The beauty of being

The pill he took that evening was bitter. So was his whole day, week, month, maybe few years before him. Spending long hours under water, each time listening to the sound of fast moving molecules around his ear, he came to realize that the beauty of being does not lie in being itself, but in each early morning he wakes up more alive and aware of the connection with other beings. There were times when those thoughts were too fragile to even admit them. They were something new and something too ancient at the same time. They grew directly from the deep blue of his core, from depths so pitch black that even soul was afraid to look that way and try to remember. With each new day, each new pill, each new awakening he grew in understanding he was not alone. The urge to break the prison of his own mind became so strong he often fell unconscious, floating in his water tank for days, while his brain slowly recovered from the storm of neuron cell evolution. There was no time. Past did not really exist. Present is not important and future? The future came early. After one lasting recovery he started to hear one different sound. Slowly becoming stronger and stronger, he soon forgot about high pitched whistles of molecules, about the pressure in his sore brain. He listened to hum, slowly becoming more clear and familiar. The structure of this new stimulus evolved at very high speed. The hours decanted into one moment. He felt this was the thing he was waiting for his whole life. He understood. He responded. It was greeting.

Everybody in room became silent for few seconds. Their faces faded but soon a big smile started to spread accros the faces of all scientists. The computer started to transmitt this long awaited singal from room no. 56, tank no. 18B. It was response. Simple response on simple stimulus which was transmitted into brains of all animals during the long years of experiments in establishing a communication between man and animal being. At the beggining, chimps were favorites, but soon their agressive attitude emerged and the connection became impossible. We, humans, were the same kind. The agresivity in core parts of our mind was the biggest problem, and when two agressive cores collided, it was disaster. Many chimps had to be discarded, many human volunteers became flesh dolls with baked brain. Dolphins replaced chimps, simple artificial intelligence replaced humans. The subject of communication was reduced to one single word: Hello. An this was the response. Humans found out long ago that dolphins communicated with each other. They found out that actually dolphins were capable of poetry and the art of feeling – special art form which was spread only accros dolphin population. The art of feeling was the transmission of beautifuly desingned feelings of one dolphin to another in telephatical way. The deep study of this sense became the matrix for establishing telephatical way of communication between dolphins and humans and the goal was to actually learn this ability to communicate between humans themselves. The first step has already been taken, the first connection happened.

Speciální čip

Náš příběh se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy lidská společnost disponuje vyvinutými technologickými prostředky. Ty prostupují všemi oblastmi a staly se nedílnou součástí každodenního života. Vývoj vědy postoupil mílovými kroky kupředu a produkty novomediálních technologií každý považuje za věc, jež tu s námi byla odjakživa. Společnost je novomediálními výdobytky vyzrálé vědy utvářena, ovlivňována a kontrolována.

Jako vždy, tak i v těchto časech, lidé uplatňují své zájmy a potřeby. Ziskuchtivost stále přetrvala a bohatství má stejnou váhu, jako v jakékoliv jiné době. Země ztrácí své cenné nerostné zdroje, které bylo v předchozích letech nutné těžit. To vše v návaznosti na pokrok a rozšiřování lidských metropolí. Metropole nyní zaujímají prostor pokrývající většinu planety. Příroda je téměř zdevastována a zbývá posledních pár míst, na které prozatím, díky činnosti aktivistů a ochránců přírody, nevztáhly sofistikované a technologicky dokonalé stroje své pole působnosti.

Náš příběh, jak již bylo řečeno, se odehrává v nedaleké budoucnosti a zachycuje momenty, které rozběhly koloběh dlouhodobých válek mezi těžařskými společnostmi a ekologickými aktivisty. Jak ke všemu došlo? Začněme pěkně od začátku.

V roce 2150 byla utvořena celosvětová organizace zaštiťující ochranu posledních zbytků přírodního bohatství, jimiž zdevastovaná Země disponuje. Organizace dostala honosný název: „Organizace pro ochranu přírodního bohatství světa“ (OOPBS). Na jejich zasedáních se hlasuje o povolení k využití určité přírodní oblasti v rámci průmyslového odvětví. K organizaci se připojily, pod menším či větším nátlakem mocensky silnějších zemí, veškeré státy světa. Členy této organizace se pak staly volení zástupci každé ze zastoupených zemí. Konference a rozhodující jednání jsou realizována virtuálně a není tedy nutné se sjíždět na určité místo, a zde s velkou pompou a okázalostí bránit poslední zbytky přírody, jak tomu bylo v letech minulých, kdy se zástupci organizací sjížděli z celého světa na jedno místo, a následně rozhodovali např. o finanční či hospodářské pomoci nefungujícím státním zřízením.

V reálném vyznění organizace OOPBS uděluje schválení a povolení k využití (vykořistění) určité oblasti. Firmy představí svou vizi a důležitost přijmutí právě jejich žádosti v krátkém interaktivním spotu, kdy mají členové zasedání možnost být v přímém kontaktu s navrhovateli žádosti pomocí holografické projekce. Pokud je návrh přijat většinou, může se uskutečnit jeho realizace.

V předchozích letech se návrhy schvalovaly v prostředí korupce, jež vše prostupovala. Úplatky a sliby možného výnosu daly přednost etice a morálce. Tomu již však odzvonilo, jelikož nové technologie posloužili i k vypátrání možné korupce a tedy ovlivněnému rozhodnutí ve prospěch mocensky a finančně zajištěných nadnárodních společností. Je zřejmé, že tento akt ochrany osobních zájmů a preferencí se znelíbil právě vlivným firmám, které mají v úmyslu vykořistit poslední možná těžiště a naleziště.

I když korupce není již více možná, objevila se v posledních letech firma, která náhle získala množství nového prostoru pro těžbu přírodních nerostů v oblasti chráněných organizací OOPBS, a to díky jejich požehnání a schválení rozhodnutí možnosti těžby v chráněné oblasti.

Kdysi úspěšná firma INPROM náhle ztratila svou slávu a lesk, jelikož vytěžila poslední zbytky svých nalezišť. Pokoušela se prosadit své návrhy členům OOPBS, avšak neměla valného úspěchu, až jednoho dne nastal zlom a od té doby připadne každá nově schválená oblast určená pro těžbu právě této firmě.

V něčem dle každého rozumného úsudku musí být háček. Trvalo několik let, než se členové ekologických hnutí bránící přírodní pozůstatky dopátrali, v čem onen háček tkví. A v čem tedy tkví? Řešení je ve skrz jednoduché, avšak technologicky téměř dokonale provedené. Společnost INPROM se nechtěla smířit s úpadkem jejich produkce a jediné možné řešení spočívalo v souhlasu organizace OOPBS k expanzi na zbylá přírodní naleziště, která byla chráněna. Jediným řešením se tak stal souhlas většiny členů k povolení k těžbě.

INPROM si najala přední světové vývojáře v oblasti nových technologií a skupině nejlepších mozků dala za úkol, samozřejmě pod nátlakem a v naprostém utajení, vytvořit speciální čip. Jeho podstata spočívala v aplikaci vyrobeného čipu do lidského mozku, kdy při umístění v konkrétní oblasti bylo možné pomocí čipu ovlivňovat lidské myšlení. Společnost INPROM pak tajně aplikovala čip potřebné většině zástupců v organizaci OOPBS a naprogramovala jejich mozky ku smýšlení v rámci uskutečnění svých cílu. Tím dosáhla potřebné většiny a mohla rozjet své projekty v nových oblastech, které potřebovala pro svůj prospěch a především pro svůj zisk.

Jak u každé tajné akce bývá zvykem, tak i tato se provalila ne však k široké veřejnosti, ale jen k představitelům ekologických hnutí. Ti, rozhořčeni postupem INPROMu, rozhodli se kontrovat stejným způsobem a nabourali se do sítě čipů, které programovaly mozky zástupců OOPBS. Nastavili nové rozhraní čipů a výsledkem byla katastrofa, jelikož INPROM na tento hackerský akt přišel, poté, co jim poslanci neodhlasovali ve valné většině několik požadavků na nová území.

Důsledek celé této akce nabírá v současné době nedozírných následků, neboť se rozpoutala válka o moc mezi těžařskými firmami a ekologickými aktivisty. Každá strana vymýšlí stále nové způsoby nabourání sítě čipů ovládající lidské myšlení, a pokud dokáže jeden člověk uzpůsobit myšlení druhého ku prospěchu své věci, nikdy tento akt nemá kladnou morální a etickou hodnotu a vždy vede špatným směrem.

Asistent

Po silnici druhé třídy se žene tmavě modrá Toyota Optimus. Asi pět let starý model, už od prvního pohledu vypovídá o svém majiteli několik věcí. V první řadě je vidět jistá technická zručnost, kterou současný řidič a vlastník auta v jedné osobě projevil při opravě předního světla pomocí průhledné izolepy. Přesto se asi daleko lépe cítil u zapojování slušně vypadající reprosoustavy dunící právě oldschoolovými Daft Punk.

Jáchym Hájek je totiž správcem sítě v CarSeSys, neboli Car Security System. Tato společnost poskytuje především bezpečnostní a asistenční služby v autodopravě, od navigace pro smartphony po doplňkové online nástroje. Hlavní služba však spočívá v propojení hlasové navigace podle satelitních systémů GPS a Galileo spolu se sofistikovanými vysílači a přijímači na krátkou vzdálenost, které se staly povinnou výbavou osobních automobilů v Evropské unii roku 2020.

Systém varuje řidiče jak různými poblikávajícími a pípajícími upozorněními, tak digitální ženským hlasem, že nedodržuje minimální doporučenou vzdálenost, jede moc rychle do zatáčky nebo se blíží k pomalejšímu šoférovi. Palubní počítač je se smartphonem, který nahradil přístroje přímo určené k navigaci stejně jako spoustu jiných zařízení, vzájemně propojen a připojen i na síť. Všechny různé elektronické systémy jako ABS nebo ESP jsou integrovány do tohoto konvergovaného softwaru, který vypočítává kdejaké možné nebezpečí a pomáhá řidiči se mu vyhnout. Má dokonce i omezené možnosti zasahování do jízdy. Celý tento systém všelijaké pomoci, přívalu informací a doporučení si lidé zvykli nazývat Asistent. Díky němu se rapidně snížila nehodovost. V EU se jednoduše jezdí bezpečně.

Ale to asi nikdo neřekl Jáchymově Toyotě. Všechny výstrahy mlčí a téměř každá poloprůhledná informace z předního okna a palubní desky zmizela, aniž by Hájek sundal nohu z plynu. Před chvilkou mu ještě ta otravná ženská cpala něco o kamionu kdesi před ním. Bude jí muset vyměnit za nějaký jiný hlas, protože tenhle se už nedá vystát. Pořád a pořád vám kecá do řízení. Možná si navolí i jiný jazyk, třeba francouzštinu, aby si jí trochu oprášil. Teď ale nastalo ticho po pěšině. Je to divné. Jáchym jako pracovník CarSeSys moc dobře ví, že se vypínání asistentů nevyplácí. Nejen, že si tím zvyšujete pravděpodobnost smrti srážkou s nějakým blbcem, co si ho taky vypnul a nezvládnul to, ale ani pojišťovna vám nic nedá. Jistě, bezpečnostní systém, který zaznamenává, kdy je asistent zapnutý a kdy ne, není pro tak zkušeného IT technika, jakým je Hájek, žádný problém. Ale proboha proč riskovat? Navíc teď když přišel na to, co ti parchanti z vedení ve skutečnosti dělají. Na něj si ale nepřijdou. Sice už určitě vědí, že něco ví, a nejspíš za ním pošlou i nějaké gorily, ale on se zašije někam, kde ho ani oni nevyčmuchají.

„Co je to sakra s tím Asistentem?! No jasně, všechno se vysere vždycky, když to nejmíň potřebuješ.“ V duchu ještě dodá, že se nemá cenu rozčilovat, stejně by ho musel minimálně odpojit od netu a navigace, aby ho nemohli sledovat. Jeho pozornost se ale musí přesunout na silnici. Někde by tu měl být ten kamion, o kterém se Asistent zmiňoval, než se přestal ozývat. Jáchym už pár let nejel bez elektronických rad, proto trochu znejistil, když se vynořil ze zatáčky a uviděl před sebou cisternu. Poměrně rychle se k ní blíží, podvědomě ubere plyn a přemýšlí, jestli se pokusí dostat před ní. Rozhodnutí padá rychle, předjede kamion ještě před vesnicí, která se vynoří na konci rovinky. Nakoukne, jestli něco jede. Z protisměru se neblíží žádná světla a Jáchym Toyotě sešlápává plynu až na podlahu a vyraží do leva vedle kamionu. Značka vsi se kvapem blíží, ale Jáchym je sto metrů před ní už zpět ve svém pruhu. Přesto nijak nezpomaluje. Když značku s názvem vesnice míjí, má na tachometru ještě sto dvacet.

Říká se, že před smrtí lidem hlavou proběhne celý život. Jáchymu Hájkovi neproběhlo hlavou nic, právě naopak se jeho hlava pokusila proběhnout kamennou zdí stodoly stojící v první zatáčce. Samozřejmě bezúspěšně. Jediným výsledkem bylo sešrotování Toyoty do neforemné hroudy plastů, střepů a zprohýbaného kovu s mrtvolou správce sítě pobočky společnosti CarSeSys uvnitř. Bezpečnostním složkám toho na vyšetřování moc nezbylo. Řidič cisterny, kterého Jáchym předjížděl, vypověděl, že ho modrý Optimus ještě před vsí předjel, ale když do ní vjížděl , se zpomalováním se vůbec netrápil. Asi to tu neznal nebo si moc věřil do zatáčky. Kdo ví.

***

Patrik Vávra se vrací k domovu z pohřbu svého kamaráda. Bydleli spolu na koleji a pak ještě všude možně. Od konce studia se už moc nevídali, ale často si psali na ICQ. Jasně, je to trošku vykopávková forma komunikace, přesto ji oba s nostalgií používali. Z Jáchyma se stal nakonec správce sítě v jedné z poboček společnosti, která v Evropě zajišťuje fungování Asistenta. Nic moc plat, ale ulejvárna to prý byla dobrá. Je to smutné, tak mladý člověk, sotva přes třicet let a zabije se v autě. Navíc takhle hloupě.

Patrikova A3 s hybridním pohonem si to sviští po rychlostní silnici naprosto nerušeně. Kdo by tu taky takhle pozdě jel. Když Patrik Vávra, novinář na napůl volné noze, ráno jel opačný směrem a přemítal o smyslu života, vlastní smrtelnosti a podobných věcech, které člověku přicházejí na mysl cestou na pohřeb, napadla ho i trochu morbidní myšlenka. Jáchymovu sestru poprosil, jestli by si mohl zkopírovat hudbu, kterou měl jeho kamarád v telefonu, když zemřel. Pustí si jí po cestě domů, aby mohl s dlouholetým spolubydlícím ještě naposledy něco sdílet. Když sjížděl z rychlostky a jeho Audina lehce hvízdla pneumatikami v zatáčce, ozval se digitální hlas Asistenta. Že by prý bylo příhodné zpomalit. Patrik na to zareaguval ztlumením Máši, jak Asistentu říká, a zesílením Daft Punk, které si stáhnul od Jáchyma.

„Stejně je to divný, dyť to tam znal a věděl, že je tam ta zatáčka.“ Myšlenka vyslovená nahlas roztočila celý kolotoč dalších úvah. Jak to, že měl vypnutého Asistenta? Nikdy to nedělal, alespoň podle toho, co psal nedávno na Facebooku do diskuze. A musel přece vidět, že do tý zatáčky letí moc rychle, i když mu žádný hlásek z repráku nenapovídal. V policejní zprávě stálo, že nebrzdil a snažil se zatáčku projet, ale brzdy byly podle expertízy v pořádku. Tak proč nebrzdil ani v posledním okamžiku? Posledním reflexem před srážkou snad každého řidiče je zašlápnout to. Že by sebevražda? Ale to by se tu zatáčku zase nesnažil uřídit.

Z úvah ho vytrhne až ticho. Francouzští Daft Punk se z nějakého důvodu odmlčeli a jediným zvukem je tiché předení stříbrné Á-trojky. Zběžný pohled na poloprůhledný nápis na předním skle Patrika informuje, že jeho smartphone, který je zároveň telefonem, osobním počítačem, navigací, foťákem, kamerou, kreditkou, baterkou a spoustou dalších věcí, nedokáže další song kvůli nějaké chybě přehrát.

„Tak to je gól, ajťák má nefunkční empétrojku.“ To taky není zrovna normální, pokračuje méně pobaveně novinář v duševních úvahách. Na nejbližším odpočívadle zastavuje. Má chuť na cigáro a docela rád by si protáhnul nohy. Asi v polovině camelky ho přecházení po parkovišti přestane bavit, proto si sedne na sedadlo spolujezdce a jen tak ze zvyku vezme do ruky smartphone. Ta MP3 má i nějakou divnou velikost, příliš malou na tři minuty zvuku, spíš by to mohl být nějaký texťák. Při kopírování se žádná chyba neohlásila. Že by to nebyla náhoda? Nakonec je to celkem jednoduchý trik, stačí změnit příponu souboru a z textu je hudba, sice nefungující, zato téměř dokonale zašitá. Koho by napadlo prohledávat hudbu, jestli je v ní něco schované.

Plný napětí přepisuje příponu a otvírá soubor. Když se objevuje souvislý text ani neví, jestli je to dobře nebo špatně. Přečte si pár řádek a trochu zmateně začne rolovat níž. Narazí na poznámku, nejspíš Jáchymovu, a ta mu vyrazí dech. Nejdřív nevěří svým očím, nechce jim věřit. Pak začne všechno dávat dokonalý smysl. Část vedení CarSeSysu sleduje pomocí Asistenta různé vysoce postavené a vlivné lidi a informací využívá ke svému prospěchu nebo je prostě prodává někomu dalšímu. Ještě že si pánové manažeři vedou o všem poznámky. Jáchym na to asi narazil někde při opravě počítače. Jenže teď je mrtvý. Že by to nakonec přece jen nebyla nehoda? Ale jak by to udělali?

„No jasně!“ Ke sledování by sice přibyla vražda, ale na tuhle by nikdo neměl přijít. Nejdřív se přece spekulovalo o možnosti autopilota místo Asistenta. Nakonec zvítězila lidská neochota svěřit život do rukou počítače, přestože do rukou jiných lidí, často nebezpečnějších, se svěřují zcela běžně. Ale i Asistent má určité možnosti, jak vám zasahovat do řízení. Jistě, nemůže ovládat volant. Různé stabilizační, protiskluzové a různé další funkce člověk při jízdě ani nezaregistruje, ale v případě vyhodnocení vážného ohrožení může brzdit nebo lehce přidat plyn.

„To si musím vygooglit.“ Po chvilce brouzdání po netu Patrik zjistil, že je teoreticky možné i pomocí Asistenta brzdy zablokovat, aby nefungovaly. Samozřejmě CarSeSys ručí za to, že se to nestane. To asi Jáchyma nenapadlo a stálo ho to život. „Ještě že o mně nic neví, každopádně tohle musí na net a co nejdřív.“ S těmito slovy sedne Patrik zpátky na místo řidiče a nastaví si smartphone tak, aby ho nahrával při jízdě. Spustí videozáznam a rovnou ho uploaduje na zpravodajský server. Textovou část napíše až ráno, po cestě o tom něco navykládá a nastaví záznamu pro jistotu samopublikování, pokud ho do devíti hodin nezruší. Člověk nikdy neví.

Po cestě Patrik pomrkává po textu, který získal z Jáchymovi empétrojky a komentuje ho do kamerky, kterou je vybaven jeho mobil. Po dvou a půl hodinách je konečně hotovo, upload přece jen chvíli zabral. Jasně nedostal se ani do půlky dokumentu, ale zítra na to s někým sedne a originální text přihodí později k videu a svému komentáři, aby si mohli všichni udělat obrázek. Z toho se už mafiáni z CarSeSysu nevyhrabou.

Domu už je to jen kousek. Dvě zatáčky, rovinka a pak zasloužená postel. Za poslední zatáčkou se ale zjevuje policejní hlídka, nejspíš silniční kontrola. Už na Patrika mávají plackou, aby zastavil.

„Dobrej, stalo se něco pánové?“

„Dobrý den pane řidiči, jen běžná silniční kontrola, připravte si prosím doklady a vystupte z vozidla.“

Patrik vystoupil a podal doklady policistovi před sebou. Druhý mezitím obchází jeho Á-trojku. Pak se v Patrikově hlavě usadí zvláštní pocit, že je něco špatně. Strážník před ním si ty papíry prohlíží nějak dlouho. Ve stejném okamžiku, kdy novináři dochází, že neměl používat internet přes Asistenta, protože ho můžou špehovat, a ve stejném okamžiku, kdy zvedá ruce k obraně, se k němu zezadu vrhná druhý policista s jakýmsi sedativem v injekční stříkačce a vráží mu jehlu do krku. Poslední co Patrik viděl, než se propadnul do nevědomí, byl podvozek jeho Audiny.

***

Z bezvědomí se omámený novinář probral v protáhlé místnosti bez oken. Ležel zkroucený v rohu a kus od něj postával nějaký svalnatý chlap. Když jeho oči přivykly světlu, které místnosti dopřávaly stropní zářivky, zjistil, že do místnosti právě vchází postarší pán v obleku v doprovodu dalších dvou mohutných mužů, nejspíše nějakých sekuriťáků.

„To ste mu toho museli píchnout tolik?!“ Manažer ječí neuvěřitelným způsobem a jeho obličej se velmi rychle změní na rudou kouli.

„Vono to není nic jednoduchýho a kdo moch navíc vědět, že už to rovnou nahraje? Bylo vůbec štěstí, že sme byli poblíž jeho domu a zrovna převlečený za benga.“

„Jenže teď je nám už k hovnu!“

„Už se asi probral, pane Malone.“

Pan Malon doslova přidusal k Patrikovi a i přes pupek, který se mu pohupoval nad kalhotami, zvednul novináře na nohy. Až teď si Vávra všimnul, že v ruce svírá tablet, na kterém běží nějaké video.

Hněv a intenzita červené barvy v manažerově obličeji ještě více narostly.

„Tímhle sis ty novinářskej zmrde podepsal rozsudek smrti.“

Poslední co ve svém životě Patrik Vávra viděl, byl tablet blížící se k jeho spánku, na kterém právě jeho hlava podepřena opěrkou se znakem Audi vyprávěla světu o nekalých praktikách společnosti CarSeSys.

Filmová realita

Na první zazvonění nepřišla žádná reakce, proto jsem podruhé zvonil podstatně déle a zabouchal na domovní dveře. Kdesi v domě se podle vrzavého zvuku otevřely dveře. Uslyšel jsem kroky, které se blížily směrem ke vchodu, a z oné otevřené místnosti jsem zaslechl Na krásném modrém Dunaji.

Vchodové dveře se pootevřely. „Jen pojď dál Aarone,“ ozvalo z předsíně za nimi. „Co máte profesore tak důležitého, že jste mě potřeboval vidět ve 2 hodiny ráno?“ řekl jsem, „a nemyslete si, že vám půjčím na svou průkazku nějaké další filmy z videopůjčovny. Každý den mi teď volají, ať jejich filmy neprodleně vrátím.“ „Ne, už jich nebude zapotřebí,“ odpověděl profesor. „Tak řeknete mi o co teda jde?“ zeptal jsem. Místo odpovědi se profesor otočil na podpatku a zamířil směrem do svého sklepení a já ho následoval. Sestoupili jsme dolů. Sklep byl opravdu obrovský, skoro větší než dům nad ním, i když strop tolik vysoký nebyl. Směrem do jeho zadní místnosti jsme míjeli profesorovu chemickou laboratoř. Pokaždé si říkám, že na způsob jakým má zde věci profesor uspořádané, mám asi moc nízké IQ.

„Kde jste sehnal tyhle?“ zeptal jsem se profesora a ukázal na dva kotouče filmových pásů, jaké se používají v kinech. Ostatně celá zadní místnost připomínala soukromé kino. „V místní knihovně. Jde o archivní kousky,“ chlubil se profesor. Stál vedle staré promítačky na tento typ pásků, která jela v tuto chvíli na prázdno, takže ji vypnul. Bílé světlo na starém plátně, přichyceném na cihlovité zdi sklepa, zhaslo, takže sklep na chvíli potemněl. Profesor rozsvítil lampu na stole plném VHS kazet a nějakých výkresů.

Profesor mi nabídl židli a sám se taky posadil do křesla, ze kterého nejspíše sledoval své projekce. „Objevil jsem unikátní zachycení paralelních realit, zachycených na každém filmovém pásu,“ vyhrkl na mě s nadšením profesor. „Dobře, to zní přinejlepším šíleně,“ odpověděl jsem s nechápavým výrazem ve tváři. „Šílené je, že jsem první, kdo na to přišel!“ nedal se profesor. „Co víš o časoprostoru?“ zeptal se. „No, v podstatě jedno bez druhého neexistuje, tudíž žádný z těchto jevů nelze pozorovat zvlášť,“ odpověděl jsem. „Přesně tak,“ pokračoval profesor, „jelikož prostor nemůžeme pozorovat zvlášť, jsou jediné, co náš mozek přijímá obrázky okolí a jeho změny v závislosti na čase. Celý náš Vesmír je z pohledu jednoho člověka jen odvíjející se filmový pás před jeho očima. Každý filmový záznam je realita stejná jako ta naše! Není to úžasné?“ „To opravdu tvrdíte, že mí oblíbení seriáloví hrdinové opravdu někde žijí? Mám takový dojem, že tohle už jsem někde slyšel.“ ironicky jsem odvětil. „V současné době, kdy se zážitek z filmů v kinech díky speciálním efektům značně prohlubuje, jako například při použití 3D technologie nebo stereo zvuku, byla tohle jen otázka času, i když musím uznat, že já jsem ten čas trochu předběhl,“ pousmál se profesor.

„Určitě jste mě ale nezavolal, jen abyste mi řekl tohle,“ řekl jsem se podezíravě. „Máš absolutní pravdu! To na čem jsem poslední dobu pracoval, byl způsob jak do této reality proniknout. Jak sladit tuto realitu s jinou a donutit ji k interakci,“ dodal už s opravdovým zanícením profesor a začal se zvedat z křesla. V tu chvíli jsem si toho všimnul. Stálo to na stolku hned vedle promítačky přikryté bílým ubrusem. Profesor k tomu přišel a ubrus sundal. Bylo to velmi podobné modernímu dataprojektoru, očividně to však bylo podomácku sestavené. „Tento vlnový generátor nám pomůže sjednotit plynutí času speciálně upraveného filmového pásu s plynutím našeho vesmíru a otevře nám dveře do své paralelní reality,“ popisoval profesor tajuplně. „Můžu mít hloupý dotaz?“ zeptal jsem se. „Jistě,“ přitakal profesor. „A jaký film jste vybral?“ zeptal jsem se. „Podraz,“ odpověděl profesor zase pro změnu vesele. „Podraz? Ten film ze 70. let s Robertem Redfordem?“ ptal jsem se nevěřícně. „A proč by ne! Měl jsem ty časy rád a vždycky se mi líbila ta hudba, která tam hrála,“ řekl profesor a začal zařízení zapínat.

Ozvalo se hučení tlumené hučení. Zároveň profesor pustil i promítačku, která se naopak rozběhla s cvakavým zvukem, jak už to promítačky dělají.

„Možná budeš potřebovat tohle,“ řekl profesor a ukázal na sako pověšené v rohu na věšáku. Zcela určitě patřilo jemu a nosil jej v mládí. On sám si sundal svůj laboratorní plášť, pod kterým se také objevil oblek, také dost starý na to, aby v něm do 70. let zapadl, stejně v ničem jiném ani nechodil.

„To bude ono,“ zamumlal profesor, když se skláněl nad zařízením a s něčím na něm otáčel. Na plátně zrovna běžela scéna, ve které ten policajt pronásleduje Johnnyho, přičemž běželi zrovna přes nádraží. Uprostřed plátna se začínal objevovat bílý čtverec, který se začal rozšiřovat do stran. Tam kde se čtverec rozšířil, se film najednou zdál o moc ostřejší a bez těch všech praskání, které se na plátně objevují. Byl jsem už oblečen ve svém přestrojení, když jsem ucítil lehký vánek ve tváři. Vzhlédl jsem k plátnu, které tam už však nebylo. Místo něj jsem viděl něco, co bych nejlépe popsal jako okno. Oba jsme se skrz něj dívali na nádraží, já s úžasem a profesor s úsměvem na tváři.

Profesor na nic nečekal a vnořil nohu tam, kde ještě předtím bylo plátno. Jako by překračoval nějaký rám. Už byl na druhé straně. Neváhal jsem a stejným způsobem jsem se tam dostal i já. Octli jsme se na nádražním nástupišti. Těch pár lidí, co se zde nacházelo, si zřejmě nevšimlo našeho bizarního příchodu. Johnny a ten policajt v jeho patách byli už dávno pryč. „Nechápu to,“ podíval jsem se zmateně na profesora, „jak můžeme být tady, když se film odehrává někde jinde?“ „Film je jen jeden pohled do této reality. Je zrovna tak široká, kolik je v ní pozorovatelů. Mělo by vůbec smysl nazývat něco realitou, kdyby neměla žádného pozorovatele?“ dovětil profesor.

Přijel vlak. Vysedli z něj lidé a jiní tam nasedli a vlak odjel.

Šli jsme dolů ulicí. Zdravili jsme lidi a oni zdravili nás.

Nakonec jsme se zastavili na tom místě, kam si Lonnegan chodil pro výsledky dostihů a dali si kávu. Profesor měl s sebou i dobové peníze, kde je sehnal, jsem se ani neptal.

„Aarone, já se už nevrátím,“ do mlčení promluvil profesor, „nic mě v mé realitě nedrží. Z university jsem odešel do důchodu. Nemám tam už nikoho. Jen tebe, mého bývalého nejlepšího studenta, kterého, už ale předpokládám, nebaví pořád kontrolovat, jestli stále ještě žiju. V této době jsem se narodil a myslím, že se svými znalostmi, které jsem ještě nezapomněl, se zde neztratím. Za půl hodiny se okno otevře znovu na stejném místě. Nastavil jsem na tom přístroji časovač. Mimochodem se o ten přístroj při návratu nemusíš starat, byl jen na jedno použití. Kondenzátory se při tvém návratu roztaví a celý bude nenávratně zničen.“ „Ale vždyť tohle je film, který během několika hodin skončí,“ promluvil jsem. „Jsem si dost dobře jistý, že ne. Příběh možná, ale čas poběží dále,“ dodal profesor, „tento svět se zase tolik od toho našeho neliší.“

„Sbohem můj příteli,“ „sbohem pane profesore,“ rozloučili jsme se.

Při návratu jsem si uvědomil, co myslel tím, že se náš svět tolik neliší od tamtoho. Koneckonců nemohu vědět, jestli zrovna teď můj příběh někdo nepozoruje.

Adam Smaza

383219

Fantázie dneška

V dnešním světě ovšem nemluvíme jen o světě jako takovém, ale také o světech mediálních, vituálních, elektronických. V těchto světech se uživatelé cítí být se svou postavou emocionálně spjati a prostřednictvím fantazie prožívají své virtuální zážitky velmi silně. Ať už Avatar, který často ztělesňuje určité archetypy, jim dává moc být ve virtuálním prostoru kýmkoliv, a hraní tak může napomáhat iluzi zvýšení pocitu vlastní sebekontroly, tak třeba i uživatel sociálních sítí. Hráč, který je v reálném životě spíše uzavřený a plachý nebo má problémy s navazováním vztahů, se může díky tomuto prostředí stát vedoucím skupiny a být obdivován za své schopnosti vést. Prostřednictvím hry si tak může snadno kompenzovat nedostatky z reálného života.S tím je však spjato i riziko, že někteří jedinci mohou propadnout své postavě tak silně, že jim realita začne splývat s virtuálním světem. Bohužel se často při následném návratu do skutečnosti dostavuje frustrace a moc známá z virtuálního života nefunguje, a zklamání tak nutí hráče zabývat se svým virtuálním „já" více než svým reálným. Stejně tak navazování vztahů ve virtuálních světech je u méně společenských uživatelů po sítí snazší, než ve světě reálném. Ve virtuálním světě můžeme být tím, čím chceme a i tím, čím, v reálném světě být nemůžeme. Pokud nám virtuální svět dodá odvahu do reálného světa, můžeme mluvit o přínosu technologie pro společnost. S tím ovšem přichází i problém zvyšujícího se počtu obtěžování přes internet. Virtuální světy mají tedy i své stinné stránky.

Před vynálezem internetu a jeho rozšířením mezi běžné uživatele však také existovaly jiné tzv. světy. Například při čtení knihy. V dnešní postmoderní době však unikáme spíše do těch světů virtuálních.

Můj krátký příběh nabízí srovnání mezi těmito světy v moderní a postmoderní době.

...Bastien se najednou ocitá v neznámém světě, ve světě snů, zvaném Fantázie. Dozvídáme se , že Fantázie je v ohrožení. Všechny bytosti spěchají, aby navštívili svou Dětskou císařovnu . Ve Fantázii se ztrácejí přátelé, místa a šíří se panika. Najednou Bastiena ze čtení vyruší zaklepání na dveře. Bastien v mžiku schoval knihu před tatínkem, se kterým žije od maminčiny smrti. Ovšem má pocit, jak by byl úplně sám. Právě v pravou chvíli mu přijde nečekaně do rukou kniha. Kniha, která je mu až nápadně blízká hned po jejím otevření. Díky ní začíná žít dvojí život, kdykoli otevře knihu a začte se do příběhu světa Fantázie. Zdá se mu, jako by u dění byl. Nebo tam opravdu je?

... Dětská císařovna svěřuje osud Fantázie do rukou Atreje. Věří, že to dokáže jen on. Snad proto, že je ještě tak mladý a věří, že právě on může Fantázii zachránit. Atrej se tedy vydá na cestu za hledáním léku pro Dětskou císařovnu. Jak projíždí Fantázií spatřuje všude prostupující účinky děsivé Nicoty. Svírá ho nicotný pocit. Stejně tak jako Bastiena. Bastien si stále víc a víc uvědomuje, že má v příběhu Fantázie svou roli a že mu osud Fantázie není lhostejný. Cítí, že i na jeho činech je osud Fantázie závislý a má nutkavou potřebu do příběhu zasáhnout a Atrejovi pomoct. Dokáže to? Bastien se najednou nachází v bodě, kde nevládne ani Fantázie, ani reálný svět. Je to střed jeho vědomí samého a místo, kde se představivost a vnější svět setkávají. Může v něm zůstat věčně, nebo se vrátit zpět do říše věčného snění a nekonečných příběhů, zvaných Fantázie. Ovšem Bastien se nachází na rozcestí. Ovšem, když uslyší své jméno z úst tatínkových, je si své lidské identity vědom. Atrej Bastiena ujistí, že se ve Fantázii o vše postará a volá tatínka… To je konec? Kdo další si půjčí knihu u pana Koriandra, tajemného knihovníka, který se zdá, jako by o všem věděl? A prožije další nekonečný příběh.

...

Kdesi na pražském sídlišti právě přichází domů Dominik ze školy. Háže batoh na zem a na vlídné otázky mamince odsekne. Co na tom, že dostal pětku z češtiny a hrozí mu dvojka z chování. On má už od rána mnohem důležitější myšlenky. Dnes ho totiž čeká důležitý zápas. Kde půjde o vše. Jeho Manchester United nastoupí proti Chelsea.Na oběd nemá pomyšlení. Dnes jde o všechno. Porazit Chelsea a máme titul. To mu zní v hlavě celý den. Taktiku má promyšlenou, sestavu také. Naposledy se nadechne, zapíná počítač a začíná jeho hra o vše. Dominik dnes sází na Rooneyho a proto také dnes hreje hlavně za něj. Ve 20. minutě po přihrávce Giggse se dostává Manchester do vedení. Nesmí dát Chelsea šanci vyrovnat. Stačí mu výhra s Chelsea a titul je jeho. Těsně před poločasem je vyrušen zaklepáním maminky, která mu přinesla svačinu. Dominik bez zájmu automaticky kývne. Nemůže se dočkat na druhý poločas... Hned ve 46. minutě ovšem přichází gól ze strany Chelsea. Dominik začíná být nervózní a přemýšlí, jaké změny v sestavě udělá. Titul se mu na chvíli vzdálil, ovšem Dominik to nevzdává a věří ve zvrat. Ovšem do konce zápasu se stav nezměnil a Dominik je zklamaný... V tom utkví jeho pohled na hodinách a Dominik si uvědomí, že za půl hodiny začíná na nedalekém stadionu trénink. Trénink jeho týmu. Jeho reálného týmu. cestou na něj asi bude přemýšlet, jaké změny v sestavě Manchesteru do příštího zápasu udělá.

Evolúcia ?

Hudba v hlavě (2.verze)

Tato vize se odehrává v tak vzdálené budoucnosti, abych o ní mohl bez zjišťování reálných možností psát…

Firma Nanotech je globální průmyslový koncern zabývající se převážně nanotechnologií. Jako další z mnoha patentů a velký pokrok v součinnosti člověka a elektroniky firma představila výrobek Brainmusic. Jak firma uvedla na velké prezentaci, kterou přes internet sledovali miliony lidí, Brainmusic je nanočip s pamětí, který se implantuje do centra sluchu v mozku a tím je umožněn poslech hudby, která "zní v hlavě". Uživatel nepotřebuje žádný reproduktor ani externí zdroj energie. Nanočip získává energii z těla člověka a je připojitelný přes bluetooth k počítači a tímto způsobem se pomocí speciálního softwaru do nanočipu nahrává libovolný audio obsah a aktualizace. Dle Nanotechu člověk slyší hudbu naprosto čistě, bez zkreslování zvuku např. nekvalitním reproduktorem nebo špatným sluchem. Ovládání je hlasové a to jen hlasem uživatele, žádným jiným hlasem se Brainmusic ovládat nedá. Firma vynález prezentovala jako nejlepší způsob poslechu hudby, protože voperování nanočipu do mozku je bezpečné, poslech hudby tímto způsobem neničí sluch, neruší okolí a není třeba dobíjet zdroj energie.
Velmi diskutovaná byla bezpečnost ovládání. Výrobce tvrdí, že po nahrání specifického hlasu uživatele do jeho nanočipu je zablokována funkce nahrání hlasu a tím je znemožněno změnit hlas, kterým je každý specifický nanočip ovládán. Dalším probíraným problémem byla bezpečnost přístupu přes bluetooth. Výrobce to zde řeší jednak určeným hlasovým příkazem, nahraným firewallem aktualizovaným přes počítač a heslem, které musí uživatel zadat v počítači. Všechna individuální nastavení na nanočipu probíhají před jeho implantací do mozku. Problém s možnou nebezpečností cizího tělesa v mozku byla zkoušena laboratorními testy na zvířatech a v prostředí přesně kopírující vlastnosti mozkové hmoty. Poté následovaly úspěšné klinické testy na lidech a tak byl vynález schválen k prodeji.
Ze začátku nebyl zájem moc velký, nedůvěru pomáhali odstraňovat známé osobnosti, které si ve speciální reality show nechávali nanočip implantovat. Dalším problémem byla vysoká cena, tu ale Nanotech postupem let snižoval díky množstevním slevám na nanosoučástky, zefektivněním velkovýroby a zaváděním modernějších a levnějších výrobních postupů. Poté už nic nebránilo rozšíření nanočipů do mozků nejpočetnější střední vrstvy po celém v tuto dobu už kompletně vyspělém světě...

Frank s Hannah nedávno dostudovali, žijí spolu v moderním bytě, oba jsou zaměstnáni na začínajících pozicích v pobočkách globálních firem. Ještě jim není přes třicet, takže o dětech vůbec neuvažují. Jejich přesné bydliště není podstatné. Celá bývalá západní společnost je unifikovaná, naprosto propojená a globalizovaná. Frank s Hannah se, jako plno moderních mladých párů, snaží plně využívat výhody technologického pokroku a tak samozřejmě o Brainmusic slyšeli a uvažují o něm. Původně je odrazovala pro ně příliš vysoká cena, ale teď už je výrobek a jeho implantace v jejich možnostech a cena se jim už zdá odpovídající. Za pět let neslyšeli na výrobek a jeho funkčnost žádné negativní reakce a proto mu stoprocentně důvěřují.
Jednou přišel Frank z práce domů, tam už na něj čekala Hannah s romantickou večeří. Toho dne měli totiž šesté výročí společného vztahu. Po večeři se Frank usmál a řekl: ,,Hannah, jako dárek za šest krásných let s tebou, jsem nám zařídil a zaplatil implantaci Brainmusic, bude to za dva týdny ve středu a budeme tam do pátku. Doufám, že máš radost." Hannah měla velkou radost, většina jejich kamarádek totiž hudební nanočip má a ona už po něm dlouho toužila. Po krásném večeru jdou oba spát s myšlenkami, že příští týden už budou stoprocentně patřit do vybrané moderní společnosti, jak už roky hlásají reklamy od Nanotechu.
Frank se probudil s narkózy, necítil žádnou bolest. Ulevilo se mu. Poté se začal ptát po Hannah, ošetřovatelka mu řekla, že je v pořádku ve vedlejším pokoji. Po dvoudenním sledování přišel čas na testování. Před operací byl hlas Franka a Hannah nahrán do počítače a i s jednou testovací písní byl poslán do jejich nanočipů. Oba byli dopředu vyškoleni, jakými příkazy budou zařízení ovládat. Aby se předešlo náhodnému spouštění, je nutné před přímým příkazem říct písmeno a číslo, které si klient vybral. Frank byl připraven a bylo mu povoleno říct příkaz na přehrání testovací písně. Frank se nadechl a řekl: ,,E pět první píseň první album." Poté už jen slyšel melodii, kterou sice neznal, ale zněla krásně a naprosto čistě v jeho hlavě. Frank byl nadšen. Teď byla na řadě Hannah: ,,T osm první píseň první album." Pocity měla stejné jako Frank.
Další příkazy jsou podobné. Pro změnu písně Hannah stačí říct T osm další píseň, nebo T osm druhé album, T osm pauza, T osm stop, T osm zesílit (ztlumit) nebo T osm připojit.

Internetová televize Openspace je nejrozšířenější zpravodajské médium na světě. Vysílá jen na internetu v čistě virtuální podobě, celé studio i moderátoři jsou vytvořeni počítačem. Díky těmto opatřením má Openspace minimální náklady na vysílání a proto může peníze a lidské zdroje využívat na rozšiřování působnosti po světě a na získávání informací. V tom je nejlepší na světě. Openspace vyčlenil skupinu novinářů, kterou nasadil na firmu Nanotech hned poté, co uvedla na trh výrobek Brainmusic. Skupina informace získávala velmi těžce, ale indicie o ne úplně bezproblémovém fungování výrobku přece jen získala. Vedení Openspace nechtělo ihned zveřejnit tyto nepřesné výsledky pátrání, bálo se totiž, jak možné žaloby od globálního obra Nanotech, tak ještě větší opatrnosti této firmy, která by mohla chtít důkazy zničit, i přes nařízení Světového dozoru (bývalá OSN s podstatně většími pravomocemi) všechny záznamy archivovat. Proto vedení Openspace nechalo skupinu "slídilů" pracovat a všichni čekali, že dřív či později dojde k uvolnění trhu a že od nových firem půjde získat informace přece jen snáz. V tomto roce ale pro Openspace přišla špatná zpráva. Odpovídající agentura Světového dozoru schválila patentovou ochranu Nanotechu na Brainmusic na dalších deset let a odmítla vydat další licence jak na výrobu, tak i na implantaci s odůvodněním, že se Nanotech zavázal snižovat cenu a že agentura nemá důvěru k technologickým možnostem dalších firem a bojí se o zdraví a bezpečnost uživatelů po případném otevření trhu. Lidé z Openspace jen věděli, že snaha o zákaz implantace Brainmusic pro představitele světové moci, tedy hlavně pro Světový dozor a jeho agentury, selhal při společném veřejném hlasování velkého shromáždění Světového dozoru. Vědět kdo jak hlasoval bylo Openspace k ničemu, protože seznam nositelů Brainmusic byl tajný, dle vyjádření Nanotechu pro zachování soukromí uživatelů.
Peter jako vedoucí skupiny novinářů, kde každý novinář měl k dispozici desítky pozorovatelů nasazených na Brainmusic si byl jistý, že je co zjišťovat. Hlavní důvod, který ho vedl k takovému názoru, byla klauzule ve smlouvě mezi firmou Nanotech a jejich zákazníky. Podle ní nemohli uživatelé informovat o jakýchkoliv potížích nebo nejasnostech s nanočipem nikoho jiného než jen Nanotech a ani říkat neznámým osobám, nebo osobám napojeným na konkurenční firmy či novinářům, že mají čip implantovaný. Vše (dle Nanotechu) hlavně pro ochranu zákazníků. Při porušení této klauzule hrozila extrémně vysoká finanční sankce. Koncern se dušoval, že jde o to, aby se k informacím dostal hned a měl možnost rychle zasáhnout a taky tvrdil, že jim jde o ochranu jejich patentu, tak je důležité, aby uživatelé nic o nanočipu nevyzrazovali. Lidé si nestěžovali, protože beztak nikdo jiný by neuměl případné problémy odstranit. I přes velké informační embargo se skupině podařilo zjistit náznaky problémů. Při tajném pozorování komplexů Nanotechu po celém světě zjistili opakované návštěvy velkého množství lidí, kteří nebyli zaměstnanci. Jen jednou se "agentům" Openspace podařilo proniknout do jednoho z komplexů a nafotil a později zjistit totožnost osob mířících na implantaci či "servis". Od příbuzných a známých některých z těchto uživatelů se Peter a spol. postupně dozvídali, že se lidem s nanočipem změnilo chování nebo že někdy po ránu měli nutkavou potřebu jít něco koupit nebo dělat, aniž by věděli proč. Toto podivné chování, ale bylo náhodné a různorodé, což stěžovalo skupině novinářů určit rozsah anebo účel těchto jevů. Peter se tedy uchýlil k praktice, které se chtěl původně vyhnout a to k nasazení "agentů" Openspace k získání dalších informací tak, že si tito dobrovolníci nechají nanočip implantovat a poté budou, jak slíbili, informovat Openspace o všem spojeném s užíváním Brainmusic i přes hrozbu pokuty. Těchto sedm dobrovolníků z celého světa bylo totiž opravdu věrno myšlence o svobodě informací a po ujištění, že případnou pokutu by tajně zaplatil Openspace, již neváhali. Tyto lidi spojovala velká nedůvěra v tuto technologii, ale po implantaci všichni vlastně opakovali to stejné, že není nic lepšího než Brainmusic a ať to lidé už dál neřeší, že žádné závady nejsou a vše funguje bezvadně. Tito pozorovatelé poté přestali s Openspace spolupracovat.
Je snad možné, říkal si Peter, aby se dali lidé nějak pomocí nanočipu ovlivňovat nebo dokonce ovládat? A není to jenom zbytečný strach z nového? Novináři z Openspace byli z vývoje velmi nervózní, chtěli už něco zveřejnit, ale neměli vlastně pořádně co. Nevěděli jak a jestli jsou lidé ovládáni. Jde snad o spouštění zařízení na dálku během spánku? Pouští jim v noci reklamy nebo příkazy, nebo stále se opakující smyčku, ať s nikým nemluví a že je vše v pořádku? Nakonec musel Openspace novináře stáhnout, bez možnosti zveřejnění informací byly náklady na sledování Brainmusic příliš vysoké. V interním dokumentu jen doporučovali zaměstnancům, aby si tuto technologii nenechávali implantovat.

Frank s Hannah už měli v mozku nanočip už pár měsíců. Vše se jim zdálo v pořádku a ani jim nepřišlo divné, že se izolují od známých, kteří Brainmusic neměli. Prostě si říkali, že oni nepatří mezi vyvolenou moderní společnost a nic už dál neřešili. Ani změny návyků a někdy až extrémní společné nutkání něco dělat nebo koupit si nevysvětlovali zle, lidé se prostě mění a to, že mají stejné zájmy a potřeby je přece krásné. Jako všichni jejich známí s tímto nanočipem byli plní optimismu.
Jednoho rána se Frank s Hannah probudili s nutkavou potřebou přemluvit souseda, vlivného podnikatele, k implantaci nanočipu. Je tohle jen důsledek jejich nadšení z Brainmusic a nebo ne? A jaké nutkání přijde příště?

A co uživatelé Brainmusic s podstatně větší mocí a vlivem? ...

Experiment

Eliška otevřela oči. Venku už jasně svítilo slunce, i přesto, že celý dům obklopovaly závěje sněhu. Byl krásný lednový den. Tím, že je leden, si byla Eliška jistá. V lednu totiž mívá narozeniny, pamatuje si to proto, že leden je zimní měsíc většinou plný sněhu a ledu. Eliška vždycky milovala bruslení za zamrzlém rybníku za domem a dovádění na saních na vedlejším kopci. Elišce bylo právě ten den 5 let.

Při snídani se Eliška dlouze zadívala na maminku. Ta se na ni usmívala od míchání narozeninového pudinku. Vypadala šťastně. Eliška ještě tuto emoci nedokázala definovat, ale nutilo ji to se usmívat také. Eliška vždycky dostávala na své narozeniny jahodový pudink ke snídani a před procházkou zimním lesem s tatínkem a maminkou se mohla dlouho dívat na televizi. Ten den u ní strávila celé čtyři hodiny. Viděla většinu svých oblíbených pořadů, většinou pohádek, nevynechala jedinou reklamu. Doufala, že večer se mezi dárky objeví právě ta jediná blonďatá panenka s výbavou zdravotní sestry. Eliščina maminka pracovala jako zdravotní sestra, a právě proto snad cítila Eliška k této práci určité sympatie. Nemohla se ten den od televize odtrhnout.

Inženýr Pátek se pohupoval v křesle, mnul si horkem zpocené ruce a přísným pohledem sledoval Toma sedícího naproti němu u stolu. Tom byl také zpocený, ale nebylo to horko v místnosti, které způsobilo čůrky teplého potu na jeho těle. Byl nervózní. Přednesl totiž právě svůj lehce kontroverzní diplomový projekt řediteli hlavního televizního kanálu v zemi. Na první pohled však působil zcela sebevědomě, vystupoval sebejistě, mluvil jasně a k věci a při podání ruky si dal záležet na pevném stisku. Vnitřně se ale blížil stavu zhroucení. Musel v duchu uznat, že si možná na bedra naložil příliš, ale už nemohl couvnout. “Zopakujme si to”, promluvil konečně po dlouhé pauze inženýr Pátek. “Vy mi navrhujete testování podprahové reklamy na divácích hlavního televizního programu po dobu čtyř týdnů.” “No vlastně by se jednalo celkem o šest týdnů plus nějaký čas na přípravu ve vašich studiích”, opravil ho Tom. Inženýr se na něj ještě jednou dlouze zadíval, náhle prudce vstal, oběhl stůl a s omluvou vyšel ze dveří.

Tom na několik minut osaměl. Rozhlédl se po kanceláři a zamyslel se. Jaká je jeho možnost uspět? Věděl, že jeho školní projekt je dá se říct kontroverzní, ale právě proto jeho vedoucí návrh odmítl a téměř se Tomovi vysmál. Nebyl právě toto podnět, který impulsivního Toma donutil obejít všechny na fakultě a jít rovnou k “nejvyššímu”? Proč si domluvil schůzku právě s ředitelem nejkomerčnější televize a pracoval na prezentaci pro něj tři týdny dnem i nocí? Protože to chce dokázat! Právě ve chvíli, kdy se chtěl hrdinsky téměř poplácat po ramenou, vytrhl ho z jeho snění inženýr Pátek, vracející se se šálkem kávy v ruce a úsměvem na rtech.

“Víte co, mladíku? Proč ne. Šest týdnů není pro mě skoro nic a upřímně, stejně ve vliv podprahové reklamy ani trochu nevěřím. A víte co mě na tom baví? – To, že vy alespoň ukážete těm páprdům na fakultě, že si umíte poradit i bez nich. Jen mi ještě jednou zopakujte celý průběh. Co budeme vlastně inzerovat?” Tom se usmál, nechtěl dávat přehnaně najevo své nadšení. Zhluboka se nadechl a představil řediteli svůj plán do detailu. “Důležité je, představit lidem něco, co není obvyklé a na čem můžeme zřetelně vidět nárust zájmu diváků. Reklamy na čokoládu jsou k ničemu, nepoznáme přesně, jestli si ji lidé koupí, protože je ovlivnila reklama v televizi, podprahová reklama, nebo proto, že měli jednoduše chuť na sladké. Potřebujeme fenomén, který se obyčejně v televizi neinzeruje. A jsme právě u toho, proč jsem na fakultě neuspěl. Chystám se totiž přesvědčit hlavně muže, aby se dobrovolně hlásili k vojenské službě. Tady se jasně ukáže, koho a do jaké míry může podprahová reklama ovlivnit. Zaměříme se na danou skupinu a po šesti týdnech očekávám několik desítek procent nárůst zájmu obyvatel. Jestli všechny mé předešlé výzkumy k něčemu byly, tohle bude vrchol mého studia.”

Ředitel si Toma prohlížel pohledem, který ho usvědčoval z toho, že z poloviny netuší, o čem dotyčný mluví. Nadšeně mu ale podal ruku a slíbil, že vše potřebné zařídí. Inženýr Pátek byl sice ředitel známé televize a tedy velký “pán”, to ale neznamenalo, že jeho rozhodnutí byla vždy uvážlivá. “A jak ta vaše reklama může ovlivnit ženy a děti?” zeptal se později, když se s Tomem loučil. Jeho otázka ale zůstala pouze řečnickou. Tom mu nadšeně potřásl rukou a překotně vyběhl z místnosti.

“Vypni už tu televizi, miláčku”, zavolala maminka z kuchyně na malou Elišku. Ta pouze ztlumila zvuk a utíkala s nadšením do kuchyně. Tam na ni čekaly vysněné dárky. Tatínek se zrovna vrátil ze služby, pracoval jako policista a donesl velikou růžovou krabici ovázanou mašlí. Rychle se vysvlékl v předsíni a ještě v botách objal Elišku a přidal krabici k ostatní dárkům.
Eliška sfoukla pět velkých svíček z čokoládového dortu a vrhla se nadšeně na krabice. Byla tam! Její vysněná blonďatá zdravotní sestřička! Přesně jako maminka! Ostatní dárky zůstaly rázem v pozadí...

Tom spolu s inženýrem Pátkem seděli v promítací místnosti a sledovali nadšeně promítané fotografie z vojenských výcviků, které se podařilo Tomovi získat. Grafici z nich vytvořili velice trefné akční snímky, které budou použity během každého programu jako vědomím neregistrovatelné prostřihy. “Dobrá práce”, plácali se oba hrdinsky po ramenou. “Příští týden začínáme!”

Přišel březen. Eliška na svoje narozeniny dávno zapomněla. Všechny nové hračky ležely v koutě, některé dokonce nikdy nepoužité. Elišku v poslední době zajímala nejvíce televize. Nemohla se od ní odtrhnout a v každé volné minutě ji vyhledávala. Pohádky ji ale nebavily, nevěděla proč, ale obrazovka ji lákala jako magnet, musela se na ni dívat. Věděla jen, že na příští narozeniny už nechce panenku, chce figurku více mužnou, kluka, nejlépe bojovníka...

Tom v té době většinu času proseděl u počítače a snažil se pomocí statistik a všelijakých svých kontaktů zjistit, jak se zvýšil během února zájem o vojenskou službu. Zvýšil... Tom byl šťastný. Konečně mohl všem dokázat, že měl pravdu. Nepopiratelně vyhrával.

Eliška seděla v obývací pokoji, opět sledovala televizi. Tatínek dřímal po náročné službě a maminka byla v práci, Eliška se proto nemusela bát, že by její zábavu někdo zakázal. Byla sice ze sledování obrazovky u vytržení, ale přesto ji něco stále nutilo k neklidu. Bloumala po bytě, jakoby něco konkrétního hledala. Pod nohy se jí připletla panenka zdravotnice. Eliška ji bez zájmu odkopla. Něco ji táhlo do předsíně...ano, to je ono. Stoupla si na botník a zašmátrala pod tatínkovou bundou. Ano, je tam, přesně to, co hledala. Tatínek nikdy nebyl příliš opatrný, věděl, že jeho dcera přesně ví, co smí a co nesmí. Dnes se bohužel zmýlil. Eliška vytáhla jeho zbraň jako nejzamilovanější panenku. Chvíli si ji prohlížela a pak se vrátila k tatínkovi. Když se s ní postavila před televizi, nevypadala už jako pětileté dítě, zdála se až děsivě profesionální. “Tati, podívej, co mám.”

“Dokázali jsme to”. Tom seděl v kanceláři inženýra Pátka podobně jako před dvěma měsíci, pouze s tím rozdílem, že byl neskutečně šťastný. Dokázal přesně to, co chtěl. Zájem o vojenskou službu se zvýšil o dvacet procent během šesti týdnů a jeho projekt se stal mediální senzací. Dostal neskutečný počet nabídek zaměstnání v oblasti marketingu a reklamy. Cítil, že jeho pilné studium konečně přineslo ovoce.

Maminka Elišky se vrátila z noční směny v nemocnici. Její první kroky vedly k postýlce malé Elišky. “Jestlipak to moje zlato tvrdě spinká.” Z obývacího pokoje byla slyšet hrající televize. V postýlce ale nikdo neležel a ve vzduchu bylo cítit zbytky střelného prachu...

Volání podvědomí

Zpráva z denního tisku ze dne 3.3.:

Dlouho očekávaná novinka je tady! Počítač, pro jehož řízení nepotřebujete ani myš ani klávesnici a který snadno porozumí myšleným slovům a pojmům. Tajemství spočívá v malém skeneru, který snadno připevníte na hlavu a který pomocí magnetické rezonance monitoruje a analyzuje chemické změny v mozku a přenáší elektrické signály do počítače. Vy tak snadno pohybujete kurzorem pouhou myšlenkou či přenášíte slova z hlavy na obrazovku počítače! NOTouch, jak se nejnovější vynález jmenuje, určitě nesmí chybět ve vaší domácnosti.

Chat:

4. 5. 18:02

Matteo: Čau, tak už to mám!

Andy: Notouch? Tak to je super! Jak to funguje, jede ti to?

Matteo: Jj. Však ted tu sedím, mám na hlavě připevněný jenom takový malý přístrojek a když na něco pomyslím počítač hravě reaguje :)

Andy: Tak to je bomba! Určitě se za tebou stavím, chci to vyzkoušet! Musí to být super nic nedělat, zatímco na počítači se děje co chceš :) Budeš na tom moct hrát i nějaké střílečky?

Matteo: Snad jo! Pojdme hrát, chci to vyzkoušet!

5. 5. 21:38

Andy: hoj! Tak co? Se od toho neumíš odtrhnout, že? :)

Matteo: Jj:)Nějak mě to dost chytlo... a našel jsme hromadu věci, které můžu na netu dělat a které mě v životě nenapadly:)

Andy: Jak jako nenapadly?

Matteo: Já nevím, nějak jsem zjistil, jakou sílu můžu pomocí internetu mít :)

Andy: hm, zajmavé...

Zpráva z denního tisku ze dne 12. 6. :

NOTouch trhá rekordy! Eshopy s elektronikou si velmi pochvalují znatelně vyšší zisky a také nárůst zákazníků, kterých očividně neodlákala ani vyšší cena. Nová, bezdotyková technologie řízení počítače si našla zalíbení mezi tisíci v spokojených uživatelů, kteří bez problému přesedlali ze staré konzervativní formy počítače. NOTouch si ovšem našel také mnoho odpůrců, hlavně z řad akademiků doktorů a psychologů, kteří apelují na ještě neprozkoumané a klinicky neověřené vlivy na psychiku uživatele.

2. 6. 17:56

Andy: Hej, jak ses dostal do top desítky? Tě ten nový komp začal poslouchat i u hraní? Nebo si střílel celý týden v kuse? :)

Matteo: To je o skillu, musíš umět, ne? :)

Andy: co tak najednou?

Matteo: Víš jak, NOTouch mě pořád překvapuje :) Ale k té top desítce...jsem našel nějaké cheaty na ruském webu, tak jsem to použil..

Andy: Si blázen, to není fér, si zahráváš…

Matteo: Njn, nějak se mi to zalíbilo :-P

5.6. 14:36

Andy: Ahoj!

Matteo: Čus, nemám čas, pracuju na něčem…

Andy: Na čem?

Matteo: Stav se a uvidíš :)

10.6.22:38

Andy: ty, mě se to nějak nelíbí... Není to protizákonné?

Matteo: co jako? Hackování?

Andy: no...

Matteo: no, možná trochu, ale tak když si to hlídáš tak se ti nic nemuže stát :)

Andy:jak jako hlídaš? Co si hlídáš když se někomu nabouráváš na server nebo do účtů na sociální síti? Si myslíš, že když máš nejnovější počítač tak si můžeš dělat co chceš?

Matteo: No dělám to tak aby mně nebylo vidět :)

Andy: A to jako umíš odkud?

Matteo: pořád se učím :)

Andy: aby ses do něčeho nenamočil... :-/

25. 6. 19:25

Matteo: jukni, co mám: odkaz

Andy: co to je?

Matteo: naboural jsem se do systému jedné banky a vypadá to, že se mi podaří z toho něco vytěžit...

Andy: COŽE? Jsi normální? Hej, tobě nějak poslední dobou přeskočilo! Uvědomuješ si, co to vůbec děláš?

Matteo: aale, ty jsi srab...mi neříkej, že by se ti nelíbilo mít o nějaký ten peníz navíc?

Andy: Jak myslíš no...a odkud to vůbec umíš? Dyt to musí být hrozně těžké ne?

Matteo: Hej, nevím, nějak mi to všechno jde líp...možná, že jsem objevil svoje tajné schopnosti :) a taky se mi zdá, že z tím novým kompem to je nějak jednodušší :)

7.7. 14:10

Andy: čest, co pořád děláš, že se vůbec neozýváš?

Matte: ještě ty začínmej, jsi jak naši :-/ ...chystám něco veeelkéého:)

Andy: co jako?

Matteo: neřeknu, bys mi to zase vymlouval. A vůbec, nemám čas, makám:)

Andy: aby ses z toho nepotento..jsi tak zaslepený tím NOTouchem a tou tvou „práci“, že už nemáš čas ani na kámoše... :-/

Zpráva z denního tisku ze dne 12.8.:

Pachatel, který celý měsíc vykrádal účty a heackoval servery byl konečně dopaden! Speciální policejní jednotky sestaveny s IT specialistů, po intenzivním pátraní viníka vysledovaly a přistihli ho doma, dá se říct při dalším činu. K překvapení všech kriminalistů se jedná o osmnáctiletého studenta, který neuvěřitelným způsobem dokázal prolomit všechny ochranné systémy. Způsobené škody bankám sahají ke stotisícím. Mladík, který takto chladnokrevně kradl, tvrdí, že si neuvědomoval, že dělá něco nezákonného. Programátoři nechápou jak někdo tak mladý bez prakticky žádného vzdělání v oboru mohl něco takového dokázat, tvrdí, že je to prakticky nemožné. Mladík je ve vazbě a probíhají výslechy.

Zpráva z denního tisku ze dne 4.9.:

Šokující zpráva! Mladý Mateáš Vilko bude možná zproštěn viny na základě důkazů a výpovědí svědků jež svědčí o jeho nevinně. Naše redakce celý tento případ zmapovala a přinášíme vám exkluzivní správy týkající se jeho možného vysvobození z vazby. Ze sdělení svědků a hlavně díky svědectví Mateašova kamaráda Andrease policie zjistila , že všechno začalo, když mladík dostal nejnovější počítač NOTouch. Jeho technologie funguje na principu analýzy chemických změn v mozku. Laicky řečeno, malý skener monitoruje myšlenky uživatele, které následně promítá v podobě daných úkonu na obrazovku počítače. U mladíka však, po měsíci používaní tohoto nejmodernějšího stroje začalo docházet k určitým změnám v chování, které ovšem nebyly rozpoznatelné na první pohled. Mateáš se najednou začal mít sklony k nelegální činnosti na internetu. Podle nejnovějších bádání vědcu za to může právě již zmíněný počítač NOTouch. Nedávné výzkumy totiž dokázaly, že toto není ojedinělý případ. Změny v chování už psychologové vystopovali ve více případech. Toto je volný překlad práce jednoho psychologa, který přišel ze zásadním objevem , jež určitě nedá spát hlavně výrobci počítače NOTouch.

„(...) Díky mistru Freudovi a jeho psychoanalýze, předpokládáme, že se lidská psychika skládá z vědomí a podvědomíí. V našem podvědomí je uloženo velké množství „informací“, tedy vzpomínek, pocitů, asociací, postřehů, i podprahových vjemů. Domníváme se, že případy náhlých změn v chování uživatelů počítače NOTouch tkví právě v „ozývání se“ z nitra mysli právě podvědomí. Dochází takto k jistému rozdvojení mysli, kdy člověk aniž by si to uvědomoval nerealizuje svá požadavky, ale je ovlivňován svým podvědomí, které často skrývá nesčetná zatajená fakta, přání nebo úchylky. Mnohdy se jedná o sexuální, recidivistické či masochistické pudy.(...)“

Zase se ukazuje jak pravdivé je rčení „Není všechno zlato, co se blýská. „ Zatím nevíme, jak celý případ Mateáše Vilka skončí, ale už ted je jasné, že o tohoto typu problémech ještě hodně uslyšíme. A v případě, že psychologové mají pravdu, je dost možné, že vyrobci počítače NOTouch by se měli připravit na právnické bitvy z nespokojenými a postiženými uživateli.