Interpretační úkol - Demolition Man

Pro svůj interpretační úkol jsem si vybral film Demolition Man. Je to zaprvé proto, že jsem na tomto filmu vyrůstal a také kvůli velkému množství vizí budoucnosti, které se mi zdály vhodné pro tento předmět.

Tento sci-fi film z roku 1993 v úvodní sekvenci ukazuje Los Angeles roku 1996 ničené pouličními boji, násilím a zločinem a také představuje ústřední dvojici. Tou je "král zločinu" Simon Phoenix (Wesley Snipes) a nezastavitelný policista John Spartan v podání Sylvestera Stallona, kterému se přezdívá demolition man. Po úspěšné sólo akci Johna Spartana na dopadení Phoenixe, která končí velkou explozí budovy, je v jejich troskách nalezeno dvacet mrtvých těl, obětí předešlého únosu. Za toto neúmyslné zabití je John Spartan odsouzen k sedmdesáti letům vězení a Simon Phoenix dostane za své zločiny doživotí. Ale jsme ve sci-fi vizi a proto oba hrdinové nejdou do klasického vězení, ale jsou zmraženi. Tato v té době nově zavedená metoda uvede člověka do stavu hibernace, během které probíhá i vězňova převýchova. Vlastně jako kus ledu jsou umístěni ve speciální budově s odpovídajícím vybavením.

Zde jsem popsal první dvě vize scénáristů a režiséra. Když odhlédneme od technických a fyzických možností vratného zmrazování lidí a zaměříme se jen na ideu, zjistíme, že není vůbec špatná. Představa, že není nutná kontrola a ani se nemusíte o vězně starat, natož se snažit o jejich převýchovu, je lákavá. Zde přecházím k druhé popsané ideji a tou je "přeprogramování" vězňů pomocí počítače, které probíhá během hibernace. Vězni je před zmražením na hlavu v oblasti spánku instalován speciální čip či technologický objekt, který slouží k monitorování činnosti mozku a právě k převýchově. Po zmražení počítač náhodně vybere činnost, kterou vězně naučí, například hru na hudební nástroj, háčkování, vaření, atd. a také v průběhu let utlumí agresivní chování jedince. Jsou zde ale jisté morální otázky. Zaprvé toto "přeprogramování" je vlastně nedobrovolné, neboť člověk v hibernaci nemůže ovlivnit, co ho počítač "naučí", což by jistě přineslo silnou averzi od hlídačů lidských práv. Zadruhé v případě těžkých zločinů, kdy člověk dostane doživotí, v tomto případě je zmražen na věčnost. To vyvolává otázku, proč by měl být vůbec takový jedinec přeprogramováván, když své nové vlastnosti nebude moci využít. Za třetí je tu možnost zneužití, kdy je vězeň naučen například umění zabíjet, je u něj ještě posílena agresivita a je mu přidána dovednost ovládat a překonávat počítačový systém.

Takto "naprogramován" byl právě Simon Phoenix, což se dozvíme v pokračování snímku, které nás přenese do roku 2032 do města plného míru, bezpečí a konformity. Phoenixovi se podaří uprchnout během řízení o předčasném propuštění (v jeho případě čistě formálním) a k tomu využil svoje během hibernace nabité schopnosti. Tyto dovednosti mu nechal do mozku "vložit" tvůrce tohoto "kryosystému" Dr. Cocteau, aby jej využil k vymícení nepřizpůsobivých občanů města, žijících v podzemí. Násilí, které začne Phoenix po útěku páchat, nejsou schopni policisté nové doby zastavit a proto je rozmražen i John Spartan, aby jej znovu zastavil. Konstatováním, že se to Stallonemu samozřejmě podaří, bych chtěl opustit dějovou linku, o kterou v této práci nejde a chtěl bych ještě nastínit další vize autorů tohoto filmu.

V první řadě je to kompletní počítačový systém, snad až umělá inteligence, s kterou komunikují policisté přímo pomocí hlasu. Jde o automatický systém ohlašování zločinů, hlídání správné, morální verbální komunikace, kdy za porušení "slovního morálního statutu" dostanete automaticky pokutu, nebo dále když policista dostává pomocí kapesního počítače rady, jak zneškodnit pachatele. Nejde ale o klasickou ukázku umělé inteligence, protože systém poslouchá hlasové příkazy lidí a podle nich jedná. Sám tedy nepracuje na řešení problémů, tedy nepřemýšlí. Ale na druhou stranu lidé také moc nepřemýšlí, když jenom zadají příkaz a počítač jim řekne, co se děje a co mají dělat. To nutně musí vést k degeneraci a ke ztrátě intuice, což je podle mě ve filmu i nastíněno.

Pro všechny občany je zde autopilot v autě, který vás zase pomocí centrální počítačové sítě doveze na místo, dle vašeho hlasového zadání. Dále jde o čip pod kůží, pomocí něhož jsou občané města monitorováni. Zde jde o jasný příklad omezení soukromí jednotlivce za účelem ochrany celku. V tomto případě jde o ochranu totálně nenásilné společnosti závislé na ustáleném řádu. Jedinec zde působí naivně, hloupě a slabě. Dále jako náhrada klasického telefonu jsou tu videohovory. To je něco, co je i v současnosti, ale je to jen jedna z možností komunikace. Ve vizi budoucnosti tohoto filmu je to jediný způsob komunikace jak doma, tak v práci nebo venku a k zobrazování jsou využívány různě velké obrazovky či přístroje s displejem a kamerou.

Samostatnou kapitolou je tzv. umělý sex, kdy je pomocí přístrojů nasazených na hlavu snímána mozková aktivita obou "souložících" jedinců a pomocí těchto přístrojů jsou navzájem přemísťovány obrazy a myšlenky sexuální povahy. Jde vlastně o vylepšený virtuální sex. To vše kvůli zákazu sexu v celé společnosti, kdy po mnoha typech pohlavních chorob je zakázána veškerá tělní výměna a i oplodnění probíhá uměle. U tohoto "sexu" je zajímavé zamyslet se, jak by přístroj mohl fungovat. Kromě toho, že je to snímač, to musí být i vysílač snímaných myšlenek do druhého přístroje, takže je to zároveň i přijímač. A jaký by byl asi následek ve společnosti, kdyby klasický sex byl zakázán a byl nahrazen tímto umělým, virtuálním, snad až komunikačním sexem? Jak je nastíněno ve filmu všichni lidé jsou klidní, nenásilní, až přihlouple přátelští. To ale bude nejspíš následek celého systému, neboť dle autorů snímku lidé tento umělý sex vnímají kladně. Je zřejmé, že vše je monitorováno a tudíž i porušení zákazu tělní výměny by nejspíš bylo pomocí automatického systému výstrahy odhaleno.

To pak opravdu nezbývá, než žít v kanálech.

Interpretace : Immortal - Prokletí bohů

V rámci závěrečné práce k předmětu Vize nových médií v kultuře jsem se rozhodl interpretovat film Immortal1 (Immortel / Ad Vitam / Prokletí Bohů) od režiséra (a zároveň autora původního komiksu) Enki Bilala.
Svou práci jsem rozdělil do tří menších úseků – kapitol, ve kterých se věnuji jednak inspiračními kořeny (kapitola 1), zobrazení nových médií (kapitola 2) a poslední kapitola je věnována komparaci filmu a původního komiksu.

[FILM] TRANSFER

Konečně konečná verze

HD: http://youtu.be/BXNlLtoFHv0?hd=1
Teaser: http://youtu.be/X3J1wCPQCSk
Blog o přípravách: http://vdesti.tumblr.com/

Interpretační úkol AKUMULÁTOR 1

Jako téma ke svému interpretačnímu úkolu jsem si vybrala film Akumulátor 1, který pojednává o přenosu a ztrátě energie. Zpočátku se název filmu může zdát nevhodný, ale nebylo by lepšího pojmenování, protože nejenže byl název filmu odvozen od technického zařízení, ale mimo to ironizuje hollywoodské akční podívané. Tento snímek považuji za velmi naučný, po kterém by člověk měl vstát od televize a říct „již nikdy“. Zvolila jsem si film pod českou produkcí, jelikož na českém filmovém poli je jediný zdařilý, kde je hlavním tématem mediální technologie.

Snímek pochází z dílny Jana Svěráka, v němž dal průchod své zálibě vizuálních a technických efektů. Co mi přijde zajímavé, že dochází televizí k propagaci proti televizi. V roce 1994 nastupuje na trh první soukromá televize Nova a Markíza. Vysílací struktura těchto televizí byla zpočátku založena hlavně na vysílání filmů a v tom případě byl televizní divák přikován doma k televizi, což mělo za následek úpadek navštěvovanosti kinosálů. Jan Svěrák v pravou chvíli zrealizoval dobrý nápad. Samotný děj nezasahuje svým obsahem do budoucna, ale odehrává se v reálném čase a i po několika letech působí na diváka přesvědčivě a originálně.

Při vzhlédnutí tohoto filmu máme možnost nahlédnout do světa za televizní obrazovkou, kde se vytváří lidské obrazy vzniklé z naší energie, které se rozhodly oddělit od svého originálu a vysávat z nich jejich životní energii. Člověk ve svém reálném životě je opakem toho, čím je ve světě za televizní obrazovkou.

Naším „akumulátorem“ je outsider Olda. Mnohé by mohlo zaskočit, proč hlavního hrdinu přirovnávám k technologickému zařízení, ale jak mnozí víte, tak akumulátor je sekundární článek, který je potřeba nejdříve nabít a teprve potom je možné jej použít jako zdroj energie. Olda, jakožto nic netušící oběť získává energii ze stromů a nečekaně poznané první lásky. Po několikáté ztrátě energie Oldovi nezbývá nic jiného, než vytasit ovladač a pustit se do boje s neporazitelnou televizní bestií. To nám může připomínat předobraz amerických, filmových hrdinů, kteří svými zbraněmi zneškodňují útočící nepřátele a i když pro mnohé může být boj člověka s médiem úsměvným, tak za vším se skrývá pointa.

Podrobněji bych popsala děj filmu, který nám v mnohém napoví a díky jemuž mohu odhalit vizi mediální technologie, v našem případě televize.

Olda Soukup je zeměměřič. Je plachý a nemotorný, a proto se už měsíc marně pokouší získat svoji spolupracovnici Jitku, která o něj také stojí, ale i přesto ji sbalí Oldův kolega Jirka Slezák. Jenže Oldu trápí mnohem větší problém. Začíná ztrácet energii, až skončí několik dní v bezvědomí a dostane se do nemocnice. Doktoři ovšem žádné problémy nezjistí a po několika dnech ho propustí. V nemocnici se Olda seznámí s přírodním léčitelem Fišárkem, který byl navštívit svého přítele Mikulíka, jehož příznaky jsou podobné těm Oldovým, ale vzhledem k jeho věku je doktoři připisují stáří. Mikulík po několika dnech umírá na naprosté vyčerpání energie. Byl zcela vysán televizní hydrou.
Díky smrti Mikulíka se Olda seznámí s jeho dcerou Annou a na první pohled se do ní zamiluje a i ona opětuje jeho nesměle vyjádřené city. Mezitím se podaří Fišárkovi ve spolupráci s jeho přáteli léčiteli zjistit, že Oldu vysává televize tak stejně, jako vysávala Mikulíka. K Fišárkovým léčitelským přátelům patří i Gabriela, která vezme Oldu do lázní na kurz tantrického sexu. Sex má Olda od Fišárka povolený, nabíjí energií stejně jako stromy a dřevo.
Olda neví, že v televizi zůstává jeho obraz poté, co byl natočen do jedné ankety. Všichni, kdo se objevili v televizi, tam mohou zůstat a žít svůj vysněný život. Jen se musí průběžně dobíjet energií od svých živých protějšků. Oldovi je již jasné, že jeho slabost souvisí s televizí a rozhodne se jednat. Chce poslat do televize takovou dávku energie, že zničí to, co ho v televizi vysává. K tomuto činu nashromáždí obrovské množství dřeva, které naplní energií vysátou z lidí, ale každá zneužitá lidská energie bude použita proti němu, jak praví Fišárek. Mezitím, se ale musí vyhýbat jakémukoliv styku se zapnutou televizí. V posledním okamžiku se Olda rozhodne svou naplánovanou akci zrušit a bylo to dobré rozhodnutí, protože jeho obraz se z televize s vypětím všech sil doplazí až k němu a Olda může začít znovu normálně žít, na rozdíl od Fišárka, kterého po televizním rozhovoru bude pravděpodobně čekat boj s televizní hydrou, ale to nám bylo již autory zatajeno.

„Ty nic nemusíš, ty jsi jenom obraz, tebe nikdo hledat nebude.“

Zvolená mediální technologie hraje v tomto filmu zásadní roli. Autor zde chce poukázat na škodlivost televizní konzumace a použití televize, jako vysávacího prostředku živé energie je velmi efektivní. Televize se za poslední desetiletí stala nejen fenoménem, ale i prokletím. Kdybych se měla zamyslet nad klady tohoto média, tak je nedokážu popsat ani z poloviny rozsáhle, jako zápory. Nadměrnou konzumací televize člověk ztrácí schopnost komunikace, zapomíná na fyziologické potřeby a dochází k izolaci od okolního světa. Již zmíněný Olda je zklamaný, opuštěný, nemá chuť do života a většinu svého volného času tráví doma u televize, což mi připomíná alegorii na to, že mnoho lidí nemá dostatečný důvod pro život a raději veškerý svůj volný čas tráví před televizní obrazovkou. Tento problém se může týkat nás všech, jelikož televize jako médium je po technické stránce zdokonalována, taktéž její obraz, který na diváka působí intenzivněji a vyvolává u něj pocit opravdovosti.

Televize je masové, horké, elektronické médium, které je schopné přijímat obraz a zvuk, působí na více lidských smyslů, je to nejmocnější reklamní médium, nejvhodnější pro oslovení co nejširší populace a méně vhodné pro přenos většího množství informací a mimo to je veřejně sdělovacím prostředkem poslední doby, který se již probojoval do každé domácnosti, restaurace, hotelu či kanceláře a představa, že by z lidí vysávala energii?! Proč by to nemohlo být reálné? Aspoň v malé míře…. Zajisté každý z nás zažil situaci, kdy se po několika hodinovém sledování televize cítil unavený, protože mozek již stagnoval přijímat další množství nepodstatných informací. Každé médium, které působí na naši mysl a emoce z nás určitým způsobem vysává energii, ale vše má své meze, včetně sledování televize. Člověk by měl žít svůj život a ne život, který se odehrává ve virtuální realitě, i když virtuální realita se projevuje především na polích sociálních sítí, než v paralelním televizním světě.

Lidský mozek pracuje na čtyřech základních frekvencích Beta, Alfa, Théta a Delta. Vlny Beta vznikají, když myslíme a používáme vyšší schopnosti. Delta vlny jsou spojeny se spánkem či se stavy hlubokého transu. Zářivé světlo a frekvenční blikání obrazu televize způsobí, že mozek upadne do úrovně aktivity někde mezi Alfa a Théta, což je v podstatě snový stav mysli. Na základě těchto čtyř frekvencí výzkumníci objevili, že jakmile je televize zapnutá, celá levá strana mozku a všechny její schopnosti mají tendenci upadat. Přechod z Beta vln do Alfa vln to dokazuje. Alfa vlny jsou ty, které spojujeme s meditací a spánkem. To znamená, že vpouštíme všechny informace dovnitř, akorát je nejsme schopni kriticky zhodnotit vůči informacím přijatých z jiných zdrojů. Televize proto útočí více na emoce, než na mysl. Myslím si, že většina lidí je srozuměna s názorem, že obsah většiny dnešních televizních programů je navržen tak, aby podsouval společenský názor a systém hodnot, který je sebestředný a ve skutečnosti je pravým opakem toho, co zdravá a trvalá společnost vyžaduje. Kdybych měla říct závěrečnou větu mého zamyšlení, tak televize je pro většinu lidí hlavní zdroj pro tvorbu názorů, což také souvisí s naším snímkem, jelikož Olda Soukup byl zpočátku izolován od okolního světa a právě televize byla zařízením, které ničilo nejen jeho mozek, ale také vztah k životu.

„Vše je jen slovo a myšlenka.“

Akumulátor 1 je komedie, která se zaobírá myšlenkou síly okolo nás. Scénáristicky by si člověk mohl myslet, že bude velmi obtížné vymyslet kvalitní sci-fi komedii, ale v rukou pana Svěráka ožívá snad i dřevo. Vtipné okamžiky se mísí s poselstvím. Na filmu oceňuji, že je vytvořen obdobnou formou, jako díla Magického realismu, ve kterém se prolíná reálná skutečnost s iluzivními prvky, a současně zde můžeme nalézt inspiraci amerických stylů, což vytváří zcela novotářské, originální a působivé zpracování, o kterém vypovídá také nominace na Českého lva v kategoriích režie, scénář, kamera, herci Petr Forman a Zdeněk Svěrák, hudba a střih.

Název Akumulátor 1 nabádá k tomu, aby bylo natočeno pokračování, což by bylo zajisté pro společnost velmi přínosné. Mediální technologie jsou pro dnešní svět nezbytnou součástí a ve 21. století je pro mnohé nepředstavitelné žít ve světě bez technologií, které nám ulehčují mnoho úkonů a jsou využívány nejen v každodenním životě, ale také ve výzkumném zařízení. Kdybych měla zvolit konkrétní technologii, s kterou by se měl zaobírat následující díl Akumulátoru, tak bych zvolila počítač. Počítač, nejlepší přítel člověka. Aby novátorský snímek zaujal dnešního diváka, tak by měl být propracovanější, nejen co se týká detailů, ale zvolila bych také více dějových zápletek.

„Svět je složitý tak, jak složitý ho chceme vidět…“

Zaměřila jsem se na film Akumulátor 1, který byl pro mne donedávna na českém filmovém poli neznámou sci-fi komedií. Tento snímek nemusí zaujmout každého, již kvůli zvolené tématice, ale je pouze na nás, jak moc se necháme vtáhnout do děje a běžného života hlavního představitele Oldy, jehož život se neodehrává jen u něj v bytě před televizní obrazovkou. Myslím si, že Akumulátor nepatří mezi filmy, které stačí shlédnout pouze jednou, protože by divák nestačil postřehnout veškeré detaily, jako jsou vytvářející se obrazy za televizní obrazovkou, moudra, vtipné hlášky a dialogy, jejichž použití je doplňkem vytvářející zvláštnost celého snímku. Děj probíhá zpozvolna, jednotlivé scény na sebe navazují a jsou prolínány záběry lidského těla, co z Akumulátoru vytváří snímek, který se svým pojetím odlišuje od strhujících akčních sci-fi filmů. Akumulátor 1 je kultovní český film, který pro nadšence scifi-komedií bude vždy ojedinělý a především, ztvárnění mediální technologie, jakožto úhlavní nepřítel české společnosti je velmi nápaditý. Televize zde byla, je a bude, což člověka nutí k zamyšlení.

Kdybych měla vše shrnout, tak se Janu Svěrákovi podařilo zdůraznit českou svébytnost výchozího pohledu na svět a i když Akumulátor 1 celou dobu osciluje mezi malým českým filmem s dobrým hereckým obsazením a velkým evropským filmem s nenaplněnými ambicemi, tak i přesto se na české poměry jedná o dílo velice neobvyklé. Myslím si, že to byl vskutku dobrý nápad vytvořit film na dané téma.

Ve svém interpretačním úkolu jsem se pokusila zamyslet a odhalit základní vizi mediální technologie. Vše jsem pojala formou úvahy a fakta jsem prolínala osobními názory. Mezi jednotlivé odstavce jsem vkládala fráze, které jsou pro daný film typické a neustále zmiňované hlavními představiteli.

Interpretační úkol: Videodrome, David Cronenberg, 1983

Videodrome 1983 (režie: David Cronenberg)

Jedná se o jeden z filmů tohoto zajímavého režiséra, dle mě ale ne o nejlepší, jelikož je to poslední jeho film, který jsem viděl, vybral jsem si jej. Pár zajímavostí na začátek (z csfd.cz). Andy Warhole nazval tento film, jako Mechanický pomeranč 80. let a podle mě zajímavější, postava a jméno profesora Briana O’bliviona vychází z Marshala McLuhana.

Film začíná zajímavou vizí budoucího „budíčku“ kdy hlavní postavu Maxe Renta probudí jeho sekretářka, která mu vždy večer nahraje a donese videokazetu, na kterou mu nahraje, co další den má dělat. Médium televize je vlastně hlavním tahounem děje a vše se okolo něj točí. Videokazeta je nahraná tak, aby to působilo, že buzený člověk interaguje s obrazem. Tato interaktivita je v průběhu filmu stupňována. Hlavní hrdina Max Renn je hlavním producentem vysílání kanálu 83, který se specializuje na porno produkci, Max Renn se snaží udržet krok s dobou a tak hledá, co by své recipienty zaujalo a udrželo u obrazovek s jeho zapnutým kanálem.

Jednoho dne Harlen, jeho „přítel“, jeden z techniků kanálu 83, sám se nazývající pirátem, nalezne signál z Malajsie (později specifikuje na Pittsburgh), který ukáže Maxovi, signál vysílá podivný, neostrý obraz z místnosti kde dochází k týraní a vraždění ženy, statická kamera, velice realističtí herci, S M tématika, fetiš. Max Renn je velice pohlcen vysíláním a sleduje jej s nadšením a nechá jej nahrávat, každý den, signál vysílá totiž jen 53sec denně (přiměřená dávka pro ovlivnění Maxe Renna – vysvětlení níže).

Max Renn je pozván do televizní show na interview, kde potká jeho pozdější milenku Nicky a pana Prof. Briana O’bliviona, který zde vystupuje, a vlastně celý film, pouze jako nahrávka na VHS, která se tváří stejně jako budík velice interaktivně. Prohlašuje, že jeho jméno je pouze televizní a že brzy budeme všichni mít svá speciální televizní jména, navržena pro použití v rezonanci paprsku elektronů. Popisuje nadále i televizi jako svítící televizní sítnici, mysl, kterou lidi převezmou za svoje podvědomí a myšlení při jejím pasivním sledování. Proto poskytuje prof. O’blivion bezdomovcům a potřebným lidem ve své Kathode Ray Mission přístup k televiznímu vysílání, k světovému mixážnímu pultu (analogie k tomu, že média ovládají svět?). V pořadu se Max Renn seznámí í s Nicky, která mu padne do oka. Po sléze je Nicky u Maxe doma a ptá se jej, zda li by nepustil nějaké porno, aby jí to dostalo do nálady a náhodou si vybere kazetu s nahraným Videodromem. Společně jej sledují a poté mají trochu drsnější sexuální styk. Tímto se dle mě Max Renn dostává do závislosti na Videodrome signálu a Nicky se pro něj stane Jakýmsi symbolem, který jej bude doprovázet v jeho závislosti.

Nicky sdělí Maxovi, že chce jít do Pittsburghu, podílet se na vysílání Videodromu. Max není nadšen, ale i přes to Nicky odjíždí. Max začne zjišťovat více informací o Videodromu. Zjistí spojitost Videodromu s prof. O’blivionem a tak se vydá do jeho Kathode Ray Mission. Tak potká jeho dceru Biancu, která mu sdělí, že pro jejího otce je posledních 20let preferovaný způsob diskuze formou videokazety (prof. O’blivion už dávno nežije ve své tělesné schránce – vysvětlení níže). Také se dozví, že Videodrome je nebezpečně pohlcující a že by Max Renn toho měl zavčas nechat, dokud tomu nepropadne jako její otec. Pro něj je, ale už pozdě. Je závislí na této formě média jako na droze. Prožívá skoro deliria, když doma sleduje nahrané vysílání Videodromu. Jeho sekretářka mu přináší budící kazetu na další den a zároveň kazetu od pana prof. O’bliviona. Max Renn se chová, jako kdyby se snažil zatajit doma před rodiči, že požil nějakou psychotropní drogu, odmítavě odbide sekretářku a jde si pustit kazetu od prof. O’bliviona.

Prof. O’blivion mluví k Maxovi ohledně nádoru, který má (měl), mluví o halucinacích, které nazývá vize. Nádor prý způsobuje signál Videodromu, nazývá nádor novým orgánem, dalším vývojovým stupněm lidského těla a vědomí – FLASH, duše ve své ryzí elektronické podobě, zprostředkována televizní obrazovkou - tělem přijatou rozšířenou oční sítnicí. To co člověk vidí v televizi, prožívá jako pravý zážitek. TeleVison is reality – reality is less than television. O’blivion, je již plně „závislí“ dehumanizovaný, odtělesněný, a v té době vlastně už i tělesně mrtvý, přežívá jen ve formě videokazet, které sám vytvořil. Na videokazetě je dál vidět jak Nicky zabíjí prof. O’bliviona a tím začíná pro Maxe fáze ve, které již nedokáže rozeznat co je realitou, co halucinaci a televizním signálem. Televize začíná dýchat a Nicky Maxe volá k sobě. Je to jakási parafráze, že symbolem pro jeho drogu, jeho alter ego a jeho kryptonit, pro jeho Videodrome se stává Nicky, která již je, ale tělesně mrtvá. Odtělesněná, proměněná v signál, v dalším vývojovém kroku lidstva.

Zajímavá a dost symbolicky vypovídající část je, když se jinak skleněná, pevná televizní obrazovka promění v měkkou tkáň, která Maxe pomalu pohltí.

Max se dostává k panu Convexovi, který je z firmy Spectacular Optical. Vysvětluje mu, že to co viděl, je tajný signál, který způsobuje halucinace a že je jediný který to prozatím přežil bez větší psychické újmy. Max věří a nechá si nasadit přístroj na nahrávání a analyzování jeho halucinací.Convex odchází a Maxovi se zjevuje symbol jeho Videodromu (jeho drogy, závislosti, alternativní reality) Nicky, po které tak touží. Nicky je zde zobrazována v televizi jako dříve prof. O’blivion a Max jí bičuje a prožívá s ní milostný románek. Probouzí se z jeho halucinace ve své posteli, vedle něj leží mrtvá starší kolegyně z práce, která mu poskytla prvotní informace o Videodromu a jeho spojeni s prof. Britem O’blivionem. Zavolá si svého „přítele“ Harlena, který mu řekne, že tam nikdo není a Max si možná poprvé uvědomuje jeho „ovlivnění“ Videodromem. Z jeho přítele Harlena se vyklube nastrčený agent od Spectacular Opticals - Convexe, podstrčil mu nahrávku Videodromu, aby jej ovlivnil a aby Convex získal moc nad kanálem 83, na který podle něj koukají jen zvrhlé existence, od kterých je potřeba svět očistit. První veřejné vysílání Videodromu má být právě na kanálu 83.

Convex nasadí videokazetu do břišního otvoru Maxe, ve které má z dřívější halucinace schovanou zbraň. Videokazeta jako symbol příkazu, symbol programovatelnosti recipienta signálu Videodromu. Max Renn jde zastřelit své společníky zbraní kterou má schovanou v břišním otvoru a poté uteče, celou dobu je jako bez duše. Neví co je skutečné a co halucinace, zbraň mu k ruce přiroste a vytvoří jakýsi mimozemský pahýl. Další vložený příkaz má být zabití dcery prof. O’bliviona. V Kathode Ray Mission se setká s Biancou, dcerou. Procitne a nechá si vštípit myšlenku o pravé povaze tohoto media (signálu). Bianca O’blivionová ho přeprogramuje, zazní zde věta „Deth to Videodrome, long live the Flash“, Max zabije Harlena a Convexe a pochopí, že smrt není konec, ale další stupeň. Tím dalším stupněm je Flash. Elektrický signál, který probouzí televizní obrazovku k životu. K tomu aby se přeměnil do dalšího stupně, musí umřít. Vyřkne: LONG LIVE THE FLASH a zastřelí se.

Ve filmu je prezentována velice zajímavá myšlenka o povaze televizního vysílání jako média schopného ovlivnit společnost a jeho jednotlivá individua způsobem připomínající užívání psychotropních a halucinogenních drog a závislosti na nich, závislost symbolizována zájmem a fascinací lidské rasy na zlém chování, znásilňování a ubližování, na temné straně (Star Wars) jakoby. Medium televizního vysílání zprostředkovávající přeměněnou duši člověka do elektronické podoby, kde dále může žít, bez své tělesné stránky, jako Flash. David Cronenberg zde vytvořil velice podmanivý film, se zajímavou myšlenkou, vhodnou k rozebrání a následném polemizováni o tom. Polemizování zda vůbec Nicky existovala, anebo jestli nebyla také pouhým nástrojem Convexe a jeho Spectacular Opticals.

Kodži Suzuki – Kruh

Pro svou interpretační práci jsem si vybrala knihu Kodži Suzukiho Kruh, více známou v americkém filmovém zpracování z roku 2002. Zejména jsem se pro toto téma rozhodla kvůli roli, kterou v tomto příběhu média zaujímají, ale i celý autorův koncept knihy je velice zajímavý.

Oproti filmovému zpracování, kde odhodlaná Naomi Watts bojuje proti utrápené a nepochopené, a hlavně již mrtvé mladé dívce, která 7 dní poté, co shlédnete smrtící kazetu, vystoupí přímo z televize a jako nějaké zhmotněné zlo nebo možná zloba vystraší své oběti k smrti, v knize tento faktor úplně schází a celkově jsou všechny události mnohem jasnější a uvěřitelnější.

Sadako Jamamurová (ve filmu Samara) vládne nadpřirozenými schopnostmi, které ale za svého života spíše schovává. Když pak tragicky zemře rukou muže, který ji znásilní a poté shodí do studny, její zloba se shromáždí do negativní energie, která čeká na svou příležitost. Tu dostane, když se po asi pětadvaceti letech krajina promění tak, že se přímo nad studnou postaví chatky rekreačního střediska a jedna rodina nechá ve videorekordéru kazetu. Její paranormální schopnosti se projeví a za jejich pomoci otiskne (podobně jako mentální fotografie) své vzpomínky a představy na tuto videokazetu. Ta se pak podobně jako ve filmu dostává do rukou studentů, kteří ji tam objeví a dál se šíří.

Hlavní postavou v této knize ovšem není svobodná matka s dítětem na krku, ale muž, novinář a manžel s malou dcerou. Neřeší všechny záhady videokazety sám na vlastní pěst jako Naomi Watts, ale pomáhá mu jeho velice vzdělaný a přirozeně inteligentní kamarád Rjúdži.

Hlavní myšlenka celého problému s videokazetou využitou jako nástroj pro šíření své zloby je velice efektní. V roce 1991, kdy román vycházel, bylo toto médium jistě velice rozšířené a běžné, a tak autor docílil dojmu, že se věc může bezprostředně týkat všech. Nebylo to zas takové sci-fi. Oběti videokazety po sedmi dnech umírali na zástavu srdce. Což je opět trochu přesvědčivější, než že se k smrti vyděsili.

V druhém dílu Kruhu pojmenovaném Spirála Suzuki dokonce popisuje, že zhlédnutím kazety se v těle oběti vytvoří virus, který později (za 7 dní) způsobí, že se ucpe věnčitá tepna a srdce se zastaví. Samotná myšlenka, že pouhým díváním se na televizi lze na mentální úrovni v těle vyvolat reakci tak skutečnou, jako je vznik viru, je velmi zajímavá, co se týče funkcí médií.

Samotná kazeta na diváky podle knihy působila velice opravdově, jako by se situací sami účastnili. Při scéně ze znásilnění cítili zášť a nenávist, jako by ji k onomu muži pociťovali oni osobně. Při jiné zas úzkost, strach a jiné pocity, zkrátka vše působilo tak, jako by sto dělo přímo jim. Tento faktor může pramenit například z toho, že televize jako médium stále zdokonalovala své funkce, na diváky působila intenzivněji a obrazy v ní byly stále opravdovější. Autor možná tento rys zachytil a prohloubil s vizí, jak by do budoucna, například s nástupem virtuální reality, média na člověka mohla působit.

Ve Spirále pak schopnost zhmotňování se skrze kazetu dovedl autor dokonce až k tomu, že ovulující ženě napadl vir místo věnčité tepny vajíčko, do kterého vtiskl DNA Sadako Jamamurové, a tím přivedl na svět svou původkyni. Opět to tedy nebylo tak, že by vylezla přímo z televize u ní v obýváku, ale velice logicky se za pomoci viru, který způsobovala, vtělila do hostitelského těla divačky.

Na konci druhého dílu se pak Sadako chystá využít masových médií pro šíření svého příběhu a samozřejmě i viru. Vydává se kniha a hned po jejím úspěšném prodeji se chystá i filmové zpracování, ve kterém bude hrát sama Sadako. Chystá se do něj tedy svými schopnostmi opět vložit virus a rozesít ho tak mnohem efektivněji než na původní jedné videokazetě.

Propracovanost a rozřešení všech problémů (v první knize spíše na úrovni spiritualistické, ale ve Spirále již z jisté části i na úrovni vědecké) staví knihu vysoko nad film. Hlavním postavám se dá spíše věřit v postupu získávání odpovědí, než rozervané matce, která o ně jakoby nějakým zázrakem přímo zakopává. Vše je celkově mnohem uvěřitelnější a člověk po dočtení nezůstává plný otázek bez vysvětlení.

Povídka: Zbytečný

Probudil jsme se a věděl, že je to v prdeli. Bylo mi jasné, že soustava mikročipů odbourávajících jedy a inhibitorů, přestala zcela fungovat. Přitáhl jsem si k bradě deku a doufal, že mi přestane být zima. Po celém těle mi tekl pot. Díval se jsem se na svúj strop tvořený, stejně jako stěny, z krabic a vlnitého plechu. Poslouhal jsem hlasite rozhovory sousedů a snažil se nemyslet na to jak je mi blbě. Přitáhl jsem si blíže k sobě plechový lavor a vyzvracel jsem se. Tolik jsem tužil po dávce jež mě vysvobodí, ale naštěstí jsem si zachoval dostatek soudnosti, abych věděl, že má obvyklá šleha bude bez čipů zlatá. Natáhl jsem se po brýlích a nasadil si je. Tisíce záblesků projely mým mozkem než jsem se dostal na místo, kde jsem ve svém hledání skončil naposledy.

Veškeré čipy byly totiž majetkem Mikrateku. A to zcela doslovně. Nikdo jiný neměl technolgie a znalosti k jejich vytvoření. Z toho důvodu a pár jiných přidružených vznikla válka korporací. V první fázi byly zlikvidovány menší korporace na jejichž jméno si dnes již nikdo nevzpomene. V tomto období, šlo především o kapitalistický souboj a darwinovský princip silnějšího. Z první fáze vyšly vítězně tři korporace. Mikratek, ovládájicí věškeré biomechanické implantáty. Evratek ovládájící dopravu a Luratek vlastnící veškerou energetiku. V druhé fázi se snažil Evratek ukořistit technologie biomechanických implantátů, čímž byla vyhlášena druha korporační válka. Luratek se stal neutrální a podporoval zbývající dvě korporace čímž rostl jeho zisk. Po několika letech válčení se celá situace stala patovou. Luratek vlastnil téměř všechny pozemky a nemovitosti a fakticky tak sjednotil celý svět pod svou kontrolu. Zbylé dvě korporace si uvědomily, že pokud budou ve své válce pokračovat, fakticky zaniknou. Tím po několika letech bojů, jež na rozdíl od první války byly otevřeným konfliktem, nastal mír.

Hledal jsem už několik dnů. Jako bývalý voják Mikrateku, který odmítl další službu v jeho bezpečnostních sborech, jsem měl nulovou šanci, že seženu čip legální cestou. Jediná další možnost, byli číňani. Nevím odkud ty čipy sháněli, ale čínsky černý trh jich byl plný. Jenže jak už jsem říkal doprava patřila Evrateku a ač byl oficiálně mír nikdo mě nepřepraví. Oficiální důvody neexistují, ale důvod se vždycky najde. Takže jsem uvězněný ve své krabici a bez čipu bude i mým hrobem. Dva blesky, jak jsme přatelsky říkali, totiž kromě vysoké rizikovosti při aplikaci taky téměř stoprocentě zabijely při abstinenci. Proto taky ten název podle oznacení vojáků SS. Droga byla stejně rychla a smrtíci. Dokud mi fungovaly čipy bylo vse v porádku. Cele dny jsem ležel sjetý s náctiletýma holkama, které si ke mne chodily pro dávku. Jejich touha po prestiži prameníci s toho, že berou jedinou opravdu zakázanou drogu, byla větší než pud sebezáchovy. Většina drog byla legálních a prodávali se od šestnácti let v obchodech, ale dva blesky byly příliš silné příliš nebezpečné pro běžný trh. Kolovaly jen mezi těžkými narkomany. Proto byly tolik lákavé pro náctileté slečny. Kdybych měl svědomí. asi je mi z mého počínání víc špatně než z absťáku. Jenže čipy fungovat přestaly.

Pomalu jsem se zvedl. Motal se mi celý svět, ale nanotechnologicke servomotory s gyroskopy mě udržely na nohou. Opláchl jsem si obličej a snažil se obléknout. Bylo mi jasné, že když zůstanu celé dny ležet v krabici ničemu tím nepomůžu. Nabral jsem kapátkem dva blesky a kápl si pod jazyk dávku. Bylo to mnohem méně než jsem potřeboval, ale na chvíli by to mohlo zastavit nevolnost a třes. Cítil jsem pálení po celé sliznici a rozlévající se teplo po těle. V hlavě mi bzučelo. Opřel jsem se o stěnu a zavřel oči. V jasném světle, jež mi probleskávalo před očima, jsem viděl mrtvé kamarády. Miliony mrtvých těl. Rozteklých a nafouknutých. Celé města vyhubená biologickými zbraněmi. Cítil jsem jejich smrad. Slyšel jsem čvachtavý zvuk masa na něž šlapaly naše boty. Tělem se šířila druhá vlna a já měl pocit, že mi pod kůží prolézá velký teplý červ. Svíjí se a ohřívá mé tělo. Bzukot v hlavě sílil do téměř nesnesitelných rozměrů. V uších mi kvílel vítr z tlakových vln. A barvil mé vidiny do jasně rudé. Pak jen záblesk a tma. Otevřel jsem oči a jemně se usmíval. Mým tělem proudilo teplo a mé neurony byly zaplněné štěstím. Mé nájezdy byly vždycky hororové, ale už jsem si zvykl. Stejně jako na sny.

Mým cílem bylo středisko Hekramistů. Podivné antitechno sekty obchodující s drogama. Odmítali veškeré technologie, zato si ujížděli na podivných drogách , které sami vyráběly a byly přístupné jen členům. Pro mé vylepšení mnou opovrhovali, přesto jsme žili tak nějak v sybioze. Já potřeboval blesky a oni muj paměťový modul. Nikde jinde než v mé hlavě nebyly jejich interní informace více v bezpečnosti. A tak jsem přenášel informace z hlavního střediska do menších buněk a naopak. Věděli kdo jsem a věděla to i jejich konkurence. Nepamatuji se, že by se mě někdy někdo pokusil napadnout. Jediný kdo by byl úspěšný by musel býtr jako já. A bratr bratra nezabije.

Už asi tři hodiny jsem kráčel mezi boudama jako je ta moje. Před nimi posedávaly skupinky lidí a kouřili. Od jedné jsem si vzal cigaretu a na chvíli se zastavil. V dálce svítily okna a neony Nového města. Vzpomínal jsem kdy jsem tam byl naposledy a nemohl si to vybavit. Nepatřil jsem tam. Ani jsem po tom netoužil. Neměl jsem rád jejich pokrytectví a falešnou víru, že díky implantátům jsou něco víc než obyvatelé slumů, jež se jako živý orhanismus rozprostíraly po celém jeho okraji a neustále rostly. Zbývala mi tak hodina chůze. Znovu jsem tedy vyrazil.....