Monday, May 2, 2011

[ɔːgˈmentɪd aɪ]

[ɔːgˈmentɪd aɪ] from terezuela on Vimeo.



stop motion vize budoucnosti.
budoucnost bez augmented reality? v žádném případě!
v naší budoucnosti vám bude pouze stačit si zakoupit kontaktní čočku se zabudovanou kamerkou, která sleduje vše, co se děje ve vašem zorném poli a podle přednastavených gest díky ní můžete ovládat interface programu. ten obsahuje samozřejmosti typu navigace, telefonování nebo internetový prohlížeč, ale taky vychytávky jako sledování doby vaření jídla a doplňování zásob v lednici.
budoucnost bude rozšířená.
už se těšíte?

Tereza Čechová a Thomas Kolovrátek

Sunday, May 1, 2011

[Film] Transfer

Můj kreativní úkol je film s tématem blízkým předmětu.



Podívejte se přímo na Youtube v HD - http://www.youtube.com/watch?v=X3J1wCPQCSk

http://vdesti.tumblr.com/ - blog o přípravách natáčení.
Finální vydání bude až za nějakou dobu, zatím stále bojuju s efekty.

Přiběh Pepy a UFO

Link- http://www.megaupload.com/?d=FQ39HLLM (prezentace v powerpointu)

I. Woźniak
uco: 386843

Thursday, April 28, 2011

The beauty of being

The pill he took that evening was bitter. So was his whole day, week, month, maybe few years before him. Spending long hours under water, each time listening to the sound of fast moving molecules around his ear, he came to realize that the beauty of being does not lie in being itself, but in each early morning he wakes up more alive and aware of the connection with other beings. There were times when those thoughts were too fragile to even admit them. They were something new and something too ancient at the same time. They grew directly from the deep blue of his core, from depths so pitch black that even soul was afraid to look that way and try to remember. With each new day, each new pill, each new awakening he grew in understanding he was not alone. The urge to break the prison of his own mind became so strong he often fell unconscious, floating in his water tank for days, while his brain slowly recovered from the storm of neuron cell evolution. There was no time. Past did not really exist. Present is not important and future? The future came early. After one lasting recovery he started to hear one different sound. Slowly becoming stronger and stronger, he soon forgot about high pitched whistles of molecules, about the pressure in his sore brain. He listened to hum, slowly becoming more clear and familiar. The structure of this new stimulus evolved at very high speed. The hours decanted into one moment. He felt this was the thing he was waiting for his whole life. He understood. He responded. It was greeting.

Everybody in room became silent for few seconds. Their faces faded but soon a big smile started to spread accros the faces of all scientists. The computer started to transmitt this long awaited singal from room no. 56, tank no. 18B. It was response. Simple response on simple stimulus which was transmitted into brains of all animals during the long years of experiments in establishing a communication between man and animal being. At the beggining, chimps were favorites, but soon their agressive attitude emerged and the connection became impossible. We, humans, were the same kind. The agresivity in core parts of our mind was the biggest problem, and when two agressive cores collided, it was disaster. Many chimps had to be discarded, many human volunteers became flesh dolls with baked brain. Dolphins replaced chimps, simple artificial intelligence replaced humans. The subject of communication was reduced to one single word: Hello. An this was the response. Humans found out long ago that dolphins communicated with each other. They found out that actually dolphins were capable of poetry and the art of feeling – special art form which was spread only accros dolphin population. The art of feeling was the transmission of beautifuly desingned feelings of one dolphin to another in telephatical way. The deep study of this sense became the matrix for establishing telephatical way of communication between dolphins and humans and the goal was to actually learn this ability to communicate between humans themselves. The first step has already been taken, the first connection happened.

Wednesday, April 27, 2011

Speciální čip

Náš příběh se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy lidská společnost disponuje vyvinutými technologickými prostředky. Ty prostupují všemi oblastmi a staly se nedílnou součástí každodenního života. Vývoj vědy postoupil mílovými kroky kupředu a produkty novomediálních technologií každý považuje za věc, jež tu s námi byla odjakživa. Společnost je novomediálními výdobytky vyzrálé vědy utvářena, ovlivňována a kontrolována.

Jako vždy, tak i v těchto časech, lidé uplatňují své zájmy a potřeby. Ziskuchtivost stále přetrvala a bohatství má stejnou váhu, jako v jakékoliv jiné době. Země ztrácí své cenné nerostné zdroje, které bylo v předchozích letech nutné těžit. To vše v návaznosti na pokrok a rozšiřování lidských metropolí. Metropole nyní zaujímají prostor pokrývající většinu planety. Příroda je téměř zdevastována a zbývá posledních pár míst, na které prozatím, díky činnosti aktivistů a ochránců přírody, nevztáhly sofistikované a technologicky dokonalé stroje své pole působnosti.

Náš příběh, jak již bylo řečeno, se odehrává v nedaleké budoucnosti a zachycuje momenty, které rozběhly koloběh dlouhodobých válek mezi těžařskými společnostmi a ekologickými aktivisty. Jak ke všemu došlo? Začněme pěkně od začátku.

V roce 2150 byla utvořena celosvětová organizace zaštiťující ochranu posledních zbytků přírodního bohatství, jimiž zdevastovaná Země disponuje. Organizace dostala honosný název: „Organizace pro ochranu přírodního bohatství světa“ (OOPBS). Na jejich zasedáních se hlasuje o povolení k využití určité přírodní oblasti v rámci průmyslového odvětví. K organizaci se připojily, pod menším či větším nátlakem mocensky silnějších zemí, veškeré státy světa. Členy této organizace se pak staly volení zástupci každé ze zastoupených zemí. Konference a rozhodující jednání jsou realizována virtuálně a není tedy nutné se sjíždět na určité místo, a zde s velkou pompou a okázalostí bránit poslední zbytky přírody, jak tomu bylo v letech minulých, kdy se zástupci organizací sjížděli z celého světa na jedno místo, a následně rozhodovali např. o finanční či hospodářské pomoci nefungujícím státním zřízením.

V reálném vyznění organizace OOPBS uděluje schválení a povolení k využití (vykořistění) určité oblasti. Firmy představí svou vizi a důležitost přijmutí právě jejich žádosti v krátkém interaktivním spotu, kdy mají členové zasedání možnost být v přímém kontaktu s navrhovateli žádosti pomocí holografické projekce. Pokud je návrh přijat většinou, může se uskutečnit jeho realizace.

V předchozích letech se návrhy schvalovaly v prostředí korupce, jež vše prostupovala. Úplatky a sliby možného výnosu daly přednost etice a morálce. Tomu již však odzvonilo, jelikož nové technologie posloužili i k vypátrání možné korupce a tedy ovlivněnému rozhodnutí ve prospěch mocensky a finančně zajištěných nadnárodních společností. Je zřejmé, že tento akt ochrany osobních zájmů a preferencí se znelíbil právě vlivným firmám, které mají v úmyslu vykořistit poslední možná těžiště a naleziště.

I když korupce není již více možná, objevila se v posledních letech firma, která náhle získala množství nového prostoru pro těžbu přírodních nerostů v oblasti chráněných organizací OOPBS, a to díky jejich požehnání a schválení rozhodnutí možnosti těžby v chráněné oblasti.

Kdysi úspěšná firma INPROM náhle ztratila svou slávu a lesk, jelikož vytěžila poslední zbytky svých nalezišť. Pokoušela se prosadit své návrhy členům OOPBS, avšak neměla valného úspěchu, až jednoho dne nastal zlom a od té doby připadne každá nově schválená oblast určená pro těžbu právě této firmě.

V něčem dle každého rozumného úsudku musí být háček. Trvalo několik let, než se členové ekologických hnutí bránící přírodní pozůstatky dopátrali, v čem onen háček tkví. A v čem tedy tkví? Řešení je ve skrz jednoduché, avšak technologicky téměř dokonale provedené. Společnost INPROM se nechtěla smířit s úpadkem jejich produkce a jediné možné řešení spočívalo v souhlasu organizace OOPBS k expanzi na zbylá přírodní naleziště, která byla chráněna. Jediným řešením se tak stal souhlas většiny členů k povolení k těžbě.

INPROM si najala přední světové vývojáře v oblasti nových technologií a skupině nejlepších mozků dala za úkol, samozřejmě pod nátlakem a v naprostém utajení, vytvořit speciální čip. Jeho podstata spočívala v aplikaci vyrobeného čipu do lidského mozku, kdy při umístění v konkrétní oblasti bylo možné pomocí čipu ovlivňovat lidské myšlení. Společnost INPROM pak tajně aplikovala čip potřebné většině zástupců v organizaci OOPBS a naprogramovala jejich mozky ku smýšlení v rámci uskutečnění svých cílu. Tím dosáhla potřebné většiny a mohla rozjet své projekty v nových oblastech, které potřebovala pro svůj prospěch a především pro svůj zisk.

Jak u každé tajné akce bývá zvykem, tak i tato se provalila ne však k široké veřejnosti, ale jen k představitelům ekologických hnutí. Ti, rozhořčeni postupem INPROMu, rozhodli se kontrovat stejným způsobem a nabourali se do sítě čipů, které programovaly mozky zástupců OOPBS. Nastavili nové rozhraní čipů a výsledkem byla katastrofa, jelikož INPROM na tento hackerský akt přišel, poté, co jim poslanci neodhlasovali ve valné většině několik požadavků na nová území.

Důsledek celé této akce nabírá v současné době nedozírných následků, neboť se rozpoutala válka o moc mezi těžařskými firmami a ekologickými aktivisty. Každá strana vymýšlí stále nové způsoby nabourání sítě čipů ovládající lidské myšlení, a pokud dokáže jeden člověk uzpůsobit myšlení druhého ku prospěchu své věci, nikdy tento akt nemá kladnou morální a etickou hodnotu a vždy vede špatným směrem.

Tuesday, April 26, 2011

Asistent

Po silnici druhé třídy se žene tmavě modrá Toyota Optimus. Asi pět let starý model, už od prvního pohledu vypovídá o svém majiteli několik věcí. V první řadě je vidět jistá technická zručnost, kterou současný řidič a vlastník auta v jedné osobě projevil při opravě předního světla pomocí průhledné izolepy. Přesto se asi daleko lépe cítil u zapojování slušně vypadající reprosoustavy dunící právě oldschoolovými Daft Punk.

Jáchym Hájek je totiž správcem sítě v CarSeSys, neboli Car Security System. Tato společnost poskytuje především bezpečnostní a asistenční služby v autodopravě, od navigace pro smartphony po doplňkové online nástroje. Hlavní služba však spočívá v propojení hlasové navigace podle satelitních systémů GPS a Galileo spolu se sofistikovanými vysílači a přijímači na krátkou vzdálenost, které se staly povinnou výbavou osobních automobilů v Evropské unii roku 2020.

Systém varuje řidiče jak různými poblikávajícími a pípajícími upozorněními, tak digitální ženským hlasem, že nedodržuje minimální doporučenou vzdálenost, jede moc rychle do zatáčky nebo se blíží k pomalejšímu šoférovi. Palubní počítač je se smartphonem, který nahradil přístroje přímo určené k navigaci stejně jako spoustu jiných zařízení, vzájemně propojen a připojen i na síť. Všechny různé elektronické systémy jako ABS nebo ESP jsou integrovány do tohoto konvergovaného softwaru, který vypočítává kdejaké možné nebezpečí a pomáhá řidiči se mu vyhnout. Má dokonce i omezené možnosti zasahování do jízdy. Celý tento systém všelijaké pomoci, přívalu informací a doporučení si lidé zvykli nazývat Asistent. Díky němu se rapidně snížila nehodovost. V EU se jednoduše jezdí bezpečně.

Ale to asi nikdo neřekl Jáchymově Toyotě. Všechny výstrahy mlčí a téměř každá poloprůhledná informace z předního okna a palubní desky zmizela, aniž by Hájek sundal nohu z plynu. Před chvilkou mu ještě ta otravná ženská cpala něco o kamionu kdesi před ním. Bude jí muset vyměnit za nějaký jiný hlas, protože tenhle se už nedá vystát. Pořád a pořád vám kecá do řízení. Možná si navolí i jiný jazyk, třeba francouzštinu, aby si jí trochu oprášil. Teď ale nastalo ticho po pěšině. Je to divné. Jáchym jako pracovník CarSeSys moc dobře ví, že se vypínání asistentů nevyplácí. Nejen, že si tím zvyšujete pravděpodobnost smrti srážkou s nějakým blbcem, co si ho taky vypnul a nezvládnul to, ale ani pojišťovna vám nic nedá. Jistě, bezpečnostní systém, který zaznamenává, kdy je asistent zapnutý a kdy ne, není pro tak zkušeného IT technika, jakým je Hájek, žádný problém. Ale proboha proč riskovat? Navíc teď když přišel na to, co ti parchanti z vedení ve skutečnosti dělají. Na něj si ale nepřijdou. Sice už určitě vědí, že něco ví, a nejspíš za ním pošlou i nějaké gorily, ale on se zašije někam, kde ho ani oni nevyčmuchají.

„Co je to sakra s tím Asistentem?! No jasně, všechno se vysere vždycky, když to nejmíň potřebuješ.“ V duchu ještě dodá, že se nemá cenu rozčilovat, stejně by ho musel minimálně odpojit od netu a navigace, aby ho nemohli sledovat. Jeho pozornost se ale musí přesunout na silnici. Někde by tu měl být ten kamion, o kterém se Asistent zmiňoval, než se přestal ozývat. Jáchym už pár let nejel bez elektronických rad, proto trochu znejistil, když se vynořil ze zatáčky a uviděl před sebou cisternu. Poměrně rychle se k ní blíží, podvědomě ubere plyn a přemýšlí, jestli se pokusí dostat před ní. Rozhodnutí padá rychle, předjede kamion ještě před vesnicí, která se vynoří na konci rovinky. Nakoukne, jestli něco jede. Z protisměru se neblíží žádná světla a Jáchym Toyotě sešlápává plynu až na podlahu a vyraží do leva vedle kamionu. Značka vsi se kvapem blíží, ale Jáchym je sto metrů před ní už zpět ve svém pruhu. Přesto nijak nezpomaluje. Když značku s názvem vesnice míjí, má na tachometru ještě sto dvacet.

Říká se, že před smrtí lidem hlavou proběhne celý život. Jáchymu Hájkovi neproběhlo hlavou nic, právě naopak se jeho hlava pokusila proběhnout kamennou zdí stodoly stojící v první zatáčce. Samozřejmě bezúspěšně. Jediným výsledkem bylo sešrotování Toyoty do neforemné hroudy plastů, střepů a zprohýbaného kovu s mrtvolou správce sítě pobočky společnosti CarSeSys uvnitř. Bezpečnostním složkám toho na vyšetřování moc nezbylo. Řidič cisterny, kterého Jáchym předjížděl, vypověděl, že ho modrý Optimus ještě před vsí předjel, ale když do ní vjížděl , se zpomalováním se vůbec netrápil. Asi to tu neznal nebo si moc věřil do zatáčky. Kdo ví.

***

Patrik Vávra se vrací k domovu z pohřbu svého kamaráda. Bydleli spolu na koleji a pak ještě všude možně. Od konce studia se už moc nevídali, ale často si psali na ICQ. Jasně, je to trošku vykopávková forma komunikace, přesto ji oba s nostalgií používali. Z Jáchyma se stal nakonec správce sítě v jedné z poboček společnosti, která v Evropě zajišťuje fungování Asistenta. Nic moc plat, ale ulejvárna to prý byla dobrá. Je to smutné, tak mladý člověk, sotva přes třicet let a zabije se v autě. Navíc takhle hloupě.

Patrikova A3 s hybridním pohonem si to sviští po rychlostní silnici naprosto nerušeně. Kdo by tu taky takhle pozdě jel. Když Patrik Vávra, novinář na napůl volné noze, ráno jel opačný směrem a přemítal o smyslu života, vlastní smrtelnosti a podobných věcech, které člověku přicházejí na mysl cestou na pohřeb, napadla ho i trochu morbidní myšlenka. Jáchymovu sestru poprosil, jestli by si mohl zkopírovat hudbu, kterou měl jeho kamarád v telefonu, když zemřel. Pustí si jí po cestě domů, aby mohl s dlouholetým spolubydlícím ještě naposledy něco sdílet. Když sjížděl z rychlostky a jeho Audina lehce hvízdla pneumatikami v zatáčce, ozval se digitální hlas Asistenta. Že by prý bylo příhodné zpomalit. Patrik na to zareaguval ztlumením Máši, jak Asistentu říká, a zesílením Daft Punk, které si stáhnul od Jáchyma.

„Stejně je to divný, dyť to tam znal a věděl, že je tam ta zatáčka.“ Myšlenka vyslovená nahlas roztočila celý kolotoč dalších úvah. Jak to, že měl vypnutého Asistenta? Nikdy to nedělal, alespoň podle toho, co psal nedávno na Facebooku do diskuze. A musel přece vidět, že do tý zatáčky letí moc rychle, i když mu žádný hlásek z repráku nenapovídal. V policejní zprávě stálo, že nebrzdil a snažil se zatáčku projet, ale brzdy byly podle expertízy v pořádku. Tak proč nebrzdil ani v posledním okamžiku? Posledním reflexem před srážkou snad každého řidiče je zašlápnout to. Že by sebevražda? Ale to by se tu zatáčku zase nesnažil uřídit.

Z úvah ho vytrhne až ticho. Francouzští Daft Punk se z nějakého důvodu odmlčeli a jediným zvukem je tiché předení stříbrné Á-trojky. Zběžný pohled na poloprůhledný nápis na předním skle Patrika informuje, že jeho smartphone, který je zároveň telefonem, osobním počítačem, navigací, foťákem, kamerou, kreditkou, baterkou a spoustou dalších věcí, nedokáže další song kvůli nějaké chybě přehrát.

„Tak to je gól, ajťák má nefunkční empétrojku.“ To taky není zrovna normální, pokračuje méně pobaveně novinář v duševních úvahách. Na nejbližším odpočívadle zastavuje. Má chuť na cigáro a docela rád by si protáhnul nohy. Asi v polovině camelky ho přecházení po parkovišti přestane bavit, proto si sedne na sedadlo spolujezdce a jen tak ze zvyku vezme do ruky smartphone. Ta MP3 má i nějakou divnou velikost, příliš malou na tři minuty zvuku, spíš by to mohl být nějaký texťák. Při kopírování se žádná chyba neohlásila. Že by to nebyla náhoda? Nakonec je to celkem jednoduchý trik, stačí změnit příponu souboru a z textu je hudba, sice nefungující, zato téměř dokonale zašitá. Koho by napadlo prohledávat hudbu, jestli je v ní něco schované.

Plný napětí přepisuje příponu a otvírá soubor. Když se objevuje souvislý text ani neví, jestli je to dobře nebo špatně. Přečte si pár řádek a trochu zmateně začne rolovat níž. Narazí na poznámku, nejspíš Jáchymovu, a ta mu vyrazí dech. Nejdřív nevěří svým očím, nechce jim věřit. Pak začne všechno dávat dokonalý smysl. Část vedení CarSeSysu sleduje pomocí Asistenta různé vysoce postavené a vlivné lidi a informací využívá ke svému prospěchu nebo je prostě prodává někomu dalšímu. Ještě že si pánové manažeři vedou o všem poznámky. Jáchym na to asi narazil někde při opravě počítače. Jenže teď je mrtvý. Že by to nakonec přece jen nebyla nehoda? Ale jak by to udělali?

„No jasně!“ Ke sledování by sice přibyla vražda, ale na tuhle by nikdo neměl přijít. Nejdřív se přece spekulovalo o možnosti autopilota místo Asistenta. Nakonec zvítězila lidská neochota svěřit život do rukou počítače, přestože do rukou jiných lidí, často nebezpečnějších, se svěřují zcela běžně. Ale i Asistent má určité možnosti, jak vám zasahovat do řízení. Jistě, nemůže ovládat volant. Různé stabilizační, protiskluzové a různé další funkce člověk při jízdě ani nezaregistruje, ale v případě vyhodnocení vážného ohrožení může brzdit nebo lehce přidat plyn.

„To si musím vygooglit.“ Po chvilce brouzdání po netu Patrik zjistil, že je teoreticky možné i pomocí Asistenta brzdy zablokovat, aby nefungovaly. Samozřejmě CarSeSys ručí za to, že se to nestane. To asi Jáchyma nenapadlo a stálo ho to život. „Ještě že o mně nic neví, každopádně tohle musí na net a co nejdřív.“ S těmito slovy sedne Patrik zpátky na místo řidiče a nastaví si smartphone tak, aby ho nahrával při jízdě. Spustí videozáznam a rovnou ho uploaduje na zpravodajský server. Textovou část napíše až ráno, po cestě o tom něco navykládá a nastaví záznamu pro jistotu samopublikování, pokud ho do devíti hodin nezruší. Člověk nikdy neví.

Po cestě Patrik pomrkává po textu, který získal z Jáchymovi empétrojky a komentuje ho do kamerky, kterou je vybaven jeho mobil. Po dvou a půl hodinách je konečně hotovo, upload přece jen chvíli zabral. Jasně nedostal se ani do půlky dokumentu, ale zítra na to s někým sedne a originální text přihodí později k videu a svému komentáři, aby si mohli všichni udělat obrázek. Z toho se už mafiáni z CarSeSysu nevyhrabou.

Domu už je to jen kousek. Dvě zatáčky, rovinka a pak zasloužená postel. Za poslední zatáčkou se ale zjevuje policejní hlídka, nejspíš silniční kontrola. Už na Patrika mávají plackou, aby zastavil.

„Dobrej, stalo se něco pánové?“

„Dobrý den pane řidiči, jen běžná silniční kontrola, připravte si prosím doklady a vystupte z vozidla.“

Patrik vystoupil a podal doklady policistovi před sebou. Druhý mezitím obchází jeho Á-trojku. Pak se v Patrikově hlavě usadí zvláštní pocit, že je něco špatně. Strážník před ním si ty papíry prohlíží nějak dlouho. Ve stejném okamžiku, kdy novináři dochází, že neměl používat internet přes Asistenta, protože ho můžou špehovat, a ve stejném okamžiku, kdy zvedá ruce k obraně, se k němu zezadu vrhná druhý policista s jakýmsi sedativem v injekční stříkačce a vráží mu jehlu do krku. Poslední co Patrik viděl, než se propadnul do nevědomí, byl podvozek jeho Audiny.

***

Z bezvědomí se omámený novinář probral v protáhlé místnosti bez oken. Ležel zkroucený v rohu a kus od něj postával nějaký svalnatý chlap. Když jeho oči přivykly světlu, které místnosti dopřávaly stropní zářivky, zjistil, že do místnosti právě vchází postarší pán v obleku v doprovodu dalších dvou mohutných mužů, nejspíše nějakých sekuriťáků.

„To ste mu toho museli píchnout tolik?!“ Manažer ječí neuvěřitelným způsobem a jeho obličej se velmi rychle změní na rudou kouli.

„Vono to není nic jednoduchýho a kdo moch navíc vědět, že už to rovnou nahraje? Bylo vůbec štěstí, že sme byli poblíž jeho domu a zrovna převlečený za benga.“

„Jenže teď je nám už k hovnu!“

„Už se asi probral, pane Malone.“

Pan Malon doslova přidusal k Patrikovi a i přes pupek, který se mu pohupoval nad kalhotami, zvednul novináře na nohy. Až teď si Vávra všimnul, že v ruce svírá tablet, na kterém běží nějaké video.

Hněv a intenzita červené barvy v manažerově obličeji ještě více narostly.

„Tímhle sis ty novinářskej zmrde podepsal rozsudek smrti.“

Poslední co ve svém životě Patrik Vávra viděl, byl tablet blížící se k jeho spánku, na kterém právě jeho hlava podepřena opěrkou se znakem Audi vyprávěla světu o nekalých praktikách společnosti CarSeSys.

Filmová realita

Na první zazvonění nepřišla žádná reakce, proto jsem podruhé zvonil podstatně déle a zabouchal na domovní dveře. Kdesi v domě se podle vrzavého zvuku otevřely dveře. Uslyšel jsem kroky, které se blížily směrem ke vchodu, a z oné otevřené místnosti jsem zaslechl Na krásném modrém Dunaji.

Vchodové dveře se pootevřely. „Jen pojď dál Aarone,“ ozvalo z předsíně za nimi. „Co máte profesore tak důležitého, že jste mě potřeboval vidět ve 2 hodiny ráno?“ řekl jsem, „a nemyslete si, že vám půjčím na svou průkazku nějaké další filmy z videopůjčovny. Každý den mi teď volají, ať jejich filmy neprodleně vrátím.“ „Ne, už jich nebude zapotřebí,“ odpověděl profesor. „Tak řeknete mi o co teda jde?“ zeptal jsem. Místo odpovědi se profesor otočil na podpatku a zamířil směrem do svého sklepení a já ho následoval. Sestoupili jsme dolů. Sklep byl opravdu obrovský, skoro větší než dům nad ním, i když strop tolik vysoký nebyl. Směrem do jeho zadní místnosti jsme míjeli profesorovu chemickou laboratoř. Pokaždé si říkám, že na způsob jakým má zde věci profesor uspořádané, mám asi moc nízké IQ.

„Kde jste sehnal tyhle?“ zeptal jsem se profesora a ukázal na dva kotouče filmových pásů, jaké se používají v kinech. Ostatně celá zadní místnost připomínala soukromé kino. „V místní knihovně. Jde o archivní kousky,“ chlubil se profesor. Stál vedle staré promítačky na tento typ pásků, která jela v tuto chvíli na prázdno, takže ji vypnul. Bílé světlo na starém plátně, přichyceném na cihlovité zdi sklepa, zhaslo, takže sklep na chvíli potemněl. Profesor rozsvítil lampu na stole plném VHS kazet a nějakých výkresů.

Profesor mi nabídl židli a sám se taky posadil do křesla, ze kterého nejspíše sledoval své projekce. „Objevil jsem unikátní zachycení paralelních realit, zachycených na každém filmovém pásu,“ vyhrkl na mě s nadšením profesor. „Dobře, to zní přinejlepším šíleně,“ odpověděl jsem s nechápavým výrazem ve tváři. „Šílené je, že jsem první, kdo na to přišel!“ nedal se profesor. „Co víš o časoprostoru?“ zeptal se. „No, v podstatě jedno bez druhého neexistuje, tudíž žádný z těchto jevů nelze pozorovat zvlášť,“ odpověděl jsem. „Přesně tak,“ pokračoval profesor, „jelikož prostor nemůžeme pozorovat zvlášť, jsou jediné, co náš mozek přijímá obrázky okolí a jeho změny v závislosti na čase. Celý náš Vesmír je z pohledu jednoho člověka jen odvíjející se filmový pás před jeho očima. Každý filmový záznam je realita stejná jako ta naše! Není to úžasné?“ „To opravdu tvrdíte, že mí oblíbení seriáloví hrdinové opravdu někde žijí? Mám takový dojem, že tohle už jsem někde slyšel.“ ironicky jsem odvětil. „V současné době, kdy se zážitek z filmů v kinech díky speciálním efektům značně prohlubuje, jako například při použití 3D technologie nebo stereo zvuku, byla tohle jen otázka času, i když musím uznat, že já jsem ten čas trochu předběhl,“ pousmál se profesor.

„Určitě jste mě ale nezavolal, jen abyste mi řekl tohle,“ řekl jsem se podezíravě. „Máš absolutní pravdu! To na čem jsem poslední dobu pracoval, byl způsob jak do této reality proniknout. Jak sladit tuto realitu s jinou a donutit ji k interakci,“ dodal už s opravdovým zanícením profesor a začal se zvedat z křesla. V tu chvíli jsem si toho všimnul. Stálo to na stolku hned vedle promítačky přikryté bílým ubrusem. Profesor k tomu přišel a ubrus sundal. Bylo to velmi podobné modernímu dataprojektoru, očividně to však bylo podomácku sestavené. „Tento vlnový generátor nám pomůže sjednotit plynutí času speciálně upraveného filmového pásu s plynutím našeho vesmíru a otevře nám dveře do své paralelní reality,“ popisoval profesor tajuplně. „Můžu mít hloupý dotaz?“ zeptal jsem se. „Jistě,“ přitakal profesor. „A jaký film jste vybral?“ zeptal jsem se. „Podraz,“ odpověděl profesor zase pro změnu vesele. „Podraz? Ten film ze 70. let s Robertem Redfordem?“ ptal jsem se nevěřícně. „A proč by ne! Měl jsem ty časy rád a vždycky se mi líbila ta hudba, která tam hrála,“ řekl profesor a začal zařízení zapínat.

Ozvalo se hučení tlumené hučení. Zároveň profesor pustil i promítačku, která se naopak rozběhla s cvakavým zvukem, jak už to promítačky dělají.

„Možná budeš potřebovat tohle,“ řekl profesor a ukázal na sako pověšené v rohu na věšáku. Zcela určitě patřilo jemu a nosil jej v mládí. On sám si sundal svůj laboratorní plášť, pod kterým se také objevil oblek, také dost starý na to, aby v něm do 70. let zapadl, stejně v ničem jiném ani nechodil.

„To bude ono,“ zamumlal profesor, když se skláněl nad zařízením a s něčím na něm otáčel. Na plátně zrovna běžela scéna, ve které ten policajt pronásleduje Johnnyho, přičemž běželi zrovna přes nádraží. Uprostřed plátna se začínal objevovat bílý čtverec, který se začal rozšiřovat do stran. Tam kde se čtverec rozšířil, se film najednou zdál o moc ostřejší a bez těch všech praskání, které se na plátně objevují. Byl jsem už oblečen ve svém přestrojení, když jsem ucítil lehký vánek ve tváři. Vzhlédl jsem k plátnu, které tam už však nebylo. Místo něj jsem viděl něco, co bych nejlépe popsal jako okno. Oba jsme se skrz něj dívali na nádraží, já s úžasem a profesor s úsměvem na tváři.

Profesor na nic nečekal a vnořil nohu tam, kde ještě předtím bylo plátno. Jako by překračoval nějaký rám. Už byl na druhé straně. Neváhal jsem a stejným způsobem jsem se tam dostal i já. Octli jsme se na nádražním nástupišti. Těch pár lidí, co se zde nacházelo, si zřejmě nevšimlo našeho bizarního příchodu. Johnny a ten policajt v jeho patách byli už dávno pryč. „Nechápu to,“ podíval jsem se zmateně na profesora, „jak můžeme být tady, když se film odehrává někde jinde?“ „Film je jen jeden pohled do této reality. Je zrovna tak široká, kolik je v ní pozorovatelů. Mělo by vůbec smysl nazývat něco realitou, kdyby neměla žádného pozorovatele?“ dovětil profesor.

Přijel vlak. Vysedli z něj lidé a jiní tam nasedli a vlak odjel.

Šli jsme dolů ulicí. Zdravili jsme lidi a oni zdravili nás.

Nakonec jsme se zastavili na tom místě, kam si Lonnegan chodil pro výsledky dostihů a dali si kávu. Profesor měl s sebou i dobové peníze, kde je sehnal, jsem se ani neptal.

„Aarone, já se už nevrátím,“ do mlčení promluvil profesor, „nic mě v mé realitě nedrží. Z university jsem odešel do důchodu. Nemám tam už nikoho. Jen tebe, mého bývalého nejlepšího studenta, kterého, už ale předpokládám, nebaví pořád kontrolovat, jestli stále ještě žiju. V této době jsem se narodil a myslím, že se svými znalostmi, které jsem ještě nezapomněl, se zde neztratím. Za půl hodiny se okno otevře znovu na stejném místě. Nastavil jsem na tom přístroji časovač. Mimochodem se o ten přístroj při návratu nemusíš starat, byl jen na jedno použití. Kondenzátory se při tvém návratu roztaví a celý bude nenávratně zničen.“ „Ale vždyť tohle je film, který během několika hodin skončí,“ promluvil jsem. „Jsem si dost dobře jistý, že ne. Příběh možná, ale čas poběží dále,“ dodal profesor, „tento svět se zase tolik od toho našeho neliší.“

„Sbohem můj příteli,“ „sbohem pane profesore,“ rozloučili jsme se.

Při návratu jsem si uvědomil, co myslel tím, že se náš svět tolik neliší od tamtoho. Koneckonců nemohu vědět, jestli zrovna teď můj příběh někdo nepozoruje.

Adam Smaza

383219