Probuzení
Vysokofrekvenční výkřik, neslyšitelný běžným sluchovým ústrojím, pronikl jako horký bodec kusem grilované klobásy celou sekcí. Budovy se probudily, světla se rozsvítila a titěrný hmyz začal bzučet nad hromadou simulovaného smetí. Z oken začaly vykukovat neforemné hlavy automatického křoví a slabá smyčcová hudba pomalu zesilovala na intenzitě zvuku. Šari'a, mladá, pohledná a dokonale nahá žena vytřeštila oči a v záchvatu společenského instinktu se zavrtala do hromady zatuchlých koberců. Byla v uličce s přetékajícím zeleným kontejnerem. Stěny cihlových domů se nad ní tyčily tak vysoko, že neviděla oblohu, jen takovou nejasnou šeď někde v průsečíku jejího pohledu a přímky rovnoběžné s cihlovou stěnou.
Když zjistila, že se nikdo nedívá, prohrabala páchnoucí smetiště a oblékla se do potrhaných, ale relativně čistých džín a bílého tílka.
„Stůj a ani se nehni komparzisto!“ Kužel nazelenalého světla jí vcelku příjemně změnil džíny na flekaté maskáče a plochý pás rudých paprsků ji přejížděl po těle.
„Ve jméně Mazhabově, ještě nikdy jsem neviděl tak dlouho nepoužívaného komparzistu,“ ozval se druhý hlas zpoza bílé masky. Únikovou cestu blokovali dva vychrtlí muži v černých kombinézách. Jejich obličeje kryly masky podobné japonským karikaturám sošek tengu.
„Kdepak jsi se skrývala drahoušku?“ To byl opět ten první. Držel v ruce dlouhou tyč, pravděpodobně zbraň kombinovanou se světlometem.
Šari'a neodpověděla a raději přeměřovala vzdálenost mezi ní a dvojicí černo-vychrtlíků. Neměla tušení kde se nachází, natož kdo jsou oni dva. Připomínali jí jakousi zvrácenou verzi policie, policajti totiž vypadají ve všech kulturách stejně. Vyzařuje z nich arogantní nucená autorita a oplzlé fantazie.
„Měli bychom to nahlásit Franku, přeci jenom sama spustila celou sekci,“ váhal druhý muž.
„Ale Franku, je to jenom otrhanej komparzista. Ser na hlášení, tohohle si podáme sami.“
Frank dvě se ušklíbl: „Máš pravdu Franku, bude to příjemná svačinka.“
Šari'a využila momentu, kdy Frank jedna zhasl světlomet a vší silou po Frankovi dvě hodila naprasklou motorkářskou helmu, která vážila dobrá čtyři kila. Pootevřený plastový chránič očí helmy se odrazil Frankovi dvě od tváře a srazil mu masku na zem. Kolem Franka jedna proběhla nečekanou rychlostí jejich oběť – Šari'a – a tupý konec jeho světlometu mu vklínila do hrudního koše, těsně mezi sternum, druhé a třetí žebro, obě na levé straně. Jak běžela z uličky, napadalo jí mnoho otázek: Kde to sakra je? Kdo to sakra byl? Proč měli Frankové místo obličeje skleněnou kouli? Proč má najednou na nohách pevné a vyžehlené maskáče, a hlavně, kdo sakra je ona sama?
Zapojení sekce
Šari'a utíkala mezi úzkými stěnami jednolitých cihlových staveb a jen okrajem mysli vnímala, jak se v místech kudy probíhá, zapínají světla a ožívají barvité reklamní plochy. Běžela stále rovně a marně hledala nějakou odbočku. Za rohem stavby vždy uviděla uzavřenou uličku se zeleným kontejnerem a spoustou haraburdí. Když uslyšela, jak se supící Frankové blíží, zahnula do nejbližší uličky vlevo. Zastavila se za stejným zeleným kontejnerem a zadýchaná se o něj zády opřela. Z všudypřítomného haraburdí se začalo ozývat nesrozumitelné mumlání. Zpod dřevěného záchodového prkýnka vykoukla chlupatá ruka se špinavými nehty a postupně vyhrabávala svůj zbytek. Ten sestával z paže, ramen, zjizvené holé hlavy, dlouho neholené tváře a zbylých částí, které mívá pravý městský bezdomovec. Muž si promnul tváře a odkryl tak sadu křivých a začernalých zubů. Vykulil na ni oči, zlomil se v pase a pozvracel si boty.
„Jak dlouho?“ zachrčelo z něho.
„Asi tak minutu, než nás najdou Frank jedna a Frank dvě.“
Muž se narovnal a alkoholová mlha mu zmizela z očí: „Kurva! Musíme pryč.“
„Jsme ve slepé uličce.“
Muž se na ni nechápavě zamračil a otočil se k ní zády. Rukama přejížděl po cihlové stěně v jednoduchých geometrických vzorech a šeptal cihlám mezi maltu. Jakmile Frank jedna a Frank dvě vběhli do uličky, světlo osvítilo jen prázdnou uličku se zeleným kontejnerem a neporušenou cihlovou stěnu.
Hadís
Ten muž se jmenoval Hadís. Byl starý, asi kolem padesátky a měl ohyzdně zjizvenou tvář. Prý hrával v Bčkových hororech, kde musel vypadat děsivě. Od doby co nechal herectví je na útěku před Mazhabem – pravděpodobně označení místní policie, napadlo ji. Hadís nějakým způsobem rozkryl pevnou cihlovou stěnu a oba utekli malým tunelem v naprosté tmě. A to nebylo jediné, čím ji překvapil, pořád totiž mluvil o tom, jak se opil a usnul v sekci, která se vypojila. Zíral na ni a ptal se, kdo sekci aktivoval, jestli to byla ona nebo Frankové. Šari'a mu nebyla schopná odpovědět. Nevěděla o čem mluví a sama nebyla schopná přijít na to, kdo je nebo jak se ocitla ve městě, kde bezdomovci tvoří tunely ve stěnách. Hadís ji popisoval skupinu lidí bojující proti Mazhabu a ujišťoval ji, jak je důležité, aby s ním šla do jejich základny, na místo zvané Ka'ba.
Když vyšli z úzkých cihlových uliček, ocitli se ve středu města, s širokými ulicemi, spoustou lidí a nekonečným počtem svítících, různě se pohybujících reklamních ploch. Každičký centimetr byl pokryt tisíci symboly, karikaturami a reklamními slogany různých produktů. Hadís ji vedl cestami, kde byl počet lidí minimální. Město vypadalo nekonečně vysoké a k osvětlení prostoru vystačily reklamy. Lidé chodili s ponurým výrazem sem a tam. Nevypadalo to, že by měli nějaký konkrétní cíl. Prostě byli. Šari'a nechápala co se děje a nepoznávala nic známého, vše ji přišlo cizí. Nejvíc ji překvapilo hejno jako pěst velkých polokoulí, které poletovaly prostorem a které vypadaly jako přerostlé oční bulvy.
„To jsou bulbus oculi, oční koule,“ zavrčel Hadís. „Tyhle parchanty obejdeme velkým obloukem.“
Šari'a ještě zahlédla, jak ve středu hejna jde mladá dvojce, krásný mladý muž a žena se skoro neviditelnou minisukní. Jak ta žena kráčela, mezi nohama, asi ve výšce kolen, se jí proplétaly na dvě desítky očních polokoulí. Bylo vidět, jak do sebe strkají, létají nad sebe a snaží se zírat pod minisukni a zároveň se vyhýbat nebezpečným kolenům.
Ka'ba
Zatímco ji Hadís provázel jejich základnou, definitivně se rozhodla, že do tohoto světa nepatří. Šari'a sledovala mohutného černocha s rudými vousy a potetovanou hlavou, který svými abnormálně svalnatými pažemi ukazoval na půdorys nějaké budovy, který byl rozložený na dlouhém stole. Kolem něj postávalo asi dvacet lidí a pozorně poslouchali. K levé ruce měl ten muž připevněný dlouhý kus nablýskaného kovu, který ji připomínal katanu bez rukojeti.
„Kdo to je?“ zeptala se.
„Rasúl? Dřív hrával v motorkářském pornu. Po několika letech ale odmítl natáčet jednu hard-core scénu,“ zachechtal se Hadís. „Jednotka Mazhabu mu roztříštila zápěstí na levé ruce, proto má k předloktí připevněnou tu dlouhou špinavou čepel.“
„Hard-core scénu?“
Hadís pobavením zaprskal: „Jen se ho zkus zeptat mladá dámo! Narve ti tu čepel pořádně hluboko tam, kde se měla ta scéna odehrávat. To on nás vede. Byl prvním, kdo se postavil proti Mazhabu a taky zařídil, že naši sekci vždy sledují aspoň dvě spřízněné Koule,“ ukázal do horních rohů místnosti, kde těsně pod vysokým stropem líně poletovaly dvě Koule. „To aby nás nevypnuli!“
Bylo to už několik dní, co se objevila pod tou hromadou smetí a pořád neměla jasnější představu o tom, kdo je. Šari'a nevěděla, odkud přišla, ale byla si jistá, že rozumí tomuhle světu jinak, než ostatní. Oni nazývali věci různými jmény, ale ona je chápala jinak. Jejich svět se dělil na kvantifikovatelné části - sekce. Mazhab, pro ni pouze policie, to byli vychrtlí Frankové s bílou maskou, podobnou japonským maskám tengu. Hadís a ostatní ale neznali pojmy „policie“ nebo „Japonsko". Skrývali se před Mazhabem a zabíjeli zbloudilé Franky. Utíkali ze sekcí, které Mazhab cíleně vypínal, aby je ochromil. Člověk – komparzista – který zůstal v sekci po jejím vypnutí neexistoval do doby, než se sekce znovu zapnula. Sekce mohl zapnout Mazhab nebo bulbus oculi, oční koule, jak je nazval Hadís. Když Šari'a viděla oční koule, napadalo ji jediné slovo, které ji bolestivě zářilo v myšlenkách – divák. Ty koule jsou diváci, ti které sledují jsou herci a Hadís s ostatními, to jsou revoltující komparzisté, lidi, kteří nehrají žádné důležité role a Mazhab je nutí bloudit městem a doplňovat záběr. Alespoň tak nad tím přemýšlela. Město vyplňovalo veškerý jim známý prostor. Nazývali ho TVersum.
Život v TVersu ji velmi rychle pohltil a brzy se přestala ptát odkud přišla a kdo vlastně je. Poznala Rasúla a mnoho dalších lidí, kteří bojovali proti Mazhabu a přidala se k nim. Šari'a vynikala velkou rychlostí a silou, která dokázala zaskočit i Rasúla, steroidního bouchače. Spolu s Hadísem procházeli sekcemi a zabíjeli skupiny Franků. Jejich cílem bylo jich pobýt co nejvíc a zničit tak vládu Mazhabu nad prostými komparzisty. Byl to dobrý život, jenže Šari'a věděla, že je její účel jiný. A i když si dávali velký pozor na to, aby zakryli stopy, Mazhab je nakonec našel.
Odhalení
„Dělejte! Vy čtyři běžte do sklepa a nahoďte záložní generátor. Bez těch automatických věží jsme chodící mrtvoly! Hadís, kde je Hadís?!“ řval Rasúl ve tmě a zuřivě mával blýskající se čepelí. V zeleném světle chemických světlic to vypadalo jako techno party. Ze spodních pater se ozývala střelba, chechot Franků a nářek komparzistů. Franků bylo nepočetně mnoho a převalili se přes stráže jako tsunami. Bez robotických střílen jim nehrozilo žádné valné nebezpečí. I kdyby jich zemřelo přes sto na každého revoltujícího komparzistu, nijak by to Mazhab nepoškodilo.
Šari'a si zhluboka dýchala na ruce. Samopal byl ledový a ona potřebovala, aby měla v prstech maximální cit. Hadís se zjevil v místnosti na pár chvil, vykoktal Rasúlovi zprávy o počtu Franků a zmizel v tenkém tunelu.
„Za každou cenu chraňte Koule! Jim stačí, aby odstřelili jenom je, my je musíme zničit všechny!“ Rasúl popadl těžkou tyč podobnou zbrani, kterou používají Frankové a pevně se postavil do prostoru před dveře. V mdlém zeleném světle nebylo nic vidět. Šari'a cítila strach, který naplnil celou místnost jako sitcomová mlha smíchu, která obklopovala seriálové herce na každém kroku. Střelba ztichla a světlo skomíralo.
Ve chvíli, kdy naskočil záložní generátor se rozrazily dveře a do místnosti vplul zástup bílých masek. Šari'a, opřená o jedno koleno za převrhlým stolem, mačkala spoušť svým zmrzlým prstem a skleněné hlavy Franků pod maskami vydávaly hlasité staccato „pu“. Ostatní komparzisté vytvořili ochranný kruh kolem dvou Koulí. Rasúl sekal čepelí a bodal tyčí nelidskou rychlostí a vyhazoval do vzduchu vychrtlá těla Franků. Zvuk praskajících hlav vytvářel děsivě pravidelnou kompozici, která se však stále víc a víc skládala z pomlk.
Šari'a vrazila hlaveň samopalu pod okraj jedné z masek a posledním nábojem rozsypala trochu skla. Frankové Rasúla srazili k zemi a dlouhými tyčemi mu drtili ruce a nohy. Jeden z Franků se prodral kruhem komparzistů a chytil jednu z Koulí. Obě Koule najednou vyletěly do vzduchu, těsně pod vysoký strop. Tři kulky prorazily měkkou tkáň. První prošla středem čočky jedné z Koulí a druhá bělmem čočky druhé. Komparzisté zatajili dech a podvědomě se připravili na to, až se vypne celá sekce a jejich existence skončí jednou pro vždy. Frankové jakoby se zpod svých masek dychtivě usmívali a očekávali totéž. Šari'a si uvědomila, že stojí nechráněná deskou stolu a sleduje pomalý pád obou Koulí. Z těla ji odtékala krev a zmatek, nechápavost a strach se plavili s ní.
Sekce se nezhroutila, nevypnula a komparzisté nepřestali existovat. Šari'a konečně pochopila, kdo je a jaký byl její účel. Její tělo se pomalu vzneslo nad hlavy mnoha Franků a umírajícího Rasúla. Obklopovala ji mléčná záře, oči se jí zbarvily bílým světlem a ruce napřáhla před sebe. Dvě padající Koule – diváci spříznění s osudy TVersa, jí dopadly do dlaní. Rozzářily se stejným oslnivým světlem jako Šari'a a pomalu mizely.
„Jsem Šari'a,“ usmála se. „Nepotřebuji aby mě někdo sledoval, jsem sama svým divákem.“
Její slova nebyla hlasitější, než šepot, ale vlnící se vlákna světla, které jí vycházely z očí, uší, úst, nosu a dlaní, procházely stěnami bez jediného odporu a táhly se napříč celou sekcí a celým TVersem.
Epilog
Dín zavřela oči. Poprvé po čtyřiceti osmi letech ležela na posteli bez plastových trubic zaražených hluboko v tělních otvorech, které by odváděly její tělní tekutiny, odpadní látky a odumřelé buňky. Do těla by jí na oplátku vpouštěly dávky tekuté, kondenzované výživy a do plic kyslík smíchaný s pravidelnou dávkou mykoatropinu. Dín strávila v TVersu plných čtyřicet osm let a dvě stě dva dny. Utonula v období puberty, zameškala stárnutí svého těla a probudila se jako šedesátiletá babička s duší stoprocentního konzumenta seriálových světů. V posledních letech svého pobytu v TVersu se však její mysl začala zaobírat starou a téměř zapomenutou myšlenkou, zda nechtěla ještě něco udělat. Původní neuronový impuls, který se šířil vždy od dendritu k axonu, se ztratil někde v bludišti CNS. Přiběhl přesně na místo, kam měl doručit informační balík, ale v obvykle přecpaném centru nikdo nebyl a na monitorech problikávaly záběry z TVersa. A tak se impuls posadil a obklopen obrazovkami pomalu tonul, až se změnil v tenký šedý povlak na sedátku křesla. Informační balík tam pořád ležel a trvalo čtyřicet osm let a dvě stě dva dny, než ho někdo našel: „NEZAPOMENOUT se odpojit z TVesra a nakrmit rybičky!“
Dín se v návalu pláče rozhodla, že se z TVersa okamžitě odpojí, ale zjistila, že to nemůže udělat jen tak. Musela znovu rozpohybovat svoje tělo v realitě. Když se konečně svojí slabou zvrásněnou rukou dotkla svého obličeje, stálo kolem ní několik doktorů, bankéř, pojišťovák, fotografové, novináři a desítky dalších neznámých lidí, namačkaných v malé kóji firmy TVize Budoucnosti s.r.o. Zapomněli ji odpojit. Dín sevřela kabel, který ji trčel z čela jako ďáblův roh a škubla. Oči přihlížejících se začaly zvětšovat šokem a podobaly se malým létajícím čočkám z TVersa mnohem víc, než čemukoli jinému. Dín zemřela obklopena cizími lidmi. Ve stejné chvíli se Šari'a probudila v kopce smetí, v uličce se zeleným kontejnerem, obklopená cihlovými stěnami.
Učo: 251303
