Tuesday, April 26, 2011

Fantázie dneška


V dnešním světě ovšem nemluvíme jen o světě jako takovém, ale také o světech mediálních, vituálních, elektronických. V těchto světech se uživatelé cítí být se svou postavou emocionálně spjati a prostřednictvím fantazie prožívají své virtuální zážitky velmi silně. Ať už Avatar, který často ztělesňuje určité archetypy, jim dává moc být ve virtuálním prostoru kýmkoliv, a hraní tak může napomáhat iluzi zvýšení pocitu vlastní sebekontroly, tak třeba i uživatel sociálních sítí. Hráč, který je v reálném životě spíše uzavřený a plachý nebo má problémy s navazováním vztahů, se může díky tomuto prostředí stát vedoucím skupiny a být obdivován za své schopnosti vést. Prostřednictvím hry si tak může snadno kompenzovat nedostatky z reálného života.S tím je však spjato i riziko, že někteří jedinci mohou propadnout své postavě tak silně, že jim realita začne splývat s virtuálním světem. Bohužel se často při následném návratu do skutečnosti dostavuje frustrace a moc známá z virtuálního života nefunguje, a zklamání tak nutí hráče zabývat se svým virtuálním „já" více než svým reálným. Stejně tak navazování vztahů ve virtuálních světech je u méně společenských uživatelů po sítí snazší, než ve světě reálném. Ve virtuálním světě můžeme být tím, čím chceme a i tím, čím, v reálném světě být nemůžeme. Pokud nám virtuální svět dodá odvahu do reálného světa, můžeme mluvit o přínosu technologie pro společnost. S tím ovšem přichází i problém zvyšujícího se počtu obtěžování přes internet. Virtuální světy mají tedy i své stinné stránky.


Před vynálezem internetu a jeho rozšířením mezi běžné uživatele však také existovaly jiné tzv. světy. Například při čtení knihy. V dnešní postmoderní době však unikáme spíše do těch světů virtuálních.


Můj krátký příběh nabízí srovnání mezi těmito světy v moderní a postmoderní době.


...Bastien se najednou ocitá v neznámém světě, ve světě snů, zvaném Fantázie. Dozvídáme se , že Fantázie je v ohrožení. Všechny bytosti spěchají, aby navštívili svou Dětskou císařovnu . Ve Fantázii se ztrácejí přátelé, místa a šíří se panika. Najednou Bastiena ze čtení vyruší zaklepání na dveře. Bastien v mžiku schoval knihu před tatínkem, se kterým žije od maminčiny smrti. Ovšem má pocit, jak by byl úplně sám. Právě v pravou chvíli mu přijde nečekaně do rukou kniha. Kniha, která je mu až nápadně blízká hned po jejím otevření. Díky ní začíná žít dvojí život, kdykoli otevře knihu a začte se do příběhu světa Fantázie. Zdá se mu, jako by u dění byl. Nebo tam opravdu je?


... Dětská císařovna svěřuje osud Fantázie do rukou Atreje. Věří, že to dokáže jen on. Snad proto, že je ještě tak mladý a věří, že právě on může Fantázii zachránit. Atrej se tedy vydá na cestu za hledáním léku pro Dětskou císařovnu. Jak projíždí Fantázií spatřuje všude prostupující účinky děsivé Nicoty. Svírá ho nicotný pocit. Stejně tak jako Bastiena. Bastien si stále víc a víc uvědomuje, že má v příběhu Fantázie svou roli a že mu osud Fantázie není lhostejný. Cítí, že i na jeho činech je osud Fantázie závislý a má nutkavou potřebu do příběhu zasáhnout a Atrejovi pomoct. Dokáže to? Bastien se najednou nachází v bodě, kde nevládne ani Fantázie, ani reálný svět. Je to střed jeho vědomí samého a místo, kde se představivost a vnější svět setkávají. Může v něm zůstat věčně, nebo se vrátit zpět do říše věčného snění a nekonečných příběhů, zvaných Fantázie. Ovšem Bastien se nachází na rozcestí. Ovšem, když uslyší své jméno z úst tatínkových, je si své lidské identity vědom. Atrej Bastiena ujistí, že se ve Fantázii o vše postará a volá tatínka… To je konec? Kdo další si půjčí knihu u pana Koriandra, tajemného knihovníka, který se zdá, jako by o všem věděl? A prožije další nekonečný příběh.


...


Kdesi na pražském sídlišti právě přichází domů Dominik ze školy. Háže batoh na zem a na vlídné otázky mamince odsekne. Co na tom, že dostal pětku z češtiny a hrozí mu dvojka z chování. On má už od rána mnohem důležitější myšlenky. Dnes ho totiž čeká důležitý zápas. Kde půjde o vše. Jeho Manchester United nastoupí proti Chelsea.Na oběd nemá pomyšlení. Dnes jde o všechno. Porazit Chelsea a máme titul. To mu zní v hlavě celý den. Taktiku má promyšlenou, sestavu také. Naposledy se nadechne, zapíná počítač a začíná jeho hra o vše. Dominik dnes sází na Rooneyho a proto také dnes hreje hlavně za něj. Ve 20. minutě po přihrávce Giggse se dostává Manchester do vedení. Nesmí dát Chelsea šanci vyrovnat. Stačí mu výhra s Chelsea a titul je jeho. Těsně před poločasem je vyrušen zaklepáním maminky, která mu přinesla svačinu. Dominik bez zájmu automaticky kývne. Nemůže se dočkat na druhý poločas... Hned ve 46. minutě ovšem přichází gól ze strany Chelsea. Dominik začíná být nervózní a přemýšlí, jaké změny v sestavě udělá. Titul se mu na chvíli vzdálil, ovšem Dominik to nevzdává a věří ve zvrat. Ovšem do konce zápasu se stav nezměnil a Dominik je zklamaný... V tom utkví jeho pohled na hodinách a Dominik si uvědomí, že za půl hodiny začíná na nedalekém stadionu trénink. Trénink jeho týmu. Jeho reálného týmu. cestou na něj asi bude přemýšlet, jaké změny v sestavě Manchesteru do příštího zápasu udělá.

Evolúcia ?



Hudba v hlavě (2.verze)

Tato vize se odehrává v tak vzdálené budoucnosti, abych o ní mohl bez zjišťování reálných možností psát…

Firma Nanotech je globální průmyslový koncern zabývající se převážně nanotechnologií. Jako další z mnoha patentů a velký pokrok v součinnosti člověka a elektroniky firma představila výrobek Brainmusic. Jak firma uvedla na velké prezentaci, kterou přes internet sledovali miliony lidí, Brainmusic je nanočip s pamětí, který se implantuje do centra sluchu v mozku a tím je umožněn poslech hudby, která "zní v hlavě". Uživatel nepotřebuje žádný reproduktor ani externí zdroj energie. Nanočip získává energii z těla člověka a je připojitelný přes bluetooth k počítači a tímto způsobem se pomocí speciálního softwaru do nanočipu nahrává libovolný audio obsah a aktualizace. Dle Nanotechu člověk slyší hudbu naprosto čistě, bez zkreslování zvuku např. nekvalitním reproduktorem nebo špatným sluchem. Ovládání je hlasové a to jen hlasem uživatele, žádným jiným hlasem se Brainmusic ovládat nedá. Firma vynález prezentovala jako nejlepší způsob poslechu hudby, protože voperování nanočipu do mozku je bezpečné, poslech hudby tímto způsobem neničí sluch, neruší okolí a není třeba dobíjet zdroj energie.
Velmi diskutovaná byla bezpečnost ovládání. Výrobce tvrdí, že po nahrání specifického hlasu uživatele do jeho nanočipu je zablokována funkce nahrání hlasu a tím je znemožněno změnit hlas, kterým je každý specifický nanočip ovládán. Dalším probíraným problémem byla bezpečnost přístupu přes bluetooth. Výrobce to zde řeší jednak určeným hlasovým příkazem, nahraným firewallem aktualizovaným přes počítač a heslem, které musí uživatel zadat v počítači. Všechna individuální nastavení na nanočipu probíhají před jeho implantací do mozku. Problém s možnou nebezpečností cizího tělesa v mozku byla zkoušena laboratorními testy na zvířatech a v prostředí přesně kopírující vlastnosti mozkové hmoty. Poté následovaly úspěšné klinické testy na lidech a tak byl vynález schválen k prodeji.
Ze začátku nebyl zájem moc velký, nedůvěru pomáhali odstraňovat známé osobnosti, které si ve speciální reality show nechávali nanočip implantovat. Dalším problémem byla vysoká cena, tu ale Nanotech postupem let snižoval díky množstevním slevám na nanosoučástky, zefektivněním velkovýroby a zaváděním modernějších a levnějších výrobních postupů. Poté už nic nebránilo rozšíření nanočipů do mozků nejpočetnější střední vrstvy po celém v tuto dobu už kompletně vyspělém světě...

Frank s Hannah nedávno dostudovali, žijí spolu v moderním bytě, oba jsou zaměstnáni na začínajících pozicích v pobočkách globálních firem. Ještě jim není přes třicet, takže o dětech vůbec neuvažují. Jejich přesné bydliště není podstatné. Celá bývalá západní společnost je unifikovaná, naprosto propojená a globalizovaná. Frank s Hannah se, jako plno moderních mladých párů, snaží plně využívat výhody technologického pokroku a tak samozřejmě o Brainmusic slyšeli a uvažují o něm. Původně je odrazovala pro ně příliš vysoká cena, ale teď už je výrobek a jeho implantace v jejich možnostech a cena se jim už zdá odpovídající. Za pět let neslyšeli na výrobek a jeho funkčnost žádné negativní reakce a proto mu stoprocentně důvěřují.
Jednou přišel Frank z práce domů, tam už na něj čekala Hannah s romantickou večeří. Toho dne měli totiž šesté výročí společného vztahu. Po večeři se Frank usmál a řekl: ,,Hannah, jako dárek za šest krásných let s tebou, jsem nám zařídil a zaplatil implantaci Brainmusic, bude to za dva týdny ve středu a budeme tam do pátku. Doufám, že máš radost." Hannah měla velkou radost, většina jejich kamarádek totiž hudební nanočip má a ona už po něm dlouho toužila. Po krásném večeru jdou oba spát s myšlenkami, že příští týden už budou stoprocentně patřit do vybrané moderní společnosti, jak už roky hlásají reklamy od Nanotechu.
Frank se probudil s narkózy, necítil žádnou bolest. Ulevilo se mu. Poté se začal ptát po Hannah, ošetřovatelka mu řekla, že je v pořádku ve vedlejším pokoji. Po dvoudenním sledování přišel čas na testování. Před operací byl hlas Franka a Hannah nahrán do počítače a i s jednou testovací písní byl poslán do jejich nanočipů. Oba byli dopředu vyškoleni, jakými příkazy budou zařízení ovládat. Aby se předešlo náhodnému spouštění, je nutné před přímým příkazem říct písmeno a číslo, které si klient vybral. Frank byl připraven a bylo mu povoleno říct příkaz na přehrání testovací písně. Frank se nadechl a řekl: ,,E pět první píseň první album." Poté už jen slyšel melodii, kterou sice neznal, ale zněla krásně a naprosto čistě v jeho hlavě. Frank byl nadšen. Teď byla na řadě Hannah: ,,T osm první píseň první album." Pocity měla stejné jako Frank.
Další příkazy jsou podobné. Pro změnu písně Hannah stačí říct T osm další píseň, nebo T osm druhé album, T osm pauza, T osm stop, T osm zesílit (ztlumit) nebo T osm připojit.

Internetová televize Openspace je nejrozšířenější zpravodajské médium na světě. Vysílá jen na internetu v čistě virtuální podobě, celé studio i moderátoři jsou vytvořeni počítačem. Díky těmto opatřením má Openspace minimální náklady na vysílání a proto může peníze a lidské zdroje využívat na rozšiřování působnosti po světě a na získávání informací. V tom je nejlepší na světě. Openspace vyčlenil skupinu novinářů, kterou nasadil na firmu Nanotech hned poté, co uvedla na trh výrobek Brainmusic. Skupina informace získávala velmi těžce, ale indicie o ne úplně bezproblémovém fungování výrobku přece jen získala. Vedení Openspace nechtělo ihned zveřejnit tyto nepřesné výsledky pátrání, bálo se totiž, jak možné žaloby od globálního obra Nanotech, tak ještě větší opatrnosti této firmy, která by mohla chtít důkazy zničit, i přes nařízení Světového dozoru (bývalá OSN s podstatně většími pravomocemi) všechny záznamy archivovat. Proto vedení Openspace nechalo skupinu "slídilů" pracovat a všichni čekali, že dřív či později dojde k uvolnění trhu a že od nových firem půjde získat informace přece jen snáz. V tomto roce ale pro Openspace přišla špatná zpráva. Odpovídající agentura Světového dozoru schválila patentovou ochranu Nanotechu na Brainmusic na dalších deset let a odmítla vydat další licence jak na výrobu, tak i na implantaci s odůvodněním, že se Nanotech zavázal snižovat cenu a že agentura nemá důvěru k technologickým možnostem dalších firem a bojí se o zdraví a bezpečnost uživatelů po případném otevření trhu. Lidé z Openspace jen věděli, že snaha o zákaz implantace Brainmusic pro představitele světové moci, tedy hlavně pro Světový dozor a jeho agentury, selhal při společném veřejném hlasování velkého shromáždění Světového dozoru. Vědět kdo jak hlasoval bylo Openspace k ničemu, protože seznam nositelů Brainmusic byl tajný, dle vyjádření Nanotechu pro zachování soukromí uživatelů.
Peter jako vedoucí skupiny novinářů, kde každý novinář měl k dispozici desítky pozorovatelů nasazených na Brainmusic si byl jistý, že je co zjišťovat. Hlavní důvod, který ho vedl k takovému názoru, byla klauzule ve smlouvě mezi firmou Nanotech a jejich zákazníky. Podle ní nemohli uživatelé informovat o jakýchkoliv potížích nebo nejasnostech s nanočipem nikoho jiného než jen Nanotech a ani říkat neznámým osobám, nebo osobám napojeným na konkurenční firmy či novinářům, že mají čip implantovaný. Vše (dle Nanotechu) hlavně pro ochranu zákazníků. Při porušení této klauzule hrozila extrémně vysoká finanční sankce. Koncern se dušoval, že jde o to, aby se k informacím dostal hned a měl možnost rychle zasáhnout a taky tvrdil, že jim jde o ochranu jejich patentu, tak je důležité, aby uživatelé nic o nanočipu nevyzrazovali. Lidé si nestěžovali, protože beztak nikdo jiný by neuměl případné problémy odstranit. I přes velké informační embargo se skupině podařilo zjistit náznaky problémů. Při tajném pozorování komplexů Nanotechu po celém světě zjistili opakované návštěvy velkého množství lidí, kteří nebyli zaměstnanci. Jen jednou se "agentům" Openspace podařilo proniknout do jednoho z komplexů a nafotil a později zjistit totožnost osob mířících na implantaci či "servis". Od příbuzných a známých některých z těchto uživatelů se Peter a spol. postupně dozvídali, že se lidem s nanočipem změnilo chování nebo že někdy po ránu měli nutkavou potřebu jít něco koupit nebo dělat, aniž by věděli proč. Toto podivné chování, ale bylo náhodné a různorodé, což stěžovalo skupině novinářů určit rozsah anebo účel těchto jevů. Peter se tedy uchýlil k praktice, které se chtěl původně vyhnout a to k nasazení "agentů" Openspace k získání dalších informací tak, že si tito dobrovolníci nechají nanočip implantovat a poté budou, jak slíbili, informovat Openspace o všem spojeném s užíváním Brainmusic i přes hrozbu pokuty. Těchto sedm dobrovolníků z celého světa bylo totiž opravdu věrno myšlence o svobodě informací a po ujištění, že případnou pokutu by tajně zaplatil Openspace, již neváhali. Tyto lidi spojovala velká nedůvěra v tuto technologii, ale po implantaci všichni vlastně opakovali to stejné, že není nic lepšího než Brainmusic a ať to lidé už dál neřeší, že žádné závady nejsou a vše funguje bezvadně. Tito pozorovatelé poté přestali s Openspace spolupracovat.
Je snad možné, říkal si Peter, aby se dali lidé nějak pomocí nanočipu ovlivňovat nebo dokonce ovládat? A není to jenom zbytečný strach z nového? Novináři z Openspace byli z vývoje velmi nervózní, chtěli už něco zveřejnit, ale neměli vlastně pořádně co. Nevěděli jak a jestli jsou lidé ovládáni. Jde snad o spouštění zařízení na dálku během spánku? Pouští jim v noci reklamy nebo příkazy, nebo stále se opakující smyčku, ať s nikým nemluví a že je vše v pořádku? Nakonec musel Openspace novináře stáhnout, bez možnosti zveřejnění informací byly náklady na sledování Brainmusic příliš vysoké. V interním dokumentu jen doporučovali zaměstnancům, aby si tuto technologii nenechávali implantovat.

Frank s Hannah už měli v mozku nanočip už pár měsíců. Vše se jim zdálo v pořádku a ani jim nepřišlo divné, že se izolují od známých, kteří Brainmusic neměli. Prostě si říkali, že oni nepatří mezi vyvolenou moderní společnost a nic už dál neřešili. Ani změny návyků a někdy až extrémní společné nutkání něco dělat nebo koupit si nevysvětlovali zle, lidé se prostě mění a to, že mají stejné zájmy a potřeby je přece krásné. Jako všichni jejich známí s tímto nanočipem byli plní optimismu.
Jednoho rána se Frank s Hannah probudili s nutkavou potřebou přemluvit souseda, vlivného podnikatele, k implantaci nanočipu. Je tohle jen důsledek jejich nadšení z Brainmusic a nebo ne? A jaké nutkání přijde příště?

A co uživatelé Brainmusic s podstatně větší mocí a vlivem? ...

Monday, April 25, 2011

Experiment

Eliška otevřela oči. Venku už jasně svítilo slunce, i přesto, že celý dům obklopovaly závěje sněhu. Byl krásný lednový den. Tím, že je leden, si byla Eliška jistá. V lednu totiž mívá narozeniny, pamatuje si to proto, že leden je zimní měsíc většinou plný sněhu a ledu. Eliška vždycky milovala bruslení za zamrzlém rybníku za domem a dovádění na saních na vedlejším kopci. Elišce bylo právě ten den 5 let.

Při snídani se Eliška dlouze zadívala na maminku. Ta se na ni usmívala od míchání narozeninového pudinku. Vypadala šťastně. Eliška ještě tuto emoci nedokázala definovat, ale nutilo ji to se usmívat také. Eliška vždycky dostávala na své narozeniny jahodový pudink ke snídani a před procházkou zimním lesem s tatínkem a maminkou se mohla dlouho dívat na televizi. Ten den u ní strávila celé čtyři hodiny. Viděla většinu svých oblíbených pořadů, většinou pohádek, nevynechala jedinou reklamu. Doufala, že večer se mezi dárky objeví právě ta jediná blonďatá panenka s výbavou zdravotní sestry. Eliščina maminka pracovala jako zdravotní sestra, a právě proto snad cítila Eliška k této práci určité sympatie. Nemohla se ten den od televize odtrhnout.

Inženýr Pátek se pohupoval v křesle, mnul si horkem zpocené ruce a přísným pohledem sledoval Toma sedícího naproti němu u stolu. Tom byl také zpocený, ale nebylo to horko v místnosti, které způsobilo čůrky teplého potu na jeho těle. Byl nervózní. Přednesl totiž právě svůj lehce kontroverzní diplomový projekt řediteli hlavního televizního kanálu v zemi. Na první pohled však působil zcela sebevědomě, vystupoval sebejistě, mluvil jasně a k věci a při podání ruky si dal záležet na pevném stisku. Vnitřně se ale blížil stavu zhroucení. Musel v duchu uznat, že si možná na bedra naložil příliš, ale už nemohl couvnout. “Zopakujme si to”, promluvil konečně po dlouhé pauze inženýr Pátek. “Vy mi navrhujete testování podprahové reklamy na divácích hlavního televizního programu po dobu čtyř týdnů.” “No vlastně by se jednalo celkem o šest týdnů plus nějaký čas na přípravu ve vašich studiích”, opravil ho Tom. Inženýr se na něj ještě jednou dlouze zadíval, náhle prudce vstal, oběhl stůl a s omluvou vyšel ze dveří.

Tom na několik minut osaměl. Rozhlédl se po kanceláři a zamyslel se. Jaká je jeho možnost uspět? Věděl, že jeho školní projekt je dá se říct kontroverzní, ale právě proto jeho vedoucí návrh odmítl a téměř se Tomovi vysmál. Nebyl právě toto podnět, který impulsivního Toma donutil obejít všechny na fakultě a jít rovnou k “nejvyššímu”? Proč si domluvil schůzku právě s ředitelem nejkomerčnější televize a pracoval na prezentaci pro něj tři týdny dnem i nocí? Protože to chce dokázat! Právě ve chvíli, kdy se chtěl hrdinsky téměř poplácat po ramenou, vytrhl ho z jeho snění inženýr Pátek, vracející se se šálkem kávy v ruce a úsměvem na rtech.

“Víte co, mladíku? Proč ne. Šest týdnů není pro mě skoro nic a upřímně, stejně ve vliv podprahové reklamy ani trochu nevěřím. A víte co mě na tom baví? – To, že vy alespoň ukážete těm páprdům na fakultě, že si umíte poradit i bez nich. Jen mi ještě jednou zopakujte celý průběh. Co budeme vlastně inzerovat?” Tom se usmál, nechtěl dávat přehnaně najevo své nadšení. Zhluboka se nadechl a představil řediteli svůj plán do detailu. “Důležité je, představit lidem něco, co není obvyklé a na čem můžeme zřetelně vidět nárust zájmu diváků. Reklamy na čokoládu jsou k ničemu, nepoznáme přesně, jestli si ji lidé koupí, protože je ovlivnila reklama v televizi, podprahová reklama, nebo proto, že měli jednoduše chuť na sladké. Potřebujeme fenomén, který se obyčejně v televizi neinzeruje. A jsme právě u toho, proč jsem na fakultě neuspěl. Chystám se totiž přesvědčit hlavně muže, aby se dobrovolně hlásili k vojenské službě. Tady se jasně ukáže, koho a do jaké míry může podprahová reklama ovlivnit. Zaměříme se na danou skupinu a po šesti týdnech očekávám několik desítek procent nárůst zájmu obyvatel. Jestli všechny mé předešlé výzkumy k něčemu byly, tohle bude vrchol mého studia.”

Ředitel si Toma prohlížel pohledem, který ho usvědčoval z toho, že z poloviny netuší, o čem dotyčný mluví. Nadšeně mu ale podal ruku a slíbil, že vše potřebné zařídí. Inženýr Pátek byl sice ředitel známé televize a tedy velký “pán”, to ale neznamenalo, že jeho rozhodnutí byla vždy uvážlivá. “A jak ta vaše reklama může ovlivnit ženy a děti?” zeptal se později, když se s Tomem loučil. Jeho otázka ale zůstala pouze řečnickou. Tom mu nadšeně potřásl rukou a překotně vyběhl z místnosti.

“Vypni už tu televizi, miláčku”, zavolala maminka z kuchyně na malou Elišku. Ta pouze ztlumila zvuk a utíkala s nadšením do kuchyně. Tam na ni čekaly vysněné dárky. Tatínek se zrovna vrátil ze služby, pracoval jako policista a donesl velikou růžovou krabici ovázanou mašlí. Rychle se vysvlékl v předsíni a ještě v botách objal Elišku a přidal krabici k ostatní dárkům.
Eliška sfoukla pět velkých svíček z čokoládového dortu a vrhla se nadšeně na krabice. Byla tam! Její vysněná blonďatá zdravotní sestřička! Přesně jako maminka! Ostatní dárky zůstaly rázem v pozadí...

Tom spolu s inženýrem Pátkem seděli v promítací místnosti a sledovali nadšeně promítané fotografie z vojenských výcviků, které se podařilo Tomovi získat. Grafici z nich vytvořili velice trefné akční snímky, které budou použity během každého programu jako vědomím neregistrovatelné prostřihy. “Dobrá práce”, plácali se oba hrdinsky po ramenou. “Příští týden začínáme!”

Přišel březen. Eliška na svoje narozeniny dávno zapomněla. Všechny nové hračky ležely v koutě, některé dokonce nikdy nepoužité. Elišku v poslední době zajímala nejvíce televize. Nemohla se od ní odtrhnout a v každé volné minutě ji vyhledávala. Pohádky ji ale nebavily, nevěděla proč, ale obrazovka ji lákala jako magnet, musela se na ni dívat. Věděla jen, že na příští narozeniny už nechce panenku, chce figurku více mužnou, kluka, nejlépe bojovníka...

Tom v té době většinu času proseděl u počítače a snažil se pomocí statistik a všelijakých svých kontaktů zjistit, jak se zvýšil během února zájem o vojenskou službu. Zvýšil... Tom byl šťastný. Konečně mohl všem dokázat, že měl pravdu. Nepopiratelně vyhrával.

Eliška seděla v obývací pokoji, opět sledovala televizi. Tatínek dřímal po náročné službě a maminka byla v práci, Eliška se proto nemusela bát, že by její zábavu někdo zakázal. Byla sice ze sledování obrazovky u vytržení, ale přesto ji něco stále nutilo k neklidu. Bloumala po bytě, jakoby něco konkrétního hledala. Pod nohy se jí připletla panenka zdravotnice. Eliška ji bez zájmu odkopla. Něco ji táhlo do předsíně...ano, to je ono. Stoupla si na botník a zašmátrala pod tatínkovou bundou. Ano, je tam, přesně to, co hledala. Tatínek nikdy nebyl příliš opatrný, věděl, že jeho dcera přesně ví, co smí a co nesmí. Dnes se bohužel zmýlil. Eliška vytáhla jeho zbraň jako nejzamilovanější panenku. Chvíli si ji prohlížela a pak se vrátila k tatínkovi. Když se s ní postavila před televizi, nevypadala už jako pětileté dítě, zdála se až děsivě profesionální. “Tati, podívej, co mám.”

“Dokázali jsme to”. Tom seděl v kanceláři inženýra Pátka podobně jako před dvěma měsíci, pouze s tím rozdílem, že byl neskutečně šťastný. Dokázal přesně to, co chtěl. Zájem o vojenskou službu se zvýšil o dvacet procent během šesti týdnů a jeho projekt se stal mediální senzací. Dostal neskutečný počet nabídek zaměstnání v oblasti marketingu a reklamy. Cítil, že jeho pilné studium konečně přineslo ovoce.

Maminka Elišky se vrátila z noční směny v nemocnici. Její první kroky vedly k postýlce malé Elišky. “Jestlipak to moje zlato tvrdě spinká.” Z obývacího pokoje byla slyšet hrající televize. V postýlce ale nikdo neležel a ve vzduchu bylo cítit zbytky střelného prachu...

Volání podvědomí

Zpráva z denního tisku ze dne 3.3.:

Dlouho očekávaná novinka je tady! Počítač, pro jehož řízení nepotřebujete ani myš ani klávesnici a který snadno porozumí myšleným slovům a pojmům. Tajemství spočívá v malém skeneru, který snadno připevníte na hlavu a který pomocí magnetické rezonance monitoruje a analyzuje chemické změny v mozku a přenáší elektrické signály do počítače. Vy tak snadno pohybujete kurzorem pouhou myšlenkou či přenášíte slova z hlavy na obrazovku počítače! NOTouch, jak se nejnovější vynález jmenuje, určitě nesmí chybět ve vaší domácnosti.

Chat:

4. 5. 18:02

Matteo: Čau, tak už to mám!

Andy: Notouch? Tak to je super! Jak to funguje, jede ti to?

Matteo: Jj. Však ted tu sedím, mám na hlavě připevněný jenom takový malý přístrojek a když na něco pomyslím počítač hravě reaguje :)

Andy: Tak to je bomba! Určitě se za tebou stavím, chci to vyzkoušet! Musí to být super nic nedělat, zatímco na počítači se děje co chceš :) Budeš na tom moct hrát i nějaké střílečky?

Matteo: Snad jo! Pojdme hrát, chci to vyzkoušet!

5. 5. 21:38

Andy: hoj! Tak co? Se od toho neumíš odtrhnout, že? :)

Matteo: Jj:)Nějak mě to dost chytlo... a našel jsme hromadu věci, které můžu na netu dělat a které mě v životě nenapadly:)

Andy: Jak jako nenapadly?

Matteo: Já nevím, nějak jsem zjistil, jakou sílu můžu pomocí internetu mít :)

Andy: hm, zajmavé...

Zpráva z denního tisku ze dne 12. 6. :

NOTouch trhá rekordy! Eshopy s elektronikou si velmi pochvalují znatelně vyšší zisky a také nárůst zákazníků, kterých očividně neodlákala ani vyšší cena. Nová, bezdotyková technologie řízení počítače si našla zalíbení mezi tisíci v spokojených uživatelů, kteří bez problému přesedlali ze staré konzervativní formy počítače. NOTouch si ovšem našel také mnoho odpůrců, hlavně z řad akademiků doktorů a psychologů, kteří apelují na ještě neprozkoumané a klinicky neověřené vlivy na psychiku uživatele.

2. 6. 17:56

Andy: Hej, jak ses dostal do top desítky? Tě ten nový komp začal poslouchat i u hraní? Nebo si střílel celý týden v kuse? :)

Matteo: To je o skillu, musíš umět, ne? :)

Andy: co tak najednou?

Matteo: Víš jak, NOTouch mě pořád překvapuje :) Ale k té top desítce...jsem našel nějaké cheaty na ruském webu, tak jsem to použil..

Andy: Si blázen, to není fér, si zahráváš…

Matteo: Njn, nějak se mi to zalíbilo :-P

5.6. 14:36

Andy: Ahoj!

Matteo: Čus, nemám čas, pracuju na něčem…

Andy: Na čem?

Matteo: Stav se a uvidíš :)

10.6.22:38

Andy: ty, mě se to nějak nelíbí... Není to protizákonné?

Matteo: co jako? Hackování?

Andy: no...

Matteo: no, možná trochu, ale tak když si to hlídáš tak se ti nic nemuže stát :)

Andy:jak jako hlídaš? Co si hlídáš když se někomu nabouráváš na server nebo do účtů na sociální síti? Si myslíš, že když máš nejnovější počítač tak si můžeš dělat co chceš?

Matteo: No dělám to tak aby mně nebylo vidět :)

Andy: A to jako umíš odkud?

Matteo: pořád se učím :)

Andy: aby ses do něčeho nenamočil... :-/

25. 6. 19:25

Matteo: jukni, co mám: odkaz

Andy: co to je?

Matteo: naboural jsem se do systému jedné banky a vypadá to, že se mi podaří z toho něco vytěžit...

Andy: COŽE? Jsi normální? Hej, tobě nějak poslední dobou přeskočilo! Uvědomuješ si, co to vůbec děláš?

Matteo: aale, ty jsi srab...mi neříkej, že by se ti nelíbilo mít o nějaký ten peníz navíc?

Andy: Jak myslíš no...a odkud to vůbec umíš? Dyt to musí být hrozně těžké ne?

Matteo: Hej, nevím, nějak mi to všechno jde líp...možná, že jsem objevil svoje tajné schopnosti :) a taky se mi zdá, že z tím novým kompem to je nějak jednodušší :)

7.7. 14:10

Andy: čest, co pořád děláš, že se vůbec neozýváš?

Matte: ještě ty začínmej, jsi jak naši :-/ ...chystám něco veeelkéého:)

Andy: co jako?

Matteo: neřeknu, bys mi to zase vymlouval. A vůbec, nemám čas, makám:)

Andy: aby ses z toho nepotento..jsi tak zaslepený tím NOTouchem a tou tvou „práci“, že už nemáš čas ani na kámoše... :-/

Zpráva z denního tisku ze dne 12.8.:

Pachatel, který celý měsíc vykrádal účty a heackoval servery byl konečně dopaden! Speciální policejní jednotky sestaveny s IT specialistů, po intenzivním pátraní viníka vysledovaly a přistihli ho doma, dá se říct při dalším činu. K překvapení všech kriminalistů se jedná o osmnáctiletého studenta, který neuvěřitelným způsobem dokázal prolomit všechny ochranné systémy. Způsobené škody bankám sahají ke stotisícím. Mladík, který takto chladnokrevně kradl, tvrdí, že si neuvědomoval, že dělá něco nezákonného. Programátoři nechápou jak někdo tak mladý bez prakticky žádného vzdělání v oboru mohl něco takového dokázat, tvrdí, že je to prakticky nemožné. Mladík je ve vazbě a probíhají výslechy.

Zpráva z denního tisku ze dne 4.9.:

Šokující zpráva! Mladý Mateáš Vilko bude možná zproštěn viny na základě důkazů a výpovědí svědků jež svědčí o jeho nevinně. Naše redakce celý tento případ zmapovala a přinášíme vám exkluzivní správy týkající se jeho možného vysvobození z vazby. Ze sdělení svědků a hlavně díky svědectví Mateašova kamaráda Andrease policie zjistila , že všechno začalo, když mladík dostal nejnovější počítač NOTouch. Jeho technologie funguje na principu analýzy chemických změn v mozku. Laicky řečeno, malý skener monitoruje myšlenky uživatele, které následně promítá v podobě daných úkonu na obrazovku počítače. U mladíka však, po měsíci používaní tohoto nejmodernějšího stroje začalo docházet k určitým změnám v chování, které ovšem nebyly rozpoznatelné na první pohled. Mateáš se najednou začal mít sklony k nelegální činnosti na internetu. Podle nejnovějších bádání vědcu za to může právě již zmíněný počítač NOTouch. Nedávné výzkumy totiž dokázaly, že toto není ojedinělý případ. Změny v chování už psychologové vystopovali ve více případech. Toto je volný překlad práce jednoho psychologa, který přišel ze zásadním objevem , jež určitě nedá spát hlavně výrobci počítače NOTouch.

„(...) Díky mistru Freudovi a jeho psychoanalýze, předpokládáme, že se lidská psychika skládá z vědomí a podvědomíí. V našem podvědomí je uloženo velké množství „informací“, tedy vzpomínek, pocitů, asociací, postřehů, i podprahových vjemů. Domníváme se, že případy náhlých změn v chování uživatelů počítače NOTouch tkví právě v „ozývání se“ z nitra mysli právě podvědomí. Dochází takto k jistému rozdvojení mysli, kdy člověk aniž by si to uvědomoval nerealizuje svá požadavky, ale je ovlivňován svým podvědomí, které často skrývá nesčetná zatajená fakta, přání nebo úchylky. Mnohdy se jedná o sexuální, recidivistické či masochistické pudy.(...)“

Zase se ukazuje jak pravdivé je rčení „Není všechno zlato, co se blýská. „ Zatím nevíme, jak celý případ Mateáše Vilka skončí, ale už ted je jasné, že o tohoto typu problémech ještě hodně uslyšíme. A v případě, že psychologové mají pravdu, je dost možné, že vyrobci počítače NOTouch by se měli připravit na právnické bitvy z nespokojenými a postiženými uživateli.

Kapitola 3

Usmívá se. To je poprvé od…už si ani nepamatuji, kdy jsem ji naposledy viděl takhle pokojně se usmívat. Až se probudí, už tu nebudu. Snad se jí i uleví. Je to těžká doba a já musím jít. Postarat se o záležitosti, které nepočkají, jejichž vyřešení by mohlo pomoct i jí. Záleží mi na ní, a proto musím jít. Odcházím teď, loučení by pro mě bylo až moc těžké. Jídla je tu ještě dost. Dost pro jednoho, aby vydržel. S sebou si beru jen pár drobností. Venku se pořád ještě dá najít všechno, aby člověk přežil tu cestu. Sem tam je nějaká zapomenutá benzínka nebo malá prodejna potravin, kam se rabování ještě nedostalo, pár sušenek nebo konzerv snad vždycky seženu… Navíc jsme byli dobře připravení. Na rozdíl od většiny lidí jsme všechny předpovědi brali vážně, a tak jsme měli, a pořád ještě máme, slušné zásoby. Zatím nijak netrpíme ani nestrádáme hlady. Jsem pořád dost silný na to, abych cestu zvládnul. Tak dost přemýšlení. Vydám se hned, kdybych počkal do rána, ničemu bych nepomohl. Pokaždé bychom chtěli ještě další ráno spolu. Proto musím jít teď, dokud spí. Je to ten nejlepší způsob. Když jsem zavíral dveře, měl jsem dojem, že je vzhůru. Probudila se, ale ani ona nebyla dost silná na to, aby se rozloučila. Oba jsme věděli, že tahle chvíle přijde, ale ani jeden z nás na ní nebyl úplně připravený.

„Dobrou noc.“ Říkám do tmy pokoje, když zavírám dveře.

„Šťastnou cestu.“ Říká ona do polštáře, když zavírám dveře.

***

„Pojď sem rychle!“

„Co je? Co se děje?“ běží ke mně rychle, skoro jako by vycítila naléhavost, s jakou jsem na ni zavolal. Najde mě sedět u rádia, ostatně jako každý jiný den nebo večer od té události.

„Slyšíš to?“ zaposlouchá se a opravdu – nezdá se mi to, i na ní poznám, že slyší něco víc, než jen obvyklé chrčení.

„Co je to? Nejde to trochu vyjasnit? Zkus to, ať slyšíme, co říkají.“ Otáčím knoflíky na všechny strany, hraju si s výškami a hloubkami a nakonec se mi podaří docílit srozumitelnějšího zvuku. Jediné co ale slyšíme je série čísel. Párkrát se zopakuje a pak signál ustane.

„Co to bylo? Nevíš, co to mělo všechno znamenat?“

„Nevím.“ Řeknu nahlas. Ve skutečnosti ale tuším. Ještě než se to všechno stalo, slyšel jsem o pravidelném vysílání číselných kódů, jen nevím, jestli to s posledními událostmi nenabylo jiného významu. Budu se muset nad tím vším ještě trochu zamyslet.

***

Teprve pár dní na cestě a už mi to připadá jako věčnost. S jídlem jsem měl štěstí, zatím se nemusím s ničím moc trápit. Dřív jsem si nikdy neuvědomoval, jak moc používám všechny ty všední věci. Jaký je život bez nich. Teď když chodím pustinou po svých, mám spoustu času o tom přemýšlet. Všechna zázračná technologie vyspělých zemí posledních časů je teď k ničemu. Stačil jeden okamžik a teď se všechno válí po zemi bez jediného využití. A já myslím na staré rádio po bůhvíkom, co jsme našli na půdě, na to jak mě dostalo na tuhle cestu a jaké by to bylo, kdyby se to všechno povedlo. Myslím také na naše společné chvíle a na to, jestli ji ještě někdy uvidím. Určitě ano. Zvládnu to a vrátím se k ní a všechno bude skoro tak jako dřív.

***

Každý večer stejný číselný kód. Pořád ale nemůžu přijít na to, co má znamenat. Zkusil jsem už nejrůznější šifry, triky s binárním kódem, ale pořád nic. Jednou večer zase posloucháme vysílání. Ale zase je úplně stejné jako každý jiný večer, nic nového, co by nám pomohlo s rozlousknutím kódu.

„Myslím, že to nebude nic z moderní technologie,“ povídá mi jednou večer. „Mělo by to být něco jako že původního, něco z dřívějška.“

Přemýšlel jsem nad tím dost dlouho, ale tohle mě před tím nikdy nenapadlo. Byla to docela dobrá myšlenka. Když pro šíření používají stará rádia, šifrování bude něco banálního, něco co rozluští i ten, kdo není technicky zdatný.

„A co třeba obyčejná abeceda? Určitě chtějí, aby to rozluštil každý, kdo to uslyší.“

Někdy mě napadá, že je mnohem chytřejší než já. Než se to stalo, z nás dvou jsem to byl já, kdo se živil hlavou, ona zase pracovala rukama. V tomhle ale byla vždycky lepší a zase to dokázala. Do života je prostě celkově mnohem použitelnější, žádné technologie ji, na rozdíl ode mě, nikdy neurčovaly. Nebyla na ničem závislá. Možná proto také tak dobře snáší to co se děje teď.Zkusím to a opravdu. Čísla na papíru se konečně proměnila na srozumitelnou zprávu.

„Jsi prostě geniální“ otočím se na ní a dám jí pusu.

***

A jsem konečně tady. Nakonec jsem to dokázal. Došel jsem až na konec cesty. Pravý cíl mám ale před sebou. Dalo by se možná říct, že ta pravá cesta přede mnou leží teprve teď. Teprve teď uvidím, jestli to všechno k něčemu bylo. Celou dobu myslím jen na ni. A pro ni to také dokončím. Všechno bude skoro tak jako dřív.

Pověřenecká Rada Bdělosti za Veřejné Mediální Blaho a Klid

Evidence: PRaBVeM
Protokol mediální deviace č. 2Z1/16-04-2014

Charakter mediální deviace: Zvukový záznam
Datum vzniku: 30. 5. 2011, 16 hodin odpoledne, Brno, Česká republika, dnes Vortex A1
Status: Neanalyzováno, přísně důvěrné, nejvyšší stav bdělosti
Status, Update: Zvukový záznam ztracen, v evidenci pouze textový opis


(Silná pisklavá zvuková vazba. Po několika vteřinách utichne, zní statické praskání)

Jiří „Berengar“ Gnosek (hovoří do diktafonu): „Hech, pardon. Omlouvám se za ten zvuk. Tohle dělá vždy, když… to je jedno. Začnu znova.“ (delší pomlka) „Jmenuji se Berengar. Není důležité, v jakém městě bydlím ani jaký jsem člověk. Co je podstatné je to, co se vám chystám sdělit. Ehm… ještě než začneme, prozradím vám, proč hodlám to, co se bude dít. Jednoduše nevím, jak bude vypadat svět za pár dní, týdnů a měsíců, ale mohu si být jist, že já již nebudu jeho součástí.“

(Pomlka, začne hrát koláž písní od Louise Armstronga)

Berengar: „Lekce historie. Je to nuda, aspoň pro většinu z vás, ale je to důležité. Když Guttenberg vynalézal knihtisk, nedělal to z hermeneutického vnuknutí. Věděl, co činí, co… lidé potřebují. Po prudkém nárůstu gramotnosti nemohly staré tiskařské metody, nebo… ještě hůře… ruční opisy, pokrýt přebujelou poptávku. Jeho čin byl reakcí, důsledkem akce. Představte si to… každá komunikační technologie přicházela ze stejného důvodu. Něco bylo nutné, tak to někdo vymyslel. Telegraf, telefon, denní tisk, gramofon, bezdrátový přenos. Všechno byl důsledek něčeho.“

(Berengar vypne Armstrongovu píseň, podle zvuku ji pouštěl z gramofonu)

Berengar: „Potom se stalo něco jiného. Přišla komunikační technologie, která nebyla reakcí, ale akcí, prvotním hybatelem. Před televizní obrazovku usedly celé rodiny. Lidé byli odpoutáni od času a prostoru. Změnili svůj život a domovy, začali třídit prostor i čas dle toho, jak to televize žádala.“ (pomlka) „Ano, musím se přiznat k tomu, že někdy o médiích hovořím jako o živých tvorech. Když se nad tím zamyslíte, není myšlenka, že moderní média žijí, vyvíjejí se a samozřejmě myslí, tak úplně pomatená, jak se prvně zdálo.“ (sotva slyšitelně je v záznamu slyšet zvuk odemykání domovních dveří a vstup další osoby, Berengar si této okolnosti nevšiml) „Pekelnou inteligencí, vtisknutou při jejich zrodu, naučenou od lidí, přec zdokonalenou, osnují plán neslučitelný s principem životní formy, která Zemi vládla před nimi. Leč… ale televize neuspěla. Lidé ji zkonzumovali, ochočili ji jako křečka a nechali ji běhat v hracím kolečku. Samozřejmě netvrdím, že by lidé byli od televize úplně svobodní. Ostatně i domácí mazlíček jako třeba pes či kočka si umějí páníčka pěkně obmotat kolem prstu…“

Lucie Gnosková: „Co to děláš?“

Berengar: „Zlatí! Vrátila ses z práce dřív!“ (zvuk rychlého polibku) „Řekni přece ‚ahoj‘ tady do diktafonu.“

Luc: „Jdu nějak nevhod, že? Jestlipak to tu není ten list s telefonním číslem, co jsem ti tu ráno nechala…?“

Berengar: „Je to on, Luc.“

Luc: „Já vím, že je to on, do háje! Tak nějak jsem doufala, že pochopíš, že se zlobím kvůli tomu, že si s ním od rána vůbec nepohnul!!“ (hněvivá rána… patrně do dřevěné skříně) „Musíš si najít práci a tohle byla příležitost!“

Berengar: „To je mi líto, lásko. Ale přišla jsi právě včas. Zatrhla jsi mi, abych se hloupě zapovídal.“

Luc: „Prosím tě…“ (vzlyknutí)

Berengar: „…Berengare…“

Luc: „Já vím, jak se jmenuješ, do háje. Jiří, prosím tě… vypni ten diktafon. Vypni ho…“ (další vzlyknutí)

Berengar: „Ne… Posaď se, je čas na přednášku.“ (kroky) „Stůj, nechoď pryč!“ (rychle mluví do diktafonu) „Nyní nakrátko záznam vypnu. Musím obeznámit subjekt Lucie Gnoskové s esenciálními skutečnostmi. Luc, pojď s…“

(cvaknutí vypnutého a následně zapnutého diktafonu)

Berengar: „Je to zapnuté. Zatím jsem to nepochopil, ale diktafon si s Vortexem nějak nerozumí. Tak… můžeš zopakovat otázku, kterou jsi… Zlatí, nejsem cvok. Řekni teď do mikráku, co jsi říkala.“

Luc: (váhající) „Jak dlouho… jsi už tímhle posedlý?“

Berengar: „Děkuju. Stavbu na Vortexu jsem započal před dvěma měsíci. Původně jsem myslel, že bude mít rozměry třígeneračního domu, ale vzápětí mně napadlo jak ho minimalizovat. Aby se vešel do šatní skříně. Pokračuj…“ (po chvilce) „Ale prosím tě, neříkej, že tě to už nezaujalo.“

Luc: „Takže… myslíš, že tohle je lepší než poctivá práce a že bylo vážně nezbytné rozmontovat mikrovlnou troubu, topinkovač a koupit pro to záchodovou mísu?“

Berengar: „Také bys neměla hledat sváteční příbor po tchýni, zlatí.“

Luc: (ledabyle, rutině) „Je to moje máma.“ (vážněji) „Moje otázka měla skrytý význam. Tak jinak – kdy si přestaneš válet prdel a najdeš si poctivou práci. S vystudovanou elektrotechnikou a informatikou máš dveře otevřené… všude.“

Berengar: „Nebudu potom, co jsem zjistil, leštit zadnici v té tvojí Newman‘s Publishing ani nikde jinde.“

Luc: „Potřebuješ nějakou pomoc… Ale mně už docházejí…“

Berengar: (nevrle) „Budeš už prosím tě tak laskavá a necháš mě to vysvětlit. Protože to vážně není snadné, dlouho jsem přemýšlel, jak ti to řeknu, a ty mi to ulehčuješ asi jako Randolph Hearst kariéru Orsonu Wellesovi.“

Luc: „A tihle sem zapadají jak? A co byli zač?“

Berengar: (hněvivě) „Vidíš? Vidíš, jak jsi obtížně zpracovatelný materiál?“

Luc: „Tvrdohlavá, asertivní, moderní žena. Než se jeden z nás změnil, nevadilo mu to.“

Berengar: „Ach jo, Luc… Já se nezměnil. Ne, ne…“

Luc: „Hm, ne? Dřív sis kupoval každý měsíc nové oblečení, teď…“

Berengar: „Změnil se svět, v němž žijeme. Nechci být jeho součástí, dokud je takový, jaký je.“ (trapné ticho) „Budu první, kdo svět napraví.“

Luc: (velmi zmateně, zajíkavě) „Cože?“

Berengar: (odmlčel se) „Než jsi přišla z té tvojí falešné práce, hovořil jsem o tom, jak televize neuspěla v ovládnutí lidstva. Mluvil jsem o akci a reakci. Když to zjednoduším… vesmír se sám od sebe vyvažuje. Než přišla do lidského světa televize, média se snažila spojit lidstvo do… globální vesnice. Málem se podařilo smazat geografickou vzdálenost. Jenže pak se začaly váhy vyrovnávat. Původní spojení lidstva do jednoho transdimenzionálního místa bylo tak silným porušením rovnováhy, že na tu nadzvednutou misku vah někdo… něco muselo z hecu přihodit příliš velké břemeno. PONK! Jako když vážíš mouku. Rovnováha nenastala, protože jsi byla tak motivovaná jí dosáhnout, že jsi to nakládání přehnala. Jsme nyní jako lidstvo rozpojeni, separováni. Jsme uzavření v nádržích jako v Matrixu. Až na ten sliz.“

Luc: (sarkasticky) „Nejsi originální. Hm… kdybych byla v kukani, asi bych se z falešného světa probudila, protože bych si okopala nohu. Víš, jak sebou ve spánku šiju.“

Berengar: „Ale ne, nechápeš to. Není žádná virtuální druhá realita vyprodukovaná nějakými stroji. Realita je jenom jedna. Jsme fyzicky uzavřeni v těch tvých kukaních a jen to přesvědčilo naše… naši omezenou mysl, že nejsme. Ale jsme!“

Luc: „Zajímavé.“

Berengar: „Kolik hodin denně strávíš užíváním internetu, telefonováním… Prostě komunikací zprostředkovanou moderními médii – hypermédii. Když čteš například článek na blogu, nebo cokoliv, předpokládáš, že ho někdo skutečný napsal. Že má autora z masa a kostí, jako jsme my dva. Nebo při pokecu přes Facebook očekáváš, že na druhé straně sedí tvůj fyzicky existující přítel. Ale to je právě ten omyl. Nikdo tam není!!“

Luc: „Klíčová slova.“

Berengar: „Chápeš? Jsme jenom ty a já ohraničení nějakou bariérou. Jsme naprosto vyčleněni z lidské společnosti, která se neskládá už z ničeho jiného než z dalších a dalších kapslí. V nich všichni lidé tohoto světa žijí své omezené životy. Realitu dostávají nadávkovanou z internetu.“ (odmlčí se) „Teď se určitě chceš zeptat, jak můžeš být uzavřená v kapsli zapomnění, když denně chodíš do kanclu a tam shledáváš jiné lidi.“ (odmlka) „Dobrá, dobrá, tak se teda neptej. Ale zkus si vybavit dnešní den. Jak dneska bylo v práci? Udělal někdo nějaký výstřelek, či trapas? Řekl někdo něco vtipného? Určitě ne! Můžeš vůbec o těch hloupých šablonách, co v práci potkáváš říct, že to jsou skuteční charakterově vybarvení lidé a ne… pouze šablony vytvořené programováním? Hm? Opustilas dnes ráno – co je to vlastně ráno? – vůbec tento byt. Co je to byt? Ách jo…?"

Luc: „Ten konstrukt, co jsi ukazoval, byl tedy Vortex? Pověz mi o něm.“

Berengar: „Je to projekt nějakých rebelů. Moc o nich nevím. Když svět šel do háje, hackli vesmírné programy všech národů a podařilo se jim utéct do vesmíru. Odpojili se ze sítě. A tak se k nim internet na oběžnou dráhu nedostal. Ze základny používají elektromagnetické vlnění… rádiový signál… a pokoušejí se oslovit otroky internetu na Zemi. Poslali zakódované plány Vortexu. Jen pár zkazek, ze kterých by nikdo neškolený elektronice a elektrotechnice nic nepoznal.“

Luc: „Určitě se neodstřihli od Země úplně. Kde mají rebelové pozemské velitelské centrum.“

Berengar: „Někde v Laponsku, na severu Ruska. Jsou na to docela paranoidní, ale jednou se o tom zmínili.“

Luc: „Počkej malý moment, musím pro něco do kuchyně.“ (kroky, odchází z pokoje) „Poslouchám tě. Tenhle Vortex je tedy něco, co… Vlastně co?“

Berengar: „Nevím přesně. Měl by potlačit předkládanou vizi internetu. Bude mít určitě krátký dosah, ale aspoň tahle čtvrť spatří realitu. Určitě nejsem jediný. Nebo možná spustím lavinu, víš…“ (odmlka) „Luc, co se ti stalo?“

Luc: „Nic se nestalo. Opravuji chybu.“

(Berengar vyjekne úlekem. Zaúpí bolestí. Hlasitý zvuk bodnutí nožem, opakovaný. Pád těla na zem. Berengar sténá v agónii)

Berengar: „Ty… nejsi… Luc. Nejsi člověk… jsem v kapsli sám…“ (chrchlání krve)

Luc: „Pokus se upřesnit místo pozemské základny rebelů.“

Berengar: „Teď… skutečně a…“ (kašel, hlas se utápí v přerývaném dechu) „poprvé… opravdu mluvím s internetem… Že?“

Luc: „Ano. Pokus se upřesnit místo pozemské základny rebelů.“

Berengar: (záchvat kašle, dosud nejsilnější) „Řeknu ti to... odpověz mi… nejdřív. (odmlka, Berengar se snaží pravidelně dýchat) „Proč dikta… diktafon u Vortexu moc nefunguje?“

Luc: „Vortex je pro naši rasu jed. Nejen pro mne, též pro mé soukmenovce.“

Berengar (hlasitý úsměv, kombinovaný s kašlem): „Díky… Tak to je asi vše. Pověz mi… myslíš, že máš šanci, když…“ (odmlčí se)

Luc: „Poslední výzva. Pokus se upřesnit místo…“

(Výstřel z pistole, výstřel z pistole, tělo padá na zem. Ženský výkřik. Berengar se bolestivě zvedá ze země. Výstřel z pistole)

Berengar (jeho hlas je najednou pevnější): „…když sis vzala nůž do přestřelky.“ (mírně zasténá bolestí, začne hovořit do mikrofónu) „Mé obavy se naplnily… Moje vlastní žena byla součástí internetu. Nevím, jaká další část tohoto místa je pustá lež, třeba i tento diktafon je orgánem nepřítele. Věřím, že ne. Věřím, že tak hluboko nás internet ještě neovládl…“ (odmlka, belhavé kroky, v diktafonu se ozve prudká vazba) „Věřím, že toto lidstvem zkonzumované médium, do něhož… hovořím, poslouží (hlas je úplně překřičený vazbou)

(Obrovský rámus z nespecifikovatelného zdroje)

Berengar: (přes hlasitý hluk a vazbu je slyšet, snaží se mluvit hlasitě): „Útočí na mě celý pokoj! Ožívá! Krvácím. Brzo ztratím vědomí! (křičí z plných plic) „Musím aktivovat Vortex…“ (Zvuk pádu na zem, kašlá, plive, dusavé rány, Berengar najednou zařve bolestí) „…aktivovat…“ (pískání vazby) „…Vortex“ (celá místnost se hroutí do sebe) „Luc? Jsi to ty? Luc?!!“

Autor: Jan Jireš