Legenda o Nodu na severu

Přístroj na jeho zápěstí lehce zablikal, jen velmi neochotně se rozsvítil, zavrčel a poté začal vydávat zvuk na vysoké frekvenci, který majitele jako vždy podráždil a vzbudil. Už dlouhé týdny si říkal, že by si ten zvuk měl změnit. Protřel si oči a posadil se. Displej přístroje osvětloval jen velmi malý okruh kolem něj. Seděl uprostřed prostorné jeskyně, jejíž dno pokrýval vlhký písek. Nedaleko od něj ležel jeho batoh, nebo spíš jen to, co z něj po letech putování pustinou zbylo. Jen pár centimetrů od něj ležela jeho věrná společnice. Ještě před velkou válkou ji dostal od otce k narozeninám. S ní ulovil prvního medvěda (jo, to tenkrát ještě žili). Po těch dlouhých letech už z původní barvy nezbyly ani šmouhy. I přes tento nevábný vzhled fungovala pořád skvěle. Pořád s ní dokázal trefit člověka do hlavy (střílet na cokoliv jiného by byla škoda munice) na vzdálenosti kolem půl míle. Automaticky vytáhl zásobník a zkontroloval počet nábojů. Od včerejška se nic nezměnilo, poslední tři náboje stále čekaly na svoje první (a poslední) využití. Byl na cestách už hodně dlouho a nutně by si potřeboval doplnit zásoby. Náboje nebylo to jediné, co mu docházelo. Ve skleněné lahvičce v jeho náprsní kapse se válely poslední dvě antiradiační pilulky. Ani tablety na čištění vody neměl na rozdávání.

Byly čtyři hodiny ráno, byl nejvyšší čas přesunout se o dalších několik desítek kilometrů na sever. Na přístroji, který byl jediným zdrojem světla, varovně svítilo hned několik symbolů. Jeden z nich divoce sděloval, že se nenachází v zóně signálu Synchra. Druhý zase, že trpí lehkou nemocí z ozáření (kruci, kdo v dnešní době ne?) a třetí mu hlásil lehkou dehydrataci. Někdy litoval, že si nepřečetl celý návod, jak tuto signalizaci vypnout, protože tři blikající symboly byly i na něj trochu moc. V době, kdy mu jej otec připevnil na zápěstí mu bylo čerstvých deset a na čtení návodů rozhodně neměl čas ani náladu. Vždy jej mnohem víc zajímal lov medvědů a holky. Při té myšlence se poprvé po ránu usmál. Jediné, co o tom přístroji věděl je, že je napojen na jeho neurální systém. Díky tomu nikdy nemusel chodit do školy – v dobách před Velkou válkou, když ještě fungovalo Synchro, stačilo být pouze v zóně jeho signálu a všechny dostupné informace se automaticky nahrály přes přístroj přímo do jeho mozku a tak mohl trávit spoustu času lovem. To byla možná jedna z možných příčin Velké války. (Ne, lov ne.) Časem někdo přišel na to, jak se Synchrem manipulovat a průšvih byl na světě. Nikdy se o politické události moc nezajímal, takže ani přesně neví, jak se to všechno semlelo, každopádně jednoho dne se musela celá jeho rodina sbalit a přesunout se do podzemního krytu. To bylo naposled, co viděl zelenou trávu.

Snažil se tyto myšlenky rozehnat, měl ještě spoustu práce. Sbalil si všechny věci, spolkl předposlední antiradiační pilulku, nasadil si tmavé brýle a po paměti se vydal k ústí jeskyně. Venku jej čekal, ostatně jako každý den, stejný obrázek – vyprahlá pustina bez známky života půl hodiny před svítáním. Na jeho zápěstí se opět rozsvítila další kontrolka (to Geigerův počítač oznamoval zvýšenou úroveň radiace), ignoroval to a levé zápěstí zakryl rukávem kabátu. Každý den, už více než tři roky putoval přes vyprahlou pustinu na sever. Hnán skrytou touhou, která mu dělala ze života peklo a dřív nebo později ho s největší pravděpodobností zabije – teda pokud někde nenarazí na lékárnu, kde by mu prodali antiradiační pilulky. Při té myšlence se opět zasmál - „Lékárna? Po Válce?“. Z vnitřní kapsy kabátu vytáhl rezavou krabičku, zatřepal s ní a orientačně zjistil tu hlavní světovou stranu – sever. To bylo to místo, kam jej hnala jeho touha. SEVER.

V krytu strávili s rodinou pět let, ale většině z nich se to zdálo jako půl století. Nikdo jim neřekl, jaký následek bude mít rok bez Synchra, a co teprve pět... Abstinenční příznaky měly za následek vymření nejméně poloviny osazenstva krytu, včetně jeho rodiny. Spousta jich zemřela tak, že se pokusila vyoperovat si přístroj ze zápěstí – buď zemřeli na vykrvácení a nebo jejich tělo nedokázalo bez přístroje vůbec fungovat (nepojení na neurální systém bylo příliš silné). A spousta dalších si radši vzala život sama, jen aby nemusela prožívat každodenní absťák. Po uplynutí pěti let se kryt sám otevřel a jeho obyvatelům se naskytl pohled na svět, který nepoznávali. Nicméně jejich první myšlenky patřily více než k hledání základních potravin, k hledání signálu Synchra. Většina známých předválečných tzv. Nodů byla mimo provoz (následek EMP po jaderném výbuchu) a tak se pustinou šířily legendy o místech s funkčními Nody. A on se právě hnal za jednou z nich. Legenda o Nodu na severu. Když o ní slyšel poprvé, znělo to jako ráj na Zemi, tedy spíš na tom, co z ní po Válce zbylo. Nikdo mu ale něřekl, že napřed bude muset projít očistcem. Objevovaly se i další legendy, třeba o Nodu na jihu nebo východě, ale vzhledem k tomu, že na jihu ležel jejich kryt a cestou žádný Nod nepotkal, byla pro něj legenda o Nodu na severu mnohem přijatelnější. Musela být. Každý den byly abstinenční příznaky silnější a silnější... Člověk by řekl, že po tolika letech musí zmizet, jak tomu je u jiných návykových látek, ale Synchro bylo v něčem jiné, silnější. Musí jej najít za každou cenu, nemá jinou možnost, na světě už mu toho moc nezůstalo. Jeho puška, tři náboje, batoh, poslední antiradiační pilulka, kompas, tablety na čištění vody a přístroj, na jehož displeji bliká symbol Synchra...

Postavy povídky jsou smyšlené, veškerá podobnost se sérií Fallout, S.T.A.L.K.E.R. nebo filmy I am Legend, Mad Max je čistě náhodná...

357529