničeho jiného než jen hledání další dávky. Ceny se zvyšovaly a se zvyšujícími se cenami rostla i kriminalita, protože závislí už nebyli schopní chodit do práce, vlastně ty nejhorší případy už nebyly schopny vůbec ničeho. Umírali napojení na elektrody, dusili se vlastními zvratky nebo prostě jen už nemohli ani dýchat a jen padli na zem, kde se ještě pár minut zmítali v chorobné křeči, aby nakonec zůstali ležet mrtví a nehybní a kolemjdoucí tak mohli otočit svůj zrak jiným směrem, protože se na chodníku vedle nich se už nedělo nic zajímavého.
Se závisláky na EP bylo ve Federaci zacházeno hůře než se štvanou zvěří. Běžní lidé jimi opovrhovali. EPčkář si nezasloužil ani běžný pohřeb. Byli pohřbíváni do masových hrobů po stovkách. Nikdo neznal jejich jména. Jejich vlastní rodiny se jich zřekly, protože mít v rodině EPčkáře byla ta nejhorší potupa. Možná ovšem bylo lepší dělat, že neexistují. Co jiného se dalo dělat? Bezpečnostní složky dennodenně sváděli boj s lidmi, jež se snažili trochu přiživit na lidském neštěstí a hledali způsob jak systém znovu spouštět, nabourávat a pokud možno na tom vydělat co nejvíc peněz.
Odvykací kúra pro závislé v podstatě neexistovala, protože odvykací kúrou byla smrt. Smrt a jen smrt, nic jiného. Mozek poškozený elektrickými impulzy už nikdo nedokázal dát dohromady. Člověk, co vysadil se prostě zbláznil a dřív nebo později zemřel. Byla to vysoká daň za lehkou nerozvážnost, daň, která musí být zaplacena.
Peter Samson stál ve stínu jednoho z opuštěných domů, ohlušen zbytečně hlasitou hudbou z baru a spíše ze zvyku než ze strachu se rozhlížel po okolí. Když se ujistil, že je zde na transakci bezpečno, sundal si starou koženou rukavici a levou ruku nenápadně přiložil na zeď domu, o nějž se opíral. Skener přečetl jeho čip a odečetl příslušný počet kreditů. Na zdi vedle něj se rozzářil červený průsvitný hranol, jehož kryt kdysi zdobil nápis Electric Presence, po kterém zbyl dnes jen náznak. Peter přemýšlel, jestli by byl schopný nápis na krytu vůbec rozluštit, kdyby se přímo nepodílel na návrhu tohoto zařízení.
Tahle stanice neměla být v provozu, stejně jako stanice EP na celém území Federace. Terminál přesto v provozu byl a červené světlo, jež pronikalo hranolem, osvětlovalo padající popílek, který tak dostával tmavě červenou barvu. Peter svítící hranol rychle zakryl svým tělem. Nebál se, že by světlo přilákalo policejní hlídku, policisté do okrajových částí města z důvodů vlastní bezpečnosti raději ani nejezdili. Bál se spíše závislých, kteří se zde mohli objevit a v lepším případě ho okrást o jeho elektrody. V horším případě by ho ovšem zabili a jeho tělo by rozpárali na cucky, jen aby našli jeho čip. Zdálo se to neuvěřitelné, ale tihle lidé s mozkem na kaši dokázali v získávání elektrod a čipů efektivně spolupracovat. Dnes by mu to ovšem bylo jedno, byl tu naposled.
Peter opatrně odklopil víko hranolu a vytáhl ze zásobníku několik různobarevný kuliček o průměru asi jeden centimetr a jednu dosti velkou želatinovou kapsli, kterou se snažil ihned polknout, ovšem bez vody mu to trvalo dost dlouho a možný pozorovatel by si též mohl myslet, že se snaží kapsli spíše vdechnout, soudě podle sípavých zvuků, které při snaze o polknutí objemné kapsle vydával. Peter neznal přesné složení látky, kterou polykal, nebyl chemik, věděl pouze, že ho do několika sekund začne slabě pálit kůže po celém těle a látka označí v těle jeho čip tepelnou stopou. Pálení trvalo asi minutu a pak se ustálilo s větší intenzitou na jeho pravém předloktí, kde měl zabudován svůj ochranný čip pro užívání EP. Čip neměl být pro použití s EP terminálem funkční, chemikálie ovšem znovu aktivovala jeho ochranný mechanismus. Díky pocitu tepla na předloktí Peter věděl, kde se jeho čip nachází. Věděl naprosto přesně kde řezat.
Nechtěl dopadnout jako Oni, nechtěl přijít o všechno. Chtěl si zachovat alespoň část té lidské důstojnosti, která mu po několika letech užívání ještě zbyla. Měl manželku, malou dcerku, práci jako výzkumný pracovník, domov. Měl všechno, co si jen běžný člověk dokáže představit. Úplně všechno. A teď má jen sebe, občasné výpadky paměti, deprese a mozek doslova na sračku. Nemohl takhle žít, už ne. Nemohl takhle žít a hlavně takhle nemohl zemřít, nechtěl. Chtěl už jen trochu důstojnosti. I když tak trochu věděl, že na smrti v tomhle světě není nic důstojného. Pohřbí ho mezi stovkami dalších. Stovkami jeho kamarádů a známých, kteří si chtěli jen pustit do hlavy trochu elektřiny a mysleli si, že to všechno zvládnou. A teď tu nejsou, člověk by si ani nevšiml, že někdo z nich kdy žil. Že jim jejich matky utíraly nosy, když měli rýmu, a že do nich vkládaly svoje naděje, naděje na lepší svět, který měl existovat v nich. Naděje na lepší svět, který není, nebyl a nebude.
Ze vší té úzkosti se mu točila hlava. Po tvářích mu tekly studené slzy. Vytáhl tupý kapesní nožík a začal si jím řezat do ruky na místě, kde cítil pálení po požití kapsle. Asi po minutě se mu jeho amatérským chirurgickým zákrokem podařilo vyoperovat miniaturní čip, který ho teď celý od krve hřál v dlani. Teď to bude moct udělat, to co si naplánoval. Rozpůlil magnetické kuličky, které vybral z EP zásobníku a začal si elektrody jednu po druhé připevňovat na spánky, hezky naproti sobě podle barev. Barvy měly rozlišovat sílu elektrického signálu. Pro nezkušeného člověka by bylo použití dvou elektrod naráz velice nebezpečné a téměř jistě smrtelné. Pro běžnou komunikaci za dob rozmachu EP se používala pouze jediná dvojice žlutých, nejslabších elektrod.
Peter Samson měl teď na každém spánku připevněno 6 elektrod a to od žlutých a zelených, až po červené, které byly nejsilnější a vysílaly tak silný elektrický impulz, že si je ani většina skutečných závisláků nikdy nevyzkoušela. Pud sebezáchovy je totiž u nich spojen s touhou po jejich droze. Nežiješ, nemáš drogu. Proto má život smysl.
Peter zavřel oči a myslel na svou dceru. Jak se asi teď má? Kolik je jí vlastně let? Pamatuje si na mě vůbec? Palcem ruky zapnul bootování a okamžitě na ní myslet přestal…
Můj život není můj
Toho dne se Sára rozhodla vstoupit do té megalomanské sociální sítě, do které snad každý den vstoupí více nových uživatelů, než se narodí dětí. A tak, jak byla nesmělá když byla ve třídě, byla nesmělá i na internetu. Zadala jen povinné údaje, přidala si do svých "přátel" pouze pár spolužáků a spolužaček, kteří, přestože nebyli jejími blízkými přáteli, byli alespoň její známí - občas jí ve třídě pozdravili, zeptali se, co čte, nebo jí poprosili o zápisky z hodin. Někteří z jejich nových facebookových přátel zareagovali, poslali jí vzkazy ve stylu "tak vidíš, už i ty :)". Sára byla těmito vzkazy potěšena, napsala snad deset různých odpovědí, ale žádná jí nepřipadala dostatečně vtipná, a tak jednu po druhé znovu a znovu mazala. Nakonec se rozhodla, že jeji facebookoví přátelé nejspíš ani nečekali odpověď, odhlásila se z facebooku a tím skončil její první den života v sociální síti.
Další den byl ve škole úplně stejný, jako ty předchozí, žádné zázračné začlenění do kolektivu se nekonalo. Sára o něco takového vlastně ani nestála, její nejšťastnější chvíle byly, když mohla být sama se svými knihami, nestála o nesmyslné tlachání, které neustále o přestávkách slýchávala kolem sebe. Přesto, když toho dne zaslechla "Ten tvůj status včera, to bylo geniální. Dlouho jsem se tak nezasmál." vzala potají tužku a začala vymýšlet nějaký "geniální" status. Když pak přišla domů, trochu se styděla za to, že ihned sedá k počítači a zapíná facebook - ale dlouho pilovala finální verzi komické a zároveň duchaplné věty, kterou hodlala použít jako svůj status. Pak dlouhé hodiny procházela profily svých spolužáků, četla jejich "myšlenky", prohlížela si jejich krásné fotky a divila se množství skupin, jejichž jsou členy. Zároveň všem trochu záviděla množství reakcí, komentářů a vzkazů u každého obrázku, který vystaví, či u každého povzdychu "ach jo...". Na její vybroušený status nezareagoval nikdo. Pokusila se vzbudit zájem internetové komunity napsáním několika komentářů na profily svých spolužáků a vystavením několika svých fotek, které si, stejně jako celé své soukromí, chránila jako drahé poklady. Teprve večer, když už se jí při zírání na obrazovku klížily oči, objevil se u jejího statusu komentář - ":-)". Smajlík. Sára se nejprve rozesmála, protože tento symbol brala jako potvrzení humornosti své větičky. Posléze začala smajlík brát jako vyjádření lítosti jejího spolužáka, který se slitoval nad tím, že Sára nevzbudila svou činností žádnou reakci.
V podobném trendu události ubíhaly dalších pár týdnů. Ve škole bylo vše při starém, na facebooku se zapojovala do stále širšího spektra aktivit, přidala se dokonce do několika skupin (a schválně vybrala takové, ve kterých byla i většina jejích spolužáků), psala ostatním komentáře k fotkám, k jejich myšlenkám. Její fotky a myšlenky však nekomentoval téměř nikdo. A tehdy si Sára, po několikatýdenní ignoraci ostatních, poprvé uvědomila, jak je neoblíbená. Doteď si myslela, že přestože je příliš nesmělá a introvertní, tak nikoho žádným způsobem neuráží, a že ostatní respektují její charakter takový, jaký je. Facebook jí však naplno demonstroval, že se nejedná o tiché pochopení, ale o tichou nevraživost. Jednoduše jí ostatní neměli rádi. Po těchto myšlenkách se Sára rozhodla z facebooku odejít a nikdy se nevrátit.
V dalších dnech pak Sára o přestávkách opět četla, ale najednou cítila nenávistnou atmosféru, která se rozléhala třídou. Jakoby slyšela v těch hloupých rozhovorech, kde by myšlenku člověk nenašel ani mikroskopem, neustále své jméno. "Četli jste...Sára...". Teď už si však Sára byla zcela jistá, že o ní mluví. Co nejvíce se natočila směrem k rohu třídy, odkud zaslechla útržek rozhovoru, aby vyslechla podrobnosti.
"Ten Sářin status byl úžasný. A vidělas ty její fotky, co si tam teď dala? To bych do ní nikdy neřekla."
"Já taky ne, nechápu že to je ta holka, co pořád sedí vepředu a čte knížky. Tady jde vidět, jak facebook pomáhá lidem, co jsou stydliví."
"Přesně tak."
Sára se ihned po příchodu domů opět přihlásila na facebook a na své hlavní stránce překvapeně hleděla na deset komentářů od svých spolužáků. Ještě překvapeněji však zírala na příspěvek, pod kterým tyto komentáře byly. Přestože se tvářil, jakoby jej napsala ona, její rozhodně nebyl. Stejně tak fotky, které se na jejím facebooku objevily, tam ona nenahrávala - byly to fotky z rodinné oslavy, kde spolu se svou rodinou tancovala na diskotéce. Jediné vysvětlení, které jí napadalo, bylo, že to udělal její mladší bratr. Ten jediný věděl, jaké obvykle používá heslo. Když jej později z tohoto činu obvinila, tvářil se nevěřícně, že se Sára skutečně přidala na facebook, takže Sára usoudila, že on tím pachatelem nebyl. Řekla si, že to musel být nějaký hacker - někdo se jí dostal do počítače, k fotkám, souborům a heslům. Raději proto odpojila dočasně svůj počítač od internetu, aby se k jejím souborům už nikdo nedostal.
Ale i v dalších dnech slýchala, jak se ostatní baví o jejím facebookovém profilu. Nechtěla se tím zabývat, podezírala jednoho z chlapců ve třídě, že to možná byl on, kdo se jí dostal do počítače a publikoval její fotky. Jednou pak ale cestou do školy potkala spolužačku, se kterou snad nikdy nepromluvila. Ta se jí obvykle rovněž vyhýbala, ale tentokrát k ní přišla a pozdravila jí.
"Ahoj Sári, tak co, jak si to nakonec včera vyřešila?" usmála se na zmatenou Sáru její spolužačka.
"Vyřešila co?" zeptala se Sára.
"No víš, jak jsme si včera psaly na facebooku, s tou exkurzí. Napsala sis nakonec tu omluvenku?"
"Ne." hlesla Sára aniž by tušila, o čem je řeč.
"Já taky ne nakonec." rozhihňala se spolužačka. "Ale nevadí, můžem tam alespoň pokecat, proberem to tvoje rande s Tomem."
Sára už ani nemohla mluvit. Rande s Tomem? Tom byl nejoblíbenějším klukem ve třídě, ale Sáře přišel vždycky docela hloupý. Rozhodně s ním nehodlala jít na žádné rande. Ale to podstatné bylo, proč se s ní baví doteď vpodstatě cizí člověk, jakoby byly dobré kamarádky?
I zbytek dne ve škole byl podivný. Pozdravili jí téměř všichni. Když začala přestávka, postupně k ní přišlo několik spolužáků a začali si s ní povídat o věcech, které Sáru upřímně ani nezajímaly, ale byla oním sociálním přijetím docela opojena, a tak dělala spolužákům pečlivého posluchače. Sama neměla moc co dodat - nezajímala se o to, co se stalo ve včerejším díle oblíbeného seriálu, ani o to, že se jeden ze studentských párů ve škole nejspíše rozejde, protože si ten kluk dal včera na facebooku na chvíli stav svobodný. A tak Sára jen kývala hlavou, občas se usmála, řekla něco ve smyslu "to je hrozné, či to je super, no". Nakonec ale byla vděčná za zvonění, které ukončovalo přestávky, protože jí už začaly docházet univerzální věty.
Doma pak, stále plná zmatku a emocí, znovu připojila svůj počítač k internetu. Svůj facebookový profil tentokrát už vůbec nepoznala. Zprvu se zdálo, že se připojila na cizí účet - zeď byla plná vzkazů, měla přes stovku přátel, byla členkou a dokonce sama založila přes dvacet skupin. Ve své fotogalerii pak kromě svých fotek našla alba s názvy "léto v USA", či "taneční tábor". V těchto složkách pak nalezla fotografie, které nikdy v životě neviděla - na jedné z nich dokonce pózovala před mrakodrapy v Los Angels. Musely to být fotomontáže, ale byly natolik kvalitní, že i Sára na okamžik zapochypovala, zda náhodou v USA nebyla.
Když tak Sára prohlížela "svůj" život na internetu, nemohla si nevšimnout, kolik komentářů a vzkazů dostala. Pak si uvědomila, že na spodní části obrazovky je otevřené chatovací okno, a aniž by se Sára dotkla klávesnice, psala si právě hned z několika spolužačkami. "Virtuální Sára" probírala se spolužačkami přesně ta témata, o kterých Sára ve škole nedokázala nic říct. Sára tupě zírala na ten neuvěřitelný výjev a potlačila svůj strach z toho, co se dělo, aby se mohla kochat tím srdečným projevem ostatních směrem k ní. Spolužačky jí na konci konverzace posílaly krásné smajlíky a psaly, jak se těší, až zas zítra budou se Sárou chattovat. Poté se otevřela konverzace s Tomem - tím Tomem, po kterém toužily všechny dívky, kromě Sáry, a tento rozhovor byl přehlídkou smajlíků a flirtu. Tom měl zjevně skutečně zájem o rande.
Sára ten den nemohla usnout. Poprvé v životě okusila sladkou chuť nezměrné oblíbenosti. Všichni si s ní chtěli psát, všichni se jí chtěli na něco zeptat. Přestože věděla, že to ve skutečnosti není ona, začala se se svým facebookovým profilem ztotožňovat.
Druhý den byla Sára ve škole jen dvě hodiny. Narozdíl od svého notebookového já neměla v rukávu desítky vtipných odpovědí na pozdravy a otázky svých spolužáků. Spolužačky jí zatáhly do svého rohu, posadili ji mezi sebe a očekávaly, že bude stejná, jakou jí znají. Začaly jí zpovídat kvůli Tomovi, který prý kamarádovi přiznal, že je asi do Sáry zamilovaný. Sára se tak styděla, že byla rudá jako rajče. Nedokázala nic říct, tak raději odběhla na toaletu. Další přestávku za ní přišel Tom a pokoušel se dosti nemotorně flirtovat - bylo znát, že ani on není v reálném životě právě nejsebevědomější - a to již Sára raději předstírala nemoc a odešla domů.
Po několika týdnech již rodiče se Sárou ztráceli trpělivost. Stále jim tvrdila, že je nemocná, že ještě nemůže jít do školy, ale neustále seděla před obrazovkou počítače. Nic na něm nedělala, pouze zírala na svůj profil na facebooku. Množství přátel již přesahovalo tisíc, její oficiální stav byl "zadaná s Tomem" a byla nejlepší kamarádkou už nejméně 50 lidí.
Rodiče jí však oznámili, že druhý den musí do školy. Sára, která byla vždy klidná a poslušná, začala vzteky shazovat věci ze stolu, rozbíjela nádobí, křičela na rodiče, že do školy se už nikdy nevrátí, ať jí nechají na pokoji. Tehdy jí maminka poprvé v životě dala facku, Sára se zavřela v koupelně, plná vzteku a odhodlání nikdy neopustit ten svět, ten kouzelný facebookový svět, kde je všemi milována. Už jednoduše nemohla zpátky tam, kde neví, co říct, kde si jí ostatní nevšímají, kde se jí ostatní smějí.
A zatímco se mladá dívka v koupelně uchylovala k velmi zoufalému řešení, její rodiče na ní zpoza dveří křičeli, ať okamžitě otevře. Nidko tak neslyšel, že v televizi právě začaly zprávy.
"Dobrý den, vítejte u zpráv. Majitelé sociální sítě facebook dnes na tiskové konferenci oznámili, že vyvinuli software, který má analyzovat a optimalizovat sociální struktury. Tento systém, založený na umělé inteligenci nové generace, prošel prvními zkušebními testy, které podle vývojářů dopadly nad očekávání dobře:
"Náš systém slouží k tomu, aby i jedinci, kteří mají problém se zapojením do sociálních struktur, našli své místo ve společnosti. Věříme, že každý chce a může být oblíbený, pokud k tomu využije vhodné prostředky. Náš program nachází takové jedince, kteří mají problém se sociální izolovaností, a poté jim pomáhá z této izolace vystoupit. První výsledky vykazují výborná čísla - průměrný nárůst přátel byl během dvou měsíců 800 procent. Věříme, že jsme konečně našli způsob, jak ze společnosti odstranit nenávist, šikanu a xenofobii. Pokud každý člověk na světě vstoupí do naší sociální sítě, dokážeme s pomocí našeho softwaru vytvořit z lidstva síť přátel, kde by už nebyl prostor pro války."
A nyní k dalším zprávám...
Deník z budoucnosti
…
…
…
18/09/2:::
Stále pokusy s mikročipy. Někdy od konce dvacátýho století se mluví o „mikročipování“ lidí , ale kde nic tu nic. Možná je to dobře, aspoň nás vláda nemůže kontrolovat nebo co.
Už jsem jich pár vyrobil. Nejsou to mikročipy jako takové, možná bych to měl pojmenovat jinak, ale bohužel nejsem natolik kreativní, abych vymyslel novej název. A navíc ty moje mikročipy vypadají jako normální mikročipy. Umí ale trochu jiný věci a tak. Dokážou zachytit různé druhy vlnění, nějakých signálů... některý dokážou vlnění přerušovat. Navíc jsem do pár z nich přidal biologické součástky, takže by se teoreticky mohli srůst buď s tkání nebo s nervy. Musím to ještě vylepšit, sám si nejsem jist, co všechno by se s tím dalo dělat.
…
…
06/10/2:::
Překecal jsem ségru kámoše, aby mi implantovala jeden z těch bio-mikročipů pod kůži. Je to zdravotní sestra, ale studuje předposledním rokem medicínu, mohla by to zvládnout. O víkendu se do toho dáme. Jdu nakoupit do lékárny potřebný věci.
09/10/2:::
Tak ho mám pod kůží! Vzadu na šíji. Byl to jeden z kousků s biologickejma součástkama, měl by se líp adaptovat v těle, snad bude mít i nějaký pozitivní vedlejší efekty.
Stejně by se to asi nemělo. Veronica měla strach, aby mi to nějak nepoškodilo míchu a nějaký nervy. Zatím se zdá být všechno v pořádku, můžu se hýbat, vidím, slyším a vůbec – fungují mi všechny smysly -- tak o co jde?...
Přemýšlí mi to taky pořád stejně. Konečně můžu začít realizovat svoje plány a pokusy...
…
…
31/10/2:::
Už to jsou tři týdny. Mikročip je stále pod kůží, ale nějak se to nechce zahojit, začalo to hnisat, což mě štve, protože nemůžu provádět žádný pokusy. Teda respektive můžu, ale bojím se. Nevím, co to udělá. Přeci jenom nejsem žádnej doktor ani biokybernetik (nebo jak se ti lidi nazývají).
Občas mám strach, že možná blázním. Mívám lehké halucinace, hlavně sluchové. Nevím, jestli je to mojí už tak dost vydeptanou psychikou nebo za to může ten mikročip (co kdyby to byly ty vedlejší účinky?). Říkám si, jestli to nebyla chyba, nechávat si ho rovnou implantovat. Mohl jsem to nejdřív vyzkoušet na těch krysách nebo na kočce. Jenže to bych asi houby poznal...
Snad už se nebudou objevovat žádný komplikace, přinejhorším si ho vyndám...
…
…
08/10/2:::
Tak to vypadá, že po zdravotní stránce jsem už v pohodě. Před chvilkou tu byla Veronica a říkala, že už to mám zahojený. Prý už ani nemá strach, aby mi to nějak neuškodilo... pokud to totiž doteď nic neudělalo, už by ani teoreticky nemělo.
Jdu si nachystat věci a zítra se vrhnu do prvních pokusů s mikročipem a vlněním. Nevím ještě, co přesně budu dělat. Spíš budu improvizovat. Metoda pokus-omyl se mi vždycky u všeho osvědčila.
10/10/2:::
První den pokusů za mnou. Byl jsem do toho tak zabraný, že jsem si ani nestačil dělat poznámky. Počítač ale naštěstí stíhal, takže mi nějaký záznamy zapsal.
Vrátil jsem se z nákupu. Podél domu slídí nějakej divnej chlápek. Chodí pořád okolo, už asi dvě hodiny. Sleduju ho z okna. Jen doufám, že to není nějakej agent. Kdyby se dozvěděli, že jsem si implantoval mikročip, nevím, co by se se mnou dál dělo. Všechny ty věci okolo toho jsou totiž strašně tajný a záhadný. Četl jsem o pár lidech, který dělali pokusy s mikročipama a prej potom skoro všichni někam zmizeli. Musím si dávat pozor. Možná jsem taky paranoidní. Vždyť mi nic nehrozí...vždyť já to přeci nechci proti nikomu zneužívat!
…
12/10/2:::
Vypadá to, že se mi mikročip díky biologickým součástkám dokonale adaptoval v těle. Slyšel jsem o jednom klukovi, co dokázal svým (samozřejmě ilegálně implantovaným) mikročipem zachycovat nějaký vlnový signály....a nevím sice, jak to přesně fungovalo, ale prej si to možná rovnou posílal přes nervy do mozku. Fakt netuším, jestli je to reálný, každopádně bych chtěl něco takovýho taky zkusit. Musím nad tím ještě popřemýšlet.
…
…
…
…
22/10/2:::
Včera se mi zdál zajímavej sen. Byla tam vize...vize, která mi teď paradoxně nedá spát.
Problém je, že si to moc nepamatuju. Musím nad tím pořád přemýšlet a nemůžu se soustředit na nic jiného... Šlo o rozšíření lidské paměti. O technologické rozšíření paměti. Ten člověk ve snu měl zkrátka takovou malou krabičku, něco jako externí disk k počítači...a na ní měl svoje data! Svoje myšlenky, informace...cokoliv!...Vážně nevím, jak přesně to bylo, ale napadlo mě – bylo by to technicky možné? Bylo by možné vzít nějaký paměťový disk a použít ho k rozšíření kapacity lidské paměti?....Mám nový cíl!
23/10/2:::
Tak dobře, nechal jsem si to přes noc projít hlavou. Ráno jsem šel a koupil jsem si nejnovější typ externího paměťového disku. Nahrál jsem na něj data (matematický a fyzikální vzorce, pro začátek), teď jenom vymyslet, jak ho napojit na nervová vlákna a na svůj mozek. Chtěl bych jako prostředníka použít svůj mikročip, ale prozatím jsem přesně nedomyslel, jak to udělat.
…
Rozebral jsem paměťovej disk...Musí tam být nějaká skulinka!...Musí tam jít přidat něco, co bude schopno přenášet data tak, aby je mohl mikročip zachytit. Prostě musí.
Jediný problém je v tom, že jsem vlastně ještě nepřišel na to, které všechny signály dokáže zachytávat. Na to jsem měl myslet, než jsem si ho implantoval, vím...ale stejně tomu přijdu na kloub!
24/10/2:::
Namontoval jsem do toho paměťovýho disku malinkou součástku, která by měla vysílat vlnění. V deníku ho budu nazývat „signál x“. Přesné vlastnosti jsem si zapsal přímo do paměti disku. Přeci jenom deník může někdo najít (ten divný chlápek se tu už pár dní neobjevil, ale člověk nikdy neví), a na disku jsem to zašifroval.
Data na disku se budou pořád moci korigovat skrz počítač, i když nevím jestli to tak bude fungovat i dál. Když všechno půjde tak, jak si to představuju, budu si moct na disk ukládat informace přímo z mojí vlastní paměti, přes nervy vedoucí k mikročipu a z mikročipu rovnou na externí disk.
To je ale hudba budoucnosti. Dneska už jsem utahanej, přeci jenom montovat celej den ty miniaturní součástky není jen tak. Zítra si dám asi oraz. Budu to celý promýšlet, poznatky budu zapisovat přímo do počítače nebo na externí disk.
26/10/2:::
Je večer. Celý den jsem zkoušel vysílat pomocí signálu x informace z externího disku do mikročipu. Nějak se to nechytalo. Zítra mám sraz s jedním týpkem (Luke_fX0), kterého jsem našel na netu. Chvilku jsme si psali. Dělal podobný pokusy jako já a údajně ví, jak by se ta data na disku dala zformátovat, aby se to chytalo. Jsem zvědavej.
Tady je vidět, jak je můj plán nedomyšlenej. Všechno dělám metodou pokus-omyl. Buď to půjde nebo ne. Když ne, zkusím to jiným způsobem. Vím, že tím ztrácím spoustu času, že kdybych si to nastudoval, zjistil informace, šlo by to líp...jenže na to nemám vůli a asi ani mozek.
…
27/10/2:::
Strávil jsem s Lukem_fX0 celej den. Byl v pohodě a vypadal, že tomu i rozumí. Začal jsem k němu mít důvěru už po pár hodinách... zřejmě nějaká intuice. Tak jsem ho vzal domů, kde mi pomocí svýho speciálního prográmku naformátoval data.
Dneska nemá čas, ale zítra přijde a zkusíme vysílat signál z disku do příjmače mikročipu spolu. Říkám si, že je asi lepší mít u těhlech experimentů nějakej dozor. Přeci jenom kdyby mi to zkratovalo mozek, nebo co já vím...Nevím, co se může stát.
Vlastně už asi nevím vůbec nic. Ale cítím nadšení.
28/10/2:::
Čekám na Luka_fX0, měl by přijít co nevidět. Už jsem úplně napjatej, jak to dopadne...
.
.
.
Ach můj bože!!! Kriste pane!!! ONO TO VÁŽNĚ FUNGUJE!!!
Nemůžu dýchat, nemůžu mluvit, nemůžu nic! Jen vím, že jsem přišel na něco, co možná změní svět!... Možná? Ne určitě! Musí!....ach bože, asi budu mít infarkt...
.
.
Trochu jsme se uklidnili a chystáme se dál experimentovat. Luke říká, že není úplně bezpečný psát si všechny technický informace takhle do deníku, protože nikdy nevíte, co se může stát. Proto jsme všechny detaily zanesli do externí paměti, dokonce se nám to podařilo nějak dobře zašifrovat...Takže teď je budu vědět jenom já...budu je mít hezky uložený ve SVOJÍ externí paměti a navíc je dokážu přečíst jenom já, případně Luke.
29/10/2:::
Konečně jsem se vzbudil. Je kolem pátý hodiny odpoledne. Po včerejším náročném a vzrušujícím dni, potažmo noci, jsem si fakt musel odpočnout. Jen mě teď napadá, jestli se mi to náhodou celý nezdálo...haha...no radši to půjdu vyzkoušet. Vyzkouším svou novou rozšířenou paměť.
Hmm, pořád to funguje stejně jako včera. Super. Jen by to chtělo ještě vychytat nějaký mouchy a...a svět vědy mi může klečet u nohou! Já jsem to totiž dokázal!
Dokázal jsem něco, co nikdo přede mnou!
…
…
…
…
Výslech
Rok 1963 byl dobrý rok. Konečně jsem se dostal do ANBS. Když jsme to v lednu zapíjeli, jeden můj tehdejší kamarád mi řekl, že jsem se dostal do instituce, která může vyvolat válku. Tehdy jsem mu se smíchem řekl, že rozhlas takovou sílu nemá. Když se nad tím přemýšlím teď, už si tak jistý nejsem. Rozhlas měl oproti novinám ohromnou sílu. Noviny četly jen desetitisíce lidí. Zato ANBS každý den poslouchaly desítky milionů. A to byla zpravodajská stanice, skoro žádná hudba. Hvězdy jsme vytvářeli z politiků a novinářů, ne ze zpěváků. Bob Hope se jednou v rozhovoru vyjádřil ve smyslu, že ředitel ANBS může sesadit i prezidenta. Všichni to v padesátých letech považovali za skvělý bonmot. V šedesátých už by to tak vtipné nebylo…
Když jsem nastupoval, byl jsem zelenáč, ale přece jen jsem musel mít něco za sebou. Do největší novinářské instituce v zemi nevzali prvního chlápka z ulice. Několik let jsem dělal zprávaře v Cincinnati, a dotáhl jsem to až na editora tamního zpravodajství. Ve dvaatřicíti dobrá kariéra. Potom jsem dostal nabídku jít do Washingtonu rovnou do centrály ANBS. Samozřejmě jsem ji hned přijal a ještě ten večer se štěstím zpil do němoty. Tehdy se dal chlast sehnat úplně všude…
Když jsem nastupoval, dali mne do domácího zpravodajství. Bylo mi to jedno. Všem nováčkům to bylo jedno. Hlavně, že jsem tam byl. Chtěl jsem sice v koutku duše dělat v kulturní redakci, ale po pár letech jsme mohli přejít do jiného oddělení. Ale to odbočuju. Každopádně nastoupil jsem v lednu. Nikdy na ten pohled nezapomenu. Jedna z největších budov na 19. ulici. Kolem malý pěkný park. Byl duben, zrovna začaly kvést všechny stromy a opojně voněly. V mrakodrapu bylo všechno nablýskané, monumentální. Každé oddělení v jiném patře, několik pater pro management, bylo tam všechno. Každé patro mělo své nahrávací studio, své zázemí. Když jsem vyjel do 12. patra, můj údiv jen narůstal. Redaktoři sice měli kóje jako jinde, ale každá kóje byla spíš kancelář bez stropu. Každý měl stůl, židli, pohovku, telefon a několik skříní. První měsíc jsem se v tom úplně ztrácel.
Ještě větší bylo mé překvapení, když jsem začal pracovat. Přestože si každý byl vědom toho, že jsou novinářská elita, necítil jsem elitářství. Každý mne hned přijal. Nikdo tam totiž nevydržel jako obyčejný zprávař dlouho. Buď povýšili, nebo vyhořeli, nebo šli pracovat jako editoři jinam za trojnásobnobný plat. Nikdo z oddělení tam nebyl moc dlouho a všichni byli nadšení do práce.
Byly to dobré časy. Pamatuju si, když jsem přišel na první tiskovou konferenci a rovnou prezidentova. Zpozdil jsem se, ale hned mne postavili do první řady, přímo proti pultu. Museli odtamtud vyhodit nějakého nebohého pisálka z novin. Já jsem se tam usadil jako král. Při otázkách se ptali jen lidi od rozhlasu, pisálci, jak jsme jim říkali, neměli vůbec nárok na otázku. Takovou moc má rozhlas. Když už jsme u toho Kennedyho, tak jak se v listopadu ho Oswald pokusil zastřelit, tak přímo u toho jsem byl a pokrýval to. Věřil byste, že byl hrozně malý? Nevypadal vůbec jako hrozba pro Spojené státy. Naštěstí to byl mizerný střelec a netrefil. I když někteří policisté říkali, že byl dobrý výkon, že vůbec trefil to auto. Ha, dlouho potom koloval po ANBS vtip, že by si Kennedy přál, aby se tehdá trefil. Rozumíte mi, žejo? Vsadím se, že jo. Mrtvý hrdina je lepší než živý gauner.
Ale abych nepředbíhal a vrátil se k tomu podstatnému. Po roce jsem se dostal z normálního domácího zpravodajství do Noční hodinky s Kennym Daltonem. Všichni tam chtěli pracovat. Kenny byl člověk, o kterém se říkalo, že s ním senátoři dopředu konzultují svá rozhodnutí. Tak horké to nebylo, ale Kenny v tom uměl chodit. Jeho pořad byl tak vlivný, že několikrát prokazatelně odstřelil senátora. O tom si mohli nechat jiní novináři jen zdát. Politici toužili dostat se do jeho pořadu. Šel jim na ruku, a oni naopak šli na ruku jemu. Oboustranně výhodná spolupráce, chtělo by se říci. Ovšem politici přicházeli a odcházeli, ale Dalton zůstával. Co padlo v Kennyho pořadu, to se potom týden probíralo všude – v novinách, v jiných rádiích, v barech.
Zajímavé bylo, že skoro nikdo Kennyho neznal. Moc do rádia nechodil. A když, tak jedině přes noc. Prý se tak mohl líp soustředit. Nebo to byla póza. Čert ví. Každopádně Kenny mohl být megastar, ale o slávu asi moc nestál. Žil jen svým pořadem. Nikdo nevěděl, jestli je ženatý, nebo je na kluky, nic. Když jsem ho poprvé potkal naživo, to bylo až při prvním vysílání mého angažmá, tak jsem se byl překvapený. Vždyť určitě znáte hlas Kennyho Daltona, kdo by ho neznal – takový hluboký, medový, vemlouvavý, ale zároveň z něj jakoby vyzařoval pevný charakter. Viděli jste ho? Ne? Na pohled je úplně jiný – malý, shrbený, chová se dost roztržitě. Na pravé tváři má hodně nepěknou popáleninu. Nikdy se o ní nemluvilo, a když, tak se zjistilo jen to, že nikdo neví, kde k ní přišel. Nechápu, že mohl být takový rozdíl mezi tím, jak vypadal a tím, jak mluvil. Ale měl zatracené štěstí, že rozhlas nepotřebuje pěkné lidi, ale schopné lidi. Stejně jako hromada dalších lidí. Vzpomínám si, když jsem poprvé viděl Judy Stewartovou. Ta vždycky dělala ty večerní rozhlasové detektivky. Každou postavu namluvila tak smyslně, že se z toho chlapi mohli zbláznit. A ona měla přitom dobrých 130 kilo a neustále jedla piškoty s vanilkovým krémem. Opravdu, pořád. Museli jí pořád čistit mikrofon od drobků. Dokonce kvůli ní vynalezli lepší síťku, která má mikrofon proti poprskání chránit. Musel jsem se tomu smát. Řeknu vám, lidi mají rádi rozhlas právě proto, že nic nevidí. Můžou si věci představovat. Nemusejí se dívat na lidi, ale můžou o nich snít. To vám nic jiného neumožní. Kenny má dar z rozhlasu vymáčknout úplně všechno. Na ulici byste si od něj nekoupili ani hotdog. Pokud by teda nebyla opravdu velká tma. Ha ha.
Abych se ale vrátil k Noční hodince... Kennyho jsme moc nevídali, spíš jen rozdělil práci s nástřely témat na další týden a my mu je měli zpracovávat. Vždy jsme si témata rozdělili. Byla to fuška, to vám povídám. Museli jsme najít všechno. Jednou jsme měli proklepnout aféru senátora Caldwella, trvalo nám to tři týdny, než jsme se něčeho chytili. To jste nevěděl, že jsem měl podíl na jeho odstoupení kvůli těm pozemkům, že ne? Dělal jsem na tom s Jamesem Stokem a asi bych to bez něj vzdal. Ale James je buldok a do všeho se zakousne. Nakonec to bylo dobrodružné, honičky s auty, předávání materiálů v temných garážích, všechno, co znáte z filmů. Asi můj největší úspěch. Taky jsme to pořádně oslavili. S Jamesem jsme na oslavě dostali každý pažbu a na ní zářez. Bylo to něco neuvěřitelného. Kenny za to samozřejmě sklidil největší slávu, ale on se v tom taky angažoval. Nasadil nás na to, určoval nám směr a podporoval nás. Trochu směšné mi teď zpětně přijde, že to všechno zvládal prostřednictvím psaných hlášení. Asi si nechtěl vymluvit hlas, ha ha. To bylo někdy v dubnu ’65, už se mi to plete, protože jsem na tom pracoval dřív, než ta aféra vypukla, samozřejmě. Když slavně utekl z Washingtonu, dělal jsem už na něčem dalším. Asi víte, na čem, vždyť proto tady vůbec mluvím.
Musíte rozumět, jak se nám přidělovaly úkoly. Noční hodinka byla trochu zvláštní. Ráno byla porada a tam se rozebíraly Kennyho příkazy a návrhy, které napsal v noci. Rozdělovali jsme si práci, informovali se o průběhu a tak. Jen málokdy se stalo, že by s nějakým námětem přišel někdo jiný, než Kenny. A vždy takový návrh musel Dalton schválit. A vždy přišel s nějakým jeho vylepšením. Měl výborné nápady a pokaždé trefil, kde bude jaká kauza mít slabé a silné místo. Ale tyto návrhy, které nevzešly od Kennyho, byly tak vzácné, že jsem si naprosto jistý, ž Kennedyho kauza přišla přímo od šéfa. Asi někde jsou i zápisy z těch našich porad. Víc si k tomu nevzpomínám.
Jak už jsem říkal, dělal jsem na tom se Stokem? Neříkal? Tak vidíte, zapomínám i to, co jsem řekl před pěti minutami. James se tou dobou zrovna ženil, bral si Mellisu. Krásná svatba, spousta hostů, ona byla z dobré a hlavně bohaté rodiny, víte? Ne úplně multimilionářské, ale věno by je zajistilo na dlouhá léta. Už spolu nejsou, věčná škoda. Moc jim to spolu slušelo. Ale proč to povídám. Kvůli té jeho svatbě jsem musel dělat víc, než Jake. Ten řešil spoustu starostí a někde prostě nemohl být se mnou. Kenny nám v instrukcích dal jen několik kontaktů a informací, že slyšel něco o tom, že v prezidentských volbách by se mohlo hrát nečistě. Nevím, kde na to přišel a kdo mu to řekl. Tak jsme s James začali klasicky mapovat, i když jsme tomu moc nevěřili – dokážete si představit, že někdo ve Spojených státech falšuje volby? No jistě, teď už ano, ale před rokem? Nedokázali byste to. A pokud ano, tak by vaše mysl musela být chorá. Takové věci se dějí leda tak v Socialistickém svazu, a ne tady.
Jo, ten kontakt. Byl to asistent kongresmanky Slaterové. Ano, Bobby Mitchel... ...jak to myslíte „výmysly“? Nechci ho očernit, protože je mrtvý. On byl náš první kontakt. Přemýšlejte naopak, není mrtvý proto, že tím kontaktem byl? Můžu vám říct, že když ho zabili, tak jsem dostal strach.... ...ale jistě, že to byla vražda. Buď ho z toho okna přímo vyhodili, nebo ho k tomu donutili. To je mi jedno. Chcete mne slyšet, nebo ne? Sešli jsme se v jednom baru na rohu jednatřicáté a Dumbarton Avenue. Tam nám dal první informace, podle kterých jsme se mohli posunout dál. V Texasu, ano v Texasu, docela vtipná náhoda, vzhledem k tomu, co se tam stalo o dva roky dřív, že? Tak v tom Texasu prý už je nachystán podvod s volebními lístky v podzimních prezidentských volbách. Už tehdy jsme si uvědomili, že v tom bude Kennedy. Ten se chtěl držet u koryta ještě dalších pár let. Jeho popularita prudce klesala a Nixon by přece neměl důvod to dělat. Zrovna v Texasu by to určitě vyhrál.
Takže s tím Kennedym to byla loženka už na první pohled. Ale museli jsme to prověřit. Zajel jsem do Houstonu. Sám, James nemohl kvůli té svatbě. Pomáhala mi tam Mirranda Sheleyová z místní pobočky ANBS, šikovná paní. Dělala už v houstonské pobočce aspoň deset let, tak věděla, co a jak a znala důležité lidi. Nemohl jsem ji o tom nic moc říkat, protože moc lidí moc ví. Kenny by mne roztrhl, kdyby se to ven dostalo jinudy, než přes jeho pořad. Bůh ví, jak se k té informaci dostal. Musela to být buď hrozná náhoda, nebo někomu slíbil velkou protislužbu. Jakou? Ale pánové, to já přece nevím, to jen tak spekuluju, už jsem vám přece řekl, že to všechno přišlo od Kennyho. Každopádně – v Houstonu jsem nic pořádného nezjistil. Telefonoval jsem na všechny strany, nahrál kilometry pásků. Každý ten pásek jsem osobně kontroloval v analytické místnosti, jestli hlasy odpovídají. Sehnal jsem si dokonce i psychologa, který mi pomáhal určit, jestli ti lidi lžou, nebo ne, jestli mají strach a něco podobného. Vím, je to zoufalé, pomalé, ale neměl jsem, čeho bych se chytil. Zkoušel jsem stopovat cestu lístků od tiskárny až po obálky, ale bylo to marné, vždy mě někdo poslal někam, kde mne zas odkázali někam jinam a bylo to. Neměl jsem, co napsat, komu ještě zavolat. Pomohl James. Když jsem se tam lopotil týden, tak ho napadlo, zkusit výstřel naslepo a vyprovokovat demokratickou základnu. To jsem považoval za šílené. Ale James měl dobré argumenty. Všechno ostatní jsme zkusili, Mirranda už neměla jak pomoct a Bobby Mitchel se k nám samozřejmě nechtěl znát. Asi byla chyba, že jsme mu volali do kanceláře. Ale kdo to měl vědět, že skončí tak, jak skončil? Každopádně takovou provokaci musel schválit Kenny. Chvíli jsme mu to vysvětlovali, ale nebyl proti. Byl si nějak moc jistý výsledkem, blesklo mi hlavou. A taky jsem to Jamesovi řekl hned, jak jsme domluvili s Kennym. James souhlasil, ale namítl, že Kenny se ještě nikdy tak kardinálně nemýlil a dodal, že i když na sebe bere všechny úspěchy, tak stejně na něj padají i omyly. To mne trochu uklidnilo.
Teď přichází ta důležitá pasáž. Rozhodli jsme se, že začneme telefonovat všem v sídle demokratické strany v Houstonu a i předním spolupracovníkům na místní části prezidentské kampaně. Po zralé úvaze jsme telefonní seznam rozšířili i o centrálu ve Washingtonu a hlavní manažery. Chtěli jsme někoho vyprovokovat k akci. Všichni k nám byli hrozně vstřícní, přece jen jsme byli z Noční hodinky. Ale skoro všichni se začali ošívat, když jsme zmínili hlasovací lístky. Nejnaivněji zareagovala sekretářka v houstonské centrále. Ta nás naivně přepojila přímo k nejvyššímu člověku s tím, že ona o těchto věcech nic neví a jestli lístky přece dostaneme přímo u urny. Pobavilo nás to. Hned po těch telefonátech, které jsem prováděl já, jsem se rozjel k centrále Demokratů, kde už čekal James. Sehnali jsme si člověka, který nám napíchl jejich linky. Jo, to jsem vám měl říct dřív, jinak by to nemělo moc velký smysl. Já vím, nemá se to, ale udělali jsme to.Jasně, že jsme to zvažovali, že je to už za hranicí zákona, ale kdybychom něco objevili, tak by se to snadno ospravedlnilo. Samozřejmě, hned po telefonátech jsme zaznamenali odchozí hovor. Mluvil na něm nějaký muž, ale nepoznal jsem ho po hlase. Až později jsme zjistili, že to byl místní volební manažer Damien Howe. S tím jsem před chvílí taky mluvil, ale teď mluvil dost potichu a mluvil jsem s tolika lidmi, že jednoho jsem si nemohl pamatovat. Volal na nějaké číslo, vzal to zase muž a řekli si jen několik vět. Howe jen řekl, že mají problém a sejdou se za 20 minut tam, co posledně. Druhý jen souhlasil. Už bylo docela pozdě, byl pátek, kolem sedmé, většina lidí už byla za centra pryč na víkend. Provoz byl na Houston minimální. To jen, abych vám popsal situaci.
S Jamesem jsme si uvědomili, že jsme blbci. Ve Washingtonu jsme od pohledu znali každého významnějšího člověka, ale Howea jsme nikdy neviděli. Asi za pět minut vyšel z centrály demokratů nějaký muž. Už jsme se za ním chtěli pustit, když jsme se viděli, že nasedá do takové malé rachotiny. Už jsme měli nastartováno a vyjížděli jsme, ale naštěstí jsme za ním nejeli. Hlavní manažer pro Texas a jezdil by ve starém buicku? Každopádně jsme to riskli a ještě čekali. Asi za minutu vyšel asi tak padesátník v pěkném, drahém obleku a sedl do chevroletu. To už vypadalo věrohodněji. Pustili jsme se za ním. Bohužel, nevěděli jsme, kam jede, ani jsme neznali město, tak jsme se ho museli držet jako klíšťata. Nejdřív to vypadalo docela dobře, jeli jsme tak dvě míle, ale potom se začal motat v kruzích. Byl to chytrý týpek, to se mu muselo nechat. Hlídal si, jestli není sledovaný. Řekl jsem to Jamesovi a on odbočil. Byli jsme příliš blízko a mohl si nás všimnout. Naštěstí jsme měli takový starý station, kterých je Texas plný. Doufali jsme, že si nás nevšiml. Nevěděli jsme, co dělat, a tak James zastavil u kraje silnice mezi dvěma auty, jen pár metrů od místa, kde jsme odbočili. Když jsme tak debatovali o tom, co budeme dělat dál a jestli si nás všimnul a kdo za to může – dokážete si představit, že to nebylo zrovna nejtišší a nejklidnější – James viděl ve zpětném zrcátku, že Howe ještě jednou objel blok a zatočil, podržte se, pánové, přímo do ulice, kde jsme se hádali. Hleděli jsme na to, jak na zjevení. A dokonce zastavil tak 300 metrů od nás, vystoupil a rozhlédl se. Nikdo ho nesledoval, v celé ulici mrtvo, na silnici ani jedno jedoucí auto. To ho uklidnilo. Cha, těžko mohl předpokládat, že jsme tam byli dřív, než on! Takový kousek se člověku stane jednou za život.
Howe vešel do nějakého obchodního domu. Rychle jsme vylezli z auta a pustili se za ním. Já jsem ještě v běhu chytal mikrofon a diktafon, abychom měli nějaký záznam. Když jsme vešli dovnitř, viděli jsme, že to bude fuška. Pátek podvečer, plno lidí, spousta hluku, spousta míst. Hlavně ten hluk nám vadil, kvůli čistému záznamu. Víte, první, co vás v ANBS naučí, je pořizovat kvalitní zvukový záznam. Kvůli následné analýze. Od jednašedesátého byla hlasová analýza techniků z ANBS použitá poprvé u soudu jako nezvratný důkaz a vedení bylo na tuhle vymoženost, kterou nikdo jiný neměl, patřičně hrdé. Analytici se zvukovým záznamem dokázali neuvěřitelné věci, a čím lepší záznam byl, tím víc se z něj dalo vyčíst, okrajové zvuky, dokonce i emoce lidí, kteří mluví mimo mikrofon. Po dobrém nahrání a jeho správném upravení při poslechu tu osobu úplně vidíte před sebou. To noviny nesvedou. A film taky ne, ten má zvuk úplně na houby, lidi se tam musejí pitvořit. Někdo má film rád, ale já ho moc nemusím. Jsem jako všichni lidi z rozhlasu – proč se dívat na obrázky, když lepší obrázky si dokážu představit sám. Dokonalý zvuk mi k tomu úplně stačí a nejsem zklamán, když obrázek neodpovídá mým představám. Proto podle mně je rozhlas nenahraditelný. Proto ho všichni poslouchají. Dokáže být jak naprosto přesný a informačně bohatý. To přece musím vědět jako zprávař. Hlas vám to oproti tištěnému slovu dá do nového kontextu, ukáže emoce.
Jo, zase jsem odbočil. Promiňte, to se mi občas stane. Tak jsme tam vlítli a honem se po Howeovi sháněli. Nebylo to zrovna lehké, protože tam jednak byli ti lidi a předtím jsme ho viděli z dálky. Ale měli jsme zase štěstí. Howe byl o patro výš než my a opíral se o zábradlí. Čekal na tajemného muže, se kterým měl schůzku. Vyšli jsme nahoru a stoupli si k rohu schodiště, odkud byl dobrý přehled. Neměli jsme žádné extra vybavení a šeptem jsme probírali, jak se dostaneme natolik blízko, aby mikrofon zachytil řeč. James opět ukázal, že je buldok a rád riskuje. Řekl, že když nás tady nikdo nezná, tak se můžeme postavit blíž. Rychle jsem ve stánku hned vedle nás koupil noviny a dal mu je. James si stoupl jen několik stop od Howea a začetl se naoko do novin. Já? Já jsem zůstal okounět u schodů, abych měl co největší přehled. Nečekali jsme ani pět minut, když ke Howeovi přistoupil starší prošedivělý muž. Byl oblečen do ošoupaného obleku, který už několik let přesluhoval. Lokty a stehna se mu úplně blýskaly. Neznal jsem ho, ale teď můžu stoprocentně říci, že to byl Preston Van Dyke, hlavní tiskař lístků pro Texas. Byl nervózní, nervóznější než Howe. To mi tehdy připadalo podivné, přece jenom, tiskaři šlo „jen“ o peníze, ten mohl najít práci kdekoli jinde. No, abych teda zase neodbočoval, vidím, že na mne pospícháte. O něčem se spolu bavili, kolem spousta lidí. Říkal jsem si, že je to sice špatné pro záznam, ale dobré pro Jamese, aspoň si ho nevšimnou. Byli zabraní do hovoru a něco si naléhavě vyříkávali. Co, to už víte. Vždyť, ostatně, veškerý náš záznam vešel do dějin, při vší skromnosti. Ale James, jak mi později říkal, neslyšel dobře, o čem si povídají, a tak se chtěl dostat blíž. To neměl dělat. Jak se přiblížil, chytil ho za klopu takový vysoký chlap v černém kvádru. Vypadal dost naštvaně. Něco na něj houkl a vyrval mu noviny. Odhlalil tak mikrofon s diktafonem. Zavolal na Howea a Van Dykea. Evidentně tam byl s nimi. Ti dva zbledli jak stěny. Tiskař se rozklepal jak osika. Myslím, že se bál toho chlapa a ne nás. Aspoň to tak vypadalo. Já jsem se toho chlapa teda bál. Dlouhán chtěl Jamese prošacovat, ale ten se nedal. Využil drobné čahounovy nepozornosti a kopl ho do rozkroku. Rychle se rozeběhl ke schodům. To už jsem se mohl hýbat i já. Do té chvíle jsem byl jak přikovaný. Rozeběhl jsem se rychle ven k autu. Na schodech jsem srazil dalšího chlapa v černém obleku, který se hnal nahoru chytnout Jamese. Nečekal, že jsem tam s ním. Venku jsme rychle skočili do auta a ujížděli. Ale kluci v kvádrech to nechtěli jen tak vzdát. Viděli přece mikrofon. Nasedli do svého stationu ke třetímu, který tam na ně čekal a hlídal, a hned nás začali pronásledovat.
Byla to moje první a automobilová honička, při které se něco stalo. A doufám, že taky poslední. Nejdřív jsem jel jen tak nazdařbůh pryč, ale James na mne řval „Do rozhlasu, do rozhlasu!“ a tak jsem to tam stočil. Ti za námi měli lepší auto a taky lepšího řidiče. Brzo nás dojeli a chtěli nás vytlačit ze silnice a nabourat nás o nějaké jiné auto. Několikrát se jim to skoro podařilo. Když se to nevedlo, ti dva, co byli v obchoďáku, vytáhli bouchačky a začali po nás střílet. Řeknu vám, ruce se mi třásly jak rosol. Bylo to něco hrozného. Nechci to už znova zažít, trefili nám obě zadní dveřní okénka a taky zadní okno. Hrůza. Zase nám pomohlo štěstí. Chlapi vystříleli všechny náboje a řidič podával spolujezdci svou zbraň, aby mohl dál střílet. V tu chvíli jsem do něj vrazil. Přiznám se, že jsem to nechtěl, ale měl jsem co dělat, abych auto udržel na cestě. Všude spousta lidí, kteří si vyšli ven v pátek večer, naštěstí aut málo. Zrovna jsme jeli vedle sebe, tak byl náraz hodně silný. Nevěnoval se plně řízení, a volant se mu strhl napravo, ven ze silnice. Tam nestála auta, ale semaforový sloup. Přímý zásah. Jeli jsme rovnou dál. James byl skrčený, co nejníže to šlo, a zkoušel chránit diktafon. I když už nás nikdo nehonil, tak jsme těch několik bloků jen tak tak dojeli. Šílel jsem strachy. Celá ta honička netrvala ani pět minut, ale zdálo se mi, že to byly celé dny. No a to je skoro všechno, co k tomu můžu říct. Z rozhlasu jsme telefonovali Kennymu a vedení ANBS, co se stalo. Hned na tom začali dělat všichni, co byli v budovách ve Washingotnu, New Yorku a Houstonu. My jsme si dali oraz. James jen rychle zanesl záznam do analytického oddělení. Já si dal rychle pořádného panáka, abych se trochu uklidnil a šel si poprvé poslechnout záznam, který jsme natočili. Je to ten, co jste před chvílí slyšeli a co jsme nesestříhaný pouštěli. Víc už si asi nepamatuju, totožnost těch chlapů jsme nevypátrali my, ale policie. Sice mne chtěli zabít, ale jsem rád, že nezemřeli. To bych si sám se sebou asi nesrovnal.
Promiňte, ale ještě teď se mi z toho třesou ruce. Co vím, jsem vám řekl. Vše ostatní je v oficiáních materiálech ANBS, nebo o tom musí mluvit jiní. Ale ještě něco vám řeknu. Bylo to nebezpečné a částečně taky nezákonné, ale jsem na naši práci hrdý. Dokázali jsme odhalit, ale hlavně zveřejnit největší spiknutí v dějinách země.
Jestli Daltonovi řekl o těch podvodech Cabot Lodge? Tak to opravdu nevím, to se musíte ptát Kennyho. Ale jak ho znám, tak nikoho nepráskne. Ale pokud to skutečně byl nynější viceprezident, tak to bude ještě zajímavé.
