Eliška otevřela oči. Venku už jasně svítilo slunce, i přesto, že celý dům obklopovaly závěje sněhu. Byl krásný lednový den. Tím, že je leden, si byla Eliška jistá. V lednu totiž mívá narozeniny, pamatuje si to proto, že leden je zimní měsíc většinou plný sněhu a ledu. Eliška vždycky milovala bruslení za zamrzlém rybníku za domem a dovádění na saních na vedlejším kopci. Elišce bylo právě ten den 5 let.
Při snídani se Eliška dlouze zadívala na maminku. Ta se na ni usmívala od míchání narozeninového pudinku. Vypadala šťastně. Eliška ještě tuto emoci nedokázala definovat, ale nutilo ji to se usmívat také. Eliška vždycky dostávala na své narozeniny jahodový pudink ke snídani a před procházkou zimním lesem s tatínkem a maminkou se mohla dlouho dívat na televizi. Ten den u ní strávila celé čtyři hodiny. Viděla většinu svých oblíbených pořadů, většinou pohádek, nevynechala jedinou reklamu. Doufala, že večer se mezi dárky objeví právě ta jediná blonďatá panenka s výbavou zdravotní sestry. Eliščina maminka pracovala jako zdravotní sestra, a právě proto snad cítila Eliška k této práci určité sympatie. Nemohla se ten den od televize odtrhnout.
Inženýr Pátek se pohupoval v křesle, mnul si horkem zpocené ruce a přísným pohledem sledoval Toma sedícího naproti němu u stolu. Tom byl také zpocený, ale nebylo to horko v místnosti, které způsobilo čůrky teplého potu na jeho těle. Byl nervózní. Přednesl totiž právě svůj lehce kontroverzní diplomový projekt řediteli hlavního televizního kanálu v zemi. Na první pohled však působil zcela sebevědomě, vystupoval sebejistě, mluvil jasně a k věci a při podání ruky si dal záležet na pevném stisku. Vnitřně se ale blížil stavu zhroucení. Musel v duchu uznat, že si možná na bedra naložil příliš, ale už nemohl couvnout. “Zopakujme si to”, promluvil konečně po dlouhé pauze inženýr Pátek. “Vy mi navrhujete testování podprahové reklamy na divácích hlavního televizního programu po dobu čtyř týdnů.” “No vlastně by se jednalo celkem o šest týdnů plus nějaký čas na přípravu ve vašich studiích”, opravil ho Tom. Inženýr se na něj ještě jednou dlouze zadíval, náhle prudce vstal, oběhl stůl a s omluvou vyšel ze dveří.
Tom na několik minut osaměl. Rozhlédl se po kanceláři a zamyslel se. Jaká je jeho možnost uspět? Věděl, že jeho školní projekt je dá se říct kontroverzní, ale právě proto jeho vedoucí návrh odmítl a téměř se Tomovi vysmál. Nebyl právě toto podnět, který impulsivního Toma donutil obejít všechny na fakultě a jít rovnou k “nejvyššímu”? Proč si domluvil schůzku právě s ředitelem nejkomerčnější televize a pracoval na prezentaci pro něj tři týdny dnem i nocí? Protože to chce dokázat! Právě ve chvíli, kdy se chtěl hrdinsky téměř poplácat po ramenou, vytrhl ho z jeho snění inženýr Pátek, vracející se se šálkem kávy v ruce a úsměvem na rtech.
“Víte co, mladíku? Proč ne. Šest týdnů není pro mě skoro nic a upřímně, stejně ve vliv podprahové reklamy ani trochu nevěřím. A víte co mě na tom baví? – To, že vy alespoň ukážete těm páprdům na fakultě, že si umíte poradit i bez nich. Jen mi ještě jednou zopakujte celý průběh. Co budeme vlastně inzerovat?” Tom se usmál, nechtěl dávat přehnaně najevo své nadšení. Zhluboka se nadechl a představil řediteli svůj plán do detailu. “Důležité je, představit lidem něco, co není obvyklé a na čem můžeme zřetelně vidět nárust zájmu diváků. Reklamy na čokoládu jsou k ničemu, nepoznáme přesně, jestli si ji lidé koupí, protože je ovlivnila reklama v televizi, podprahová reklama, nebo proto, že měli jednoduše chuť na sladké. Potřebujeme fenomén, který se obyčejně v televizi neinzeruje. A jsme právě u toho, proč jsem na fakultě neuspěl. Chystám se totiž přesvědčit hlavně muže, aby se dobrovolně hlásili k vojenské službě. Tady se jasně ukáže, koho a do jaké míry může podprahová reklama ovlivnit. Zaměříme se na danou skupinu a po šesti týdnech očekávám několik desítek procent nárůst zájmu obyvatel. Jestli všechny mé předešlé výzkumy k něčemu byly, tohle bude vrchol mého studia.”
Ředitel si Toma prohlížel pohledem, který ho usvědčoval z toho, že z poloviny netuší, o čem dotyčný mluví. Nadšeně mu ale podal ruku a slíbil, že vše potřebné zařídí. Inženýr Pátek byl sice ředitel známé televize a tedy velký “pán”, to ale neznamenalo, že jeho rozhodnutí byla vždy uvážlivá. “A jak ta vaše reklama může ovlivnit ženy a děti?” zeptal se později, když se s Tomem loučil. Jeho otázka ale zůstala pouze řečnickou. Tom mu nadšeně potřásl rukou a překotně vyběhl z místnosti.
“Vypni už tu televizi, miláčku”, zavolala maminka z kuchyně na malou Elišku. Ta pouze ztlumila zvuk a utíkala s nadšením do kuchyně. Tam na ni čekaly vysněné dárky. Tatínek se zrovna vrátil ze služby, pracoval jako policista a donesl velikou růžovou krabici ovázanou mašlí. Rychle se vysvlékl v předsíni a ještě v botách objal Elišku a přidal krabici k ostatní dárkům.
Eliška sfoukla pět velkých svíček z čokoládového dortu a vrhla se nadšeně na krabice. Byla tam! Její vysněná blonďatá zdravotní sestřička! Přesně jako maminka! Ostatní dárky zůstaly rázem v pozadí...
Tom spolu s inženýrem Pátkem seděli v promítací místnosti a sledovali nadšeně promítané fotografie z vojenských výcviků, které se podařilo Tomovi získat. Grafici z nich vytvořili velice trefné akční snímky, které budou použity během každého programu jako vědomím neregistrovatelné prostřihy. “Dobrá práce”, plácali se oba hrdinsky po ramenou. “Příští týden začínáme!”
Přišel březen. Eliška na svoje narozeniny dávno zapomněla. Všechny nové hračky ležely v koutě, některé dokonce nikdy nepoužité. Elišku v poslední době zajímala nejvíce televize. Nemohla se od ní odtrhnout a v každé volné minutě ji vyhledávala. Pohádky ji ale nebavily, nevěděla proč, ale obrazovka ji lákala jako magnet, musela se na ni dívat. Věděla jen, že na příští narozeniny už nechce panenku, chce figurku více mužnou, kluka, nejlépe bojovníka...
Tom v té době většinu času proseděl u počítače a snažil se pomocí statistik a všelijakých svých kontaktů zjistit, jak se zvýšil během února zájem o vojenskou službu. Zvýšil... Tom byl šťastný. Konečně mohl všem dokázat, že měl pravdu. Nepopiratelně vyhrával.
Eliška seděla v obývací pokoji, opět sledovala televizi. Tatínek dřímal po náročné službě a maminka byla v práci, Eliška se proto nemusela bát, že by její zábavu někdo zakázal. Byla sice ze sledování obrazovky u vytržení, ale přesto ji něco stále nutilo k neklidu. Bloumala po bytě, jakoby něco konkrétního hledala. Pod nohy se jí připletla panenka zdravotnice. Eliška ji bez zájmu odkopla. Něco ji táhlo do předsíně...ano, to je ono. Stoupla si na botník a zašmátrala pod tatínkovou bundou. Ano, je tam, přesně to, co hledala. Tatínek nikdy nebyl příliš opatrný, věděl, že jeho dcera přesně ví, co smí a co nesmí. Dnes se bohužel zmýlil. Eliška vytáhla jeho zbraň jako nejzamilovanější panenku. Chvíli si ji prohlížela a pak se vrátila k tatínkovi. Když se s ní postavila před televizi, nevypadala už jako pětileté dítě, zdála se až děsivě profesionální. “Tati, podívej, co mám.”
“Dokázali jsme to”. Tom seděl v kanceláři inženýra Pátka podobně jako před dvěma měsíci, pouze s tím rozdílem, že byl neskutečně šťastný. Dokázal přesně to, co chtěl. Zájem o vojenskou službu se zvýšil o dvacet procent během šesti týdnů a jeho projekt se stal mediální senzací. Dostal neskutečný počet nabídek zaměstnání v oblasti marketingu a reklamy. Cítil, že jeho pilné studium konečně přineslo ovoce.
Maminka Elišky se vrátila z noční směny v nemocnici. Její první kroky vedly k postýlce malé Elišky. “Jestlipak to moje zlato tvrdě spinká.” Z obývacího pokoje byla slyšet hrající televize. V postýlce ale nikdo neležel a ve vzduchu bylo cítit zbytky střelného prachu...
Při snídani se Eliška dlouze zadívala na maminku. Ta se na ni usmívala od míchání narozeninového pudinku. Vypadala šťastně. Eliška ještě tuto emoci nedokázala definovat, ale nutilo ji to se usmívat také. Eliška vždycky dostávala na své narozeniny jahodový pudink ke snídani a před procházkou zimním lesem s tatínkem a maminkou se mohla dlouho dívat na televizi. Ten den u ní strávila celé čtyři hodiny. Viděla většinu svých oblíbených pořadů, většinou pohádek, nevynechala jedinou reklamu. Doufala, že večer se mezi dárky objeví právě ta jediná blonďatá panenka s výbavou zdravotní sestry. Eliščina maminka pracovala jako zdravotní sestra, a právě proto snad cítila Eliška k této práci určité sympatie. Nemohla se ten den od televize odtrhnout.
Inženýr Pátek se pohupoval v křesle, mnul si horkem zpocené ruce a přísným pohledem sledoval Toma sedícího naproti němu u stolu. Tom byl také zpocený, ale nebylo to horko v místnosti, které způsobilo čůrky teplého potu na jeho těle. Byl nervózní. Přednesl totiž právě svůj lehce kontroverzní diplomový projekt řediteli hlavního televizního kanálu v zemi. Na první pohled však působil zcela sebevědomě, vystupoval sebejistě, mluvil jasně a k věci a při podání ruky si dal záležet na pevném stisku. Vnitřně se ale blížil stavu zhroucení. Musel v duchu uznat, že si možná na bedra naložil příliš, ale už nemohl couvnout. “Zopakujme si to”, promluvil konečně po dlouhé pauze inženýr Pátek. “Vy mi navrhujete testování podprahové reklamy na divácích hlavního televizního programu po dobu čtyř týdnů.” “No vlastně by se jednalo celkem o šest týdnů plus nějaký čas na přípravu ve vašich studiích”, opravil ho Tom. Inženýr se na něj ještě jednou dlouze zadíval, náhle prudce vstal, oběhl stůl a s omluvou vyšel ze dveří.
Tom na několik minut osaměl. Rozhlédl se po kanceláři a zamyslel se. Jaká je jeho možnost uspět? Věděl, že jeho školní projekt je dá se říct kontroverzní, ale právě proto jeho vedoucí návrh odmítl a téměř se Tomovi vysmál. Nebyl právě toto podnět, který impulsivního Toma donutil obejít všechny na fakultě a jít rovnou k “nejvyššímu”? Proč si domluvil schůzku právě s ředitelem nejkomerčnější televize a pracoval na prezentaci pro něj tři týdny dnem i nocí? Protože to chce dokázat! Právě ve chvíli, kdy se chtěl hrdinsky téměř poplácat po ramenou, vytrhl ho z jeho snění inženýr Pátek, vracející se se šálkem kávy v ruce a úsměvem na rtech.
“Víte co, mladíku? Proč ne. Šest týdnů není pro mě skoro nic a upřímně, stejně ve vliv podprahové reklamy ani trochu nevěřím. A víte co mě na tom baví? – To, že vy alespoň ukážete těm páprdům na fakultě, že si umíte poradit i bez nich. Jen mi ještě jednou zopakujte celý průběh. Co budeme vlastně inzerovat?” Tom se usmál, nechtěl dávat přehnaně najevo své nadšení. Zhluboka se nadechl a představil řediteli svůj plán do detailu. “Důležité je, představit lidem něco, co není obvyklé a na čem můžeme zřetelně vidět nárust zájmu diváků. Reklamy na čokoládu jsou k ničemu, nepoznáme přesně, jestli si ji lidé koupí, protože je ovlivnila reklama v televizi, podprahová reklama, nebo proto, že měli jednoduše chuť na sladké. Potřebujeme fenomén, který se obyčejně v televizi neinzeruje. A jsme právě u toho, proč jsem na fakultě neuspěl. Chystám se totiž přesvědčit hlavně muže, aby se dobrovolně hlásili k vojenské službě. Tady se jasně ukáže, koho a do jaké míry může podprahová reklama ovlivnit. Zaměříme se na danou skupinu a po šesti týdnech očekávám několik desítek procent nárůst zájmu obyvatel. Jestli všechny mé předešlé výzkumy k něčemu byly, tohle bude vrchol mého studia.”
Ředitel si Toma prohlížel pohledem, který ho usvědčoval z toho, že z poloviny netuší, o čem dotyčný mluví. Nadšeně mu ale podal ruku a slíbil, že vše potřebné zařídí. Inženýr Pátek byl sice ředitel známé televize a tedy velký “pán”, to ale neznamenalo, že jeho rozhodnutí byla vždy uvážlivá. “A jak ta vaše reklama může ovlivnit ženy a děti?” zeptal se později, když se s Tomem loučil. Jeho otázka ale zůstala pouze řečnickou. Tom mu nadšeně potřásl rukou a překotně vyběhl z místnosti.
“Vypni už tu televizi, miláčku”, zavolala maminka z kuchyně na malou Elišku. Ta pouze ztlumila zvuk a utíkala s nadšením do kuchyně. Tam na ni čekaly vysněné dárky. Tatínek se zrovna vrátil ze služby, pracoval jako policista a donesl velikou růžovou krabici ovázanou mašlí. Rychle se vysvlékl v předsíni a ještě v botách objal Elišku a přidal krabici k ostatní dárkům.
Eliška sfoukla pět velkých svíček z čokoládového dortu a vrhla se nadšeně na krabice. Byla tam! Její vysněná blonďatá zdravotní sestřička! Přesně jako maminka! Ostatní dárky zůstaly rázem v pozadí...
Tom spolu s inženýrem Pátkem seděli v promítací místnosti a sledovali nadšeně promítané fotografie z vojenských výcviků, které se podařilo Tomovi získat. Grafici z nich vytvořili velice trefné akční snímky, které budou použity během každého programu jako vědomím neregistrovatelné prostřihy. “Dobrá práce”, plácali se oba hrdinsky po ramenou. “Příští týden začínáme!”
Přišel březen. Eliška na svoje narozeniny dávno zapomněla. Všechny nové hračky ležely v koutě, některé dokonce nikdy nepoužité. Elišku v poslední době zajímala nejvíce televize. Nemohla se od ní odtrhnout a v každé volné minutě ji vyhledávala. Pohádky ji ale nebavily, nevěděla proč, ale obrazovka ji lákala jako magnet, musela se na ni dívat. Věděla jen, že na příští narozeniny už nechce panenku, chce figurku více mužnou, kluka, nejlépe bojovníka...
Tom v té době většinu času proseděl u počítače a snažil se pomocí statistik a všelijakých svých kontaktů zjistit, jak se zvýšil během února zájem o vojenskou službu. Zvýšil... Tom byl šťastný. Konečně mohl všem dokázat, že měl pravdu. Nepopiratelně vyhrával.
Eliška seděla v obývací pokoji, opět sledovala televizi. Tatínek dřímal po náročné službě a maminka byla v práci, Eliška se proto nemusela bát, že by její zábavu někdo zakázal. Byla sice ze sledování obrazovky u vytržení, ale přesto ji něco stále nutilo k neklidu. Bloumala po bytě, jakoby něco konkrétního hledala. Pod nohy se jí připletla panenka zdravotnice. Eliška ji bez zájmu odkopla. Něco ji táhlo do předsíně...ano, to je ono. Stoupla si na botník a zašmátrala pod tatínkovou bundou. Ano, je tam, přesně to, co hledala. Tatínek nikdy nebyl příliš opatrný, věděl, že jeho dcera přesně ví, co smí a co nesmí. Dnes se bohužel zmýlil. Eliška vytáhla jeho zbraň jako nejzamilovanější panenku. Chvíli si ji prohlížela a pak se vrátila k tatínkovi. Když se s ní postavila před televizi, nevypadala už jako pětileté dítě, zdála se až děsivě profesionální. “Tati, podívej, co mám.”
“Dokázali jsme to”. Tom seděl v kanceláři inženýra Pátka podobně jako před dvěma měsíci, pouze s tím rozdílem, že byl neskutečně šťastný. Dokázal přesně to, co chtěl. Zájem o vojenskou službu se zvýšil o dvacet procent během šesti týdnů a jeho projekt se stal mediální senzací. Dostal neskutečný počet nabídek zaměstnání v oblasti marketingu a reklamy. Cítil, že jeho pilné studium konečně přineslo ovoce.
Maminka Elišky se vrátila z noční směny v nemocnici. Její první kroky vedly k postýlce malé Elišky. “Jestlipak to moje zlato tvrdě spinká.” Z obývacího pokoje byla slyšet hrající televize. V postýlce ale nikdo neležel a ve vzduchu bylo cítit zbytky střelného prachu...
To je ale drsná moralita!
ReplyDelete