O snění a samotě

Jak já jen miluju ten čerstvý vzduch, slunce a svobodu. Jako kdyby bylo všechno předem vymyšleno proto, aby to do sebe tak dobře zapadalo. Jako kdyby mi někdo připravil ty nejlepší podmínky pro život. Cítím se jako v ráji a možná to bude tím, že Ty jsi tu se mnou. Mám jen jediný problém. Teď když Tě mám v náručí, už Tě asi nikdy nepustím. Takhle už budeme navždy. Všechno to dává moc dobrý smysl. Byl jsem trpělivý a všechno se to vyplatilo, protože teď už budu navždy šťastný přesně tak, jak jsem o tom snil a to jen díky Tobě. Jsi krásná a vše, co je Ti vlastní, miluju. A teď už nikdy nebudu sám... Ale ten zvuk... ten zvuk znám... co to jen je...

Sakra, sakra, sakra. Probuzení do noční můry všedního dne. V sektoru 42 stoupnul tlak a zapnul se alarm. Tak jen rychle k centrálnímu počítači a uvolnit ventily. Proč je to sakra tak daleko!!! Z toho zvuku mi třeští hlava, ale evidentně splnil svůj účel a vytrhnul mě ze snění. Dobrá, už jsem na místě. Pár úkonů, které znám nazpaměť a všechno je zase v pořádku. Tedy v pořádku není vůbec nic, ale pro tuto chvíli mi to pod zadkem nebouchne. Vlastně tedy někdy bych byl rád, aby to tu všechno vybouchlo a já ukončil to svoje čekání na smrt nebo vlastně na cokoliv. Ale všechno má svůj čas a přece to nevzdám teď, když už jsem to vydržel tak dlouho.

Abych v tom udělal trochu jasno. Jsem z vesmíru a ve vesmíru. Jsem sice člověk nejspíš jako každý jiný, ale nikdy jsem Zemi neviděl. Jednou bych ji rád viděl, ale to je nejspíš jen přání. Jsem na těžební stanici kdesi ve vesmíru, kde jsem se i narodil. Jsem tu sám. Vlastně všichni jsme teď sami. Nejdřív lidský kontakt nahradil virtuální. Pak se děti začaly rodit v umělých inkubátorech, jen aby se doplnila populace. Vlastně nikdo, s kým jsem komunikoval, neměl rodiče. Všichni jsme byli jen genetický materiál s nějakým posláním, které nám bylo určeno ani vlastně nevím kým. Prostě jsem byl vržen na svět, abych plnil poslání. Nikdy jsem si nic nevybíral, protože ve světě bez víry a bez komunikace člověka s člověkem nezprostředkované technikou už prostě asi vůbec nic nefungovalo. Já měl ale poslání a to mě naplňovalo, protože starat se o energii pro pozemšťany bylo strašně důležité. Jenže pak se něco změnilo. Lodě přestaly létat pro nové zásoby a už mě nikdo ani nekontaktoval přes komunikační terminál. Zkouším komunikovat na všech frekvencích, protože kolem musejí být ve vesmíru další těžební stanice a třeba na mě jen zapomněli, ale nikdo se neozývá a mně je moc smutno. Už je to moc dlouho, co jsem naposled mluvil s člověkem, a tak mi každý krásný sen trochu přiblíží pocity a touhy, které by měl každý člověk mít, ale po probuzení jsem opět v noční můře ztracen kdesi ve vesmíru.

Mám vlastně jen jedinou možnost. Udržet to tady za každou cenu doufat, že mě někdo najde. Život bez citu a bez víry už asi nezvládnu. Jen kdybych měl možnost vidět jednou denní světlo, rostliny, tekoucí vodu a mít možnost někoho obejmout. Všechny mé sny jsou tak reálné, že jsem to už někdy musel zažít. Ta vůně květin a hebkost objetí krásné ženy, ze kterého bych se už nikdy nechtěl probudit. Ale pak se probudím a jsem tu sám. Jsem tu úplně sám a ztracený. Možná jsme se prostě dostali moc daleko. Já teda jsem moc daleko i bez nadsázky. Každopádně já nebo některé mé předchozí já muselo tohle všechno zažít, což si nedokážu vůbec představit. Moji rodiče jsou jen biologický materiál a já sám sem se zrodil v přístroji, v technice, jako nástroj s posláním.

Alarm!!! Znovu!!! Ale tentokrát to už nechám. Já už nechci být sám. Já už radši nechci být, než abych musel být sám. Prostě jen počkám, než to překročí všechny meze a pak mě to pošle do vesmíru i s půlkou téhle planety. Tak jen počkat, jen musím mít pevné nervy. Už nechci být sám!!! Už nikdy nechci být sám!!! A alarm zběsile kvílí a já ho nechám. Jenže se cítím nějaký slabý. Něco mě zevnitř vymazává. Už se necítím, odcházím...

„Tak a to je konec projektu, pane kolego“ prohlásil obrýlený vědec v bílém plášti. „Já vám říkal, že počítač s umělou inteligencí nemůže fungovat, protože bude trpět stejnou nemohoucností jako jakýkoliv jiný člověk. Bude mít nesplněné sny a touhy, které ho nakonec dostihnou a to bude konec. Já to říkal, pane kolego, nehrajme si na boha.“ A to byl konec projektu Android. Projektu, který měl vytvořit program s umělou inteligencí pro obsluhu vzdálených těžebních stanic. Všechny pokusy projektu skončily krachem poté, kdy se programy pokusily o autodestrukci. Programy, které nevěděly, že nejsou lidé.

Ondřej Souček

učo: 182827

SpeedyDater

Prešiel sa do kuchyne, aby si natrel rohlík maslom. Rohlík s maslom mu pripomínal detstvo a rád ho jedol vo chvíľach, keď sa cítil tak nedetsky. Práve dopozeral porno. To nemecké, s detailnými zábermi, chrochtavými výkrikmi a rôznym štylizovaním do rozprávok či povestí. Vedel, že mu práve pribudol jeden čierny puntík, ktorý sa pravdepodobne už teraz hrdo pretŕča na jeho profile.

Bola to vysoká budova. Kráčal k nej mierne neisto. V tom inzeráte sa predsa písalo, že ide o nejakú ženskú iniciatívu a to sa mu veľmi nepozdávalo. Na druhú stranu peniaze nutne potreboval. Proste tam príde, vypočuje si, o čo ide, a keď mu to bude proti srsti, tak jednoducho znova odíde. Žiadna veda. A ak to nebude nič, čo by sa mu špeciálne protivilo, tak si aj zarobí. Ešte raz sa nadýchol a vydýchol, aby sa skutočne upokojil a potom pridal do kroku.

Vnútri bolo podľa neho veľa ľudí. Nečakal, že by taký maly inzerát mohol zaujať toľkých. A samozrejme, všetci boli chlapi. Ženská iniciatíva zháňa mužských dobrovoľníkov. No veru, je fakt, že ženy sú malo dobrovoľné a povoľné k pokusom.

Zahryzol sa do rohlíka a striasol sa. Znova otvoril chladničku a vybral aspoň salámu. Čo tam po detských a nedetských pocitoch. Teraz má aspoň nejaké peniaze a tú salámu si na rohlík proste dá. Salámu? Zajtra si kúpi prosciutto. Ha!

„Potrebujeme šiestich. Kvôli presnejším štatistickým údajom, ale to vám vo výsledku vlastne môže byť úplne jedno.“
Poobzeral sa okolo seba. Bolo ich tu jednoznačne niekoľkokrát viac ako šesť. Zatiaľ ešte nepociťoval žiadne súťaživé nutkanie, ale čo ak?
„Každý vybraný bude do projektu zapojený v priebehu jedného roka, počas ktorého mu každý mesiac pribudne na účet čiastka vo výške 300 eur.“
Niežeby to bola závratne vysoká čiastka, ale rozhodne to bola suma, ku ktorej by sa len tak ľahko nedostal. Okamžite vypol uši, zavrel oči a nevnímal nič iné, iba seba, peniaze a nadchádzajúcu hojnosť. V porovnaní s jeho doterajšími pomermi, prirodzene.

Posledné rýchle úpravy a vybehol z bytu. Hneď prvá slečna, ktorú stretol na ulici, mu padla do oka. Riadna kunda! Potkol sa o kandeláber, veľmi nenápadne a teatrálne padol priamo na ňu a nesmelo sa usmial. Inak to nevedel. Slečna sa usmiala tiež.
„Počkáte chvíľu? Ste mi sympatický, ale chcela by som si vás prebehnúť predtým, ako poviem áno nejakému pozvaniu.“

Zvyšok sedenia presedel akoby v tranze. Ukázal nadšenie vo chvíľach, keď bolo potrebné ho ukázať a potom znova sníval. Až keď sa našiel vo svojej garsónke s podpísanou zmluvou sa prebudil a preštudoval ju. Na poslednej strane, ktorá bola akousi neformálnou stránkou formálneho dokumentu našiel nasledujúce zhrnutie:
„SpeedyDater je technológia, ktorá okrem monitoringu muža a jeho myšlienok na sex, masturbácie a sexuálnych predstáv umožní ženám (či už v roli matiek, sestier, ex-priateliek, dcér a tak ďalej) vyhotoviť profil muža s jeho chybami. Ex-priateľky budú mať aj možnosť doplniť dôvod rozchodu. Celý tento projekt slúži na urýchlenie hľadania partnerov pre ženy, pretože prináša urýchlenie budovania vzťahov a zároveň zabraňuje vznikaniu nepotenciálnych partnerských vzťahov, ktoré by i tak už vo svojich počiatkoch boli odsúdené na zánik.“
„Ty si debil,“ zahundral si pod nos a pustil si porno, na ktoré aj tak nemal v tej chvíli vôbec chuť.

Chytil sa za hlavu. Keď sa niekoľko mesiacov dozadu prihlásil do projektu len preto, že mu z neho mali ísť peniaze za nič nerobenie, tak sa snažil si nahovoriť, že aj tak nikto nebude vyhadzovať peniaze na takú sprostosť, ako sú tieto elektronické lakocinky a zariadenia, ktorými si ho budú overovať. Posledné týždne mu však tieto optimistické vízie vyvrátili. Projekt si začal robiť masovú mediálnu kampaň, vyjadrovali sa k nemu blogeri, na sociálnych sieťach sa takmer o ničom inom už ani nehovorilo. A SpeedyDatera zrazu bolo možné za prijateľnú kúpiť v obchodoch a čipy zavádzali už takmer všade. Dokonca sa muži nechávali očipovať už aj dobrovoľne (pod miernymi vyhrážkami svojich priateliek, že pred nimi predsa nemajú čo skrývať a s vedomím, že tam vonku sú všetky rovnaké. S rovnakými požiadavkami.) alebo nedobrovoľne, jednoducho len preto, že ženy sa s nimi už ani nechceli baviť, pokiaľ nemali profil.
Slečna si ho zoskenovala SpeedyDaterom a hryzúc si spodnú peru si prezerala jeho profil.
„Masturbujete 4krát denne? A matka vám sem napísala, že ste v detstve trpeli akné. S tým by som svoje dieťa naozaj nechcela zaťažovať. A žiadne hodnotenie od bývalej priateľky? Neviem, neviem, či mám náladu na nepopísanú pôdu...Asi sa na to radšej vykašlite, myslím, že odpoveď bude nie.“

Už nemal chuť ani na to prosciutto.

Romana Dériková, 333629

Legenda o Nodu na severu

Přístroj na jeho zápěstí lehce zablikal, jen velmi neochotně se rozsvítil, zavrčel a poté začal vydávat zvuk na vysoké frekvenci, který majitele jako vždy podráždil a vzbudil. Už dlouhé týdny si říkal, že by si ten zvuk měl změnit. Protřel si oči a posadil se. Displej přístroje osvětloval jen velmi malý okruh kolem něj. Seděl uprostřed prostorné jeskyně, jejíž dno pokrýval vlhký písek. Nedaleko od něj ležel jeho batoh, nebo spíš jen to, co z něj po letech putování pustinou zbylo. Jen pár centimetrů od něj ležela jeho věrná společnice. Ještě před velkou válkou ji dostal od otce k narozeninám. S ní ulovil prvního medvěda (jo, to tenkrát ještě žili). Po těch dlouhých letech už z původní barvy nezbyly ani šmouhy. I přes tento nevábný vzhled fungovala pořád skvěle. Pořád s ní dokázal trefit člověka do hlavy (střílet na cokoliv jiného by byla škoda munice) na vzdálenosti kolem půl míle. Automaticky vytáhl zásobník a zkontroloval počet nábojů. Od včerejška se nic nezměnilo, poslední tři náboje stále čekaly na svoje první (a poslední) využití. Byl na cestách už hodně dlouho a nutně by si potřeboval doplnit zásoby. Náboje nebylo to jediné, co mu docházelo. Ve skleněné lahvičce v jeho náprsní kapse se válely poslední dvě antiradiační pilulky. Ani tablety na čištění vody neměl na rozdávání.

Byly čtyři hodiny ráno, byl nejvyšší čas přesunout se o dalších několik desítek kilometrů na sever. Na přístroji, který byl jediným zdrojem světla, varovně svítilo hned několik symbolů. Jeden z nich divoce sděloval, že se nenachází v zóně signálu Synchra. Druhý zase, že trpí lehkou nemocí z ozáření (kruci, kdo v dnešní době ne?) a třetí mu hlásil lehkou dehydrataci. Někdy litoval, že si nepřečetl celý návod, jak tuto signalizaci vypnout, protože tři blikající symboly byly i na něj trochu moc. V době, kdy mu jej otec připevnil na zápěstí mu bylo čerstvých deset a na čtení návodů rozhodně neměl čas ani náladu. Vždy jej mnohem víc zajímal lov medvědů a holky. Při té myšlence se poprvé po ránu usmál. Jediné, co o tom přístroji věděl je, že je napojen na jeho neurální systém. Díky tomu nikdy nemusel chodit do školy – v dobách před Velkou válkou, když ještě fungovalo Synchro, stačilo být pouze v zóně jeho signálu a všechny dostupné informace se automaticky nahrály přes přístroj přímo do jeho mozku a tak mohl trávit spoustu času lovem. To byla možná jedna z možných příčin Velké války. (Ne, lov ne.) Časem někdo přišel na to, jak se Synchrem manipulovat a průšvih byl na světě. Nikdy se o politické události moc nezajímal, takže ani přesně neví, jak se to všechno semlelo, každopádně jednoho dne se musela celá jeho rodina sbalit a přesunout se do podzemního krytu. To bylo naposled, co viděl zelenou trávu.

Snažil se tyto myšlenky rozehnat, měl ještě spoustu práce. Sbalil si všechny věci, spolkl předposlední antiradiační pilulku, nasadil si tmavé brýle a po paměti se vydal k ústí jeskyně. Venku jej čekal, ostatně jako každý den, stejný obrázek – vyprahlá pustina bez známky života půl hodiny před svítáním. Na jeho zápěstí se opět rozsvítila další kontrolka (to Geigerův počítač oznamoval zvýšenou úroveň radiace), ignoroval to a levé zápěstí zakryl rukávem kabátu. Každý den, už více než tři roky putoval přes vyprahlou pustinu na sever. Hnán skrytou touhou, která mu dělala ze života peklo a dřív nebo později ho s největší pravděpodobností zabije – teda pokud někde nenarazí na lékárnu, kde by mu prodali antiradiační pilulky. Při té myšlence se opět zasmál - „Lékárna? Po Válce?“. Z vnitřní kapsy kabátu vytáhl rezavou krabičku, zatřepal s ní a orientačně zjistil tu hlavní světovou stranu – sever. To bylo to místo, kam jej hnala jeho touha. SEVER.

V krytu strávili s rodinou pět let, ale většině z nich se to zdálo jako půl století. Nikdo jim neřekl, jaký následek bude mít rok bez Synchra, a co teprve pět... Abstinenční příznaky měly za následek vymření nejméně poloviny osazenstva krytu, včetně jeho rodiny. Spousta jich zemřela tak, že se pokusila vyoperovat si přístroj ze zápěstí – buď zemřeli na vykrvácení a nebo jejich tělo nedokázalo bez přístroje vůbec fungovat (nepojení na neurální systém bylo příliš silné). A spousta dalších si radši vzala život sama, jen aby nemusela prožívat každodenní absťák. Po uplynutí pěti let se kryt sám otevřel a jeho obyvatelům se naskytl pohled na svět, který nepoznávali. Nicméně jejich první myšlenky patřily více než k hledání základních potravin, k hledání signálu Synchra. Většina známých předválečných tzv. Nodů byla mimo provoz (následek EMP po jaderném výbuchu) a tak se pustinou šířily legendy o místech s funkčními Nody. A on se právě hnal za jednou z nich. Legenda o Nodu na severu. Když o ní slyšel poprvé, znělo to jako ráj na Zemi, tedy spíš na tom, co z ní po Válce zbylo. Nikdo mu ale něřekl, že napřed bude muset projít očistcem. Objevovaly se i další legendy, třeba o Nodu na jihu nebo východě, ale vzhledem k tomu, že na jihu ležel jejich kryt a cestou žádný Nod nepotkal, byla pro něj legenda o Nodu na severu mnohem přijatelnější. Musela být. Každý den byly abstinenční příznaky silnější a silnější... Člověk by řekl, že po tolika letech musí zmizet, jak tomu je u jiných návykových látek, ale Synchro bylo v něčem jiné, silnější. Musí jej najít za každou cenu, nemá jinou možnost, na světě už mu toho moc nezůstalo. Jeho puška, tři náboje, batoh, poslední antiradiační pilulka, kompas, tablety na čištění vody a přístroj, na jehož displeji bliká symbol Synchra...

Postavy povídky jsou smyšlené, veškerá podobnost se sérií Fallout, S.T.A.L.K.E.R. nebo filmy I am Legend, Mad Max je čistě náhodná...

357529

Počátek existence

Esej se pokouší o komparaci letošního filmového hitu Inception a kultovního snímku ExistenZ z konce devadesátých let. Rozpracovává styčné plochy v tematice obou snímků i značné rozdíly ve zpracování. Zvláštní důraz je kladen na analýzu proměny vnímání některých témat těchto filmů ve společnosti. Jedná se mimo jiné o přístup k moderním technologiím a o způsob jejich zobrazování; dále je zmíněn posun v nahlížení na virtuální realitu, od fantazírování o záhadných a nebezpečných virtuálních světech k prosté konzumaci komplexních fikčních světů. Esej si všímá i zajímavého paradoxu v pojetí obou filmů, kdy celkové vzezření filmu o lidských snech, Inception, připomíná počítačové hry, zatímco ExistenZ, míněná jako reflexe počítačových her, působí velmi "snovým" dojmem. V závěru eseje se dostáváme i k zamyšlení nad relevancí otázky shodné pro oba srovnávané filmy (jakož i pro mnoho dalších) : "Je skutečnost skutečná?"

Mediální vize ve filmu eXistenZ

Interpretační esej týkající se filmu eXistenZ od Davida Cronenberga pojednává o nové vizi virtuálního světa jakožto místa, do kterého se připojují hráči, aby se ocitli v prostoru, který je na první pohled zcela neodlišitelný od reálného světa. Zde prožívají svá herní dobrodružství, proplouvají z jednoho virtuálního světa do druhého, takže nakonec ani nejsou schopni rozlišit, zda se nacházejí v reálném světě nebo v kyberprostoru.
Kromě vlastností virtuálního světa z filmu a způsobu, jak manipuluje s hráči, v eseji analyzuji ještě výskyt třech motivů opakovaně se objevujících v dílech populární kultury, týkajících se médií a telekomunikace, o kterých píše ve svojí knize "Haunted Media" Jeffrey Sconce - odtělesnění, kyberprostor a antropomorfizace mediální technologie. V závěru se krátce zamýšlím nad varováním, které můžeme ve filmu nalézt, a nad tím, jak vzdálená může být tato mediální vize od našich dnešních životů.

342475

Déjà Vu

Film Tonyho Scotta Déjà Vu přes svou zdánlivou jednoduchost vybízí ke zkoumání vztahu člověka k rekonstruování uplynulých dějů, paměti a skutečnosti. Zabíhá do problematiky fungování paralelních realit, věnuje se motivu cestování v čase. Žánrově je zároveň kriminálním pátráním po pachateli teroristického činu i milostným příběhem.

Předkládaná esej zároveň nemůže přehlédnout, že Déjà Vu  je vyznání kinematografii, přesněji audiovizualitě vůbec.

Důležité je, že mezi filmy s vědeckofantastickou tématikou také překvapuje technickým optimismem, kdy nová technologie v prvé řadě pomáhá řeší konflikty a ve fikčním světě samotném nevyvstává kolem jejího použití zjevný morální střet

Bendito Machine III: Obey His Commands

Interpretační esej pojednává o dosud posledním dílu z řady siluetních fleshových animací Bendito Machine, jejichž tvůrcem je ilustrátor Jossie Malis. Diskutovaný díl tematizuje vybraná komunikační média, charakteristická pro 20. století. Jedná se především o rozhlas, televizi a satelit. Stať se přitom zaměřuje především na způsob, jakým jsou v příběhu jmenovaná média mytizována a konfrontována s životem prostého kmenového společenství. Dále se snaží rozklíčovat zobrazení témat jako komerce či válka, která jsou zde vkusně zabalena do Malisovy charakteristické konfrontační a přímočaré estetiky.

Marek Kvapil; učo. 342244