Vize humanoidního robota jako mediální platformy ve filmu Artificial Intelligence: AI

Jako téma této interpretační eseje byla zvolena vize robota co nejvěrněji simulujícího lidskou bytost včetně emocí a včetně na subjektivních touhách založené motivaci. Jistě se nejedná o mediální platformu, jež by splňovala dnešní nejběžněji používané definice tohoto termínu, proto se práce věnuje několika argumentům, které alespoň částečně obhajují přístup k takovéto mechanické „bytosti“ jako k médiu. Přestože se v samotném snímku neobjevuje kromě oněch robotů mnoho jiných futuristických představ o technologiích budoucnosti a některé současné technologie nejsou brány v potaz, i tomu málu je vyčleněn určitý prostor, stejně jako komentáři k chybějící reflexi trendů, jež nastupovaly v době vzniku filmu. Text se dále zaměřuje také na vizi vnímání vyspělých mechanicko-elektronických simulací člověka jak společností, tak jednotlivci. Prostor je věnován způsobu jejich užití, vztahu, který si vytváří člověk k robotovi, a v případě hlavní postavy filmu i vztahu robota k člověku. Důležitou roly hraje i tvůrci zvolený princip, na kterém ona umělá inteligence funguje, proto se text zabývá i rozdíly mezi představou autorů snímku AI a představami dalších tvůrců, jež ve svých dílech umělou inteligencí také reflektují.

Vztah médií a parapsychologie

Svět technologií se ocitá na hranici svých možností. Je tedy zapotřebí začít přemýšlet nad dalším vývojovým stupněm médií. Poslední stupně mediálního světa měly spojitost s technologiemi a bez nich se neobešly. Nyní se skupinky lidí začínají věnovat novému druhu média, které nejen že nevyžaduje techniku, nybrž ani cokoliv materiálního. Navíc ani nespotřebovává žádnou hmotnou energii.

Pokud se tedy chceme bavit o nové vlně médií, musíme ji nutně nazvat astrálním cestováním.

Jedná se o vědecky těžko vysvětlitelné zážitky z cest mimo fyzické tělo a bádání ve světě, o kterém již víme celou dobu své existence, ale ještě nikdy předtím jsme nedokázali vysvětlit nevysvětlitelné jevy, jenž nás zaplavují od nepaměti. Nejedná se jen o příběhy okolo různých bohů, ale i o existenci paranormálních jevů, nebo geniálních lidí, kteří jsou nadměrně talentovaní, například někteří autisté s matematickým nebo jiným uměleckým nadáním. Věcí, ve kterých se astrální cestování objevuje během našeho života je mnoho, ale ty bych spíše doporučil k samostudiu.

V této studii chci ukázat možnost transformace médií od fyzického k čistě myšlenkovému. V případě, že lidstvo průkazně ovládne možnosti nefyzického světa a dokáže kdykoliv vybudit tento stav, můžeme mluvit o revoluci v mediálním světě přesahující velikost a důsledky nástupu internetu i mobilní komunikace. Spíš by se dal tento stav přirovnat k objevení využití ropy k vytváření energie. Stejně jako výzkum v ropném průmyslu i astrální cestování jako médium musí projít dlouholetým vývojem a prokazováním. Až jej budeme umět naplno využít, budeme jej moci nazývat médiem.

Z historie víme, jakým způsobem byla zneužita všechna předchozí nová média a podle toho si dokážu představit, jakým způsobem by dokázala současná společnost využívat mimotělní zážitky. Důležitý je zde fakt, že lidé prožívající cíleně nefyzický kontakt, popisují své pocity jako několikanásobně silnější než ve fyzickém těle. Takto silně prožité emoce mohou ovšem vyvolávat závislost na daném prožitku. Další zkušenosti mluví o sexuálním spojení a jeho nemožnosti opakovat jej stejně intenzivně jako ve fyzickém světě.

Velice zajímavým důsledkem tohoto média by mohlo být snižování celkové populace. Za předpokladu, že by tomu lidé propadli podobně jako před sedmi lety facebooku, by se dalo spočítat, jak dlouho by trvalo než by se počet obyvatel na světě snížil.

Otázka tedy zůstává: Je pro nás astrální cestování dobré nebo ne? V odpovědi můžeme jako vždy najít dva úhly pohledu. Nechám na vaší představivosti, jaké důsledky mohou oba mít.

Jako první tento fenomén začal studovat již v sedmdesátých letech Robert A. Monroe a své poznatky a zkušenosti sepsal v knize Cesty mimo tělo. Z jeho knih a experimentů vychází všechny ostatní badatelé v této oblasti.

Lukáš Hynčica

341665

Johnny Mnemonic-interpretace filmu

Pro svůj interpretační úkol jsem si vybrala film Johnny Mnemonic natočený v roce 1995 podle povídky světoznámého spisovatele Williama Gibsona, zakladatele hnutí kyberpunk.. Tato povídka byla napsaná v roce 1981 (tři roky před jeho románem Neuromancer, který je označován za „bibli kyberpunku“) a nese všechny známky tohoto směru. Děj se odehrává v blízké budoucnosti- v roce 2021, setkáváme se z virtuální realitou, kybernetickým prostorem, hackery a jejich undergroundem, zloduchem je nadnárodní koncern...zkrátka a jednoznačně vše, co k kyberpunku patří. Natočení filmu se ujal americký režisér Robert Longo, který si pro ztvárnění hlavních postav vybral Keanu Reevese do hlavní role Johnnyho, Dinu Mayer do role ex-bodyguardky Jane a třeba také japonskou hvězdu Takeshi Kitanu pro roli Takahashiho. Zápletka je poměrně jednoduchá:

Polovina lidstva trpí nemocí postihující nervovou soustavu a lék na ní zná jenom korporace Pharmakom, které je následně toto tajemství ukradeno a celé v zakódovaných datech přeneseno pomocí mikročipu do mozku kurýra Johnnyho. Tyto data však jeho mozek přetíží a hrozí mu nervový kolaps, proto je potřebuje co nejdřív doručit do Neworku. Hladké doručení dat znemožní zločinecká organizace Yakuza najatá Pharmakomem a také jeho agent, který zradí a chce ho w neworku Yakuze prodat. Zachrání ho ex-bodyguardka Jane, díky které se Johnny seznámím s undergroudovým hnutím a také s nemocí NAS, kterou sama Jane trpí. Johnny postupně zjistí, že dotyčná data jsou návodem na vyléčení nemoci a snaží se zjistit jak přelámat kódy a dostat se k ním. Yakuza mezi tím najímá „kazatele“ zabijáka, který má za úkol Johnnyho zabít. Johnny a Jane nakonec najdou hackery (Lo-teky), kteří ochranu dat dešifrují a podaří se jim informace z Johnnyho hlavy získat. Johnny a Jane následně zlikvidují kazatele i agenta Yakuzy a v závěru exploduje také budova Pharmacomu.

Dle mého názoru si tato povídkazaslouží mnohem lepší filmové zpracování. Film zdaleka nevystihl náladu kyberpunku - hereckými fádnimi výkony začínaje a zpracováním Gibsonova světa konče. Ale to už je věc názoru a vkusu, proto se kvalitou filmu nechci, zvláště v interpretaci, zajímat.

Při zhlédnutí tohoto filmu mě zaujalo hned několik věcí týkajících se vizí v něm obsažených. Přiměly mě přemýšlet, jestli je vůbec můžeme v dnešní době nazývat vizemi a snažila jsem se na tento fakt zaměřit. Zde bych chtěla popsat tři z nich:

1) Zaujala mě klasická cyberpunková vize čipů-implantátů v těle, které by sloužil k přenosu informací. Johnny ve filmu funguje vlastně jako „chodící flashka“. Čip má voperovaný do hlavy a má zde i výstup pro kabel. Zaujalo mě, že ve filmu při předávání informací a jejich dešifrování musí mít na hlavě speciální masku a je vidět, že přenášení dat je pro něho bolestivé. V dnešní době už čipy pod kůží nejsou sci-fi. S čipy radiofrekvenční identifikace (RFID) se skoro každý z nás setkal, slouží například k označování psů nebo ochraně zboží v obchodě před krádeží. Co se týče voperovaných čipu pod kůži našlo se pár smělých, kteří tuto technologií zkusili. „Třeba Skotský profesor Kevin Warwick nosí čip pod kůží už deset let, později si nechal voperovat ještě druhý. Tvrdí o sobě, že se chce stát kyborgem, a ochotně poskytuje rozhovory, při kterých novinářům vypráví, jak si doma pomocí čipu rozsvěcuje a odemyká dveře“ (tech.ihned.cz). Tento muž je jedním z důkazů, že žijeme v době kdy se sci-fi mění na realitu

2) Další technologií, která mě v tomto filmu zaujala, byla představa počítače a jeho ovládání. V momentě, kdy se Johnny snaží zjistit jaká data v sobě má, zajde do obchodu s počítači. Tam si nasadí speciální brýle a rukavice a připojí se na internet. Síť a její ovládání je založena na principu virtuální reality -Johnny vidí své ruce a těmi v určitém druhu grafického 3D znázornění internetu manipuluje v prostoru. V dnešní době už takové brýle existuji, využívají se pro hraní počítačových her, ale ty které jsou na trhu, nijak velkou díru do světa neudělaly, proto vývojáři pracují na zlepšení této technologie. V roce 2008 bylo publikováno několik článků, zabývajících se pokusy s jistým novým typem zobrazovacího zařízení – takovým, které využívá nanotechnologie. Vědci zabudovali čip do kontaktních čoček a dokonce se už na králících přesně takové čočky již zkoušely.

3) Třetí věci, která mě zaujala bylo celkové znázornění společnosti. Tato povídka byla napsaná v roce 1981, děj se odehrává v roce 2021, máme rok 2011... čili toto dílo představuje náš svět za deset let. Opravdu naše civilizace spěje k až takto nihilistickému obrazu? Je filozofií naši generace "High tech - Low life"? Měli bychom se bát nových technologií, jako pomyslného orwelovského Big brothera?

Odpověď na tyto otázky je už na každém z nás. Naše postmoderní vnímání světa nám dovoluje mít jakýkoliv názor. Můžeme se chtít stát kyborgy, schovávat se v bunkru ze strachu před sci-fi vizemi, nebo akceptovat nové technologie a využívat jejich výhod.

182827 Interpretační úkol - Červený trpasík

V mé eseji se zabývám několika odrazy vizí nových komunikačních a mediálních technologií v kultovním seriálu Červený trpaslík. Je jasné, že se zde nejedná o hard sci-fi, ale to je spíše výhodou. Vize nových technologií jsou tak mnohem přístupnější divákům a čerpají náměty z reálného světa té doby.
Věnuji se především možnostem uploadingu, terdy nahrání lidské osobnosti pomocí technického artefaktu a její následné vyvolání v nehmotné elektronické podobě. Dále se zabývám postavami na elektronické bázi, které přejímají špatné vlastnosti svých majitelů či tvůrců. Zajímá mě i vize moderních počítačových virů a využití starých technologií novým způsobem.

349275 /interpretační úkol/ Motiv jednosměrného podprahového ovládání jedince

Bez nadsázky lze říct, že science fiction zaznamenalo v posledním desetiletí vzestup a popularizaci v takovém tempu, jako se to žádnému jinému žánru již dlouho nepovedlo. V literatuře, filmu, ale například i počítačových hrách jsme seznamováni nejčastěji s vizemi budoucích technologií a jejich předpokládaným vlivem na podobu lidské společnosti a světa. Profesionální i amatérská tvorba nám přináší početné, ovšem přesto omezené, množství motivů a konceptů.  Je poměrně obtížné vybrat jeden, který by byl zajímavý a přesto ještě neztratil punc originality. Pro svou práci jsem tedy zvolila jiný druh jedinečnosti. Je jím dílo Kurta Vonneguta jr. Sirény z Titanu[1].

Ovládání marťanské armády podle Kurta Vonneguta jr.

Kurt Vonnegut jr. knihu napsal v roce 1959 v reakci na tehdejší společenskou situaci. Sirény z Titanu jsou psány na první pohled dosti odvážným a nespoutaným sci-fi stylem, přestože oficiálně k věděcko-fantastickému žánru nepatří. Literární věda řadí toto dílo ke klasické postmoderně. Místy až absurdně spletitý děj je tak zástěrkou pro hlubokomyslnou společenskou satiru a nástrojem ke kladení existencionálních otázek tehdejší společnosti. Přesto si myslím, že dílo nezklame ani čtenáře, který jej čte pouze povrchně, jako zábavný sci-fi příběh.

Děj knihy sleduje osudy zhýčkaného pozemšťana Malachi Constanta, jenž se stane figurkou v obrovské vesmírné hře, ovládané Winstonem Rumfoordem. Ten putuje vesmírem vtažen do tzv. chronosynklastického infundibula[2], prostřednictvím nějž cestuje Sluneční soustavou a zhmotňuje, neboli materializuje, se postupně na různých místech v ní. Rumfoord si Malachiho Constatna pozve při jedné ze svých materializací na Zemi a předpoví mu divokou budoucnost plnou cestování vesmírem a podivných setkání. Constant se ze všech sil snaží událostem předejít, ale zjistí, že tomu, co se má stát, nelze uniknout.

Zde se setkáváme s oblíbenou myšlenkou sci-fi tvorby, nezvratností předurčených událostí a osudu. Jedním z nejpopulárnějších děl s touto tématikou je dodnes román Stroj času[3] průkopníka sci-fi  žánru Huberta George Wallese z roku 1895.

Poté, co Malachi Constant opustí planetu Zemi, přenáší se děj do výcvikového střediska marťanské armády na Marsu, kde se setkáme s lidským vojákem Ujem. Jeho příběhy popisují specifický přístup k výcviku, který marťané používají. Každému vojákovi je do lebky instalována „rádiová anténa“. Zařízení, které má zajistit naprostou kontrolu jak nad jeho činností, tak nad myšlenkami.

„Armáda ztuhla v pozoru za naprostého ticha. Nedostala žádný slyšitelný nebo viditelný povel. Ztuhla v pozoru jako jeden muž, jakoby díky úžasné schodě okolností (…) A opět – žádný slyšitelný ani viditelný povel nebyl vydán, avšak deset tisíc vojáků zaujalo předpisový postoj pohov jako jeden muž.“[4]

Děj následně popisuje fungování armády a Ujovy příhody v ní. Dozvídáme se, že „anténu“ dostane při vstupu do armády každý voják, přičemž její funkcí je jak zprostředkování příkazů a úkolů, ale také plné potlačení vojákovy vlastní identity a svobody jeho myšlení. O efektivitě zařízení svědčí i to, že až po několika kapitolách čtenář zjistí, že Ujo není nikdo jiný, než sám Malachi Constant.

„Ujova mysl byla takřka nepopsaný list papíru. (…) Ujo by ani nevěděl, že se jmenuje Ujo, nevěděl by ani, že je voják, kdyby mu to byli neřekli, když ho propouštěli z nemocnice.“[5]

                V případě, že voják rozkaz neuposlechne nebo dopustí, aby se jeho myšlenky vydaly nesprávným směrem, zařídí „anténa“ jeho potrestání.

            „ V nemocnici Ujovi předvedli malou ukázku bolesti, jakou mu jeho anténa způsobí, sotvaže se dopustí nějakého přestupku. Byla to hrozná bolest. Ujo upřímně uznal, že voják by byl blázen, kdyby dnem i nocí neplnil své povinnosti.“[6]

                Pod vlivem své antény Ujo na vojenské přehlídce popraví svého nejlepšího přítele. Postupem času ale začíná jeho zdánlivě prázdná mysl klást „anténě“ nenápadný odpor.

            „Tušení, že v jeho paměti budou patrně další místa, který zůstala při mazání opomenuta, ho naplnilo kradmým štěstím. Proč ho toto tušení naplňuje kradmým štěstím, to ovšem nevěděl.“[7]

                Postupně se seznamujeme se systémem, kterým armáda funguje. Zjistíme, že formálně nejvýše postavení vojáci jsou také jen pouhé loutky ovládané prostřednictvím antény a že skuteční velitelé jsou tajně začleněni mezi nejníže postavené řadové vojíny. To má zamezit rozpadu armády v případě vzpoury, která by byla primárně mířena proti nominálním velitelům.

Je to jeden z prvků, kterými je možné odlišit jednotlivé koncepce ovládání mysli. Ne vždy se totiž otevřeně počítá s možností selhání technologie.Specifické je také to, že použitá technologie není v příběhu nijak blíže popsána.To je možné klást za vinu vícežánrovému zařazení knihy. Osobně ale nepovažuji tento prvek za nedostatek ani z pohledu čtenáře sci-fi, neboť tak recipient dostává prostor k zamyšlení, nad samotným tématem, které není technologickou specifikací zařízení zbytečně zastíněno.

Ačkoliv Ujo svou původní identitu nikdy znovu nenalezne, uvědomí si, že s cíly marťanské armády nesouhlasí a s pomocí jednoho z velitelů se mu podaří utéct.

Motiv jednosměrné podprahové komunikace – ovládání mysli

Motiv jednosměrné podprahové komunikace, neboli ovládání cizí mysli pravděpodobně vzešel z kombinace mytologických nadpřirozených bytostí a skutečných událostí. Inspiraci lze vidět v totalitních režimech, v extrémnějších formách některých náboženství a koneckonců i v mnoha každodenních situacích, například v reklamě. Není tajemstvím, že šikovný řečník – a nemusí to být rovnou Adolf Hitler nebádající davy k antisemitismu – dokáže strhnout mysl mnoha lidí k dané myšlence.

V literatuře i filmu byla tato myšlenka již od nepaměti mnohokrát zpracovává v rovině psychologické, kdy jsou lidé ovládání pomocí speciálních psychologických postupů, hypnózy nebo nadpřirozených schopností. Jezdím z prvních dochovaných děl s touto tématikou byl jistě příběh o sirénách z Homérovy Illiady. Z novodobější tvorby lze jmenovat například román Michaela Crichtona Koule[8], knihu Orsona S. Carda Čorvi[9], Kingovu Žhářku[10] nebo například tajemné učení jediů z filmové ságy Star Wars[11] či film režiséra Jean-Pierre Jauneta Město ztracených dětí[12].

Populární kultura celý koncept rozšiřuje o speciální technologie, která proces ovládání zefektivňují a zjednodušují. To má samozřejmě vést především k vyšší efektnosti a dramatičnosti příběhu. Často má motiv sloužit ale i jako varovně vztyčený prst dnešní společnosti, která svou současnou fascinací novými technologiemi a touhou po dokonalém propojení nepochybně směřuje k modelu společnosti slepě závislé na nějakém „centrálním mozku“. Tyto technologie jsou většinou součástí těla ovládaného jedince jako je tomu v Sirénách (viz. níže zmiňovaný Martix, Ghost in the Shell a další). Ve většině případů příběh nevysvětluje, jak vypadá průběh spojování lidského těla a stroje, tedy tvorba kyborga. V těchto případech je čtenář, respektive divák, stavěn před hotovou věc.

Snad nejpopulárnější z děl, která lze k této tématice přiřadit, trilogii Martix[13], od konceptu Kurta Vonneguta jr. odlišuje jednak skutečnost, že lidé v matrixu fyzicky neexistují a nejsou ovládáni za účelem plnění předem definovaných úkonů, jednak nutnost přímého hardwarového napojení na systém Matrixu.

Stejně tak můžeme sledovat drobné nuance při srovnání s konceptem externího zápisu do podvědomí, který nám předkládá Neal Stephenson v románu Sníh[14].  To je realizováno pomocí jakéhosi prajazyka a hardwaru, který prajazyk lidskému mozku zprostředkovává v podobě, na kterou je mozek schopen reagovat.

 

Z českých autorů je možno zmínit tetralogii Ondřeje Neffa, kde je ovládání mysli zprostředkováno tzv. kolektivní televizí, která dělá z lidí metaforické „šediváky“. Přestože se Neff touto myšlenkou zabývá pouze okrajově, můžeme srovnat zmíněné „šediváky“ s armádou můžu, kteří mají „mysl jako nepopsaný list papíru“.

Jedno z nejoceňovanějších a nejlepších zpracování tématu přineslo cyberpunkové dílo Ghost in the Shell[15]. Příběh vyšel koncem osmdesátých let jako japonská manga z dílny Shirow Masamuna a později byl rozšířen i na film, seriály a počítačové hry. Příběh se odehrává ve světě v blízké budoucnosti, který funguje na podobném principu jako svět v Matrixu (tvůrci Martixu inspiraci tímto dílem sami přiznávají). Setkáváme se s policejní jednotkou tvořenou částečně kyborgy, která pátrá po tajemném Loutkáři. K tomu využívá systém, do nějž se jedinci napojují pomocí voperovaného hardwaru. Dále se setkáváme s ovládáním strojů myšlenkami, komunikací mezi jednotlivými hrdiny prostřednictvím napojení k síti a tak dále. Od popisované Vonnegutovy koncepce se Masamunovo pojetí liší, stejně jako Martix, nutností fyzického napojení na síť pomocí Hardwaru. Dále pak především dvousměrností podprahových komunikačních kanálů a svobodou rozhodování, která je jednotlivým účastníkům komunikace poskytnuta. Nelze tak hovořit přímo o ovládání mysli, jako spíše o kompletním funkčním napojení mysli na technologie.

               

---

[1] VONNEGUT Jr., Kurt. The Sirens of Titan. 1959. Dell Publishing Co., New York.

  Český překlad: Jaroslav Kořán.

[2] chronosynklastické infundibulum je zde popisováno jako zvláštní spirálovité zakřivení času

[3] WELLS, Herbert George. The Time Machine. 1895. UK.

[4] cit.: VONNEGUT Jr., Kurt. Sirény z Titanu. 1985. Nakladatelství ROH, Praha. Překlad Jaroslav Kořán. str. 76, 85.

[5] cit.: VONNEGUT Jr., Kurt. Sirény z Titanu. 1985. Nakladatelství ROH, Praha. Překlad Jaroslav Kořán. str. 86.

[6] cit.: VONNEGUT Jr., Kurt. Sirény z Titanu. 1985. Nakladatelství ROH, Praha. Překlad Jaroslav Kořán. str. 86, 87.

[7] cit.: VONNEGUT Jr., Kurt. Sirény z Titanu. 1985. Nakladatelství ROH, Praha. Překlad Jaroslav Kořán. str. 91.

[8] CRICHTON, Michael. The Sphere. 1987.Knopf, USA. ISBN 0394561104

[9] CARD, Orson Scott. Wyrms. 1987. Tor Books, USA. ISBN 0-765-30560-7

[10] KING, Stephen. Firestarter. 1980. Viking, USA. ISBN 978-0670315413

[11] LUCAS, George. Star Wars. 1977 – 2005. 20th Century Fox, USA.

[12] JAUNET, Jean-Pierre.The City of Lost Children. 1995.

[13] WACHOVSKI, Andy. WACHOWSKI, Larry. The Matrix. 1999. Warner bros. USA.

[14] STEPHENSON, Neal. Snow Crash. 1992. Bantam Books, USA. ISBN 0-553-08853-X

[15] MUSAMUNO, Shirow. Ghost in the Shell. 1989. Kodansha, Japonsko.

349275 /anotace/ Ovládání mysli

Každému vojákovi je do lebky instalována „rádiová anténa“. Zařízení, které má zajistit naprostou kontrolu jak nad jeho činností, tak nad myšlenkami.

„Armáda ztuhla v pozoru za naprostého ticha. Nedostala žádný slyšitelný nebo viditelný povel. Ztuhla v pozoru jako jeden muž, jakoby díky úžasné schodě okolností (…) A opět – žádný slyšitelný ani viditelný povel nebyl vydán, avšak deset tisíc vojáků zaujalo předpisový postoj pohov jako jeden muž."

Ovládání mysli je právem považováno za jeden z nejrozšířenějších námětů současné i historické tvorby. Ačkoliv science fiction tento motiv pojímá zcela zpecifickým způsobem, je možné i zde nalézt množství variací a unikátních myšlenek, které činí každé dílo jedinečným. Základem eseje je rozbor koncepce Kurta Vonneguta z knihy Sirény z Titanu, který je následně podroben srovnání jak s psychologickým pojetím, tak s díly moderní, na technologiích postavené vědeckofantastické tvorby. 

349275 /kreativní úkol/ "Síť"

Sleduju krajinu ubíhající za okny vlaku a přemýšlím o tom, co mě čeká doma v poště. Firma, kde dělám zrovna provádí pravidelný pětiletý refresh, revitalizaci systému, neboli nelítostnou čistku mezi zaměstnanci, kteří se zdají již příliš nepřizpůsobiví dynamice dnešního světa. A je jedno jak tomu doopravdy je, důležitá jsou fakta. Všechno to vyhodnocuje elektronický manažer. Minule jsem unikla jen těsně. Letos jsem na řadě. Už vidím tu blikající obálku na panelu v předsíni, která mi vzápětí oznámí, že mám padáka. A jak je znám, udělá to stylově, nějakým absurdním způsobem. „Litujeme, ale práce v naší společnosti již přesahuje Vaše zkušenosti a dále by jen bránila Vašemu osobnímu i profesnímu rozvoji. Děkujeme a zas někdy. Nebo nikdy...“.

Není se čemu divit. Pátý křížek pomalu na krku, svobodná, bezdětná… tedy společensky bezcenná. Nic, čím by si firma mohla alespoň tabulkově zvednout prestiž. Školu mám ještě z „minulého období“, jak tomu taktně říkají. Ne že by tehdejší školy nějak výrazně zaostávaly za tím, co univerzity nabízejí dnes. Naučily nás však to, co se dnes pokládá za těžce nežádoucí. Naučily nás jak vypadá svoboda projevu a jednání, naučily nás respektovat cizí názor odměnou za to, že náš vlastní bude respektován. To už se dnes nenosí a lidi, kteří dávají najevo přízeň tehdejší době, společnost krutě trestá.

Ne snad, že by dnešní doba byla pro člověka nějak omezující. Zemí neomezených možností už dávno není jen Amerika, ale i kdejaká evropská díra. Každý den si můžeme vybírat, náš svět může být přesně takový, jaký ho chceme mít. Díky Síti máme mraky možností. Můžeme nakupovat, můžeme se vzdělávat, můžeme si objednat ančovičkovou pizzu bez ančoviček ve čtyři hodiny ráno, můžeme se přihlásit k pilotnímu kurzu na helikoptéru, můžeme cokoliv. Vlastně se nemusíme hnout z místa a svět nám přesto leží u nohou. Tedy na pohled. Většina lidí už nezná nic jiného. Nevidí, že jsme jen loutky globalizovaného světového systému. Život v dnešní době je velmi pohodlný, lidé zlenivěli a nechají se jen unášet. A užívají si to. Málokdo se dnes zamyslí nad tím, jak jsme dnešním uspořádáním omezení. Přitom si dneska kdekdo ještě vyzkoušel na vlastní kůži. Ale je jednodušší si dát klapky na oči, mlčet a jít s dobou.

                Domovní dveře se otvírají hned jak identifikují můj čip, nikoho cizího to do baráku nepustí. Leda s návštěvnickým kódem, jehož získání je ale tak otravná a zdlouhavá procedura, že se s tím stejně nikdo nezatěžuje. Proč taky, když se můžete přes Síť spojit s kýmkoliv prakticky kdykoliv. Zapnete si holografický hovor a vaši přátelé jakoby seděli v obýváku vedle vás. A přesně o to jde. Skutečné zážitky se vytrácejí pod tíhou dokonalosti a jednoduchosti dosažení těch „náhradních“.

                Jakmile vejdu do bytu ohlásí se monitor mé centrální domácí sítě s novou poštou. Nejnaléhavěji bliká moje pracovní adresa. „S lítostí Vám oznamujeme, že jsme v rámci zachování vitality a dobrého jména naší společnosti byli nuceni přistoupit k redukci pracovních pozic, bla bla bla..“. Ve skutečnosti jen přijali další várku nadějných, naivních a nadšených mlaďochů bez vrásek.

Ono už nejde ani tak o skutečné schopnosti a pracovní nasazení. Praxe jde zase stranou před vzděláním. Kde a hlavně kdy jste titul získali, čím novější, tím modernější a samozřejmě lepší. Paradoxně body navíc přidávají děti a rodina. Bojujeme přeci proti trendu starých matek kariéristek, který se objevil na přelomu tisíciletí. Ač je pracovnice s dětmi méně výkonná, společensky si dost přilepší. Každá společnost dnes stojí o společensky hodnotné lidi. Přidává jí to na lesku. Lidská pracovní síla dnes stejně není nic nenahraditelného.

V další přijaté poště nacházím seznam pracovních pozic a termíny pracovních pohovorů na příští týden. Vidíte, Síť o tom věděla dokonce dřív než já a automaticky mě zařadila do databáze nezaměstnaných. Do práce dnes nikdo nikoho nenutí. Je vám pouze velmi slušně a nenápadně sděleno, že jako nezaměstnaný se stanete nežádoucím, což se tiše, leč krutě trestá.

V sedm hodin ráno mi zvoní automatický budík. Ví, že první pohovor mám o půl deváté kdesi na druhé straně města. Hodina a půl prý bude stačit, no uvidíme. Dopotácím se do kuchyně. Lednice je skoro prázdná. Na zemi před ní se válí několik seznamů, které mi průběžně tiskne počítač na předních dveřích, s věcma, které je potřeba objednat.  Dorážím poslední jogurt a zbytek ovesných vloček, protančím koupelnou a vyrážím ven s jízdenkou s popisem cesty na rubu, kterou mi vyplivl panel v předsíni.

Když dorážím na místo, tak zjišťuju, že nemá cenu si nic nalhávat. Z kreativní ředitelky reklamních projektů to, zdá se, dotáhnu až na kancelářskou krysu ve firmě provozující několik řetězců s občerstvením. Jakmile vkročím na personální oddělení, jsem jako vždy fascinována „dokonalostí“ dnešní doby. Vlastně ani nejde o pohovor, jako o rafinovaně maskované psychotesty. Všechno, co potřebují vědět jim bez dlouhého hledání vyplivne Síť. Mé osobní údaje, vzdělání, reference, co dělám ve volném čase, co mi chybí v lednici a dokonce i to, jakou jsem měla hladinu cukru v krvi při raním použití toalety. Nic se neutají. Můžete se o to pokusit, ale jakmile zkušený personalista narazí na prázdné místo ve vašem síťovém portfoliu, stáváte se podezřelými a jste na nejlepší cestě skončit jako nežádoucí. Pak vás čeká slunná budoucnost při čištění mořských pláží od ropných skvrn, práce pokusného králíka v kosmetickém nebo farmaceutickém průmyslu nebo, máte-li dost rozumu, se necháte zavřít. Život v base se často zdá jako ta nejčistší a nejlepší cesta, jak se ještě dostat ke skutečné realitě života. Mají tam tolik zaprášených knížek, které můžete přečíst, tolik prostoru pro opravdové sportovní vyžití, kde se můžete fyzicky vyčerpat a nutí vás k tolika vycházkám, že vás většinou po pár letech přestanou nějaké nostalgické stesky po chaotickém světě bez Sítě brát.

Lidstvo je pohlceno Sítí. Já sama jsem se narodila v poslední generaci dětí dýchajících čerstvý vzduch. Stránky v knihách byly z papíru a otáčely se ručně, platilo se skutečnými penězi a meziměsto se volalo po drátě. V době mého dospívání ale začal svět podléhat svodům technologických vymožeností. Přenosný telefon se stal nezbytností. Obchod, volný čas i kultura se staly závislými na Internetu. Později společnost objevila kouzlo propojení. Bezhlavě jsme začali sypat informace do bezedných hlubin Internetu v domnění, že některé zůstanou navždy ztraceny. Po desetiletí se nic nedělo, svět měl co dělat sám se sebou. Nenápadně však pokračovalo globální sjednocování všeho možného. Jazyk díky počítačovým filtrům přestal být bariérou. Lidé ztratili důvod k jejich učení, protože vše je dostupné v jejich mateřštině. Všem zůstala bez námahy zachována jejich původní řeč, všichni jsou spojení.

Pár let se došlo k závěru, že je Internet přehlcen a přestává sloužit svému původnímu účelu. Po velikém „úklidu“ tak vznikla Síť. Větší, lepší, dokonalejší. Je jediným komunikačním médiem, prostředkem obchodu, zpracovává veškerou světovou administrativu. Každý je členem Sítě. Síť o nás ví všechno, je integrována do našich domácích počítačů. Odměnou za ztrátu soukromí nám nabízí velice lákavou možnost naprosto bezproblémového a pohodlného života. Jen blázen by kladl odpor. Bez Sítě dnes nejste nikdo.

Interpretační úkol - Demolition Man

Pro svůj interpretační úkol jsem si vybral film Demolition Man. Je to zaprvé proto, že jsem na tomto filmu vyrůstal a také kvůli velkému množství vizí budoucnosti, které se mi zdály vhodné pro tento předmět.

Tento sci-fi film z roku 1993 v úvodní sekvenci ukazuje Los Angeles roku 1996 ničené pouličními boji, násilím a zločinem a také představuje ústřední dvojici. Tou je "král zločinu" Simon Phoenix (Wesley Snipes) a nezastavitelný policista John Spartan v podání Sylvestera Stallona, kterému se přezdívá demolition man. Po úspěšné sólo akci Johna Spartana na dopadení Phoenixe, která končí velkou explozí budovy, je v jejich troskách nalezeno dvacet mrtvých těl, obětí předešlého únosu. Za toto neúmyslné zabití je John Spartan odsouzen k sedmdesáti letům vězení a Simon Phoenix dostane za své zločiny doživotí. Ale jsme ve sci-fi vizi a proto oba hrdinové nejdou do klasického vězení, ale jsou zmraženi. Tato v té době nově zavedená metoda uvede člověka do stavu hibernace, během které probíhá i vězňova převýchova. Vlastně jako kus ledu jsou umístěni ve speciální budově s odpovídajícím vybavením.

Zde jsem popsal první dvě vize scénáristů a režiséra. Když odhlédneme od technických a fyzických možností vratného zmrazování lidí a zaměříme se jen na ideu, zjistíme, že není vůbec špatná. Představa, že není nutná kontrola a ani se nemusíte o vězně starat, natož se snažit o jejich převýchovu, je lákavá. Zde přecházím k druhé popsané ideji a tou je "přeprogramování" vězňů pomocí počítače, které probíhá během hibernace. Vězni je před zmražením na hlavu v oblasti spánku instalován speciální čip či technologický objekt, který slouží k monitorování činnosti mozku a právě k převýchově. Po zmražení počítač náhodně vybere činnost, kterou vězně naučí, například hru na hudební nástroj, háčkování, vaření, atd. a také v průběhu let utlumí agresivní chování jedince. Jsou zde ale jisté morální otázky. Zaprvé toto "přeprogramování" je vlastně nedobrovolné, neboť člověk v hibernaci nemůže ovlivnit, co ho počítač "naučí", což by jistě přineslo silnou averzi od hlídačů lidských práv. Zadruhé v případě těžkých zločinů, kdy člověk dostane doživotí, v tomto případě je zmražen na věčnost. To vyvolává otázku, proč by měl být vůbec takový jedinec přeprogramováván, když své nové vlastnosti nebude moci využít. Za třetí je tu možnost zneužití, kdy je vězeň naučen například umění zabíjet, je u něj ještě posílena agresivita a je mu přidána dovednost ovládat a překonávat počítačový systém.

Takto "naprogramován" byl právě Simon Phoenix, což se dozvíme v pokračování snímku, které nás přenese do roku 2032 do města plného míru, bezpečí a konformity. Phoenixovi se podaří uprchnout během řízení o předčasném propuštění (v jeho případě čistě formálním) a k tomu využil svoje během hibernace nabité schopnosti. Tyto dovednosti mu nechal do mozku "vložit" tvůrce tohoto "kryosystému" Dr. Cocteau, aby jej využil k vymícení nepřizpůsobivých občanů města, žijících v podzemí. Násilí, které začne Phoenix po útěku páchat, nejsou schopni policisté nové doby zastavit a proto je rozmražen i John Spartan, aby jej znovu zastavil. Konstatováním, že se to Stallonemu samozřejmě podaří, bych chtěl opustit dějovou linku, o kterou v této práci nejde a chtěl bych ještě nastínit další vize autorů tohoto filmu.

V první řadě je to kompletní počítačový systém, snad až umělá inteligence, s kterou komunikují policisté přímo pomocí hlasu. Jde o automatický systém ohlašování zločinů, hlídání správné, morální verbální komunikace, kdy za porušení "slovního morálního statutu" dostanete automaticky pokutu, nebo dále když policista dostává pomocí kapesního počítače rady, jak zneškodnit pachatele. Nejde ale o klasickou ukázku umělé inteligence, protože systém poslouchá hlasové příkazy lidí a podle nich jedná. Sám tedy nepracuje na řešení problémů, tedy nepřemýšlí. Ale na druhou stranu lidé také moc nepřemýšlí, když jenom zadají příkaz a počítač jim řekne, co se děje a co mají dělat. To nutně musí vést k degeneraci a ke ztrátě intuice, což je podle mě ve filmu i nastíněno.

Pro všechny občany je zde autopilot v autě, který vás zase pomocí centrální počítačové sítě doveze na místo, dle vašeho hlasového zadání. Dále jde o čip pod kůží, pomocí něhož jsou občané města monitorováni. Zde jde o jasný příklad omezení soukromí jednotlivce za účelem ochrany celku. V tomto případě jde o ochranu totálně nenásilné společnosti závislé na ustáleném řádu. Jedinec zde působí naivně, hloupě a slabě. Dále jako náhrada klasického telefonu jsou tu videohovory. To je něco, co je i v současnosti, ale je to jen jedna z možností komunikace. Ve vizi budoucnosti tohoto filmu je to jediný způsob komunikace jak doma, tak v práci nebo venku a k zobrazování jsou využívány různě velké obrazovky či přístroje s displejem a kamerou.

Samostatnou kapitolou je tzv. umělý sex, kdy je pomocí přístrojů nasazených na hlavu snímána mozková aktivita obou "souložících" jedinců a pomocí těchto přístrojů jsou navzájem přemísťovány obrazy a myšlenky sexuální povahy. Jde vlastně o vylepšený virtuální sex. To vše kvůli zákazu sexu v celé společnosti, kdy po mnoha typech pohlavních chorob je zakázána veškerá tělní výměna a i oplodnění probíhá uměle. U tohoto "sexu" je zajímavé zamyslet se, jak by přístroj mohl fungovat. Kromě toho, že je to snímač, to musí být i vysílač snímaných myšlenek do druhého přístroje, takže je to zároveň i přijímač. A jaký by byl asi následek ve společnosti, kdyby klasický sex byl zakázán a byl nahrazen tímto umělým, virtuálním, snad až komunikačním sexem? Jak je nastíněno ve filmu všichni lidé jsou klidní, nenásilní, až přihlouple přátelští. To ale bude nejspíš následek celého systému, neboť dle autorů snímku lidé tento umělý sex vnímají kladně. Je zřejmé, že vše je monitorováno a tudíž i porušení zákazu tělní výměny by nejspíš bylo pomocí automatického systému výstrahy odhaleno.

To pak opravdu nezbývá, než žít v kanálech.

Interpretace : Immortal - Prokletí bohů

V rámci závěrečné práce k předmětu Vize nových médií v kultuře jsem se rozhodl interpretovat film Immortal1 (Immortel / Ad Vitam / Prokletí Bohů) od režiséra (a zároveň autora původního komiksu) Enki Bilala.
Svou práci jsem rozdělil do tří menších úseků – kapitol, ve kterých se věnuji jednak inspiračními kořeny (kapitola 1), zobrazení nových médií (kapitola 2) a poslední kapitola je věnována komparaci filmu a původního komiksu.

[FILM] TRANSFER

Konečně konečná verze

HD: http://youtu.be/BXNlLtoFHv0?hd=1
Teaser: http://youtu.be/X3J1wCPQCSk
Blog o přípravách: http://vdesti.tumblr.com/

Interpretační úkol AKUMULÁTOR 1

Jako téma ke svému interpretačnímu úkolu jsem si vybrala film Akumulátor 1, který pojednává o přenosu a ztrátě energie. Zpočátku se název filmu může zdát nevhodný, ale nebylo by lepšího pojmenování, protože nejenže byl název filmu odvozen od technického zařízení, ale mimo to ironizuje hollywoodské akční podívané. Tento snímek považuji za velmi naučný, po kterém by člověk měl vstát od televize a říct „již nikdy“. Zvolila jsem si film pod českou produkcí, jelikož na českém filmovém poli je jediný zdařilý, kde je hlavním tématem mediální technologie.

Snímek pochází z dílny Jana Svěráka, v němž dal průchod své zálibě vizuálních a technických efektů. Co mi přijde zajímavé, že dochází televizí k propagaci proti televizi. V roce 1994 nastupuje na trh první soukromá televize Nova a Markíza. Vysílací struktura těchto televizí byla zpočátku založena hlavně na vysílání filmů a v tom případě byl televizní divák přikován doma k televizi, což mělo za následek úpadek navštěvovanosti kinosálů. Jan Svěrák v pravou chvíli zrealizoval dobrý nápad. Samotný děj nezasahuje svým obsahem do budoucna, ale odehrává se v reálném čase a i po několika letech působí na diváka přesvědčivě a originálně.

Při vzhlédnutí tohoto filmu máme možnost nahlédnout do světa za televizní obrazovkou, kde se vytváří lidské obrazy vzniklé z naší energie, které se rozhodly oddělit od svého originálu a vysávat z nich jejich životní energii. Člověk ve svém reálném životě je opakem toho, čím je ve světě za televizní obrazovkou.

Naším „akumulátorem“ je outsider Olda. Mnohé by mohlo zaskočit, proč hlavního hrdinu přirovnávám k technologickému zařízení, ale jak mnozí víte, tak akumulátor je sekundární článek, který je potřeba nejdříve nabít a teprve potom je možné jej použít jako zdroj energie. Olda, jakožto nic netušící oběť získává energii ze stromů a nečekaně poznané první lásky. Po několikáté ztrátě energie Oldovi nezbývá nic jiného, než vytasit ovladač a pustit se do boje s neporazitelnou televizní bestií. To nám může připomínat předobraz amerických, filmových hrdinů, kteří svými zbraněmi zneškodňují útočící nepřátele a i když pro mnohé může být boj člověka s médiem úsměvným, tak za vším se skrývá pointa.

Podrobněji bych popsala děj filmu, který nám v mnohém napoví a díky jemuž mohu odhalit vizi mediální technologie, v našem případě televize.

Olda Soukup je zeměměřič. Je plachý a nemotorný, a proto se už měsíc marně pokouší získat svoji spolupracovnici Jitku, která o něj také stojí, ale i přesto ji sbalí Oldův kolega Jirka Slezák. Jenže Oldu trápí mnohem větší problém. Začíná ztrácet energii, až skončí několik dní v bezvědomí a dostane se do nemocnice. Doktoři ovšem žádné problémy nezjistí a po několika dnech ho propustí. V nemocnici se Olda seznámí s přírodním léčitelem Fišárkem, který byl navštívit svého přítele Mikulíka, jehož příznaky jsou podobné těm Oldovým, ale vzhledem k jeho věku je doktoři připisují stáří. Mikulík po několika dnech umírá na naprosté vyčerpání energie. Byl zcela vysán televizní hydrou.
Díky smrti Mikulíka se Olda seznámí s jeho dcerou Annou a na první pohled se do ní zamiluje a i ona opětuje jeho nesměle vyjádřené city. Mezitím se podaří Fišárkovi ve spolupráci s jeho přáteli léčiteli zjistit, že Oldu vysává televize tak stejně, jako vysávala Mikulíka. K Fišárkovým léčitelským přátelům patří i Gabriela, která vezme Oldu do lázní na kurz tantrického sexu. Sex má Olda od Fišárka povolený, nabíjí energií stejně jako stromy a dřevo.
Olda neví, že v televizi zůstává jeho obraz poté, co byl natočen do jedné ankety. Všichni, kdo se objevili v televizi, tam mohou zůstat a žít svůj vysněný život. Jen se musí průběžně dobíjet energií od svých živých protějšků. Oldovi je již jasné, že jeho slabost souvisí s televizí a rozhodne se jednat. Chce poslat do televize takovou dávku energie, že zničí to, co ho v televizi vysává. K tomuto činu nashromáždí obrovské množství dřeva, které naplní energií vysátou z lidí, ale každá zneužitá lidská energie bude použita proti němu, jak praví Fišárek. Mezitím, se ale musí vyhýbat jakémukoliv styku se zapnutou televizí. V posledním okamžiku se Olda rozhodne svou naplánovanou akci zrušit a bylo to dobré rozhodnutí, protože jeho obraz se z televize s vypětím všech sil doplazí až k němu a Olda může začít znovu normálně žít, na rozdíl od Fišárka, kterého po televizním rozhovoru bude pravděpodobně čekat boj s televizní hydrou, ale to nám bylo již autory zatajeno.

„Ty nic nemusíš, ty jsi jenom obraz, tebe nikdo hledat nebude.“

Zvolená mediální technologie hraje v tomto filmu zásadní roli. Autor zde chce poukázat na škodlivost televizní konzumace a použití televize, jako vysávacího prostředku živé energie je velmi efektivní. Televize se za poslední desetiletí stala nejen fenoménem, ale i prokletím. Kdybych se měla zamyslet nad klady tohoto média, tak je nedokážu popsat ani z poloviny rozsáhle, jako zápory. Nadměrnou konzumací televize člověk ztrácí schopnost komunikace, zapomíná na fyziologické potřeby a dochází k izolaci od okolního světa. Již zmíněný Olda je zklamaný, opuštěný, nemá chuť do života a většinu svého volného času tráví doma u televize, což mi připomíná alegorii na to, že mnoho lidí nemá dostatečný důvod pro život a raději veškerý svůj volný čas tráví před televizní obrazovkou. Tento problém se může týkat nás všech, jelikož televize jako médium je po technické stránce zdokonalována, taktéž její obraz, který na diváka působí intenzivněji a vyvolává u něj pocit opravdovosti.

Televize je masové, horké, elektronické médium, které je schopné přijímat obraz a zvuk, působí na více lidských smyslů, je to nejmocnější reklamní médium, nejvhodnější pro oslovení co nejširší populace a méně vhodné pro přenos většího množství informací a mimo to je veřejně sdělovacím prostředkem poslední doby, který se již probojoval do každé domácnosti, restaurace, hotelu či kanceláře a představa, že by z lidí vysávala energii?! Proč by to nemohlo být reálné? Aspoň v malé míře…. Zajisté každý z nás zažil situaci, kdy se po několika hodinovém sledování televize cítil unavený, protože mozek již stagnoval přijímat další množství nepodstatných informací. Každé médium, které působí na naši mysl a emoce z nás určitým způsobem vysává energii, ale vše má své meze, včetně sledování televize. Člověk by měl žít svůj život a ne život, který se odehrává ve virtuální realitě, i když virtuální realita se projevuje především na polích sociálních sítí, než v paralelním televizním světě.

Lidský mozek pracuje na čtyřech základních frekvencích Beta, Alfa, Théta a Delta. Vlny Beta vznikají, když myslíme a používáme vyšší schopnosti. Delta vlny jsou spojeny se spánkem či se stavy hlubokého transu. Zářivé světlo a frekvenční blikání obrazu televize způsobí, že mozek upadne do úrovně aktivity někde mezi Alfa a Théta, což je v podstatě snový stav mysli. Na základě těchto čtyř frekvencí výzkumníci objevili, že jakmile je televize zapnutá, celá levá strana mozku a všechny její schopnosti mají tendenci upadat. Přechod z Beta vln do Alfa vln to dokazuje. Alfa vlny jsou ty, které spojujeme s meditací a spánkem. To znamená, že vpouštíme všechny informace dovnitř, akorát je nejsme schopni kriticky zhodnotit vůči informacím přijatých z jiných zdrojů. Televize proto útočí více na emoce, než na mysl. Myslím si, že většina lidí je srozuměna s názorem, že obsah většiny dnešních televizních programů je navržen tak, aby podsouval společenský názor a systém hodnot, který je sebestředný a ve skutečnosti je pravým opakem toho, co zdravá a trvalá společnost vyžaduje. Kdybych měla říct závěrečnou větu mého zamyšlení, tak televize je pro většinu lidí hlavní zdroj pro tvorbu názorů, což také souvisí s naším snímkem, jelikož Olda Soukup byl zpočátku izolován od okolního světa a právě televize byla zařízením, které ničilo nejen jeho mozek, ale také vztah k životu.

„Vše je jen slovo a myšlenka.“

Akumulátor 1 je komedie, která se zaobírá myšlenkou síly okolo nás. Scénáristicky by si člověk mohl myslet, že bude velmi obtížné vymyslet kvalitní sci-fi komedii, ale v rukou pana Svěráka ožívá snad i dřevo. Vtipné okamžiky se mísí s poselstvím. Na filmu oceňuji, že je vytvořen obdobnou formou, jako díla Magického realismu, ve kterém se prolíná reálná skutečnost s iluzivními prvky, a současně zde můžeme nalézt inspiraci amerických stylů, což vytváří zcela novotářské, originální a působivé zpracování, o kterém vypovídá také nominace na Českého lva v kategoriích režie, scénář, kamera, herci Petr Forman a Zdeněk Svěrák, hudba a střih.

Název Akumulátor 1 nabádá k tomu, aby bylo natočeno pokračování, což by bylo zajisté pro společnost velmi přínosné. Mediální technologie jsou pro dnešní svět nezbytnou součástí a ve 21. století je pro mnohé nepředstavitelné žít ve světě bez technologií, které nám ulehčují mnoho úkonů a jsou využívány nejen v každodenním životě, ale také ve výzkumném zařízení. Kdybych měla zvolit konkrétní technologii, s kterou by se měl zaobírat následující díl Akumulátoru, tak bych zvolila počítač. Počítač, nejlepší přítel člověka. Aby novátorský snímek zaujal dnešního diváka, tak by měl být propracovanější, nejen co se týká detailů, ale zvolila bych také více dějových zápletek.

„Svět je složitý tak, jak složitý ho chceme vidět…“

Zaměřila jsem se na film Akumulátor 1, který byl pro mne donedávna na českém filmovém poli neznámou sci-fi komedií. Tento snímek nemusí zaujmout každého, již kvůli zvolené tématice, ale je pouze na nás, jak moc se necháme vtáhnout do děje a běžného života hlavního představitele Oldy, jehož život se neodehrává jen u něj v bytě před televizní obrazovkou. Myslím si, že Akumulátor nepatří mezi filmy, které stačí shlédnout pouze jednou, protože by divák nestačil postřehnout veškeré detaily, jako jsou vytvářející se obrazy za televizní obrazovkou, moudra, vtipné hlášky a dialogy, jejichž použití je doplňkem vytvářející zvláštnost celého snímku. Děj probíhá zpozvolna, jednotlivé scény na sebe navazují a jsou prolínány záběry lidského těla, co z Akumulátoru vytváří snímek, který se svým pojetím odlišuje od strhujících akčních sci-fi filmů. Akumulátor 1 je kultovní český film, který pro nadšence scifi-komedií bude vždy ojedinělý a především, ztvárnění mediální technologie, jakožto úhlavní nepřítel české společnosti je velmi nápaditý. Televize zde byla, je a bude, což člověka nutí k zamyšlení.

Kdybych měla vše shrnout, tak se Janu Svěrákovi podařilo zdůraznit českou svébytnost výchozího pohledu na svět a i když Akumulátor 1 celou dobu osciluje mezi malým českým filmem s dobrým hereckým obsazením a velkým evropským filmem s nenaplněnými ambicemi, tak i přesto se na české poměry jedná o dílo velice neobvyklé. Myslím si, že to byl vskutku dobrý nápad vytvořit film na dané téma.

Ve svém interpretačním úkolu jsem se pokusila zamyslet a odhalit základní vizi mediální technologie. Vše jsem pojala formou úvahy a fakta jsem prolínala osobními názory. Mezi jednotlivé odstavce jsem vkládala fráze, které jsou pro daný film typické a neustále zmiňované hlavními představiteli.

Interpretační úkol: Videodrome, David Cronenberg, 1983

Videodrome 1983 (režie: David Cronenberg)

Jedná se o jeden z filmů tohoto zajímavého režiséra, dle mě ale ne o nejlepší, jelikož je to poslední jeho film, který jsem viděl, vybral jsem si jej. Pár zajímavostí na začátek (z csfd.cz). Andy Warhole nazval tento film, jako Mechanický pomeranč 80. let a podle mě zajímavější, postava a jméno profesora Briana O’bliviona vychází z Marshala McLuhana.

Film začíná zajímavou vizí budoucího „budíčku“ kdy hlavní postavu Maxe Renta probudí jeho sekretářka, která mu vždy večer nahraje a donese videokazetu, na kterou mu nahraje, co další den má dělat. Médium televize je vlastně hlavním tahounem děje a vše se okolo něj točí. Videokazeta je nahraná tak, aby to působilo, že buzený člověk interaguje s obrazem. Tato interaktivita je v průběhu filmu stupňována. Hlavní hrdina Max Renn je hlavním producentem vysílání kanálu 83, který se specializuje na porno produkci, Max Renn se snaží udržet krok s dobou a tak hledá, co by své recipienty zaujalo a udrželo u obrazovek s jeho zapnutým kanálem.

Jednoho dne Harlen, jeho „přítel“, jeden z techniků kanálu 83, sám se nazývající pirátem, nalezne signál z Malajsie (později specifikuje na Pittsburgh), který ukáže Maxovi, signál vysílá podivný, neostrý obraz z místnosti kde dochází k týraní a vraždění ženy, statická kamera, velice realističtí herci, S M tématika, fetiš. Max Renn je velice pohlcen vysíláním a sleduje jej s nadšením a nechá jej nahrávat, každý den, signál vysílá totiž jen 53sec denně (přiměřená dávka pro ovlivnění Maxe Renna – vysvětlení níže).

Max Renn je pozván do televizní show na interview, kde potká jeho pozdější milenku Nicky a pana Prof. Briana O’bliviona, který zde vystupuje, a vlastně celý film, pouze jako nahrávka na VHS, která se tváří stejně jako budík velice interaktivně. Prohlašuje, že jeho jméno je pouze televizní a že brzy budeme všichni mít svá speciální televizní jména, navržena pro použití v rezonanci paprsku elektronů. Popisuje nadále i televizi jako svítící televizní sítnici, mysl, kterou lidi převezmou za svoje podvědomí a myšlení při jejím pasivním sledování. Proto poskytuje prof. O’blivion bezdomovcům a potřebným lidem ve své Kathode Ray Mission přístup k televiznímu vysílání, k světovému mixážnímu pultu (analogie k tomu, že média ovládají svět?). V pořadu se Max Renn seznámí í s Nicky, která mu padne do oka. Po sléze je Nicky u Maxe doma a ptá se jej, zda li by nepustil nějaké porno, aby jí to dostalo do nálady a náhodou si vybere kazetu s nahraným Videodromem. Společně jej sledují a poté mají trochu drsnější sexuální styk. Tímto se dle mě Max Renn dostává do závislosti na Videodrome signálu a Nicky se pro něj stane Jakýmsi symbolem, který jej bude doprovázet v jeho závislosti.

Nicky sdělí Maxovi, že chce jít do Pittsburghu, podílet se na vysílání Videodromu. Max není nadšen, ale i přes to Nicky odjíždí. Max začne zjišťovat více informací o Videodromu. Zjistí spojitost Videodromu s prof. O’blivionem a tak se vydá do jeho Kathode Ray Mission. Tak potká jeho dceru Biancu, která mu sdělí, že pro jejího otce je posledních 20let preferovaný způsob diskuze formou videokazety (prof. O’blivion už dávno nežije ve své tělesné schránce – vysvětlení níže). Také se dozví, že Videodrome je nebezpečně pohlcující a že by Max Renn toho měl zavčas nechat, dokud tomu nepropadne jako její otec. Pro něj je, ale už pozdě. Je závislí na této formě média jako na droze. Prožívá skoro deliria, když doma sleduje nahrané vysílání Videodromu. Jeho sekretářka mu přináší budící kazetu na další den a zároveň kazetu od pana prof. O’bliviona. Max Renn se chová, jako kdyby se snažil zatajit doma před rodiči, že požil nějakou psychotropní drogu, odmítavě odbide sekretářku a jde si pustit kazetu od prof. O’bliviona.

Prof. O’blivion mluví k Maxovi ohledně nádoru, který má (měl), mluví o halucinacích, které nazývá vize. Nádor prý způsobuje signál Videodromu, nazývá nádor novým orgánem, dalším vývojovým stupněm lidského těla a vědomí – FLASH, duše ve své ryzí elektronické podobě, zprostředkována televizní obrazovkou - tělem přijatou rozšířenou oční sítnicí. To co člověk vidí v televizi, prožívá jako pravý zážitek. TeleVison is reality – reality is less than television. O’blivion, je již plně „závislí“ dehumanizovaný, odtělesněný, a v té době vlastně už i tělesně mrtvý, přežívá jen ve formě videokazet, které sám vytvořil. Na videokazetě je dál vidět jak Nicky zabíjí prof. O’bliviona a tím začíná pro Maxe fáze ve, které již nedokáže rozeznat co je realitou, co halucinaci a televizním signálem. Televize začíná dýchat a Nicky Maxe volá k sobě. Je to jakási parafráze, že symbolem pro jeho drogu, jeho alter ego a jeho kryptonit, pro jeho Videodrome se stává Nicky, která již je, ale tělesně mrtvá. Odtělesněná, proměněná v signál, v dalším vývojovém kroku lidstva.

Zajímavá a dost symbolicky vypovídající část je, když se jinak skleněná, pevná televizní obrazovka promění v měkkou tkáň, která Maxe pomalu pohltí.

Max se dostává k panu Convexovi, který je z firmy Spectacular Optical. Vysvětluje mu, že to co viděl, je tajný signál, který způsobuje halucinace a že je jediný který to prozatím přežil bez větší psychické újmy. Max věří a nechá si nasadit přístroj na nahrávání a analyzování jeho halucinací.Convex odchází a Maxovi se zjevuje symbol jeho Videodromu (jeho drogy, závislosti, alternativní reality) Nicky, po které tak touží. Nicky je zde zobrazována v televizi jako dříve prof. O’blivion a Max jí bičuje a prožívá s ní milostný románek. Probouzí se z jeho halucinace ve své posteli, vedle něj leží mrtvá starší kolegyně z práce, která mu poskytla prvotní informace o Videodromu a jeho spojeni s prof. Britem O’blivionem. Zavolá si svého „přítele“ Harlena, který mu řekne, že tam nikdo není a Max si možná poprvé uvědomuje jeho „ovlivnění“ Videodromem. Z jeho přítele Harlena se vyklube nastrčený agent od Spectacular Opticals - Convexe, podstrčil mu nahrávku Videodromu, aby jej ovlivnil a aby Convex získal moc nad kanálem 83, na který podle něj koukají jen zvrhlé existence, od kterých je potřeba svět očistit. První veřejné vysílání Videodromu má být právě na kanálu 83.

Convex nasadí videokazetu do břišního otvoru Maxe, ve které má z dřívější halucinace schovanou zbraň. Videokazeta jako symbol příkazu, symbol programovatelnosti recipienta signálu Videodromu. Max Renn jde zastřelit své společníky zbraní kterou má schovanou v břišním otvoru a poté uteče, celou dobu je jako bez duše. Neví co je skutečné a co halucinace, zbraň mu k ruce přiroste a vytvoří jakýsi mimozemský pahýl. Další vložený příkaz má být zabití dcery prof. O’bliviona. V Kathode Ray Mission se setká s Biancou, dcerou. Procitne a nechá si vštípit myšlenku o pravé povaze tohoto media (signálu). Bianca O’blivionová ho přeprogramuje, zazní zde věta „Deth to Videodrome, long live the Flash“, Max zabije Harlena a Convexe a pochopí, že smrt není konec, ale další stupeň. Tím dalším stupněm je Flash. Elektrický signál, který probouzí televizní obrazovku k životu. K tomu aby se přeměnil do dalšího stupně, musí umřít. Vyřkne: LONG LIVE THE FLASH a zastřelí se.

Ve filmu je prezentována velice zajímavá myšlenka o povaze televizního vysílání jako média schopného ovlivnit společnost a jeho jednotlivá individua způsobem připomínající užívání psychotropních a halucinogenních drog a závislosti na nich, závislost symbolizována zájmem a fascinací lidské rasy na zlém chování, znásilňování a ubližování, na temné straně (Star Wars) jakoby. Medium televizního vysílání zprostředkovávající přeměněnou duši člověka do elektronické podoby, kde dále může žít, bez své tělesné stránky, jako Flash. David Cronenberg zde vytvořil velice podmanivý film, se zajímavou myšlenkou, vhodnou k rozebrání a následném polemizováni o tom. Polemizování zda vůbec Nicky existovala, anebo jestli nebyla také pouhým nástrojem Convexe a jeho Spectacular Opticals.

Kodži Suzuki – Kruh

Pro svou interpretační práci jsem si vybrala knihu Kodži Suzukiho Kruh, více známou v americkém filmovém zpracování z roku 2002. Zejména jsem se pro toto téma rozhodla kvůli roli, kterou v tomto příběhu média zaujímají, ale i celý autorův koncept knihy je velice zajímavý.

Oproti filmovému zpracování, kde odhodlaná Naomi Watts bojuje proti utrápené a nepochopené, a hlavně již mrtvé mladé dívce, která 7 dní poté, co shlédnete smrtící kazetu, vystoupí přímo z televize a jako nějaké zhmotněné zlo nebo možná zloba vystraší své oběti k smrti, v knize tento faktor úplně schází a celkově jsou všechny události mnohem jasnější a uvěřitelnější.

Sadako Jamamurová (ve filmu Samara) vládne nadpřirozenými schopnostmi, které ale za svého života spíše schovává. Když pak tragicky zemře rukou muže, který ji znásilní a poté shodí do studny, její zloba se shromáždí do negativní energie, která čeká na svou příležitost. Tu dostane, když se po asi pětadvaceti letech krajina promění tak, že se přímo nad studnou postaví chatky rekreačního střediska a jedna rodina nechá ve videorekordéru kazetu. Její paranormální schopnosti se projeví a za jejich pomoci otiskne (podobně jako mentální fotografie) své vzpomínky a představy na tuto videokazetu. Ta se pak podobně jako ve filmu dostává do rukou studentů, kteří ji tam objeví a dál se šíří.

Hlavní postavou v této knize ovšem není svobodná matka s dítětem na krku, ale muž, novinář a manžel s malou dcerou. Neřeší všechny záhady videokazety sám na vlastní pěst jako Naomi Watts, ale pomáhá mu jeho velice vzdělaný a přirozeně inteligentní kamarád Rjúdži.

Hlavní myšlenka celého problému s videokazetou využitou jako nástroj pro šíření své zloby je velice efektní. V roce 1991, kdy román vycházel, bylo toto médium jistě velice rozšířené a běžné, a tak autor docílil dojmu, že se věc může bezprostředně týkat všech. Nebylo to zas takové sci-fi. Oběti videokazety po sedmi dnech umírali na zástavu srdce. Což je opět trochu přesvědčivější, než že se k smrti vyděsili.

V druhém dílu Kruhu pojmenovaném Spirála Suzuki dokonce popisuje, že zhlédnutím kazety se v těle oběti vytvoří virus, který později (za 7 dní) způsobí, že se ucpe věnčitá tepna a srdce se zastaví. Samotná myšlenka, že pouhým díváním se na televizi lze na mentální úrovni v těle vyvolat reakci tak skutečnou, jako je vznik viru, je velmi zajímavá, co se týče funkcí médií.

Samotná kazeta na diváky podle knihy působila velice opravdově, jako by se situací sami účastnili. Při scéně ze znásilnění cítili zášť a nenávist, jako by ji k onomu muži pociťovali oni osobně. Při jiné zas úzkost, strach a jiné pocity, zkrátka vše působilo tak, jako by sto dělo přímo jim. Tento faktor může pramenit například z toho, že televize jako médium stále zdokonalovala své funkce, na diváky působila intenzivněji a obrazy v ní byly stále opravdovější. Autor možná tento rys zachytil a prohloubil s vizí, jak by do budoucna, například s nástupem virtuální reality, média na člověka mohla působit.

Ve Spirále pak schopnost zhmotňování se skrze kazetu dovedl autor dokonce až k tomu, že ovulující ženě napadl vir místo věnčité tepny vajíčko, do kterého vtiskl DNA Sadako Jamamurové, a tím přivedl na svět svou původkyni. Opět to tedy nebylo tak, že by vylezla přímo z televize u ní v obýváku, ale velice logicky se za pomoci viru, který způsobovala, vtělila do hostitelského těla divačky.

Na konci druhého dílu se pak Sadako chystá využít masových médií pro šíření svého příběhu a samozřejmě i viru. Vydává se kniha a hned po jejím úspěšném prodeji se chystá i filmové zpracování, ve kterém bude hrát sama Sadako. Chystá se do něj tedy svými schopnostmi opět vložit virus a rozesít ho tak mnohem efektivněji než na původní jedné videokazetě.

Propracovanost a rozřešení všech problémů (v první knize spíše na úrovni spiritualistické, ale ve Spirále již z jisté části i na úrovni vědecké) staví knihu vysoko nad film. Hlavním postavám se dá spíše věřit v postupu získávání odpovědí, než rozervané matce, která o ně jakoby nějakým zázrakem přímo zakopává. Vše je celkově mnohem uvěřitelnější a člověk po dočtení nezůstává plný otázek bez vysvětlení.