Monday, April 25, 2011

Kapitola 3

Usmívá se. To je poprvé od…už si ani nepamatuji, kdy jsem ji naposledy viděl takhle pokojně se usmívat. Až se probudí, už tu nebudu. Snad se jí i uleví. Je to těžká doba a já musím jít. Postarat se o záležitosti, které nepočkají, jejichž vyřešení by mohlo pomoct i jí. Záleží mi na ní, a proto musím jít. Odcházím teď, loučení by pro mě bylo až moc těžké. Jídla je tu ještě dost. Dost pro jednoho, aby vydržel. S sebou si beru jen pár drobností. Venku se pořád ještě dá najít všechno, aby člověk přežil tu cestu. Sem tam je nějaká zapomenutá benzínka nebo malá prodejna potravin, kam se rabování ještě nedostalo, pár sušenek nebo konzerv snad vždycky seženu… Navíc jsme byli dobře připravení. Na rozdíl od většiny lidí jsme všechny předpovědi brali vážně, a tak jsme měli, a pořád ještě máme, slušné zásoby. Zatím nijak netrpíme ani nestrádáme hlady. Jsem pořád dost silný na to, abych cestu zvládnul. Tak dost přemýšlení. Vydám se hned, kdybych počkal do rána, ničemu bych nepomohl. Pokaždé bychom chtěli ještě další ráno spolu. Proto musím jít teď, dokud spí. Je to ten nejlepší způsob. Když jsem zavíral dveře, měl jsem dojem, že je vzhůru. Probudila se, ale ani ona nebyla dost silná na to, aby se rozloučila. Oba jsme věděli, že tahle chvíle přijde, ale ani jeden z nás na ní nebyl úplně připravený.

„Dobrou noc.“ Říkám do tmy pokoje, když zavírám dveře.

„Šťastnou cestu.“ Říká ona do polštáře, když zavírám dveře.

***

„Pojď sem rychle!“

„Co je? Co se děje?“ běží ke mně rychle, skoro jako by vycítila naléhavost, s jakou jsem na ni zavolal. Najde mě sedět u rádia, ostatně jako každý jiný den nebo večer od té události.

„Slyšíš to?“ zaposlouchá se a opravdu – nezdá se mi to, i na ní poznám, že slyší něco víc, než jen obvyklé chrčení.

„Co je to? Nejde to trochu vyjasnit? Zkus to, ať slyšíme, co říkají.“ Otáčím knoflíky na všechny strany, hraju si s výškami a hloubkami a nakonec se mi podaří docílit srozumitelnějšího zvuku. Jediné co ale slyšíme je série čísel. Párkrát se zopakuje a pak signál ustane.

„Co to bylo? Nevíš, co to mělo všechno znamenat?“

„Nevím.“ Řeknu nahlas. Ve skutečnosti ale tuším. Ještě než se to všechno stalo, slyšel jsem o pravidelném vysílání číselných kódů, jen nevím, jestli to s posledními událostmi nenabylo jiného významu. Budu se muset nad tím vším ještě trochu zamyslet.

***

Teprve pár dní na cestě a už mi to připadá jako věčnost. S jídlem jsem měl štěstí, zatím se nemusím s ničím moc trápit. Dřív jsem si nikdy neuvědomoval, jak moc používám všechny ty všední věci. Jaký je život bez nich. Teď když chodím pustinou po svých, mám spoustu času o tom přemýšlet. Všechna zázračná technologie vyspělých zemí posledních časů je teď k ničemu. Stačil jeden okamžik a teď se všechno válí po zemi bez jediného využití. A já myslím na staré rádio po bůhvíkom, co jsme našli na půdě, na to jak mě dostalo na tuhle cestu a jaké by to bylo, kdyby se to všechno povedlo. Myslím také na naše společné chvíle a na to, jestli ji ještě někdy uvidím. Určitě ano. Zvládnu to a vrátím se k ní a všechno bude skoro tak jako dřív.

***

Každý večer stejný číselný kód. Pořád ale nemůžu přijít na to, co má znamenat. Zkusil jsem už nejrůznější šifry, triky s binárním kódem, ale pořád nic. Jednou večer zase posloucháme vysílání. Ale zase je úplně stejné jako každý jiný večer, nic nového, co by nám pomohlo s rozlousknutím kódu.

„Myslím, že to nebude nic z moderní technologie,“ povídá mi jednou večer. „Mělo by to být něco jako že původního, něco z dřívějška.“

Přemýšlel jsem nad tím dost dlouho, ale tohle mě před tím nikdy nenapadlo. Byla to docela dobrá myšlenka. Když pro šíření používají stará rádia, šifrování bude něco banálního, něco co rozluští i ten, kdo není technicky zdatný.

„A co třeba obyčejná abeceda? Určitě chtějí, aby to rozluštil každý, kdo to uslyší.“

Někdy mě napadá, že je mnohem chytřejší než já. Než se to stalo, z nás dvou jsem to byl já, kdo se živil hlavou, ona zase pracovala rukama. V tomhle ale byla vždycky lepší a zase to dokázala. Do života je prostě celkově mnohem použitelnější, žádné technologie ji, na rozdíl ode mě, nikdy neurčovaly. Nebyla na ničem závislá. Možná proto také tak dobře snáší to co se děje teď.Zkusím to a opravdu. Čísla na papíru se konečně proměnila na srozumitelnou zprávu.

„Jsi prostě geniální“ otočím se na ní a dám jí pusu.

***

A jsem konečně tady. Nakonec jsem to dokázal. Došel jsem až na konec cesty. Pravý cíl mám ale před sebou. Dalo by se možná říct, že ta pravá cesta přede mnou leží teprve teď. Teprve teď uvidím, jestli to všechno k něčemu bylo. Celou dobu myslím jen na ni. A pro ni to také dokončím. Všechno bude skoro tak jako dřív.

Pověřenecká Rada Bdělosti za Veřejné Mediální Blaho a Klid

Evidence: PRaBVeM
Protokol mediální deviace č. 2Z1/16-04-2014

Charakter mediální deviace: Zvukový záznam
Datum vzniku: 30. 5. 2011, 16 hodin odpoledne, Brno, Česká republika, dnes Vortex A1
Status: Neanalyzováno, přísně důvěrné, nejvyšší stav bdělosti
Status, Update: Zvukový záznam ztracen, v evidenci pouze textový opis


(Silná pisklavá zvuková vazba. Po několika vteřinách utichne, zní statické praskání)

Jiří „Berengar“ Gnosek (hovoří do diktafonu): „Hech, pardon. Omlouvám se za ten zvuk. Tohle dělá vždy, když… to je jedno. Začnu znova.“ (delší pomlka) „Jmenuji se Berengar. Není důležité, v jakém městě bydlím ani jaký jsem člověk. Co je podstatné je to, co se vám chystám sdělit. Ehm… ještě než začneme, prozradím vám, proč hodlám to, co se bude dít. Jednoduše nevím, jak bude vypadat svět za pár dní, týdnů a měsíců, ale mohu si být jist, že já již nebudu jeho součástí.“

(Pomlka, začne hrát koláž písní od Louise Armstronga)

Berengar: „Lekce historie. Je to nuda, aspoň pro většinu z vás, ale je to důležité. Když Guttenberg vynalézal knihtisk, nedělal to z hermeneutického vnuknutí. Věděl, co činí, co… lidé potřebují. Po prudkém nárůstu gramotnosti nemohly staré tiskařské metody, nebo… ještě hůře… ruční opisy, pokrýt přebujelou poptávku. Jeho čin byl reakcí, důsledkem akce. Představte si to… každá komunikační technologie přicházela ze stejného důvodu. Něco bylo nutné, tak to někdo vymyslel. Telegraf, telefon, denní tisk, gramofon, bezdrátový přenos. Všechno byl důsledek něčeho.“

(Berengar vypne Armstrongovu píseň, podle zvuku ji pouštěl z gramofonu)

Berengar: „Potom se stalo něco jiného. Přišla komunikační technologie, která nebyla reakcí, ale akcí, prvotním hybatelem. Před televizní obrazovku usedly celé rodiny. Lidé byli odpoutáni od času a prostoru. Změnili svůj život a domovy, začali třídit prostor i čas dle toho, jak to televize žádala.“ (pomlka) „Ano, musím se přiznat k tomu, že někdy o médiích hovořím jako o živých tvorech. Když se nad tím zamyslíte, není myšlenka, že moderní média žijí, vyvíjejí se a samozřejmě myslí, tak úplně pomatená, jak se prvně zdálo.“ (sotva slyšitelně je v záznamu slyšet zvuk odemykání domovních dveří a vstup další osoby, Berengar si této okolnosti nevšiml) „Pekelnou inteligencí, vtisknutou při jejich zrodu, naučenou od lidí, přec zdokonalenou, osnují plán neslučitelný s principem životní formy, která Zemi vládla před nimi. Leč… ale televize neuspěla. Lidé ji zkonzumovali, ochočili ji jako křečka a nechali ji běhat v hracím kolečku. Samozřejmě netvrdím, že by lidé byli od televize úplně svobodní. Ostatně i domácí mazlíček jako třeba pes či kočka si umějí páníčka pěkně obmotat kolem prstu…“

Lucie Gnosková: „Co to děláš?“

Berengar: „Zlatí! Vrátila ses z práce dřív!“ (zvuk rychlého polibku) „Řekni přece ‚ahoj‘ tady do diktafonu.“

Luc: „Jdu nějak nevhod, že? Jestlipak to tu není ten list s telefonním číslem, co jsem ti tu ráno nechala…?“

Berengar: „Je to on, Luc.“

Luc: „Já vím, že je to on, do háje! Tak nějak jsem doufala, že pochopíš, že se zlobím kvůli tomu, že si s ním od rána vůbec nepohnul!!“ (hněvivá rána… patrně do dřevěné skříně) „Musíš si najít práci a tohle byla příležitost!“

Berengar: „To je mi líto, lásko. Ale přišla jsi právě včas. Zatrhla jsi mi, abych se hloupě zapovídal.“

Luc: „Prosím tě…“ (vzlyknutí)

Berengar: „…Berengare…“

Luc: „Já vím, jak se jmenuješ, do háje. Jiří, prosím tě… vypni ten diktafon. Vypni ho…“ (další vzlyknutí)

Berengar: „Ne… Posaď se, je čas na přednášku.“ (kroky) „Stůj, nechoď pryč!“ (rychle mluví do diktafonu) „Nyní nakrátko záznam vypnu. Musím obeznámit subjekt Lucie Gnoskové s esenciálními skutečnostmi. Luc, pojď s…“

(cvaknutí vypnutého a následně zapnutého diktafonu)

Berengar: „Je to zapnuté. Zatím jsem to nepochopil, ale diktafon si s Vortexem nějak nerozumí. Tak… můžeš zopakovat otázku, kterou jsi… Zlatí, nejsem cvok. Řekni teď do mikráku, co jsi říkala.“

Luc: (váhající) „Jak dlouho… jsi už tímhle posedlý?“

Berengar: „Děkuju. Stavbu na Vortexu jsem započal před dvěma měsíci. Původně jsem myslel, že bude mít rozměry třígeneračního domu, ale vzápětí mně napadlo jak ho minimalizovat. Aby se vešel do šatní skříně. Pokračuj…“ (po chvilce) „Ale prosím tě, neříkej, že tě to už nezaujalo.“

Luc: „Takže… myslíš, že tohle je lepší než poctivá práce a že bylo vážně nezbytné rozmontovat mikrovlnou troubu, topinkovač a koupit pro to záchodovou mísu?“

Berengar: „Také bys neměla hledat sváteční příbor po tchýni, zlatí.“

Luc: (ledabyle, rutině) „Je to moje máma.“ (vážněji) „Moje otázka měla skrytý význam. Tak jinak – kdy si přestaneš válet prdel a najdeš si poctivou práci. S vystudovanou elektrotechnikou a informatikou máš dveře otevřené… všude.“

Berengar: „Nebudu potom, co jsem zjistil, leštit zadnici v té tvojí Newman‘s Publishing ani nikde jinde.“

Luc: „Potřebuješ nějakou pomoc… Ale mně už docházejí…“

Berengar: (nevrle) „Budeš už prosím tě tak laskavá a necháš mě to vysvětlit. Protože to vážně není snadné, dlouho jsem přemýšlel, jak ti to řeknu, a ty mi to ulehčuješ asi jako Randolph Hearst kariéru Orsonu Wellesovi.“

Luc: „A tihle sem zapadají jak? A co byli zač?“

Berengar: (hněvivě) „Vidíš? Vidíš, jak jsi obtížně zpracovatelný materiál?“

Luc: „Tvrdohlavá, asertivní, moderní žena. Než se jeden z nás změnil, nevadilo mu to.“

Berengar: „Ach jo, Luc… Já se nezměnil. Ne, ne…“

Luc: „Hm, ne? Dřív sis kupoval každý měsíc nové oblečení, teď…“

Berengar: „Změnil se svět, v němž žijeme. Nechci být jeho součástí, dokud je takový, jaký je.“ (trapné ticho) „Budu první, kdo svět napraví.“

Luc: (velmi zmateně, zajíkavě) „Cože?“

Berengar: (odmlčel se) „Než jsi přišla z té tvojí falešné práce, hovořil jsem o tom, jak televize neuspěla v ovládnutí lidstva. Mluvil jsem o akci a reakci. Když to zjednoduším… vesmír se sám od sebe vyvažuje. Než přišla do lidského světa televize, média se snažila spojit lidstvo do… globální vesnice. Málem se podařilo smazat geografickou vzdálenost. Jenže pak se začaly váhy vyrovnávat. Původní spojení lidstva do jednoho transdimenzionálního místa bylo tak silným porušením rovnováhy, že na tu nadzvednutou misku vah někdo… něco muselo z hecu přihodit příliš velké břemeno. PONK! Jako když vážíš mouku. Rovnováha nenastala, protože jsi byla tak motivovaná jí dosáhnout, že jsi to nakládání přehnala. Jsme nyní jako lidstvo rozpojeni, separováni. Jsme uzavření v nádržích jako v Matrixu. Až na ten sliz.“

Luc: (sarkasticky) „Nejsi originální. Hm… kdybych byla v kukani, asi bych se z falešného světa probudila, protože bych si okopala nohu. Víš, jak sebou ve spánku šiju.“

Berengar: „Ale ne, nechápeš to. Není žádná virtuální druhá realita vyprodukovaná nějakými stroji. Realita je jenom jedna. Jsme fyzicky uzavřeni v těch tvých kukaních a jen to přesvědčilo naše… naši omezenou mysl, že nejsme. Ale jsme!“

Luc: „Zajímavé.“

Berengar: „Kolik hodin denně strávíš užíváním internetu, telefonováním… Prostě komunikací zprostředkovanou moderními médii – hypermédii. Když čteš například článek na blogu, nebo cokoliv, předpokládáš, že ho někdo skutečný napsal. Že má autora z masa a kostí, jako jsme my dva. Nebo při pokecu přes Facebook očekáváš, že na druhé straně sedí tvůj fyzicky existující přítel. Ale to je právě ten omyl. Nikdo tam není!!“

Luc: „Klíčová slova.“

Berengar: „Chápeš? Jsme jenom ty a já ohraničení nějakou bariérou. Jsme naprosto vyčleněni z lidské společnosti, která se neskládá už z ničeho jiného než z dalších a dalších kapslí. V nich všichni lidé tohoto světa žijí své omezené životy. Realitu dostávají nadávkovanou z internetu.“ (odmlčí se) „Teď se určitě chceš zeptat, jak můžeš být uzavřená v kapsli zapomnění, když denně chodíš do kanclu a tam shledáváš jiné lidi.“ (odmlka) „Dobrá, dobrá, tak se teda neptej. Ale zkus si vybavit dnešní den. Jak dneska bylo v práci? Udělal někdo nějaký výstřelek, či trapas? Řekl někdo něco vtipného? Určitě ne! Můžeš vůbec o těch hloupých šablonách, co v práci potkáváš říct, že to jsou skuteční charakterově vybarvení lidé a ne… pouze šablony vytvořené programováním? Hm? Opustilas dnes ráno – co je to vlastně ráno? – vůbec tento byt. Co je to byt? Ách jo…?"

Luc: „Ten konstrukt, co jsi ukazoval, byl tedy Vortex? Pověz mi o něm.“

Berengar: „Je to projekt nějakých rebelů. Moc o nich nevím. Když svět šel do háje, hackli vesmírné programy všech národů a podařilo se jim utéct do vesmíru. Odpojili se ze sítě. A tak se k nim internet na oběžnou dráhu nedostal. Ze základny používají elektromagnetické vlnění… rádiový signál… a pokoušejí se oslovit otroky internetu na Zemi. Poslali zakódované plány Vortexu. Jen pár zkazek, ze kterých by nikdo neškolený elektronice a elektrotechnice nic nepoznal.“

Luc: „Určitě se neodstřihli od Země úplně. Kde mají rebelové pozemské velitelské centrum.“

Berengar: „Někde v Laponsku, na severu Ruska. Jsou na to docela paranoidní, ale jednou se o tom zmínili.“

Luc: „Počkej malý moment, musím pro něco do kuchyně.“ (kroky, odchází z pokoje) „Poslouchám tě. Tenhle Vortex je tedy něco, co… Vlastně co?“

Berengar: „Nevím přesně. Měl by potlačit předkládanou vizi internetu. Bude mít určitě krátký dosah, ale aspoň tahle čtvrť spatří realitu. Určitě nejsem jediný. Nebo možná spustím lavinu, víš…“ (odmlka) „Luc, co se ti stalo?“

Luc: „Nic se nestalo. Opravuji chybu.“

(Berengar vyjekne úlekem. Zaúpí bolestí. Hlasitý zvuk bodnutí nožem, opakovaný. Pád těla na zem. Berengar sténá v agónii)

Berengar: „Ty… nejsi… Luc. Nejsi člověk… jsem v kapsli sám…“ (chrchlání krve)

Luc: „Pokus se upřesnit místo pozemské základny rebelů.“

Berengar: „Teď… skutečně a…“ (kašel, hlas se utápí v přerývaném dechu) „poprvé… opravdu mluvím s internetem… Že?“

Luc: „Ano. Pokus se upřesnit místo pozemské základny rebelů.“

Berengar: (záchvat kašle, dosud nejsilnější) „Řeknu ti to... odpověz mi… nejdřív. (odmlka, Berengar se snaží pravidelně dýchat) „Proč dikta… diktafon u Vortexu moc nefunguje?“

Luc: „Vortex je pro naši rasu jed. Nejen pro mne, též pro mé soukmenovce.“

Berengar (hlasitý úsměv, kombinovaný s kašlem): „Díky… Tak to je asi vše. Pověz mi… myslíš, že máš šanci, když…“ (odmlčí se)

Luc: „Poslední výzva. Pokus se upřesnit místo…“

(Výstřel z pistole, výstřel z pistole, tělo padá na zem. Ženský výkřik. Berengar se bolestivě zvedá ze země. Výstřel z pistole)

Berengar (jeho hlas je najednou pevnější): „…když sis vzala nůž do přestřelky.“ (mírně zasténá bolestí, začne hovořit do mikrofónu) „Mé obavy se naplnily… Moje vlastní žena byla součástí internetu. Nevím, jaká další část tohoto místa je pustá lež, třeba i tento diktafon je orgánem nepřítele. Věřím, že ne. Věřím, že tak hluboko nás internet ještě neovládl…“ (odmlka, belhavé kroky, v diktafonu se ozve prudká vazba) „Věřím, že toto lidstvem zkonzumované médium, do něhož… hovořím, poslouží (hlas je úplně překřičený vazbou)

(Obrovský rámus z nespecifikovatelného zdroje)

Berengar: (přes hlasitý hluk a vazbu je slyšet, snaží se mluvit hlasitě): „Útočí na mě celý pokoj! Ožívá! Krvácím. Brzo ztratím vědomí! (křičí z plných plic) „Musím aktivovat Vortex…“ (Zvuk pádu na zem, kašlá, plive, dusavé rány, Berengar najednou zařve bolestí) „…aktivovat…“ (pískání vazby) „…Vortex“ (celá místnost se hroutí do sebe) „Luc? Jsi to ty? Luc?!!“

Autor: Jan Jireš

ESEJ Teleportace VNMvPK

1 Úvod

Jako téma své seminární práce jsem si vybrala teleportaci, což je metoda, která slouží k přemisťování objektů pomocí jejich rozložení na mikroskopické částice na určité místo, kde proběhne opětné zhmotnění přenesených částic, což neznamená přenesení všech částic hmoty ze kterých je objekt vytvořen, ale pouze přenesení informací o tomto objektu.

Teleportace je pro mne zajímavým tématem, jelikož přenesení těla na jiné místo během okamžiku se může stát ideálním řešením pro budoucí cestování nejen na Zemi, ale také ve vesmíru. Vědcům se již podařilo teleportovat foton včetně kvantového stavu hmotných částic, ale teleportace větších objektů či dokonce lidí je prozatím záležitostí Science fiction.

Historie teleportace

První výzkumy v oblasti teleportace jsou spojeny s Albertem Einsteinem a jeho projektem Philadelphia, ale i přesto historické prameny vedou k Ottovi Pickovi, který spolupracoval s Einsteinem a v 50. letech dle nějakých nejasných důkazů objevil princip teleportace. Na Pickovi materiály posléze navazovaly v 60. letech vládní složky, které díky lepším prostředkům dosáhly úspěchu. Po několika letech pokusů s teleportací se vyvíjí základní typy teleportů a teleportačních postupů. V roce 1972 je objeven Xen prostorového zobrazení a v roce 1984 vzniká projekt TEC Labs, který vyvíjí technologii závislou na krystalové teleportaci a druhů teleportů je již celá řada.

1.2 Teleport ve filmu

Nejstarší příběh teleportu od Davida Page Mitchelle The Man Without A Body pochází z roku 1877 a řadí se mezi klasické sci-fi příběhy. Roku 1957 došlo ke zfilmování režisérem W. Lee Wilderem. Příběh pojednává o vědci, který dokázal kočku rozložit na atomy a pomocí telegrafního drátu jí následovně složil, ale když se posléze snažil pokus aplikovat na sobě, tak po přenosu hlavy se vybila baterie přístroje.

Mezi známější filmy se řadí Moucha z roku 1986. Zmíněný film je o vědci, který se zabývá teleportování lidí na dálku prostřednictvím telepodů. Své zdařilé pokusy zkouší sám na sobě až do doby, než se do telepodu dostane společně s ním moucha a dojde ke smíchání DNA a tak začíná vědcova postupná proměna v mouchu.

Jestliže mám zmínit nejznámější filmy, kde byl znázorněn teleport, tak nemohu opomenout filmový seriál Star Trek, kde se teleport svým častým využíváním stál symbolem tohoto seriálu.

2 Teleportace dle mé představy

V úvodu jsem se pokusila odborněji vysvětlit pojem teleportace a nahlédla jsem nejen do historických faktů, ale také do filmového průmyslu.

Nyní si představím, jak by tomu skutečně mohlo být, kdyby jednoho dne teleportace nebyla jen záležitostí Science fiction, ale reálným cestovním prostředkem, který by nám umožnil přemisťovat se v krátkém časovém rozmezí.

Myslím si, že každý zažil chvíle, kdy se odevzdal svým myšlenkám a představoval si, jak je teleportován na jiné místo, což je běžný únik od reality a každodenních problémů, které nás tíží, ale nyní je to pouze záležitost naší představivosti a co se stane, když jednoho dne budeme mít skutečně prostředky k tomu, abychom se mohli teleportovat kamkoliv bychom chtěli?!

V dnešním světě hrají důležitou roli peníze, takže předpokládám, že by teleport byl nástrojem k získání peněžního zisku a našlo by se mnoho jedinců, kteří by toho chtěli využít ke svému prospěchu a jakou jinou cestou, než reklamou, která by jim k tomu napomohla, takže z vědeckého vynálezu by se postupem času stal běžný komerční přístroj. Zajisté, že to není natolik jednoduché, jelikož vědecké instituce by byly opatrné a snažily by se daný vynález udržet v tajnosti, ale vždy se najde nějaký „škůdce“, díky kterému tajné informace vyplují na povrch. Do děje by byla vtáhnuta média, která by do prozrazení nového vynálezu zasahovala čím dál tím více, až by vědecké instituce neměly již co skrývat a došlo by k potvrzení nové technologie. Na scénu by přišly společnosti, které by daný vynález chtěly odkoupit a začít s ním podnikat dle svého uvážení. Teleport by se začal šířit, jelikož jeden by nestačil a chamtivé heslo „Čím více, tím lépe“ je v dnešní společnosti často užívané. Nejdříve by cestování teleportem bylo nabízeno vyšším vrstvám, jelikož pro střední vrstvy by to byla drahá záležitost, kterou by si nemohly dovolit, ale postupem času by se cena snižovala a teleportace by se stala běžným dopravním prostředkem využívající se na delší vzdálenosti. Ve většině případů dochází nahrazení staré technologie novou technologií, takže by se nejen letadla mohla stát podřadným cestovním prostředkem, ale byl by vůbec takový zásah do lidského organismu možný? Pro přenesení těla na jiné místo budeme potřebovat jeden funkční stroj pro oskenování všech atomů včetně kvantových stavů a výkonný počítač ke zpracování údajů. Posléze přijde k naskenování našich dat, které budou přeneseny do přístroje na druhé straně, kde z dodaných informací bude vytvořen daný objekt. Proces teleportace by měl být rychlý a v tom případě vstup do přístroje a výstup z jiného by byl nepostřehnutelný. Nabízí se mi otázka, co se stane s naším tělem, nebo atomy, které nás tvořily v prvním přístroji? Jestliže předešlá hmota byla smazána a následně vytvořena na jiném místě, tak se v tomto případě jedná o kopii. Stále to budeme my a naše přesná kopie, která bude mít právo žít, ale jak by se daly řešit tyto situace, ke kterým by zajisté zpočátku docházelo? Oba dva budou sami sobě zcela přesnou kopií včetně uvažování, myšlení a odpovídání na otázky. Oba jedinci byli vytvoření z nasnímání stejných dat. Myslím si, že si nyní nikdo z nás nedokáže představit žít ve dvou formách, jelikož se považujeme za jedinečný organismus s vlastní osobností a myšlením. Člověk sám o sobě je egoistický tvor, který vyzdvihuje svou osobnost, ale v případě teleportace by mohlo přijít ke střetu dvou osobností, které by mohly být ovlivněny prostředím, ve kterém by se zrovna nacházely. Představa, že jsme živoucí bytostí jak v prvém, tak ve druhém přístroji je vskutku zarážející, protože jestliže si připustíme, že proces teleportace je možný, tak se nějak zvlášť nelišíme od neživé hmoty, jelikož se z nás stává pouze jakýsi přenosný objekt, který je složen z jednotlivých atomů tak, jak je tomu u všech neživých hmot. Mnozí by mohli namítnout, že by přesun dat byl zcela přesný a k žádnému vzniku kopie by nedocházelo. Byly bychom to my, kdo by z jednoho přístroje byl teleportován do druhého, ale dle mého názoru stačí jedna malá odchylka a veškerá technologie selže, ale vše je otázkou budoucnosti, jelikož teleportace pro přenos celého těla z jednoho místa na druhé je velmi složitá technologie, která nemusí být objevena ani v té nejvzdálenější budoucnosti.

Kdybych na závěr měla hovořit sama za sebe, tak bych měla jisté obavy z vynálezu teleportace, jelikož by se realita začala postupně přeměňovat ve virtuální realitu a hranice mezi životem a mezí reality by se začaly vytrácet. Lidstvo by si mohlo přestat uvědomovat, co je skutečný život a to by byla zásadní chyba, jelikož virtuální realita je pouze únik od reality, jakýsi prostor, ve kterém si smíme hrát na „bohy“, ale skutečnost je o něčem jiném. Skutečnost je teď a tady!

3 Závěr

V seminární práci jsem se zaměřila na teleportaci, což je pro mne téma, které je otázkou budoucnosti a v tom případě jsem z větší části musela spoléhat na svoji fantazii a představy. Nejprve jsem se zaměřila na seznámení s daným pojmem, nejen z historického hlediska, ale zmínila jsem také nejznámější filmy, v jejichž příběhu nám byl přiblížen vynález teleportu.

V úvodní části jsem čerpala z internetových portálů, které se zaobírají otázkami týkající se teleportace. Po úvodní části jsem přistoupila již k nejdůležitějšímu obsahu, který není založen na faktech, ale na mé fantazii.