Kapitola 3

Usmívá se. To je poprvé od…už si ani nepamatuji, kdy jsem ji naposledy viděl takhle pokojně se usmívat. Až se probudí, už tu nebudu. Snad se jí i uleví. Je to těžká doba a já musím jít. Postarat se o záležitosti, které nepočkají, jejichž vyřešení by mohlo pomoct i jí. Záleží mi na ní, a proto musím jít. Odcházím teď, loučení by pro mě bylo až moc těžké. Jídla je tu ještě dost. Dost pro jednoho, aby vydržel. S sebou si beru jen pár drobností. Venku se pořád ještě dá najít všechno, aby člověk přežil tu cestu. Sem tam je nějaká zapomenutá benzínka nebo malá prodejna potravin, kam se rabování ještě nedostalo, pár sušenek nebo konzerv snad vždycky seženu… Navíc jsme byli dobře připravení. Na rozdíl od většiny lidí jsme všechny předpovědi brali vážně, a tak jsme měli, a pořád ještě máme, slušné zásoby. Zatím nijak netrpíme ani nestrádáme hlady. Jsem pořád dost silný na to, abych cestu zvládnul. Tak dost přemýšlení. Vydám se hned, kdybych počkal do rána, ničemu bych nepomohl. Pokaždé bychom chtěli ještě další ráno spolu. Proto musím jít teď, dokud spí. Je to ten nejlepší způsob. Když jsem zavíral dveře, měl jsem dojem, že je vzhůru. Probudila se, ale ani ona nebyla dost silná na to, aby se rozloučila. Oba jsme věděli, že tahle chvíle přijde, ale ani jeden z nás na ní nebyl úplně připravený.

„Dobrou noc.“ Říkám do tmy pokoje, když zavírám dveře.

„Šťastnou cestu.“ Říká ona do polštáře, když zavírám dveře.

***

„Pojď sem rychle!“

„Co je? Co se děje?“ běží ke mně rychle, skoro jako by vycítila naléhavost, s jakou jsem na ni zavolal. Najde mě sedět u rádia, ostatně jako každý jiný den nebo večer od té události.

„Slyšíš to?“ zaposlouchá se a opravdu – nezdá se mi to, i na ní poznám, že slyší něco víc, než jen obvyklé chrčení.

„Co je to? Nejde to trochu vyjasnit? Zkus to, ať slyšíme, co říkají.“ Otáčím knoflíky na všechny strany, hraju si s výškami a hloubkami a nakonec se mi podaří docílit srozumitelnějšího zvuku. Jediné co ale slyšíme je série čísel. Párkrát se zopakuje a pak signál ustane.

„Co to bylo? Nevíš, co to mělo všechno znamenat?“

„Nevím.“ Řeknu nahlas. Ve skutečnosti ale tuším. Ještě než se to všechno stalo, slyšel jsem o pravidelném vysílání číselných kódů, jen nevím, jestli to s posledními událostmi nenabylo jiného významu. Budu se muset nad tím vším ještě trochu zamyslet.

***

Teprve pár dní na cestě a už mi to připadá jako věčnost. S jídlem jsem měl štěstí, zatím se nemusím s ničím moc trápit. Dřív jsem si nikdy neuvědomoval, jak moc používám všechny ty všední věci. Jaký je život bez nich. Teď když chodím pustinou po svých, mám spoustu času o tom přemýšlet. Všechna zázračná technologie vyspělých zemí posledních časů je teď k ničemu. Stačil jeden okamžik a teď se všechno válí po zemi bez jediného využití. A já myslím na staré rádio po bůhvíkom, co jsme našli na půdě, na to jak mě dostalo na tuhle cestu a jaké by to bylo, kdyby se to všechno povedlo. Myslím také na naše společné chvíle a na to, jestli ji ještě někdy uvidím. Určitě ano. Zvládnu to a vrátím se k ní a všechno bude skoro tak jako dřív.

***

Každý večer stejný číselný kód. Pořád ale nemůžu přijít na to, co má znamenat. Zkusil jsem už nejrůznější šifry, triky s binárním kódem, ale pořád nic. Jednou večer zase posloucháme vysílání. Ale zase je úplně stejné jako každý jiný večer, nic nového, co by nám pomohlo s rozlousknutím kódu.

„Myslím, že to nebude nic z moderní technologie,“ povídá mi jednou večer. „Mělo by to být něco jako že původního, něco z dřívějška.“

Přemýšlel jsem nad tím dost dlouho, ale tohle mě před tím nikdy nenapadlo. Byla to docela dobrá myšlenka. Když pro šíření používají stará rádia, šifrování bude něco banálního, něco co rozluští i ten, kdo není technicky zdatný.

„A co třeba obyčejná abeceda? Určitě chtějí, aby to rozluštil každý, kdo to uslyší.“

Někdy mě napadá, že je mnohem chytřejší než já. Než se to stalo, z nás dvou jsem to byl já, kdo se živil hlavou, ona zase pracovala rukama. V tomhle ale byla vždycky lepší a zase to dokázala. Do života je prostě celkově mnohem použitelnější, žádné technologie ji, na rozdíl ode mě, nikdy neurčovaly. Nebyla na ničem závislá. Možná proto také tak dobře snáší to co se děje teď.Zkusím to a opravdu. Čísla na papíru se konečně proměnila na srozumitelnou zprávu.

„Jsi prostě geniální“ otočím se na ní a dám jí pusu.

***

A jsem konečně tady. Nakonec jsem to dokázal. Došel jsem až na konec cesty. Pravý cíl mám ale před sebou. Dalo by se možná říct, že ta pravá cesta přede mnou leží teprve teď. Teprve teď uvidím, jestli to všechno k něčemu bylo. Celou dobu myslím jen na ni. A pro ni to také dokončím. Všechno bude skoro tak jako dřív.