Úvod
Té věci říkali „Nic“ a patrně ji považovali za ten nejnepotřebnější předmět v celém vesmíru. Často kolem něho vytvořili kruh, aby se na něj mohli jen mlčky dívat. V jejich legendách však ono „Nic“ mělo sílu magických talismanů, zprostředkovatelů božského vševědění. Šamani jej vzývávali, rapsódi na něj skládali oslavné písně a dávní pěvci o něm spřádali legendy. Je ale zvláštní, jak se ony mytické příběhy navzájem značně odlišovaly. Každý z nich vystupoval ve svém příběhu jako bájný heroi, který pomocí „Nic“ přemůže bájnou nestvůru, překoná nepřekonatelnou překážku a získá srdce milované osoby. „Nic“ do jejich řečí pronikalo jako fetiš jejich vlastního nevědomí, toho, které lidským bytostem dovoluje pozvednout se nad vlastní omezenost. Brzy se díky „nic“ začala společnost proměňovat. Nejdříve vznikaly malé skupiny, které podstatu „Nic“ vysvětlovali po svém. Jedni v něm viděli poselství dávné, zmizelé civilizace, druzí zase tajemnou zprávu, kterou tu zanechali tajemní návštěvníci z temných koutů vesmíru. Malé skupiny se pomalu začínaly proměňovat v kulty, sekty a duchovědné školy. Představitelé jednotlivých směrů začali velmi brzy pociťovat vzájemnou nevraživost, protože učení jednoho směru přímo ohrožovalo podstatu směru druhého.
Na začátku slunovratu zasedala velká rada. Měla rozhodnout, co s „Nic“ udělá, protože neutěšený stav hrozil velkou katastrofou. Každý z přestavitelů skupin, sekt a kultů přednesl své krátké stanovisko. Nakonec bylo rozhodnuto, že se „Nic“ musí zničit. Nastala jiná otázka, jak „Nic“ zničit takovým způsobem, který by byl dostatečně efektivní, a jak to udělat tajně, aby se o tom všeobecně nevědělo. Byla ustanovena rada sedmi, která měla na zničení té věci dohlédnout. Věc, které říkali „Nic“ byla však příliš houževnatá a její zničení se zdálo být nemožné. Navíc se stalo to, co nikdo nečekal. Ustanovená rada sedmi, vycítila z „Nic“ jakousi obrovskou moc. Ze dne na den změnili svou pohled na předmět, který kdysi pro ně představoval jenom zhola nepotřebnou věc. Nyní „Nic“ bylo vlastně všechno. Mezi jednotlivými členy rady sedmi docházelo k rozmíškám, až jednoho večera rozmíšky přerostly v nekontrolovatelné násilí. Velká rada zasedala znovu. Nyní bylo rozhodnuto, že tu věc zakopou hluboko pod zem, kdesi na tajné místo, aby už nikdy nemohla žádná lidská bytost nalézt tak nebezpečný předmět.
Velká rada však nepočítala s odvěkou lidskou chamtivostí. V době vznikající egyptské říše, kdy teprve vznikal status faraóna, v době války králů, se našlo několik opovážlivců, kteří usilovali o to, aby bylo „Nic“ dostáno ze země, aby patřilo jednomu vládci, který má nad ním neomezenou moc. Jednomu z té dlouhé řady egyptských panovníků se to podařilo. Kdo by ale tušil, že tohle bude začátek konce. Tak jak unáhleně egyptská civilizace vznikla, tak rychle byla rozmetána kulturou mnohem větší. Jen pyramidy a pár stránek papyru budou připomenutím těch dávných dob.
………………………………….
Bylo to zase jedno z těch rán, kdy se sami sebe ptáte, proč jste se probudili. Ledová sprcha, která by mi za jiných okolností připomněla, že den už začal, nesplnila svůj účel a stala se jenom trpěnou rutinou v šedi tohohle podivného rána. Pískot vařící se vody v konvici mne vyrušil z přemítání o smyslu vlastního života a temně černá barva ranní kávy mé trudomyslné pocity ještě více prohloubila. Často takhle o sobě přemítám a často se taky ptám, co tady vlastně dělám? Usrkuju ještě horkou kávu, přikusuji croissant s marmeládou a okem, jen tak mimoděk, pozoruji mouchu, která sem asi náhodou vlétla. Odložím snídani a otevřu jí okno. Alespoň ona může být svobodná. Alespoň někdo, když ne já.
O mém zaměstnání nemohu říct nic podstatného a bližšího. Ne, že bych nechtěl, ale nemohu. Pracuji na tajném projektu, který částečně financuje vláda a částečně kdosi, o němž zatím nikdo nic neví. Po kancelářích a v laboratoři se povídají natolik fantaskní historky, že já sám je neberu vážně. Vlastně je mi docela jedno, kdo mě platí, jen když vůbec platí. Můj obor, kterým se teď dlouhá léta živím, zažil už své světlejší časy. To tehdy za druhé světové války, když se mozky z celé Británie pokoušely rozluštit tajemný kód Enigmy. Když válka skončila a my už dnes víme, že rozluštění toho kódu bylo pro její konec zásadní, skončil i projekt, na němž se podíleli ti nejlepší z nejlepších. Dnes píšeme nové tisíciletí a luštění šifer se stalo jen trpěnou odnoží matematické logiky. Já sám se částečně pohybuji mezi laboratoří, univerzitou v Oxfordu a akademií věd, ale jsem tu spíš hostem, než stálým pracovníkem.
Když za mnou onoho osudného dne přišli, podobalo se to nějaké akční scéně, ale když se na to tak zpětně dívám, spíše to připomínalo komedii, jen jsem se tehdy nesmál. Bez otázek, bez slovních příkazů, jen pomocí gest a narychlo napsaného vzkazu mě dovlekli do centrály Scotlandyardu, kde mi až po třech hodinách vysvětlili, oč se jedná. Bylo mi představeno několik mých kolegů, které jsem nikdy neměl poznat jménem, ale podle přezdívky. Já dostal přezdívku „Dragoman“. Zvláštní, jak se v jistých chvílích lidská bytost proměňuje na předmět s připnutou visačkou a neosobním jménem. Byl jsem jedním z mnoha a ten pocit mě pronásleduje stále, když teď procházím tou samou, chladnou chodbou. Potkávám ty samé lidi, snad jen o pár roků starší. Bez pozdravu, bez zbytečných aktů zdvořilostí, bez sebemenších důvěrností procházím kolem nich, aniž bych znal jejich osudy a oni znali osud můj. Tady na tom tak nesejde. Všichni jsme tu jenom kolečka obrovského stroje, jehož postatu a smysl nikdo nechápe. Snad takový je úděl koleček, jejichž jedinou funkcí je být dobře promazané.
Toto ráno však bylo přeci jenom poněkud jiné. Na stole mě čekal malý balíček, o jehož obsahu jsem si v tuhle chvíli nedokázal udělat žádnou představu. Také adresát mi byl neznámý, ale byl jsem ubezpečen, že jej sem dal někdo z našeho ministerstva, že je vše v pořádku a prověřeno. Tady tomu mohu skutečně věřit. Sám každý den podstupuji několikeré identifikace, v rámci bezpečnostních opatření. Po určité době si na to člověk zvykne a stane se to jeho denním chlebem.
K charakteristice člověka snad patří jeho přirozená zvědavost. Nejinak tomu bylo i v mém případě. Už od dětství mne fascinoval akt rozbalování zabalených předmětů. Je v tom snad i něco mystického, když se vám zabalená věc pomalu ukazuje, když ji vytahujete z papíru na světlo světa. U tohohle předmětu jsem nevěděl, co si o něm mám myslet. Jde snad o umělecké dílo nějakého šíleného postmodernisty, nebo si nějaký blázen v blázinci krátil svůj volný čas? Odesílatelem byl profesor Hastings, archeolog, který se momentálně zabývá vykopávkami kdesi v Egyptě. V přiloženém stručném dopisu jsem se dozvěděl, že současná egyptská krize ohrožovala národní archiv starobylých památek a doktoru Hastingsovi se podařilo na poslední chvíli odeslat tento nanejvýš zajímavý předmět, k němuž ve starodávných papyrech objevil pár poznámek. Kdyby se tohoto vynálezu zmocnila armáda, která nyní v Egyptě pomalu přebírá veškerou moc, bylo by to pro lidstvo katastrofa. Šlo prý o univerzální překladač, pro něhož nebyl žádný kód a žádný tajný jazyk překážkou. Nemusel se nastavovat, fungoval jaksi sám od sebe. Podle bájné legendy ji objevili stavitelé pyramidy pro krále Cheopse a později ho sebou do Řecka odvezl Pythagoras ze Samu. Bohužel část textu, popisující jak tuto věc spustit, zmizela. Když jsem se pídil po osudu doktora Hastingse, bylo mi suše oznámeno, že zahynul při egyptských nepokojích. Rozlícený dav prý vtrhnul do prostoru archivu a začalo prachsprosté rabování. Doktor prý marně chránil zde uložené památky. Jeho smrt byla, z diplomatických důvodů utajena. Dlouho jsem si tenhle podivný předmět prohlížel. Vlastně se mi ještě doposud nestalo, že bych měl v rukách předmět, který stál jeden lidský život. Možná však díky tomuto předmětu, o jehož velké důležitosti jsem byl nyní už pevně přesvědčen, nezahynul jenom jeden člověk.
Každý sběratel čehokoli mi potvrdí, že cena předmětu v sobě zahrnuje i svou historii. Je- li tato historie dostatečně morbidní, cena předmětu se zvedá do závratných výšin. Před sebou jsem nyní měl vzácnost největší, o jejímž důležitém významu nebylo pochyb. V zrcadle právě událostí celého dvacátého století mohlo lidstvo děkovat Bohu, že se tento vynález nedostal do nepovolaných rukou. Jak by asi dopadla obě světové války? Jak by vypadal svět po 11. Září? Jaký průběh by měla novodobá světová, hospodářská krize, jejíž přesun z ekonomické do společenské sféry nyní pociťujeme takřka na vlastní kůži. Z poznámek profesora Hastingse jsem pořídil pár opisů. Rozum mne vedl do londýnského přírodovědného muzea, v jehož depozitářích se doposud skrývalo mnoho nerozluštěných tajemství. Jedno z nich by mohlo mít přímou souvislost s tím předmětem, který mám před sebou. Snad budu mít štěstí. Alespoň jednou v životě.
Vstupoval jsem do muzea v době, kdy byla většina návštěvníků již pryč. Se zvláštním povolením v kapse a s podivným šimráním v zátylku jsem procházel od jednoho exponátu ke druhému, v domnění, že budu osvícen náhlým vnuknutím, které by mi pomohlo vyřešit tu starodávnou záhadu. Měl jsem však také pocit, že v místnosti, s egyptskými památkami nejsem sám. Svému pocitu jsem nepřikládal žádnou relevanci, proč také. Kdo by se zajímal o několik tisíc let starou záhadu. Když mi hlavou plynulo tolik různorodých myšlenek, náhodou můj pohled spočinul na jakési podivné skříňce, zlatem vykládané, opatřené podivnými hieroglyfy. Nebylo pochyb o tom, že jde o egyptskou památku, ale soudě dle nápisů muselo jít o období před první říší. Takové nápisy jsem ještě nikde neviděl a nutno podotknout, že je neviděl ani mnou přivolaný odborník na egyptskou kulturu. Jedno tedy bylo jisté. Nalezli jsme něco, co bylo důležité. Můj instinkt mi napovídal, že tohle je část předmětu, který hledám. Nebyl problém získat povolení k otevření depozitní vitríny. Organizace, pro niž pracuji, se postarala o to, že vše proběhlo za nejvyšších bezpečnostních utajení. Samotného aktu otevření se zúčastnilo i nejužší vedení organizace. V bílých rukavicích jsem se pomalu dotýkal skříňky, která byla stále zavřena. Opatrně jsem ji vzal do rukou a slyšel zvuk předmětu, který byl ukrytý ve vnitř. „Nikdo nepřišel na to, jak skříňku otevřít,“ vysvětloval mi ředitel muzea.
Práce v noci patří k mému každodennímu chlebu. Dnes byl však výjimečný večer. Přede mnou na stole byl předmět, který mohl poskytnout klíč k zásadní otázce lidstva. Jsme ve vesmíru sami? Prohlížel jsem si tu věc tak dlouho, až jsem znal každý, její detail. Nicméně na to, jak schránku otevřít a podívat se dovnitř, jsem prozatím nepřišel. Vlastně, co jsem očekával. Nepodařilo se to ani desítkám lidí přede mnou a to užívali různé metody. Jistě nevynechali ani násilné otevření skříňky, která však vypadala, jako by se jí lidská ruka nedotkla. Ze své praxe vím, že i ty nejnemožnější metody občas vedou k úspěchu. Skříňka však neobsahovala žádné vodítko, podle něhož bych mohl postupovat. Má vůle dozvědět se alespoň část tohoto velkého tajemství, neboť jsem z papyrů věděl, že to, co je uvnitř schránky je pouze jedním z řady předmětů, které mě dovedou k cíly. Papyry také poukazovaly na to, že tento předmět je obzvláště důležitý. Když jsem přestal doufat, stalo se něco neuvěřitelného. Snad to byla náhoda, ale po drobném cinknutí, které jsem jen tak letmo zaslechl, se skříňka sama otevřela. Rozechvělýma rukama jsem z ní vytáhl předmět, který svým tvarem připomínal kouzelnickou hůlku, opatřenou do detailu propracovanými reliéfy, znázorňující podivné zvířecko-lidské božstvo. Zatímco v Egyptské mytologii bylo obvyklé, že hlava byla zvířecí a tělo lidské, tady tomu bylo obráceně. Tedy tak, jak známe z pozdější antické mytologie Řecka a Říma. Na tom předmětu mě zaujalo ještě něco, co jsem si ani náhodou nemohl s Egyptskou kulturou spojovat, totiž, že šlo o umně vyvedený miniaturní stroj. Předmětem jste mohli otáčet tak, že jednotlivá zvířecí těla jste mohli kombinovat s lidskými hlavami. Okamžitě jsem utíkal ke svým písemným pramenům, jež jsem nalezl v muzeu, protože jsem si vzpomněl na výjevy, nápadně se podobající postavám z tohoto předmětu. Opatrně jsem nastavil části předmětu podle jednoho ze svitků a čekal, co se bude dít dál. V jedné vteřině jsem uslyšel hlasy ze všech koutů světa. Mezi nimi rozpoznával jsem i ty, které už dávno z planety vymizely. Popadla mne zvláštní mdloba a na těle jsem ucítil podivné horko. Upadl jsem do jakési podivné letargie. Hlasy pak byly vystřídány vysokým pískotem, který mne zbavoval rozumu. Po tom odpudivém zvuku jsem jakoby z dáli slyšel jiné zvuky, natolik podivné, že je nebylo možné zařadit do tohoto světa. Ačkoli jsem tyto zvuky nikdy neslyšel, měl jsem pocit, že jim, jaksi sám od sebe rozumím. Připadaly mi jako nějaká důležitá zpráva, kterou jsem však nebyl schopen si zapamatovat, protože obsahovala příliš mnoho informací. Hlavou mi jen prolétlo, že jsem patrně svědkem toho nejbližšího setkání s mimozemskou civilizací. Stále jsem však pochyboval, zda je to realita nebo sen. V mžiku následovalo další vysokofrekvenční pískání, které už ale neustávalo a připadalo mi, jakoby znělo do věčnosti. Kolem mne se rozhostila absolutní temnota. Došlo mi, že tohle je patrně můj konec.
Dívám se na ty zápisky z několika posledních dnů, jako si čtenář rychle listuje knihou, která ho na první pohled nezaujala. Tohle všechno jsem ale psal já. Jako cizinec se dívám na své písmo. Zkoumám jednotlivé záhyby svého písemného projevu jako grafolog. Snažím se sám sebe přesvědčit, že tohle jsem nepsal já, ale nenacházím nic, co by mě v tomto mém přesvědčení utvrzovalo. Lékaři kolem mne chodí po špičkách. Ohleduplně mi naznačují, že jsem ztratil paměť a snaží se, abych si rozpomenul na události z předcházejícího dne. Nemohu a ani to nedokážu. Jsem tak nějak podivně oslabený. Sestra mi upravuje polštář a je milá, ale já jako bych byl zbaven veškerých emocí. Dívám se na své tělo a připadám si opuštěný. Jen v mé hlavě se ozývá jediná myšlenka. Buší mi do spánků jako Mike Tyson rozdávající ty nejprudší údery. Tu myšlenku jakoby říkal někdo za mne, nebo mimo mne a snad je to právě ona, která mi bráni se rozvzpomenout. „Jsi nic“, slyším v hlavě, v tisíci ozvěnách. „Jsi nic“, zní mi stále dokola a já nemám sílu s tím polemizovat. Jsem nic, to je asi v tuhle chvíli ten jediný, nezvratitelný fakt. Jsem nic, to je v tento moment ta jediná jistota mého života, života bez paměti.
Té věci říkali „Nic“ a patrně ji považovali za ten nejnepotřebnější předmět v celém vesmíru. Často kolem něho vytvořili kruh, aby se na něj mohli jen mlčky dívat. V jejich legendách však ono „Nic“ mělo sílu magických talismanů, zprostředkovatelů božského vševědění. Šamani jej vzývávali, rapsódi na něj skládali oslavné písně a dávní pěvci o něm spřádali legendy. Je ale zvláštní, jak se ony mytické příběhy navzájem značně odlišovaly. Každý z nich vystupoval ve svém příběhu jako bájný heroi, který pomocí „Nic“ přemůže bájnou nestvůru, překoná nepřekonatelnou překážku a získá srdce milované osoby. „Nic“ do jejich řečí pronikalo jako fetiš jejich vlastního nevědomí, toho, které lidským bytostem dovoluje pozvednout se nad vlastní omezenost. Brzy se díky „nic“ začala společnost proměňovat. Nejdříve vznikaly malé skupiny, které podstatu „Nic“ vysvětlovali po svém. Jedni v něm viděli poselství dávné, zmizelé civilizace, druzí zase tajemnou zprávu, kterou tu zanechali tajemní návštěvníci z temných koutů vesmíru. Malé skupiny se pomalu začínaly proměňovat v kulty, sekty a duchovědné školy. Představitelé jednotlivých směrů začali velmi brzy pociťovat vzájemnou nevraživost, protože učení jednoho směru přímo ohrožovalo podstatu směru druhého.
Na začátku slunovratu zasedala velká rada. Měla rozhodnout, co s „Nic“ udělá, protože neutěšený stav hrozil velkou katastrofou. Každý z přestavitelů skupin, sekt a kultů přednesl své krátké stanovisko. Nakonec bylo rozhodnuto, že se „Nic“ musí zničit. Nastala jiná otázka, jak „Nic“ zničit takovým způsobem, který by byl dostatečně efektivní, a jak to udělat tajně, aby se o tom všeobecně nevědělo. Byla ustanovena rada sedmi, která měla na zničení té věci dohlédnout. Věc, které říkali „Nic“ byla však příliš houževnatá a její zničení se zdálo být nemožné. Navíc se stalo to, co nikdo nečekal. Ustanovená rada sedmi, vycítila z „Nic“ jakousi obrovskou moc. Ze dne na den změnili svou pohled na předmět, který kdysi pro ně představoval jenom zhola nepotřebnou věc. Nyní „Nic“ bylo vlastně všechno. Mezi jednotlivými členy rady sedmi docházelo k rozmíškám, až jednoho večera rozmíšky přerostly v nekontrolovatelné násilí. Velká rada zasedala znovu. Nyní bylo rozhodnuto, že tu věc zakopou hluboko pod zem, kdesi na tajné místo, aby už nikdy nemohla žádná lidská bytost nalézt tak nebezpečný předmět.
Velká rada však nepočítala s odvěkou lidskou chamtivostí. V době vznikající egyptské říše, kdy teprve vznikal status faraóna, v době války králů, se našlo několik opovážlivců, kteří usilovali o to, aby bylo „Nic“ dostáno ze země, aby patřilo jednomu vládci, který má nad ním neomezenou moc. Jednomu z té dlouhé řady egyptských panovníků se to podařilo. Kdo by ale tušil, že tohle bude začátek konce. Tak jak unáhleně egyptská civilizace vznikla, tak rychle byla rozmetána kulturou mnohem větší. Jen pyramidy a pár stránek papyru budou připomenutím těch dávných dob.
………………………………….
Bylo to zase jedno z těch rán, kdy se sami sebe ptáte, proč jste se probudili. Ledová sprcha, která by mi za jiných okolností připomněla, že den už začal, nesplnila svůj účel a stala se jenom trpěnou rutinou v šedi tohohle podivného rána. Pískot vařící se vody v konvici mne vyrušil z přemítání o smyslu vlastního života a temně černá barva ranní kávy mé trudomyslné pocity ještě více prohloubila. Často takhle o sobě přemítám a často se taky ptám, co tady vlastně dělám? Usrkuju ještě horkou kávu, přikusuji croissant s marmeládou a okem, jen tak mimoděk, pozoruji mouchu, která sem asi náhodou vlétla. Odložím snídani a otevřu jí okno. Alespoň ona může být svobodná. Alespoň někdo, když ne já.
O mém zaměstnání nemohu říct nic podstatného a bližšího. Ne, že bych nechtěl, ale nemohu. Pracuji na tajném projektu, který částečně financuje vláda a částečně kdosi, o němž zatím nikdo nic neví. Po kancelářích a v laboratoři se povídají natolik fantaskní historky, že já sám je neberu vážně. Vlastně je mi docela jedno, kdo mě platí, jen když vůbec platí. Můj obor, kterým se teď dlouhá léta živím, zažil už své světlejší časy. To tehdy za druhé světové války, když se mozky z celé Británie pokoušely rozluštit tajemný kód Enigmy. Když válka skončila a my už dnes víme, že rozluštění toho kódu bylo pro její konec zásadní, skončil i projekt, na němž se podíleli ti nejlepší z nejlepších. Dnes píšeme nové tisíciletí a luštění šifer se stalo jen trpěnou odnoží matematické logiky. Já sám se částečně pohybuji mezi laboratoří, univerzitou v Oxfordu a akademií věd, ale jsem tu spíš hostem, než stálým pracovníkem.
Když za mnou onoho osudného dne přišli, podobalo se to nějaké akční scéně, ale když se na to tak zpětně dívám, spíše to připomínalo komedii, jen jsem se tehdy nesmál. Bez otázek, bez slovních příkazů, jen pomocí gest a narychlo napsaného vzkazu mě dovlekli do centrály Scotlandyardu, kde mi až po třech hodinách vysvětlili, oč se jedná. Bylo mi představeno několik mých kolegů, které jsem nikdy neměl poznat jménem, ale podle přezdívky. Já dostal přezdívku „Dragoman“. Zvláštní, jak se v jistých chvílích lidská bytost proměňuje na předmět s připnutou visačkou a neosobním jménem. Byl jsem jedním z mnoha a ten pocit mě pronásleduje stále, když teď procházím tou samou, chladnou chodbou. Potkávám ty samé lidi, snad jen o pár roků starší. Bez pozdravu, bez zbytečných aktů zdvořilostí, bez sebemenších důvěrností procházím kolem nich, aniž bych znal jejich osudy a oni znali osud můj. Tady na tom tak nesejde. Všichni jsme tu jenom kolečka obrovského stroje, jehož postatu a smysl nikdo nechápe. Snad takový je úděl koleček, jejichž jedinou funkcí je být dobře promazané.
Toto ráno však bylo přeci jenom poněkud jiné. Na stole mě čekal malý balíček, o jehož obsahu jsem si v tuhle chvíli nedokázal udělat žádnou představu. Také adresát mi byl neznámý, ale byl jsem ubezpečen, že jej sem dal někdo z našeho ministerstva, že je vše v pořádku a prověřeno. Tady tomu mohu skutečně věřit. Sám každý den podstupuji několikeré identifikace, v rámci bezpečnostních opatření. Po určité době si na to člověk zvykne a stane se to jeho denním chlebem.
K charakteristice člověka snad patří jeho přirozená zvědavost. Nejinak tomu bylo i v mém případě. Už od dětství mne fascinoval akt rozbalování zabalených předmětů. Je v tom snad i něco mystického, když se vám zabalená věc pomalu ukazuje, když ji vytahujete z papíru na světlo světa. U tohohle předmětu jsem nevěděl, co si o něm mám myslet. Jde snad o umělecké dílo nějakého šíleného postmodernisty, nebo si nějaký blázen v blázinci krátil svůj volný čas? Odesílatelem byl profesor Hastings, archeolog, který se momentálně zabývá vykopávkami kdesi v Egyptě. V přiloženém stručném dopisu jsem se dozvěděl, že současná egyptská krize ohrožovala národní archiv starobylých památek a doktoru Hastingsovi se podařilo na poslední chvíli odeslat tento nanejvýš zajímavý předmět, k němuž ve starodávných papyrech objevil pár poznámek. Kdyby se tohoto vynálezu zmocnila armáda, která nyní v Egyptě pomalu přebírá veškerou moc, bylo by to pro lidstvo katastrofa. Šlo prý o univerzální překladač, pro něhož nebyl žádný kód a žádný tajný jazyk překážkou. Nemusel se nastavovat, fungoval jaksi sám od sebe. Podle bájné legendy ji objevili stavitelé pyramidy pro krále Cheopse a později ho sebou do Řecka odvezl Pythagoras ze Samu. Bohužel část textu, popisující jak tuto věc spustit, zmizela. Když jsem se pídil po osudu doktora Hastingse, bylo mi suše oznámeno, že zahynul při egyptských nepokojích. Rozlícený dav prý vtrhnul do prostoru archivu a začalo prachsprosté rabování. Doktor prý marně chránil zde uložené památky. Jeho smrt byla, z diplomatických důvodů utajena. Dlouho jsem si tenhle podivný předmět prohlížel. Vlastně se mi ještě doposud nestalo, že bych měl v rukách předmět, který stál jeden lidský život. Možná však díky tomuto předmětu, o jehož velké důležitosti jsem byl nyní už pevně přesvědčen, nezahynul jenom jeden člověk.
Každý sběratel čehokoli mi potvrdí, že cena předmětu v sobě zahrnuje i svou historii. Je- li tato historie dostatečně morbidní, cena předmětu se zvedá do závratných výšin. Před sebou jsem nyní měl vzácnost největší, o jejímž důležitém významu nebylo pochyb. V zrcadle právě událostí celého dvacátého století mohlo lidstvo děkovat Bohu, že se tento vynález nedostal do nepovolaných rukou. Jak by asi dopadla obě světové války? Jak by vypadal svět po 11. Září? Jaký průběh by měla novodobá světová, hospodářská krize, jejíž přesun z ekonomické do společenské sféry nyní pociťujeme takřka na vlastní kůži. Z poznámek profesora Hastingse jsem pořídil pár opisů. Rozum mne vedl do londýnského přírodovědného muzea, v jehož depozitářích se doposud skrývalo mnoho nerozluštěných tajemství. Jedno z nich by mohlo mít přímou souvislost s tím předmětem, který mám před sebou. Snad budu mít štěstí. Alespoň jednou v životě.
Vstupoval jsem do muzea v době, kdy byla většina návštěvníků již pryč. Se zvláštním povolením v kapse a s podivným šimráním v zátylku jsem procházel od jednoho exponátu ke druhému, v domnění, že budu osvícen náhlým vnuknutím, které by mi pomohlo vyřešit tu starodávnou záhadu. Měl jsem však také pocit, že v místnosti, s egyptskými památkami nejsem sám. Svému pocitu jsem nepřikládal žádnou relevanci, proč také. Kdo by se zajímal o několik tisíc let starou záhadu. Když mi hlavou plynulo tolik různorodých myšlenek, náhodou můj pohled spočinul na jakési podivné skříňce, zlatem vykládané, opatřené podivnými hieroglyfy. Nebylo pochyb o tom, že jde o egyptskou památku, ale soudě dle nápisů muselo jít o období před první říší. Takové nápisy jsem ještě nikde neviděl a nutno podotknout, že je neviděl ani mnou přivolaný odborník na egyptskou kulturu. Jedno tedy bylo jisté. Nalezli jsme něco, co bylo důležité. Můj instinkt mi napovídal, že tohle je část předmětu, který hledám. Nebyl problém získat povolení k otevření depozitní vitríny. Organizace, pro niž pracuji, se postarala o to, že vše proběhlo za nejvyšších bezpečnostních utajení. Samotného aktu otevření se zúčastnilo i nejužší vedení organizace. V bílých rukavicích jsem se pomalu dotýkal skříňky, která byla stále zavřena. Opatrně jsem ji vzal do rukou a slyšel zvuk předmětu, který byl ukrytý ve vnitř. „Nikdo nepřišel na to, jak skříňku otevřít,“ vysvětloval mi ředitel muzea.
Práce v noci patří k mému každodennímu chlebu. Dnes byl však výjimečný večer. Přede mnou na stole byl předmět, který mohl poskytnout klíč k zásadní otázce lidstva. Jsme ve vesmíru sami? Prohlížel jsem si tu věc tak dlouho, až jsem znal každý, její detail. Nicméně na to, jak schránku otevřít a podívat se dovnitř, jsem prozatím nepřišel. Vlastně, co jsem očekával. Nepodařilo se to ani desítkám lidí přede mnou a to užívali různé metody. Jistě nevynechali ani násilné otevření skříňky, která však vypadala, jako by se jí lidská ruka nedotkla. Ze své praxe vím, že i ty nejnemožnější metody občas vedou k úspěchu. Skříňka však neobsahovala žádné vodítko, podle něhož bych mohl postupovat. Má vůle dozvědět se alespoň část tohoto velkého tajemství, neboť jsem z papyrů věděl, že to, co je uvnitř schránky je pouze jedním z řady předmětů, které mě dovedou k cíly. Papyry také poukazovaly na to, že tento předmět je obzvláště důležitý. Když jsem přestal doufat, stalo se něco neuvěřitelného. Snad to byla náhoda, ale po drobném cinknutí, které jsem jen tak letmo zaslechl, se skříňka sama otevřela. Rozechvělýma rukama jsem z ní vytáhl předmět, který svým tvarem připomínal kouzelnickou hůlku, opatřenou do detailu propracovanými reliéfy, znázorňující podivné zvířecko-lidské božstvo. Zatímco v Egyptské mytologii bylo obvyklé, že hlava byla zvířecí a tělo lidské, tady tomu bylo obráceně. Tedy tak, jak známe z pozdější antické mytologie Řecka a Říma. Na tom předmětu mě zaujalo ještě něco, co jsem si ani náhodou nemohl s Egyptskou kulturou spojovat, totiž, že šlo o umně vyvedený miniaturní stroj. Předmětem jste mohli otáčet tak, že jednotlivá zvířecí těla jste mohli kombinovat s lidskými hlavami. Okamžitě jsem utíkal ke svým písemným pramenům, jež jsem nalezl v muzeu, protože jsem si vzpomněl na výjevy, nápadně se podobající postavám z tohoto předmětu. Opatrně jsem nastavil části předmětu podle jednoho ze svitků a čekal, co se bude dít dál. V jedné vteřině jsem uslyšel hlasy ze všech koutů světa. Mezi nimi rozpoznával jsem i ty, které už dávno z planety vymizely. Popadla mne zvláštní mdloba a na těle jsem ucítil podivné horko. Upadl jsem do jakési podivné letargie. Hlasy pak byly vystřídány vysokým pískotem, který mne zbavoval rozumu. Po tom odpudivém zvuku jsem jakoby z dáli slyšel jiné zvuky, natolik podivné, že je nebylo možné zařadit do tohoto světa. Ačkoli jsem tyto zvuky nikdy neslyšel, měl jsem pocit, že jim, jaksi sám od sebe rozumím. Připadaly mi jako nějaká důležitá zpráva, kterou jsem však nebyl schopen si zapamatovat, protože obsahovala příliš mnoho informací. Hlavou mi jen prolétlo, že jsem patrně svědkem toho nejbližšího setkání s mimozemskou civilizací. Stále jsem však pochyboval, zda je to realita nebo sen. V mžiku následovalo další vysokofrekvenční pískání, které už ale neustávalo a připadalo mi, jakoby znělo do věčnosti. Kolem mne se rozhostila absolutní temnota. Došlo mi, že tohle je patrně můj konec.
Dívám se na ty zápisky z několika posledních dnů, jako si čtenář rychle listuje knihou, která ho na první pohled nezaujala. Tohle všechno jsem ale psal já. Jako cizinec se dívám na své písmo. Zkoumám jednotlivé záhyby svého písemného projevu jako grafolog. Snažím se sám sebe přesvědčit, že tohle jsem nepsal já, ale nenacházím nic, co by mě v tomto mém přesvědčení utvrzovalo. Lékaři kolem mne chodí po špičkách. Ohleduplně mi naznačují, že jsem ztratil paměť a snaží se, abych si rozpomenul na události z předcházejícího dne. Nemohu a ani to nedokážu. Jsem tak nějak podivně oslabený. Sestra mi upravuje polštář a je milá, ale já jako bych byl zbaven veškerých emocí. Dívám se na své tělo a připadám si opuštěný. Jen v mé hlavě se ozývá jediná myšlenka. Buší mi do spánků jako Mike Tyson rozdávající ty nejprudší údery. Tu myšlenku jakoby říkal někdo za mne, nebo mimo mne a snad je to právě ona, která mi bráni se rozvzpomenout. „Jsi nic“, slyším v hlavě, v tisíci ozvěnách. „Jsi nic“, zní mi stále dokola a já nemám sílu s tím polemizovat. Jsem nic, to je asi v tuhle chvíli ten jediný, nezvratitelný fakt. Jsem nic, to je v tento moment ta jediná jistota mého života, života bez paměti.
No comments:
Post a Comment