Monday, April 25, 2011

ESEJ Teleportace VNMvPK

1 Úvod

Jako téma své seminární práce jsem si vybrala teleportaci, což je metoda, která slouží k přemisťování objektů pomocí jejich rozložení na mikroskopické částice na určité místo, kde proběhne opětné zhmotnění přenesených částic, což neznamená přenesení všech částic hmoty ze kterých je objekt vytvořen, ale pouze přenesení informací o tomto objektu.

Teleportace je pro mne zajímavým tématem, jelikož přenesení těla na jiné místo během okamžiku se může stát ideálním řešením pro budoucí cestování nejen na Zemi, ale také ve vesmíru. Vědcům se již podařilo teleportovat foton včetně kvantového stavu hmotných částic, ale teleportace větších objektů či dokonce lidí je prozatím záležitostí Science fiction.

Historie teleportace

První výzkumy v oblasti teleportace jsou spojeny s Albertem Einsteinem a jeho projektem Philadelphia, ale i přesto historické prameny vedou k Ottovi Pickovi, který spolupracoval s Einsteinem a v 50. letech dle nějakých nejasných důkazů objevil princip teleportace. Na Pickovi materiály posléze navazovaly v 60. letech vládní složky, které díky lepším prostředkům dosáhly úspěchu. Po několika letech pokusů s teleportací se vyvíjí základní typy teleportů a teleportačních postupů. V roce 1972 je objeven Xen prostorového zobrazení a v roce 1984 vzniká projekt TEC Labs, který vyvíjí technologii závislou na krystalové teleportaci a druhů teleportů je již celá řada.

1.2 Teleport ve filmu

Nejstarší příběh teleportu od Davida Page Mitchelle The Man Without A Body pochází z roku 1877 a řadí se mezi klasické sci-fi příběhy. Roku 1957 došlo ke zfilmování režisérem W. Lee Wilderem. Příběh pojednává o vědci, který dokázal kočku rozložit na atomy a pomocí telegrafního drátu jí následovně složil, ale když se posléze snažil pokus aplikovat na sobě, tak po přenosu hlavy se vybila baterie přístroje.

Mezi známější filmy se řadí Moucha z roku 1986. Zmíněný film je o vědci, který se zabývá teleportování lidí na dálku prostřednictvím telepodů. Své zdařilé pokusy zkouší sám na sobě až do doby, než se do telepodu dostane společně s ním moucha a dojde ke smíchání DNA a tak začíná vědcova postupná proměna v mouchu.

Jestliže mám zmínit nejznámější filmy, kde byl znázorněn teleport, tak nemohu opomenout filmový seriál Star Trek, kde se teleport svým častým využíváním stál symbolem tohoto seriálu.

2 Teleportace dle mé představy

V úvodu jsem se pokusila odborněji vysvětlit pojem teleportace a nahlédla jsem nejen do historických faktů, ale také do filmového průmyslu.

Nyní si představím, jak by tomu skutečně mohlo být, kdyby jednoho dne teleportace nebyla jen záležitostí Science fiction, ale reálným cestovním prostředkem, který by nám umožnil přemisťovat se v krátkém časovém rozmezí.

Myslím si, že každý zažil chvíle, kdy se odevzdal svým myšlenkám a představoval si, jak je teleportován na jiné místo, což je běžný únik od reality a každodenních problémů, které nás tíží, ale nyní je to pouze záležitost naší představivosti a co se stane, když jednoho dne budeme mít skutečně prostředky k tomu, abychom se mohli teleportovat kamkoliv bychom chtěli?!

V dnešním světě hrají důležitou roli peníze, takže předpokládám, že by teleport byl nástrojem k získání peněžního zisku a našlo by se mnoho jedinců, kteří by toho chtěli využít ke svému prospěchu a jakou jinou cestou, než reklamou, která by jim k tomu napomohla, takže z vědeckého vynálezu by se postupem času stal běžný komerční přístroj. Zajisté, že to není natolik jednoduché, jelikož vědecké instituce by byly opatrné a snažily by se daný vynález udržet v tajnosti, ale vždy se najde nějaký „škůdce“, díky kterému tajné informace vyplují na povrch. Do děje by byla vtáhnuta média, která by do prozrazení nového vynálezu zasahovala čím dál tím více, až by vědecké instituce neměly již co skrývat a došlo by k potvrzení nové technologie. Na scénu by přišly společnosti, které by daný vynález chtěly odkoupit a začít s ním podnikat dle svého uvážení. Teleport by se začal šířit, jelikož jeden by nestačil a chamtivé heslo „Čím více, tím lépe“ je v dnešní společnosti často užívané. Nejdříve by cestování teleportem bylo nabízeno vyšším vrstvám, jelikož pro střední vrstvy by to byla drahá záležitost, kterou by si nemohly dovolit, ale postupem času by se cena snižovala a teleportace by se stala běžným dopravním prostředkem využívající se na delší vzdálenosti. Ve většině případů dochází nahrazení staré technologie novou technologií, takže by se nejen letadla mohla stát podřadným cestovním prostředkem, ale byl by vůbec takový zásah do lidského organismu možný? Pro přenesení těla na jiné místo budeme potřebovat jeden funkční stroj pro oskenování všech atomů včetně kvantových stavů a výkonný počítač ke zpracování údajů. Posléze přijde k naskenování našich dat, které budou přeneseny do přístroje na druhé straně, kde z dodaných informací bude vytvořen daný objekt. Proces teleportace by měl být rychlý a v tom případě vstup do přístroje a výstup z jiného by byl nepostřehnutelný. Nabízí se mi otázka, co se stane s naším tělem, nebo atomy, které nás tvořily v prvním přístroji? Jestliže předešlá hmota byla smazána a následně vytvořena na jiném místě, tak se v tomto případě jedná o kopii. Stále to budeme my a naše přesná kopie, která bude mít právo žít, ale jak by se daly řešit tyto situace, ke kterým by zajisté zpočátku docházelo? Oba dva budou sami sobě zcela přesnou kopií včetně uvažování, myšlení a odpovídání na otázky. Oba jedinci byli vytvoření z nasnímání stejných dat. Myslím si, že si nyní nikdo z nás nedokáže představit žít ve dvou formách, jelikož se považujeme za jedinečný organismus s vlastní osobností a myšlením. Člověk sám o sobě je egoistický tvor, který vyzdvihuje svou osobnost, ale v případě teleportace by mohlo přijít ke střetu dvou osobností, které by mohly být ovlivněny prostředím, ve kterém by se zrovna nacházely. Představa, že jsme živoucí bytostí jak v prvém, tak ve druhém přístroji je vskutku zarážející, protože jestliže si připustíme, že proces teleportace je možný, tak se nějak zvlášť nelišíme od neživé hmoty, jelikož se z nás stává pouze jakýsi přenosný objekt, který je složen z jednotlivých atomů tak, jak je tomu u všech neživých hmot. Mnozí by mohli namítnout, že by přesun dat byl zcela přesný a k žádnému vzniku kopie by nedocházelo. Byly bychom to my, kdo by z jednoho přístroje byl teleportován do druhého, ale dle mého názoru stačí jedna malá odchylka a veškerá technologie selže, ale vše je otázkou budoucnosti, jelikož teleportace pro přenos celého těla z jednoho místa na druhé je velmi složitá technologie, která nemusí být objevena ani v té nejvzdálenější budoucnosti.

Kdybych na závěr měla hovořit sama za sebe, tak bych měla jisté obavy z vynálezu teleportace, jelikož by se realita začala postupně přeměňovat ve virtuální realitu a hranice mezi životem a mezí reality by se začaly vytrácet. Lidstvo by si mohlo přestat uvědomovat, co je skutečný život a to by byla zásadní chyba, jelikož virtuální realita je pouze únik od reality, jakýsi prostor, ve kterém si smíme hrát na „bohy“, ale skutečnost je o něčem jiném. Skutečnost je teď a tady!

3 Závěr

V seminární práci jsem se zaměřila na teleportaci, což je pro mne téma, které je otázkou budoucnosti a v tom případě jsem z větší části musela spoléhat na svoji fantazii a představy. Nejprve jsem se zaměřila na seznámení s daným pojmem, nejen z historického hlediska, ale zmínila jsem také nejznámější filmy, v jejichž příběhu nám byl přiblížen vynález teleportu.

V úvodní části jsem čerpala z internetových portálů, které se zaobírají otázkami týkající se teleportace. Po úvodní části jsem přistoupila již k nejdůležitějšímu obsahu, který není založen na faktech, ale na mé fantazii.

Sunday, April 24, 2011

O snění a samotě

Jak já jen miluju ten čerstvý vzduch, slunce a svobodu. Jako kdyby bylo všechno předem vymyšleno proto, aby to do sebe tak dobře zapadalo. Jako kdyby mi někdo připravil ty nejlepší podmínky pro život. Cítím se jako v ráji a možná to bude tím, že Ty jsi tu se mnou. Mám jen jediný problém. Teď když Tě mám v náručí, už Tě asi nikdy nepustím. Takhle už budeme navždy. Všechno to dává moc dobrý smysl. Byl jsem trpělivý a všechno se to vyplatilo, protože teď už budu navždy šťastný přesně tak, jak jsem o tom snil a to jen díky Tobě. Jsi krásná a vše, co je Ti vlastní, miluju. A teď už nikdy nebudu sám... Ale ten zvuk... ten zvuk znám... co to jen je...

Sakra, sakra, sakra. Probuzení do noční můry všedního dne. V sektoru 42 stoupnul tlak a zapnul se alarm. Tak jen rychle k centrálnímu počítači a uvolnit ventily. Proč je to sakra tak daleko!!! Z toho zvuku mi třeští hlava, ale evidentně splnil svůj účel a vytrhnul mě ze snění. Dobrá, už jsem na místě. Pár úkonů, které znám nazpaměť a všechno je zase v pořádku. Tedy v pořádku není vůbec nic, ale pro tuto chvíli mi to pod zadkem nebouchne. Vlastně tedy někdy bych byl rád, aby to tu všechno vybouchlo a já ukončil to svoje čekání na smrt nebo vlastně na cokoliv. Ale všechno má svůj čas a přece to nevzdám teď, když už jsem to vydržel tak dlouho.

Abych v tom udělal trochu jasno. Jsem z vesmíru a ve vesmíru. Jsem sice člověk nejspíš jako každý jiný, ale nikdy jsem Zemi neviděl. Jednou bych ji rád viděl, ale to je nejspíš jen přání. Jsem na těžební stanici kdesi ve vesmíru, kde jsem se i narodil. Jsem tu sám. Vlastně všichni jsme teď sami. Nejdřív lidský kontakt nahradil virtuální. Pak se děti začaly rodit v umělých inkubátorech, jen aby se doplnila populace. Vlastně nikdo, s kým jsem komunikoval, neměl rodiče. Všichni jsme byli jen genetický materiál s nějakým posláním, které nám bylo určeno ani vlastně nevím kým. Prostě jsem byl vržen na svět, abych plnil poslání. Nikdy jsem si nic nevybíral, protože ve světě bez víry a bez komunikace člověka s člověkem nezprostředkované technikou už prostě asi vůbec nic nefungovalo. Já měl ale poslání a to mě naplňovalo, protože starat se o energii pro pozemšťany bylo strašně důležité. Jenže pak se něco změnilo. Lodě přestaly létat pro nové zásoby a už mě nikdo ani nekontaktoval přes komunikační terminál. Zkouším komunikovat na všech frekvencích, protože kolem musejí být ve vesmíru další těžební stanice a třeba na mě jen zapomněli, ale nikdo se neozývá a mně je moc smutno. Už je to moc dlouho, co jsem naposled mluvil s člověkem, a tak mi každý krásný sen trochu přiblíží pocity a touhy, které by měl každý člověk mít, ale po probuzení jsem opět v noční můře ztracen kdesi ve vesmíru.

Mám vlastně jen jedinou možnost. Udržet to tady za každou cenu doufat, že mě někdo najde. Život bez citu a bez víry už asi nezvládnu. Jen kdybych měl možnost vidět jednou denní světlo, rostliny, tekoucí vodu a mít možnost někoho obejmout. Všechny mé sny jsou tak reálné, že jsem to už někdy musel zažít. Ta vůně květin a hebkost objetí krásné ženy, ze kterého bych se už nikdy nechtěl probudit. Ale pak se probudím a jsem tu sám. Jsem tu úplně sám a ztracený. Možná jsme se prostě dostali moc daleko. Já teda jsem moc daleko i bez nadsázky. Každopádně já nebo některé mé předchozí já muselo tohle všechno zažít, což si nedokážu vůbec představit. Moji rodiče jsou jen biologický materiál a já sám sem se zrodil v přístroji, v technice, jako nástroj s posláním.

Alarm!!! Znovu!!! Ale tentokrát to už nechám. Já už nechci být sám. Já už radši nechci být, než abych musel být sám. Prostě jen počkám, než to překročí všechny meze a pak mě to pošle do vesmíru i s půlkou téhle planety. Tak jen počkat, jen musím mít pevné nervy. Už nechci být sám!!! Už nikdy nechci být sám!!! A alarm zběsile kvílí a já ho nechám. Jenže se cítím nějaký slabý. Něco mě zevnitř vymazává. Už se necítím, odcházím...

Tak a to je konec projektu, pane kolego“ prohlásil obrýlený vědec v bílém plášti. „Já vám říkal, že počítač s umělou inteligencí nemůže fungovat, protože bude trpět stejnou nemohoucností jako jakýkoliv jiný člověk. Bude mít nesplněné sny a touhy, které ho nakonec dostihnou a to bude konec. Já to říkal, pane kolego, nehrajme si na boha.“ A to byl konec projektu Android. Projektu, který měl vytvořit program s umělou inteligencí pro obsluhu vzdálených těžebních stanic. Všechny pokusy projektu skončily krachem poté, kdy se programy pokusily o autodestrukci. Programy, které nevěděly, že nejsou lidé.

Ondřej Souček

učo: 182827

SpeedyDater



Prešiel sa do kuchyne, aby si natrel rohlík maslom. Rohlík s maslom mu pripomínal detstvo a rád ho jedol vo chvíľach, keď sa cítil tak nedetsky. Práve dopozeral porno. To nemecké, s detailnými zábermi, chrochtavými výkrikmi a rôznym štylizovaním do rozprávok či povestí. Vedel, že mu práve pribudol jeden čierny puntík, ktorý sa pravdepodobne už teraz hrdo pretŕča na jeho profile.

Bola to vysoká budova. Kráčal k nej mierne neisto. V tom inzeráte sa predsa písalo, že ide o nejakú ženskú iniciatívu a to sa mu veľmi nepozdávalo. Na druhú stranu peniaze nutne potreboval. Proste tam príde, vypočuje si, o čo ide, a keď mu to bude proti srsti, tak jednoducho znova odíde. Žiadna veda. A ak to nebude nič, čo by sa mu špeciálne protivilo, tak si aj zarobí. Ešte raz sa nadýchol a vydýchol, aby sa skutočne upokojil a potom pridal do kroku.

Vnútri bolo podľa neho veľa ľudí. Nečakal, že by taký maly inzerát mohol zaujať toľkých. A samozrejme, všetci boli chlapi. Ženská iniciatíva zháňa mužských dobrovoľníkov. No veru, je fakt, že ženy sú malo dobrovoľné a povoľné k pokusom.


Zahryzol sa do rohlíka a striasol sa. Znova otvoril chladničku a vybral aspoň salámu. Čo tam po detských a nedetských pocitoch. Teraz má aspoň nejaké peniaze a tú salámu si na rohlík proste dá. Salámu? Zajtra si kúpi prosciutto. Ha!

„Potrebujeme šiestich. Kvôli presnejším štatistickým údajom, ale to vám vo výsledku vlastne môže byť úplne jedno.“
Poobzeral sa okolo seba. Bolo ich tu jednoznačne niekoľkokrát viac ako šesť. Zatiaľ ešte nepociťoval žiadne súťaživé nutkanie, ale čo ak?
„Každý vybraný bude do projektu zapojený v priebehu jedného roka, počas ktorého mu každý mesiac pribudne na účet čiastka vo výške 300 eur.“
Niežeby to bola závratne vysoká čiastka, ale rozhodne to bola suma, ku ktorej by sa len tak ľahko nedostal. Okamžite vypol uši, zavrel oči a nevnímal nič iné, iba seba, peniaze a nadchádzajúcu hojnosť. V porovnaní s jeho doterajšími pomermi, prirodzene.


Posledné rýchle úpravy a vybehol z bytu. Hneď prvá slečna, ktorú stretol na ulici, mu padla do oka. Riadna kunda! Potkol sa o kandeláber, veľmi nenápadne a teatrálne padol priamo na ňu a nesmelo sa usmial. Inak to nevedel. Slečna sa usmiala tiež.
„Počkáte chvíľu? Ste mi sympatický, ale chcela by som si vás prebehnúť predtým, ako poviem áno nejakému pozvaniu.“

Zvyšok sedenia presedel akoby v tranze. Ukázal nadšenie vo chvíľach, keď bolo potrebné ho ukázať a potom znova sníval. Až keď sa našiel vo svojej garsónke s podpísanou zmluvou sa prebudil a preštudoval ju. Na poslednej strane, ktorá bola akousi neformálnou stránkou formálneho dokumentu našiel nasledujúce zhrnutie:
„SpeedyDater je technológia, ktorá okrem monitoringu muža a jeho myšlienok na sex, masturbácie a sexuálnych predstáv umožní ženám (či už v roli matiek, sestier, ex-priateliek, dcér a tak ďalej) vyhotoviť profil muža s jeho chybami. Ex-priateľky budú mať aj možnosť doplniť dôvod rozchodu. Celý tento projekt slúži na urýchlenie hľadania partnerov pre ženy, pretože prináša urýchlenie budovania vzťahov a zároveň zabraňuje vznikaniu nepotenciálnych partnerských vzťahov, ktoré by i tak už vo svojich počiatkoch boli odsúdené na zánik.“
„Ty si debil,“ zahundral si pod nos a pustil si porno, na ktoré aj tak nemal v tej chvíli vôbec chuť.


Chytil sa za hlavu. Keď sa niekoľko mesiacov dozadu prihlásil do projektu len preto, že mu z neho mali ísť peniaze za nič nerobenie, tak sa snažil si nahovoriť, že aj tak nikto nebude vyhadzovať peniaze na takú sprostosť, ako sú tieto elektronické lakocinky a zariadenia, ktorými si ho budú overovať. Posledné týždne mu však tieto optimistické vízie vyvrátili. Projekt si začal robiť masovú mediálnu kampaň, vyjadrovali sa k nemu blogeri, na sociálnych sieťach sa takmer o ničom inom už ani nehovorilo. A SpeedyDatera zrazu bolo možné za prijateľnú kúpiť v obchodoch a čipy zavádzali už takmer všade. Dokonca sa muži nechávali očipovať už aj dobrovoľne (pod miernymi vyhrážkami svojich priateliek, že pred nimi predsa nemajú čo skrývať a s vedomím, že tam vonku sú všetky rovnaké. S rovnakými požiadavkami.) alebo nedobrovoľne, jednoducho len preto, že ženy sa s nimi už ani nechceli baviť, pokiaľ nemali profil.
Slečna si ho zoskenovala SpeedyDaterom a hryzúc si spodnú peru si prezerala jeho profil.
„Masturbujete 4krát denne? A matka vám sem napísala, že ste v detstve trpeli akné. S tým by som svoje dieťa naozaj nechcela zaťažovať. A žiadne hodnotenie od bývalej priateľky? Neviem, neviem, či mám náladu na nepopísanú pôdu...Asi sa na to radšej vykašlite, myslím, že odpoveď bude nie.“

Už nemal chuť ani na to prosciutto.

Romana Dériková, 333629

Legenda o Nodu na severu




Přístroj na jeho zápěstí lehce zablikal, jen velmi neochotně se rozsvítil, zavrčel a poté začal vydávat zvuk na vysoké frekvenci, který majitele jako vždy podráždil a vzbudil. Už dlouhé týdny si říkal, že by si ten zvuk měl změnit. Protřel si oči a posadil se. Displej přístroje osvětloval jen velmi malý okruh kolem něj. Seděl uprostřed prostorné jeskyně, jejíž dno pokrýval vlhký písek. Nedaleko od něj ležel jeho batoh, nebo spíš jen to, co z něj po letech putování pustinou zbylo. Jen pár centimetrů od něj ležela jeho věrná společnice. Ještě před velkou válkou ji dostal od otce k narozeninám. S ní ulovil prvního medvěda (jo, to tenkrát ještě žili). Po těch dlouhých letech už z původní barvy nezbyly ani šmouhy. I přes tento nevábný vzhled fungovala pořád skvěle. Pořád s ní dokázal trefit člověka do hlavy (střílet na cokoliv jiného by byla škoda munice) na vzdálenosti kolem půl míle. Automaticky vytáhl zásobník a zkontroloval počet nábojů. Od včerejška se nic nezměnilo, poslední tři náboje stále čekaly na svoje první (a poslední) využití. Byl na cestách už hodně dlouho a nutně by si potřeboval doplnit zásoby. Náboje nebylo to jediné, co mu docházelo. Ve skleněné lahvičce v jeho náprsní kapse se válely poslední dvě antiradiační pilulky. Ani tablety na čištění vody neměl na rozdávání.


Byly čtyři hodiny ráno, byl nejvyšší čas přesunout se o dalších několik desítek kilometrů na sever. Na přístroji, který byl jediným zdrojem světla, varovně svítilo hned několik symbolů. Jeden z nich divoce sděloval, že se nenachází v zóně signálu Synchra. Druhý zase, že trpí lehkou nemocí z ozáření (kruci, kdo v dnešní době ne?) a třetí mu hlásil lehkou dehydrataci. Někdy litoval, že si nepřečetl celý návod, jak tuto signalizaci vypnout, protože tři blikající symboly byly i na něj trochu moc. V době, kdy mu jej otec připevnil na zápěstí mu bylo čerstvých deset a na čtení návodů rozhodně neměl čas ani náladu. Vždy jej mnohem víc zajímal lov medvědů a holky. Při té myšlence se poprvé po ránu usmál. Jediné, co o tom přístroji věděl je, že je napojen na jeho neurální systém. Díky tomu nikdy nemusel chodit do školy – v dobách před Velkou válkou, když ještě fungovalo Synchro, stačilo být pouze v zóně jeho signálu a všechny dostupné informace se automaticky nahrály přes přístroj přímo do jeho mozku a tak mohl trávit spoustu času lovem. To byla možná jedna z možných příčin Velké války. (Ne, lov ne.) Časem někdo přišel na to, jak se Synchrem manipulovat a průšvih byl na světě. Nikdy se o politické události moc nezajímal, takže ani přesně neví, jak se to všechno semlelo, každopádně jednoho dne se musela celá jeho rodina sbalit a přesunout se do podzemního krytu. To bylo naposled, co viděl zelenou trávu.


Snažil se tyto myšlenky rozehnat, měl ještě spoustu práce. Sbalil si všechny věci, spolkl předposlední antiradiační pilulku, nasadil si tmavé brýle a po paměti se vydal k ústí jeskyně. Venku jej čekal, ostatně jako každý den, stejný obrázek – vyprahlá pustina bez známky života půl hodiny před svítáním. Na jeho zápěstí se opět rozsvítila další kontrolka (to Geigerův počítač oznamoval zvýšenou úroveň radiace), ignoroval to a levé zápěstí zakryl rukávem kabátu. Každý den, už více než tři roky putoval přes vyprahlou pustinu na sever. Hnán skrytou touhou, která mu dělala ze života peklo a dřív nebo později ho s největší pravděpodobností zabije – teda pokud někde nenarazí na lékárnu, kde by mu prodali antiradiační pilulky. Při té myšlence se opět zasmál - „Lékárna? Po Válce?“. Z vnitřní kapsy kabátu vytáhl rezavou krabičku, zatřepal s ní a orientačně zjistil tu hlavní světovou stranu – sever. To bylo to místo, kam jej hnala jeho touha. SEVER.


V krytu strávili s rodinou pět let, ale většině z nich se to zdálo jako půl století. Nikdo jim neřekl, jaký následek bude mít rok bez Synchra, a co teprve pět... Abstinenční příznaky měly za následek vymření nejméně poloviny osazenstva krytu, včetně jeho rodiny. Spousta jich zemřela tak, že se pokusila vyoperovat si přístroj ze zápěstí – buď zemřeli na vykrvácení a nebo jejich tělo nedokázalo bez přístroje vůbec fungovat (nepojení na neurální systém bylo příliš silné). A spousta dalších si radši vzala život sama, jen aby nemusela prožívat každodenní absťák. Po uplynutí pěti let se kryt sám otevřel a jeho obyvatelům se naskytl pohled na svět, který nepoznávali. Nicméně jejich první myšlenky patřily více než k hledání základních potravin, k hledání signálu Synchra. Většina známých předválečných tzv. Nodů byla mimo provoz (následek EMP po jaderném výbuchu) a tak se pustinou šířily legendy o místech s funkčními Nody. A on se právě hnal za jednou z nich. Legenda o Nodu na severu. Když o ní slyšel poprvé, znělo to jako ráj na Zemi, tedy spíš na tom, co z ní po Válce zbylo. Nikdo mu ale něřekl, že napřed bude muset projít očistcem. Objevovaly se i další legendy, třeba o Nodu na jihu nebo východě, ale vzhledem k tomu, že na jihu ležel jejich kryt a cestou žádný Nod nepotkal, byla pro něj legenda o Nodu na severu mnohem přijatelnější. Musela být. Každý den byly abstinenční příznaky silnější a silnější... Člověk by řekl, že po tolika letech musí zmizet, jak tomu je u jiných návykových látek, ale Synchro bylo v něčem jiné, silnější. Musí jej najít za každou cenu, nemá jinou možnost, na světě už mu toho moc nezůstalo. Jeho puška, tři náboje, batoh, poslední antiradiační pilulka, kompas, tablety na čištění vody a přístroj, na jehož displeji bliká symbol Synchra...



Postavy povídky jsou smyšlené, veškerá podobnost se sérií Fallout, S.T.A.L.K.E.R. nebo filmy I am Legend, Mad Max je čistě náhodná...

357529